Kdy pořídit psa, před narozením dítěte, nebo až pak?

@Světlana.k určitě nejprve miminko! Psa jsme měli, prostě se o něj musíš starat… A když máš k tomu miminko, které třeba nespí, je to mazec Nebo rizikové těhotensví a jseš chvíli v nemocnici nebo musíš nějakou dobu ležet… Pejska bych si pořídila až k dětem, které budou trochu větší (třeba školního věku) a pak si jej užijí od štěňátka 

@Sluka píše:
To jsem zatím u pejskařů nikde nepotkala, ale občas o tom slyším - máte takovou zkušenost?

Podle mě se tohle stává jen psíčkařům, kteří psům až tak nerozumí, ještě jsem neslyšela, že by se to stalo někomu, kdo psům více rozumí - pracuje s nimi, případně je chová (nějaká „normální“ plemena, s povinnou zkouškou z výkonu či alespoň povahovým testem)… Takže bych rozhodně neviděla chybu ve psech.

@zelenaprisera píše:
@Světlana.k bud hned nebo počkat, až budou dítěti aspoň tři roky. jestli byste vydrželi čekat tak dlouho

Pod to se podepisuji.

Já si pořídila psa a otěhotněla současně Je to lovecký pes a věděli jsme, že ji chceme pořádně vychovat, až k loveckým zkouškám. Až do porodu jsme na ni měla dost času a taky mně udržela v kondici..Každý pejsek vyžaduje dost času a energie a to maminky většinou navíc moc nemají. Já považuju psa za životní nutnost pro mně, ale určitě bych nepořizovala psa a dítě současně. Buď ho pořídit ještě před porodem, vybrat ho s ohledem na to, že chci dítě a nebo až když je prcek větší. Pokud je pozemek tak dřív. Třeba kolem druhého roku. (Soudím, podle štěňat u švagrové).

@Anonymní píše:
Psům můžete rozumět sebevíc, ale do hlavy mu nikdy nevidíte, tak jako si mohou něco způsobit děti navzájem, i když je budete sebevíc hlídat, může se to stát mezi psem a dítětem, ale ty následky pro dítě mohou pak být nesrovnatelně vážnější. Skutečnost, že pes přichází jako štěně do rodiny, tedy do „kompletní "smečky toto nebezpečí opravdu velice sníží. Problémy pes X dítě se sice častěji budou objevovat u uváděných "psíčkařů“, ale ani zkušeným chovatelům se nemusí vyhnout, pokud budou malé děti k psovi pouštět. Do hlavy člověk psovi nevidí i když je chovatel opravdu zkušený a často jde opravdu o štěstí, že se nic nestane. Pokud člověk nestojí mezi psem a dítětem, vždy se jedná buď o menší či větší risk. Zvířata mám moc ráda, ale po vlastních zkušenostech, i zkušenostech z okolí bych do psa, který je starší než dítě, se kterým se má stýkat, nikdy nešla, i když se bude jednat o vychovaného psa s klidnou povahou.

Stát se může kdykoliv cokoliv, tam je opravdu nulový rozdíl jestli je pes o půl roku starší než dítě nebo naopak. Řeč ale byla o tom, jak pes dítě přijme a jak přijme změnu v rodině. Jsem na tom stejně jako Fjodorka, opravdu neznám zodpovědného pejskaře, který by s tím měl problém, natož tak velký, aby musel dávat psa pryč. Taky moc netuším proč píšeš o nesrovnatelně vážnějších následcích - vždyť je to s dětmi úplně stejné. Nebo myslíš, že neexistují rodiny, kde se něco nevyvede a starší sourozenec vážně ohrozí mladšího sourozence? Tam taky stačí vteřina a může to dopadnout špatně.

Jak myslíš, že to funguje na vesnici? A to to jsou většinou hospodářská zvířata, ne poslušný domácí pes… opravdu většinou mají s tímhle problém lidi, kteří se zvířaty přijdou do kontaktu jednou za čas nebo ti, co nerozumí tomu co chovají. Jinak je úplně jedno jestli máš doma psa, kočku nebo třeba leguána, mnohé děti v tom vyrostou naprosto bez úhony, ale chce to holt trochu zodpovědnější přístup, protože za valnou většinu problémů dítě vs. zvíře můžou rodiče, kteří nezvládnou svou novou roli „rodič + chovatel“ a jedno z toho nebo i obojí prostě zanedbají.

@Nimie píše:
Stát se může kdykoliv cokoliv, tam je opravdu nulový rozdíl jestli je pes o půl roku starší než dítě nebo naopak. Řeč ale byla o tom, jak pes dítě přijme a jak přijme změnu v rodině. Jsem na tom stejně jako Fjodorka, opravdu neznám zodpovědného pejskaře, který by s tím měl problém, natož tak velký, aby musel dávat psa pryč. Taky moc netuším proč píšeš o nesrovnatelně vážnějších následcích - vždyť je to s dětmi úplně stejné. Nebo myslíš, že neexistují rodiny, kde se něco nevyvede a starší sourozenec vážně ohrozí mladšího sourozence? Tam taky stačí vteřina a může to dopadnout špatně.Jak myslíš, že to funguje na vesnici? A to to jsou většinou hospodářská zvířata, ne poslušný domácí pes… opravdu většinou mají s tímhle problém lidi, kteří se zvířaty přijdou do kontaktu jednou za čas nebo ti, co nerozumí tomu co chovají. Jinak je úplně jedno jestli máš doma psa, kočku nebo třeba leguána, mnohé děti v tom vyrostou naprosto bez úhony, ale chce to holt trochu zodpovědnější přístup, protože za valnou většinu problémů dítě vs. zvíře můžou rodiče, kteří nezvládnou svou novou roli „rodič + chovatel“ a jedno z toho nebo i obojí prostě zanedbají.

Souhlasím jen s tím, že stát se může cokoli.
Tvá reakce mi však spíše bohužel připadá jak vehementní sluníčkářská oponentura pouhého teoretika, a i ta teorie? 

Opravdu si myslíš, že je NULOVÝ rozdíl, když přijde štěně do rodiny, kde už dítě je a případ, kdy se k půlročnímu štěněti narodí do rodiny dítě ( nehledě na ten kolotoč)?Nejlepší období pro socializaci štěněte Ti nic neříká?

Dobře, ale přesunem se k otázce, jak pes přijímá dítě a změnu v rodině.
Pokud neznáš zodpovědného majitele, který by takový problém řešil, tak buď jich neznáš dostatečné množství a nebo mohou být zároveň nezodpovědnými rodiči. Protože např. pokud budeš zodpovědný majitel, budeš se opravdu snažit dělat vše správně a budeš mít tu smůlu, že pes děti opravdu nemusí, např. se jich bojí a ty je budeš chtít zkamarádit, můžeš nakonec skončit jako naivní pejskař a nezodpovědný rodič v jedné osobě, který svému dítěti svou naivitou způsobí následky na celý život. A věř mi, že pokousaných dětí není málo a ne vždy se jedná o nezodpovědné pejskaře. Pokud si tedy pod pojmem zodpovědný pejskař nepředstavuješ samotného pána Boha, protože jsme lidé chybující, ať se snažíme sebevíc. Všechno zkrátka uhlídat nejde a pokud navíc máš takového psa v bytě a u něj dítě, jedná se o ruskou ruletu.

A protože netušíš, proč píšu o nesrovnatelně vážnějších následcích možného útoku od psa versus od sourozence, tak se Ti to pokusím vysvětlit. Průměrný pes má narozdíl od dítěte silnější čelist a větší zuby,…atd. a jeho případné kousnutí bývá nesrovnatelně více devastační, než případné kousnutí od dítěte. Také pes používá při konfliktech tlamu jaksi častěji než to dítě, i to lépe umí, je rychlejší… .Děti se spíše něčím majznou, ale nekousnou se tak často do obličeje. Ano, mohou si např. ublížit nějakým ostrým předmětem, ale to se dle mého názoru dá hlídat a alespoň trochu předvídat snáž a většinou se opravdu nejedná o takové následky jako po kousnutí.

Pokud se ptáš, jak si myslím, že to funguje na vesnici, tak pokud bys měla zájem, mohu předvést, jsem z vesnice Vždy jsme měli zvířata(psy, koně, kočky,…), až na toho leguána, toho jsme se vždycky strašně báli, naši ho nechtěli, že by nás mohl pokousat, nebo kopnout, že to riziko je tam horší, než u toho bázlivého psa, co se bojí dětí .Takže s Tebou nesouhlasím, že zde není rozdíl mezi psem, kočkou a leguánem. To sis snad dělala srandu, viď? 

Ano, mnohé děti vyrostou mezi zvířaty bez větší úhony, když to rodiče znají a současně neudělají chybu, a také mají štěstí na zvířecí jedince.Ale bez jakékoliv úhony? Škrábnutí např. od kočky ( i rodinného, jinak hodného, mazla) dítě po celé dětství zkrátka neubráníš, pokud tedy s ní bude v kontaktu a nebude se na ni dívat z povzdálí. A zrovna to může být do oka a to, že se to zodpovědnému chovateli nestane? Ano, to riziko tu nebude, pokud je k sobě nebude pouštět Ale tak jsi to určitě nemyslela, viď?
No a představ si, že mnohým dětem se od zvířete něco naopak stane, třeba v obličeji, tam psi u dětí útočí nejčastěji. Socializaci, výchovu, podmínky psa tu nebudu rozebírat. Zkrátka je to zvíře a do hlavy mu člověk nevidí. Samozřejmě pes většinou vysílá tzv. konejšivé signály, než k něčemu takovému dojde.Ale někdy to může být velice rychlé, že to nepostřehneš ( někteří psi např. nevrčí) a nemáš mnohdy na starosti jen psa. A pak si následky pro dítě vyčítat celý život?
Není tedy nakonec od věci, když už toho psa k dítěti rodiče chtějí, snažit se udělat maximum, jako ten " zodpovědný pejskař", kterého uvádíš, např. právě co nejvhodnější dobou pořízení štěněte kvůli socializaci na dítě? A netvrdit, že rozdíl v socializaci na dítě je u malinkého štěněte versus půlročního, kterému do smečky naopak přibude někdo nový, do té doby neznámý (pokud chovatel, který prodává štěně sám malé děti nemá ), že tento rozdíl je NULOVÝ? Samozřejmě ten rozdíl nebude tak velký, jako u starého psa, kterému do smečky přibude dítě, na který nebyl socializovaný, ale není NULOVÝ, naopak raná socializace je nesmírně důležitá.

Neber to tak, že jsem nějak zaujatá proti zvířatům, konkrétně tedy psům. Vždycky jsem zvířata měla moc ráda a věnovala jim téměř veškerý volný čas. Ale některá Tvá prohlášení jsou dle mého názoru naivní, „poslušný domácí pes“ je pro dítě nebezpečný o to více, že to majitelé právě pro tu jeho jinak poslušnost, roztomilost,…atd. podceňují a často ho byť jen " podvědomě" polidšťují a tento milý pes, který nikdy nikomu neublížil, pak dítě právě nakonec třeba kousne, v lepším případě se POUZE ožene, což bývá často také na šití. A věř mi, že ne vždycky se jedná o ty „parchanty“, kteří psovi ubližovali nebo ho jinak otravovali. Někdy to dítě schytá a neudělalo nic horšího, než jen přišlo nebo prošlo kolem. Samozřejmě o tuto odvrácenou tvář soužití dětí se zvířaty se lidé příliš nezajímají, proč taky, když se kolem nich zatím nic nestalo, nebo často o tom nevědí, ne každý to ventiluje. Není to příjemná problematika.Ale bohužel těch případů je opravdu hodně, nejde jen o zkreslené zprávy v TV v hlavním vysílacím čase. Chirurgové by mohli vyprávět.

Samozřejmě nechci od zvířat odrazovat, naopak, jak už jsem uvedla, mám je moc ráda, ale je lepší si u dětí a zvířat uvědomovat co nejvíce rizik a podle toho se chovat.

Bohužel tedy i zodpovědným chovatelům se tyto maléry stávají, i když samozřejmě ne v takovém měřítku jako chovatelům, kteří o psech málo vědí nebo to dost podcení. Bavila jsem se na toto téma s několika lékaři, a to mají jinak kladný vztah ke psům, a většina mi řekla, že malé dítě k psovi ne. Když ty šité děti pak vidíš, tak je Ti do breku.

Také jsem byla „podobně“ naivní, ale poté, co máš takovou hroznou zkušenost osobní či z okolí, tak ten názor rychlé přehodnotíš, obzvláště jako máma. Ono je roztomilé, když je pes u malého dítěte. Ale pak ta hrůza, když Ti tento pes tomu dítěti ublíží. To dítě opravdu psovi nemusí nic dělat. Psům např. může začít vadit chodící dítě a do té doby byl O. K., stačí aby se takové dítě přiblížilo, podívalo se na psa, usmálo a průšvih je na světě. Někdy se všechno nedá předvídat, i když jseš zodpovědnější sebevíc. Psi jsou různí a tak i jejich reakce na stejný podnět mohou být mnohdy různé. Jeden bude dlouho před tím varovat, např. i zavrčí, jiný to zkrátí, nezavrčí, nestihneš nic, pokud nejseš mezi psem a dítětem.
A pokud se jinak pes chová " božsky", nejde z toho usuzovat, že se tak bude chovat i k dítěti. Většinou prý psi mají k dětem " rozpačitý" vztah a mnoho věcí tolerují a vydrží. Třeba jen tu pouhou přítomnost dítěte. Pak ale může stačit pro nás slabý podnět, který pes vyhodnotí jako hrozbu a je zle. Těžko uhlídáš úsměv dítěte či máchnutí ručičkou do vzduchu, ale to už se opakuju…

Nezlob se, ale Tvůj názor je podle mne zjednodušující, řekla bych černobílý, proto jsem takhle šířeji zareagovala. Zkrátká zásadně nesouhlasím, že se to zkušeným, zodpovědným majitelům psa/psů nestává a že stačí něco o těch zvířatech vědět!

Pokud si někdo chce k malému dítěti pořídit psa, tak za mne od štěněte, do rodiny s dítětem je LEPŠÍ, podchytí se nejideálnější věk štěněte pro socializaci na dítě. Starší ( řádově v letech, ne v měsících)/ starý pes, nezvyklý na děti, může být pak VELKÝ problém. Opět tu nerozebírám ostatní, výchovu, výcvik, podmínky apod., píšu o socializaci.
A pokud máte u malého dítěte psa, ať se vám zdá sebehodnější, tak opravdu bacha! Větu " On nikdy nic neudělal" lékaři slýchávají bohužel dosti často. Je lepší si dávat třeba přehnaný pozor, než pak mlátit hlavou o zeď, jaký byl člověk naivní sluníčkář!
Jsem přesvědčena, že opravdu zkušení kynologové zaujímají spíše rezervovaný postoj k soužití malého dítěte a psa, a když, tak s velikou dávkou opatrnosti, právě proto, že mají dostatečné zkušenosti a mohli by vyprávět.

Nejsem a nepovažuji se za žádného odborníka, ale něco o soužití psa a dítěte jsem se dozvěděla, z praxe, nikoli pouze z teorií a proto tady takto reaguji. Může to přinést více užitku ( odvrátit i pokousání dítěte), než konejšení.
To jsem se ale rozepsala