Kdo překonal nevěru

Napsat příspěvek
Velikost písma:
2077
3.7.20 16:24
@akavi píše:
A ty myslíš, že poradna vždycky zafunguje? Jä nevím, jestli ji mäme nějakou rozbitou, ale tady hodně lidí nadává, že jim to sebralo chuť s tím cokoliv dělat (mě teda konzultace u pana vyhořelého poradce znechutila taky).

Já zas potkal v manželské poradně Feministicky založeného poradce 60+.Bohužel manželská poradna mně byla k ničemu.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
14537
3.7.20 16:25
@akavi píše:
A ty myslíš, že poradna vždycky zafunguje? Jä nevím, jestli ji mäme nějakou rozbitou, ale tady hodně lidí nadává, že jim to sebralo chuť s tím cokoliv dělat (mě teda konzultace u pana vyhořelého poradce znechutila taky).

To je těžká věc… spíš se bude snažit vás rozmluvit, třeba bude trochu provokovat, ale určitě vám neřekne co máte dělat. Musíte se k tomu nějak dopracovat sami.
Terapeut, stejně jako zubař může být dobrý i špatná, ale jinak je to jako s alkoholikem, když nechce spolupracovat, tak mu žádná terapie nepomůže.

Zato esotericky zaměřená vztahová poradkyně bude vědět hned co máte řešit, sebelásku, rodinné konstelace, doporučí vaginální mapování… Bude vás napravovat dokud budete platit.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
5752
3.7.20 16:36
@Proximus píše:
Já zas potkal v manželské poradně Feministicky založeného poradce 60+.Bohužel manželská poradna mně byla k ničemu.

U nás zase kopal za chlapa a ze mě udělal tu, co bourá rodinu. To si asi nevybereš :lol:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
5752
3.7.20 17:33
@Josef_t píše:
To je těžká věc… spíš se bude snažit vás rozmluvit, třeba bude trochu provokovat, ale určitě vám neřekne co máte dělat. Musíte se k tomu nějak dopracovat sami.
Terapeut, stejně jako zubař může být dobrý i špatná, ale jinak je to jako s alkoholikem, když nechce spolupracovat, tak mu žádná terapie nepomůže.Zato esotericky zaměřená vztahová poradkyně bude vědět hned co máte řešit, sebelásku, rodinné konstelace, doporučí vaginální mapování… Bude vás napravovat dokud budete platit.

Máš pravdu. V jakékoliv profesi se najdou diletanti. Jen mě překvapilo, že od tohohle poradce choděj všichni zdrblí (dělám na OSPOD, tak se setkám s trochu vyšším počtem rozcházejících se párů). Nicméně tam je i jedna skvělá psycholožka (od té tedy chodí zdrblí spíše chlapi, protože se s tím moc nemaže), jenže manžel k ženský nechtěl.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
4.7.20 12:42

Narazila jsem na tuto diskuzi. Bože, je to všude stejné. Tak u nás před třemi měsíci. S dcerou své sestřenice, známe ji přes dvacet let, přes 20 let jsme jedna rodina, ona byla jeden z mých nejoblíbenějších členů jeho rodiny, zná naše děti. Je mu 48, manželé jsme 20let. Prý chyba není ve mně, selhal on. Taky mi nablil po provalení kecy typu už tě asi nemiluju, mám ji plnou hlavu. U nás dokonce že ji měl v hlavě vždycky, 20let harmonického manželství. Zatím jsem s ním, ale jsem na antidepresivech a asi to stejně nezvládnu. Ta bolest je tak veliká a hluboká, že mám někdy pocit, že mě to roztrhne. Ta jeho slova těsně po provalení mi duní v hlavě 24 hodin denně, stále nemůžu spát, nemůžu moc jíst. Taky jsem byla ta, co měla pocit, že má dokonalého muže, dokonalé manželství. Posledního půl roku to bylo divné, já kráva mu ještě nakupovala přípravky na mužský přechod, aby lépe zvládal krizi středního věku. Dva měsíce jsem byla ve fázi absolutního šoku, teď se dostávám do fáze neskutečného vzteku a pocitu nespravedlnosti. Miluju ho i přes to všechno ( čímž jsem klesla sama ve svých očích až na úplné dno), ale přes veškerou mou snahu to asi nezvládnu.

  • Citovat
  • Upravit
5752
4.7.20 12:54
@Anonymní píše:
Narazila jsem na tuto diskuzi. Bože, je to všude stejné. Tak u nás před třemi měsíci. S dcerou své sestřenice, známe ji přes dvacet let, přes 20 let jsme jedna rodina, ona byla jeden z mých nejoblíbenějších členů jeho rodiny, zná naše děti. Je mu 48, manželé jsme 20let. Prý chyba není ve mně, selhal on. Taky mi nablil po provalení kecy typu už tě asi nemiluju, mám ji plnou hlavu. U nás dokonce že ji měl v hlavě vždycky, 20let harmonického manželství. Zatím jsem s ním, ale jsem na antidepresivech a asi to stejně nezvládnu. Ta bolest je tak veliká a hluboká, že mám někdy pocit, že mě to roztrhne. Ta jeho slova těsně po provalení mi duní v hlavě 24 hodin denně, stále nemůžu spát, nemůžu moc jíst. Taky jsem byla ta, co měla pocit, že má dokonalého muže, dokonalé manželství. Posledního půl roku to bylo divné, já kráva mu ještě nakupovala přípravky na mužský přechod, aby lépe zvládal krizi středního věku. Dva měsíce jsem byla ve fázi absolutního šoku, teď se dostávám do fáze neskutečného vzteku a pocitu nespravedlnosti. Miluju ho i přes to všechno ( čímž jsem klesla sama ve svých očích až na úplné dno), ale přes veškerou mou snahu to asi nezvládnu.

Je mi to moc líto :hug:
Dej si čas, není třeba se k tomu jakkoliv postavit hned. Pod vlivem hormonů a krize středního věku chlap nablábolí x hloupostí, které pod vlivem hormonů sice v tu chvíli může tak cítit, ale kdyby nebyl jimi zfetlej, tak takovou věc nikdy z úst nevypustí a ani na ni nepomyslí.
Co musíte řešit teď hned? Chce rozvod a žít s ní?

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
4.7.20 14:48
@akavi píše:
Je mi to moc líto :hug:
Dej si čas, není třeba se k tomu jakkoliv postavit hned. Pod vlivem hormonů a krize středního věku chlap nablábolí x hloupostí, které pod vlivem hormonů sice v tu chvíli může tak cítit, ale kdyby nebyl jimi zfetlej, tak takovou věc nikdy z úst nevypustí a ani na ni nepomyslí.
Co musíte řešit teď hned? Chce rozvod a žít s ní?

ne, nakonec se rozhodl, že zůstane s námi, máme malé děti, 13 a 8 let. Ta starší to naneštěstí ví, a ta jeho milenka je fakt blízká rodina, takže to narušilo těžce její vztah k tátovi. Já v prvotním šoku jsem ho uprosila, aby mě neopouštěl. Fakt to bylo jako blesk z čistého nebe, ještě 5 minut před tím, než jsem vlezla do jeho telefonu ( chtěl zaplatit fakturu přes online vyúčtování, já znám kartu zpaměti, a na hlavní stránce svítila zpráva, dobré ráno lásko moje, tak jsem to rozklikla a ona mu v noci psala, jak ho miluje a myslí na jejich milování) bych přísahala na svůj život, že máme nádherné manželství. Já ho prosila, aby mě neopuštěl. Ne on, abych ho nevyhodila, ale já. Bože, teď po třech měsících je mi ze mě špatně, jak hluboko jsem klesla. Říkala jsem mu, že musí ukončit psaní s ní a on mi řekl, že ne a další asi měsíc si s ní psal a já trpěla. Teď se probral a snaží se, ale já jsem zasekaná. Ještě mám teď doma jejho ovdovělého tatínka starého nemocného asi měsíc, o kterého se starám, tak potřebuju, aby měl stařeček klid. Takže nic mě netlačí, když to ustojím, tak se mnou zůstane, ale já mám den ode dne větší hrůzný pocit, že to neustojím

  • Citovat
  • Upravit
5752
4.7.20 14:58
@Anonymní píše:
ne, nakonec se rozhodl, že zůstane s námi, máme malé děti, 13 a 8 let. Ta starší to naneštěstí ví, a ta jeho milenka je fakt blízká rodina, takže to narušilo těžce její vztah k tátovi. Já v prvotním šoku jsem ho uprosila, aby mě neopouštěl. Fakt to bylo jako blesk z čistého nebe, ještě 5 minut před tím, než jsem vlezla do jeho telefonu ( chtěl zaplatit fakturu přes online vyúčtování, já znám kartu zpaměti, a na hlavní stránce svítila zpráva, dobré ráno lásko moje, tak jsem to rozklikla a ona mu v noci psala, jak ho miluje a myslí na jejich milování) bych přísahala na svůj život, že máme nádherné manželství. Já ho prosila, aby mě neopuštěl. Ne on, abych ho nevyhodila, ale já. Bože, teď po třech měsících je mi ze mě špatně, jak hluboko jsem klesla. Říkala jsem mu, že musí ukončit psaní s ní a on mi řekl, že ne a další asi měsíc si s ní psal a já trpěla. Teď se probral a snaží se, ale já jsem zasekaná. Ještě mám teď doma jejho ovdovělého tatínka starého nemocného asi měsíc, o kterého se starám, tak potřebuju, aby měl stařeček klid. Takže nic mě netlačí, když to ustojím, tak se mnou zůstane, ale já mám den ode dne větší hrůzný pocit, že to neustojím

Vůbec se ti nedivím. Musel to být šok. A v šoku jedná člověk tak, jak že by to s rozmyslem neudělal. Neklesla jsi. On ti může líbat nohy, žes ho nesbalila a nevyhodila. Je jasný, že s malými dětmi se snažíš zachovat rodinu, když jemu sjel mozek do kalhot a zatmělo mu to mysl. Jsi silná žena. Ale to neznamená, že musíš vydržet všechno. On to pos…, ty máš právo se rozhodnout jakkoliv.
Zkus si zajít k psychologovi, mně to celkem pomohlo si ujasnit, co chci dál a jak to přežít.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
4.7.20 15:41
@akavi píše:
Vůbec se ti nedivím. Musel to být šok. A v šoku jedná člověk tak, jak že by to s rozmyslem neudělal. Neklesla jsi. On ti může líbat nohy, žes ho nesbalila a nevyhodila. Je jasný, že s malými dětmi se snažíš zachovat rodinu, když jemu sjel mozek do kalhot a zatmělo mu to mysl. Jsi silná žena. Ale to neznamená, že musíš vydržet všechno. On to pos…, ty máš právo se rozhodnout jakkoliv.
Zkus si zajít k psychologovi, mně to celkem pomohlo si ujasnit, co chci dál a jak to přežít.

já chodím k psychitrovi, mám antidepresiva, bez těch bych to nezvládla vůbec. Ale budu asi muset najít i psychologa, s psychiatrem člověk moc nepokecá. Navíc to fakt držím v tajnosti, protože manželovu setřenici, její mámu, tu by to zabilo ( ona je od manžela starší, t její dcera je v jeho věku, já jsem mladší), mého tchána taktéž, ten tu mrchu bere jako svou dceru, tak úzce se stýkáme, to by byla jeho smrt. Její dcera mi říká teto, ta by to chudá taky těžce nesla. Moje švagrová, prostě peklo tohle. Takže to vlastně nikdo neví, jsem na to sama. Ještě se neustále o té rodině mluví, její mám mě má ráda, volá mi a tak. No prostě jako fakt super to je. Je pravda, že ten šok byl tak veliký, že se divím, že mě to nezabilo. A ten první měsíc jsme měla myšlenky na sebevraždu, nebýt dětí, tak nevím nevím. Tak obrovský pád z mého růžového manželského obláčku to byl. Denně brečím, tak, aby mě nikdo neviděl, nemůžu jíst, mám dole 30kilo, nemůžu spát, jsem šíleně psychicky unavená. A nepolevuje ten tlak na tom hrudníku, vůbec to nepolevuje. Když usnu, mám noční můry. A nejhorší je, že se na něj koukám, vypadá jako můj milovaný muž, mluví jako on, v noci ho poslouchám a dýchá jako on. Ale není to on, můj milovaný muž už není. Sebral mi všechno, každičká krásná vzpomínka na minulost ( a jsem s ním od velmi mladého věku) ve mně vyvolává jen šílenou bolest, přítomnost je jedno velké peklo a budoucnost? Jak dlouho můžu žít v pekle? A všechno kvůli jednomu šuku. Zničil mě, zničil. Je ze mě jen stín té silné sebevědomé ženy, kterou jsem byla. Jen troska.

  • Citovat
  • Upravit
5752
4.7.20 16:38
@Anonymní píše:
já chodím k psychitrovi, mám antidepresiva, bez těch bych to nezvládla vůbec. Ale budu asi muset najít i psychologa, s psychiatrem člověk moc nepokecá. Navíc to fakt držím v tajnosti, protože manželovu setřenici, její mámu, tu by to zabilo ( ona je od manžela starší, t její dcera je v jeho věku, já jsem mladší), mého tchána taktéž, ten tu mrchu bere jako svou dceru, tak úzce se stýkáme, to by byla jeho smrt. Její dcera mi říká teto, ta by to chudá taky těžce nesla. Moje švagrová, prostě peklo tohle. Takže to vlastně nikdo neví, jsem na to sama. Ještě se neustále o té rodině mluví, její mám mě má ráda, volá mi a tak. No prostě jako fakt super to je. Je pravda, že ten šok byl tak veliký, že se divím, že mě to nezabilo. A ten první měsíc jsme měla myšlenky na sebevraždu, nebýt dětí, tak nevím nevím. Tak obrovský pád z mého růžového manželského obláčku to byl. Denně brečím, tak, aby mě nikdo neviděl, nemůžu jíst, mám dole 30kilo, nemůžu spát, jsem šíleně psychicky unavená. A nepolevuje ten tlak na tom hrudníku, vůbec to nepolevuje. Když usnu, mám noční můry. A nejhorší je, že se na něj koukám, vypadá jako můj milovaný muž, mluví jako on, v noci ho poslouchám a dýchá jako on. Ale není to on, můj milovaný muž už není. Sebral mi všechno, každičká krásná vzpomínka na minulost ( a jsem s ním od velmi mladého věku) ve mně vyvolává jen šílenou bolest, přítomnost je jedno velké peklo a budoucnost? Jak dlouho můžu žít v pekle? A všechno kvůli jednomu šuku. Zničil mě, zničil. Je ze mě jen stín té silné sebevědomé ženy, kterou jsem byla. Jen troska.

Je mi to tak líto. I s ohledem na to, že prakticky na ni i na manžela musíš brát kvůli druhým ohledy a tuhle zradu překonávat sama. Tohle by si měl vyžírat on, ne ty. Čas to trochu otupí. Je to sice tisíckrát omílané klišé, ale pravdivé. Dej si čas. Řekni to i jemu. Řekni mu ty pocity, co v tobě vyvolal. Ať si uvědomí, jakou svi. ňárnu udělal a jak ti to ublížilo.
Je to furt on, jen prostě udělal velkou sviňárnu, která má potenciál zničit všechno, co jste léta budovali. Změnil ho jen na chvilku nějakej blbej chemickej hormonální koktejl, co stárnoucím mužům dává dojem, že když ho strčí do mladší holky, tak omládnou.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
4.7.20 17:03
@Anonymní píše:
Narazila jsem na tuto diskuzi. Bože, je to všude stejné. Tak u nás před třemi měsíci. S dcerou své sestřenice, známe ji přes dvacet let, přes 20 let jsme jedna rodina, ona byla jeden z mých nejoblíbenějších členů jeho rodiny, zná naše děti. Je mu 48, manželé jsme 20let. Prý chyba není ve mně, selhal on. Taky mi nablil po provalení kecy typu už tě asi nemiluju, mám ji plnou hlavu. U nás dokonce že ji měl v hlavě vždycky, 20let harmonického manželství. Zatím jsem s ním, ale jsem na antidepresivech a asi to stejně nezvládnu. Ta bolest je tak veliká a hluboká, že mám někdy pocit, že mě to roztrhne. Ta jeho slova těsně po provalení mi duní v hlavě 24 hodin denně, stále nemůžu spát, nemůžu moc jíst. Taky jsem byla ta, co měla pocit, že má dokonalého muže, dokonalé manželství. Posledního půl roku to bylo divné, já kráva mu ještě nakupovala přípravky na mužský přechod, aby lépe zvládal krizi středního věku. Dva měsíce jsem byla ve fázi absolutního šoku, teď se dostávám do fáze neskutečného vzteku a pocitu nespravedlnosti. Miluju ho i přes to všechno ( čímž jsem klesla sama ve svých očích až na úplné dno), ale přes veškerou mou snahu to asi nezvládnu.

Ach jo, jak strašně rozumím všem tvým pocitum :(. My teda zdaleka nebyli tak dlouho spolu, ale ta bolest je stejná. Já ho tak milovala a tak bezmezné věřila. Doufala, že je to v mém životě ten poslední. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi by mě rok podváděl. Byl to naprostý a totalni šok a četla jsem skoro stejnou větu jako ty. Jak se jí líbilo jejich milování. U něj sice nešlo o zamilovanost, ale „jen“ o užít si. Jak to taky chtěla ustát, odpustit. Nešlo to, nezvládli jsme to. Teď to strašně bolí, moc mi chybí, ale vím, že až to přejde, budu ráda, že jsem se rozhodla odejít.
Držím pěsti, ať se dáš co nejdřív dohromady. Žádnej chlap nestojí za to, abys kvůli němu musela brát antidepres.

  • Citovat
  • Upravit
Anonymní
4.7.20 17:47
@Anonymní píše:
já chodím k psychitrovi, mám antidepresiva, bez těch bych to nezvládla vůbec. Ale budu asi muset najít i psychologa, s psychiatrem člověk moc nepokecá. Navíc to fakt držím v tajnosti, protože manželovu setřenici, její mámu, tu by to zabilo ( ona je od manžela starší, t její dcera je v jeho věku, já jsem mladší), mého tchána taktéž, ten tu mrchu bere jako svou dceru, tak úzce se stýkáme, to by byla jeho smrt. Její dcera mi říká teto, ta by to chudá taky těžce nesla. Moje švagrová, prostě peklo tohle. Takže to vlastně nikdo neví, jsem na to sama. Ještě se neustále o té rodině mluví, její mám mě má ráda, volá mi a tak. No prostě jako fakt super to je. Je pravda, že ten šok byl tak veliký, že se divím, že mě to nezabilo. A ten první měsíc jsme měla myšlenky na sebevraždu, nebýt dětí, tak nevím nevím. Tak obrovský pád z mého růžového manželského obláčku to byl. Denně brečím, tak, aby mě nikdo neviděl, nemůžu jíst, mám dole 30kilo, nemůžu spát, jsem šíleně psychicky unavená. A nepolevuje ten tlak na tom hrudníku, vůbec to nepolevuje. Když usnu, mám noční můry. A nejhorší je, že se na něj koukám, vypadá jako můj milovaný muž, mluví jako on, v noci ho poslouchám a dýchá jako on. Ale není to on, můj milovaný muž už není. Sebral mi všechno, každičká krásná vzpomínka na minulost ( a jsem s ním od velmi mladého věku) ve mně vyvolává jen šílenou bolest, přítomnost je jedno velké peklo a budoucnost? Jak dlouho můžu žít v pekle? A všechno kvůli jednomu šuku. Zničil mě, zničil. Je ze mě jen stín té silné sebevědomé ženy, kterou jsem byla. Jen troska.

Je strašně dobře že to tak píšeš. Potřebuješ to ze sebe dostat. Bude to bolet moc a dlouho, myslím, že aspoň rok.
Klidně si ty pocity přiznej, lásku, nenávist, všecko.
Jestli jsi silná, tak pak se to bude lepšit, ale minimálně ještě další dva to bude jak na houpačce.
Jestli spolu zůstanete, těžko říct. Pokud ano, ten vztah se změní, už nikdy nebude jako dřív. Budeš ho možná mít ráda, budete mít hezký sex, starat se společně o děti, ale už ho nebudeš milovat bezmezně, nebudeš mu nikdy 100% věřit.
A hlavně je strašně důležité dostat se do fáze, kdy si dokážeš představit, že bys mohla žít i bez něho. Že s ním jsi teď kvůli dětem a závazkům, ale víš, že kdyby to udělal zas, tak se s klidným svědomím sbalíš a půjdeš si za svobodou. Ale to je otázka tak 3 let, nebo aspoň u mě to tak bylo.
Taky jsem ho zezačátku po provalení hrozně milovala a ty pocity se mísily s nenávistí. Taky to bylo po 20 letech vztahu za který bych dala ruku do ohně.

A jinak pro zakladatelku a jiné podváděné. Mně pomohlo vrátit mu to stejnou mincí. Ale ne demonstrativně, aby to věděl a abych mu něco dokázala. Bylo to jen pro svůj pocit, pro to, že jsem pro někoho ještě dost atraktivní, že mi někdo upřímně lichotí, že mi to hodně zvedlo sebevědomí.
On to dodneška neví, možná tuší, ale udělala jsem to tak, aby se to nikdy nedozvěděl.
Ale uznávám, že toto není cesta pro každého. Já jsem nehledala jiný vztah, jen takové to krátké štěstí, co už doma nebylo. Pár hezkých schůzek, psaní a tak. Oba jsme věděli o čem to je a nic víc nechtěli. Pro mě to byl odraz ode dna a dnes si říkám, že mu vlastně nemám co vyčítat, že jsem si to taky hezky užívala.
Jinak bych se v tom pocitu sebelítosti utápěla dodnes.
 Marta

  • Citovat
  • Upravit
Anonymní
4.7.20 21:16

Marto, já si bez něj život představit nedokážu. Začala jsem s ním jako „dítě ještě“, byla jsem ještě na střední. Celý můj život jsem s ním, miluju ho. Celý můj život jsem věděla, že on miluje mě, byla jsem rozmazlována, hýčkána, milována. V podstatě znám jen život s ním. Stále ho miluju. Ale už je to jiné, poté, co mi řekl, mi láska k němu působí jen šílenou bolest a zoufalství. Denně mi můj mozek přehrává, jak jsou spolu, denně slyším ta jeho slova, co byla tak strašná, že se z toho nemůžu vzpamatovat. Dokonce mi řekl, že když spí se mnou, když objímá mě, tak myslí na ní. Že čím víc mu ji budu zakazovat, tím víc po ní bude toužit. Říkala jsem mu, že je to jen chemická reakce v mozku, že to přejde ( bože, jak já se ponižovala) a on na to bez mrknutí, že těžko, že jí má v hlavě od doby, kdy byl kluk a trávili spolu jako rodina čas. Celá ta dlouhá léta mého absolutního štěstí měl v hlavě ji. Loni mu zemřela maminka, prý maminka by nikdy jejich vztah nepřekousla, proto žádný neměli, ale jak zemřela, tak se to zlomilo. Prostě co slovo, to dýka do srdce. V tom prvotním šoku jsem chtěla jediné, jen aby mě neopustil. Ne aby on se modlil, abych ho nevyrazila a nezničila, ale já se modlila, ať mě neopouští. Teď po třech měsících se to mění, cítím se ponížená, zneužitá, uvnitř tak zraněná. Psal si s ní ještě v klidu měsíc po provalení. Já byla na těžkých antidepresivech, myslela jsem, že umřu, brala jsem trojku lexaurin 2× denně, abych nezešílela. A on si s ní dál psal. Asi za dva týdny po provalení jí klidně poslal obrázek kávy s přáním krásného rána a ona mu na to psala, že by chtěla polibek, ale že lásko tobě také dobré ráno. Viděla jsem to na telefonu, další dýka do srdce. A on mi na to s klidem řekl, že mi přeci říkal, že to s ní nedokáže utnout a přestat si s ní psát. Jediné co, tak se nestýkají, jsou každý na druhém konci republiky. A já se dál modlila, aby mě neopouštěl. Jak si můžu vážit sama sebe? Jak se z toho můžu dostat, když sama sebe za to nenávidím? Za dalších 14 dnů další zpráva, nevěděl, že mu zrovna psala, jeli jsme v autě, potřebovala jsem volat dceři, měla jse kabelku vzadu, dal mi do ruky jeho telefon, ať zavolám od něj. Otevřu to a tam další zpráva od ní, zase plky a obrázky o lásce. Myslela jsem, že dostanu infakt, pálilo mě na hrudi, bylo mi na omledení, nemohla jsem dýchat. A ani tehdy jsem ho nevyrazila ze svého života, řekla jsem mu, že ještě zpráva a končím okamžitě, ať si kouká vybrat já nebo ona, ale že takhle dál ne. Tak mě držel za ruku a já neucukla. Pak já buď pdal nebo volal, nevím. Ale každopádně přišla odpověď, že ho miluje, že ho nechtěla ztratit a teď ho ztrácí a že jí puká srdce a další plky. A má to už dva měsíce v telefonu, nesmazal to. Prosila jsem ho, ať ji vymaže z telefonu, že nechci, aby ji tam měl. No má ji tam dál. Když se musím stýkat s jejíma rodičema a její sestrou, kteří nic netuší a vesele si dál žijí v tom, že jsme blízká rodina, tak nechápe, proč jsem z toho vyřízená a proč se tomu vyhýbám. Psala jsem mu, že potřebuju slyšet, že mě miluje, že jsem to já, koho má plnou hlavu, že jsem to já, kdo je jeho láska. Neodepsal mi nic. A já s ním stále jsem, stále ho miluju a stále si neumím představit, že o něj přijdu. Ale ta bolest v mé duši mě dusí, nemůžu to vydržet. Nemůžu.

  • Citovat
  • Upravit
káťa
5.7.20 13:10
@akavi píše:
Je mi to tak líto. I s ohledem na to, že prakticky na ni i na manžela musíš brát kvůli druhým ohledy a tuhle zradu překonávat sama. Tohle by si měl vyžírat on, ne ty. Čas to trochu otupí. Je to sice tisíckrát omílané klišé, ale pravdivé. Dej si čas. Řekni to i jemu. Řekni mu ty pocity, co v tobě vyvolal. Ať si uvědomí, jakou svi. ňárnu udělal a jak ti to ublížilo.
Je to furt on, jen prostě udělal velkou sviňárnu, která má potenciál zničit všechno, co jste léta budovali. Změnil ho jen na chvilku nějakej blbej chemickej hormonální koktejl, co stárnoucím mužům dává dojem, že když ho strčí do mladší holky, tak omládnou.

U anonymní se nejedná o mladší. Píše, že je stejně stará jako on a starší než anonymni.

Já bych asi poradila přestat na něj brát ohledy. V rodině bych normálně řekla pravdu. Ať vidí, jaký charakter mají mezi sebou. Ne, že on bude šťastné randit s příbuznou a ty je budeš kryt a trpět. Řekla bych to a uvedla to jako důvod, proč s ním končím. Děti o tom stejně ví a berou to těžce, takže kvuli ním to lepit nemusíš. Uvidíš, jak strašně moc se ti uleví. Takhle to drzet v sobě a trpět tě může zabít.

  • Citovat
  • Upravit
5752
5.7.20 13:21
@Anonymní píše:
Marto, já si bez něj život představit nedokážu. Začala jsem s ním jako „dítě ještě“, byla jsem ještě na střední. Celý můj život jsem s ním, miluju ho. Celý můj život jsem věděla, že on miluje mě, byla jsem rozmazlována, hýčkána, milována. V podstatě znám jen život s ním. Stále ho miluju. Ale už je to jiné, poté, co mi řekl, mi láska k němu působí jen šílenou bolest a zoufalství. Denně mi můj mozek přehrává, jak jsou spolu, denně slyším ta jeho slova, co byla tak strašná, že se z toho nemůžu vzpamatovat. Dokonce mi řekl, že když spí se mnou, když objímá mě, tak myslí na ní. Že čím víc mu ji budu zakazovat, tím víc po ní bude toužit. Říkala jsem mu, že je to jen chemická reakce v mozku, že to přejde ( bože, jak já se ponižovala) a on na to bez mrknutí, že těžko, že jí má v hlavě od doby, kdy byl kluk a trávili spolu jako rodina čas. Celá ta dlouhá léta mého absolutního štěstí měl v hlavě ji. Loni mu zemřela maminka, prý maminka by nikdy jejich vztah nepřekousla, proto žádný neměli, ale jak zemřela, tak se to zlomilo. Prostě co slovo, to dýka do srdce. V tom prvotním šoku jsem chtěla jediné, jen aby mě neopustil. Ne aby on se modlil, abych ho nevyrazila a nezničila, ale já se modlila, ať mě neopouští. Teď po třech měsících se to mění, cítím se ponížená, zneužitá, uvnitř tak zraněná. Psal si s ní ještě v klidu měsíc po provalení. Já byla na těžkých antidepresivech, myslela jsem, že umřu, brala jsem trojku lexaurin 2× denně, abych nezešílela. A on si s ní dál psal. Asi za dva týdny po provalení jí klidně poslal obrázek kávy s přáním krásného rána a ona mu na to psala, že by chtěla polibek, ale že lásko tobě také dobré ráno. Viděla jsem to na telefonu, další dýka do srdce. A on mi na to s klidem řekl, že mi přeci říkal, že to s ní nedokáže utnout a přestat si s ní psát. Jediné co, tak se nestýkají, jsou každý na druhém konci republiky. A já se dál modlila, aby mě neopouštěl. Jak si můžu vážit sama sebe? Jak se z toho můžu dostat, když sama sebe za to nenávidím? Za dalších 14 dnů další zpráva, nevěděl, že mu zrovna psala, jeli jsme v autě, potřebovala jsem volat dceři, měla jse kabelku vzadu, dal mi do ruky jeho telefon, ať zavolám od něj. Otevřu to a tam další zpráva od ní, zase plky a obrázky o lásce. Myslela jsem, že dostanu infakt, pálilo mě na hrudi, bylo mi na omledení, nemohla jsem dýchat. A ani tehdy jsem ho nevyrazila ze svého života, řekla jsem mu, že ještě zpráva a končím okamžitě, ať si kouká vybrat já nebo ona, ale že takhle dál ne. Tak mě držel za ruku a já neucukla. Pak já buď pdal nebo volal, nevím. Ale každopádně přišla odpověď, že ho miluje, že ho nechtěla ztratit a teď ho ztrácí a že jí puká srdce a další plky. A má to už dva měsíce v telefonu, nesmazal to. Prosila jsem ho, ať ji vymaže z telefonu, že nechci, aby ji tam měl. No má ji tam dál. Když se musím stýkat s jejíma rodičema a její sestrou, kteří nic netuší a vesele si dál žijí v tom, že jsme blízká rodina, tak nechápe, proč jsem z toho vyřízená a proč se tomu vyhýbám. Psala jsem mu, že potřebuju slyšet, že mě miluje, že jsem to já, koho má plnou hlavu, že jsem to já, kdo je jeho láska. Neodepsal mi nic. A já s ním stále jsem, stále ho miluju a stále si neumím představit, že o něj přijdu. Ale ta bolest v mé duši mě dusí, nemůžu to vydržet. Nemůžu.

To je hrůza. V tomhle případě bych ho asi poslala radši za ní. Ale chápu, že to je hrozně těžký.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další témata z kategorie

Užitečné odkazy

Mohlo by vás zajímat

Zkušenosti a hodnocení

1.2 Spray Max mop box

  • (4.8) + 25 recenzí

Victoria

  • (4.4) + 20 recenzí

Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky

Ikona - Lucie Machová

Mgr. Lucie Machová