Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Kdy se vrátí důvěra?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
18.12.12 08:48
My jsme taky řešili důvěru, ale nešlo o nevěru. Na začátku to, co popisuješ - strach, když odcházel. Postupem času se to zlepšilo. Ted už je to rok a něco pryč a když jde sám s kamarády, mám trošku obavy, ale převažuje to, že mu věřim, že to nechce zase podělat a chce mít klid.
A šťastná jsem!!! Takže neboj, vrátí se to.
Příspěvek upraven 18.12.12 v 08:50
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.12 08:48
Toto zalezi na Vas obou… sama se s tim poprat nedokazes, myslim, ze on by mel vedet o tvych pocitech a vychazet ti vstrict… asi bych v takove situaci ocekavala, ze mi bude vykladat kam jde, s kym jde, kdy se vrati, v dobe kdy je pryc ti sem tam posle sms… ta duvera proste nabourana je a bude trvat dele nez ctvrt roku, nez se to vrati…
Pokud mu ale nechces zase verit, myslim, ze by to mohlo casem ztroskotat… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.12 09:00
Pokud budeš vyčítat a připomínat tak se duvěra nevrátí, naopak ho od sebe odeženeš. zkus na to jít tk že koupíš lahvinku vínka, během dne mu oznam že dnešní večer je jen váš a že s ním potřebuješ mluvit. a prostě mu řekni jak to všechno cítíš (ale bez výčitek) že tě to trápí, že mu chceš věřit ale… pokud je váš vztah opravdu pevný v základecha oba se budete snažit tak má velkou šanci se zotavit. znám pár případů kdy to vztahu naopak pomohlo-uvědomili si jak moc pro sebe znamenají
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.12 09:01
4 měsíce je relativně málo, my měli příhodu před rokem a půl a dodnes je to trošku znát, naštěstí se snažíme oba
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.12 09:07
Ahoj, mám úplně stejnou zkušenost co ty a horší na tom bylo že ta dotyčná byla dcera od mé sousedky, kterou jsem brala za vlastní. Začátek byl hroznej. Teď je to víc jak rok. Stále ta nedůvěra tam je, ale už to je v poho. Nejvíc mi pomohlo, že jeden den, jsem si řekla že už toho mám dost a že chci aby věděl co všechno o nich vím a co cítím. Napsala jsem mu dopis ve kterém bylo uplně vše. A od té doby je to dobré. On se začal chovat ohleduplněji a mě se velmi ulevilo, páč jsem se vypovídala. Všechno chce čas…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.12 09:09
@spiky01 má pravdu. Toto jsme udělali hned na začátku a on se mi alespoň svěřil proč to udělal. Snažila jsem se mu to pak nepřipomínat a hlavně nevyčítat, to je pak největší zabiják
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.12.12 09:10
Dle mých zkušeností, ač se člověk snaží jakkoliv, ztracenou důvěru už nejde získat zpět, bohužel chlapi to pustí z hlavy a nesnaží se partnerce pomoci to překonat, člověk jim může o svých obavách a pocitech říci, ale oni se jaksi neumí do té situace vžít, nechci tě zklamat, ale to je můj osobní názor z vlastních zkušeností. Buď se s tím smíříš a váš vztah bude v rámci možností fungovat nebo časem zjistíš, že takto už to dál nezvládáš a… Zcela Tě chápu, že to někdy ve vyostřených situacích vytáhneš, člověk si nemůže pomoci, ikdyž všude slyší, že to je to nejhorší, co může udělat. Při nevěře nejde ani tak o atraktivnost partnerky, v novém vztahu je opět ta zamilovanost, to mravenčení v břiše, mimochodem i to schovávání je asi jakýsi adrenalin, zkrátka není v něm taková ta partnerská všednost, ve kterou přejde každý vztah ač se tomu snažíme zabránit jakkoliv.
Já se kvůli synovi snažila manželovi odpustit asi 3×, ale pak jsem sama sobě připustila, že takto to dále nejde a začala koukat kolem sebe (předtím pro mě byli ostatní muži jen kolemdoucí, kolegové z práce…) a vnímat to druhé pohlaví jako muže - možného budoucí partnera, nic jsme nehrotila, jelikož jsem v té době byla na RD (tady se mě trochu dotkla ta tvá slova o „maminách na mateřské“) a bez syna jsem se nikam moc nedostala, udělala jsem si i profil na seznamce a ač to zní zvláštně, tam jsem se seznámila s druhým partnerem mého života, máme spolu dcerku a jsme i se synem šťastní. Přeji Ti ať to dopadne pro Tebe co nejlépe a jsi šťastná…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
18.12.12 09:11
Jedním slovem NIKDY…
Nikdy na to nezapomeneš, nikdy mu plně neodpustiš a nikdy to nebude přesně tak jak to bývalo…
Z vlastní zkušenosti to vím…
Ani po dvou letech to není zase normální…
- Citovat
- Upravit
18.12.12 09:14
Anonymko, ty jsi asi hodně znechucená, ale nelze chlapy házet do jednoho pytle s tím, že každej nad tím mávne rukou, to není pravda a takových chlapů je hodně, kteří mají upřímný zájem na tom se opravdu zlepšit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.12.12 09:18
U nás je to uplně čerstvé, navíc s dohrou na venerologii-byla to ej jednorázovka. já si uvědomila jak moc ho miluju, vybrečela jsem se mu an rameni a neslyšel jedinou výčitku-spíš jsme se snažila ho pochopit. mrzí mě to, ale vím jednu věc-mě a děti miluje, já jsem pro něj partnerka. vždycky byl hodně pozorný, teď je o to víc ale dokázali jsme o tom normálně mluvit bez výčitek z mý strayn a zas jsme nechtěla slyšet nějaký „sebemrskačství“ od něj. „citovou“ nevěru bych asi nesla huř, záleží an tom jakej máte vztaha přístup k životu. já to pojala tak že výčitkama ho akorát odeženu. já taky v životzě udělala pár bot a nikdy mi nic nevyčetl, uvědomuju si to a vážím si toho tak se snažím chovat stejně. ale je to hodně o tom jak se s tim vyrovnáš sama v sobě
- Citovat
- Upravit
18.12.12 09:20
Bohužel když to tak čtu, musím souhlasit s anonymníma, ikdyž si hrajem že se nic nestalo a já se přiznám, že hodně často na to zapomínám a pak mi to připomene uplná kravina, což mě štve, tak furt v koutku srdce, mám tu pochybnost, jestli se to nebude opakovat. Jenže já vím, že ho opustit nechci a tak se snažím na to nemyslet. Ale když někam jede na chlastajdu tak se doma míním zbláznit. A v mozku mi furt běhá to „CO KDYŽ“. Prostě bych už za něj ruku do ohně nedala…
A je pravda že si to hlavně musíš ty srovnat v hlavě, mě pomohla hodně i kamarádka, která je jak psycholog, takže mi to pomohla srovnat a uvědomit si co chci.
Příspěvek upraven 18.12.12 v 09:25
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.12 09:23
@Anonymní píše:
Dle mých zkušeností, ač se člověk snaží jakkoliv, ztracenou důvěru už nejde získat zpět, bohužel chlapi to pustí z hlavy a nesnaží se partnerce pomoci to překonat, člověk jim může o svých obavách a pocitech říci, ale oni se jaksi neumí do té situace vžít, nechci tě zklamat, ale to je můj osobní názor z vlastních zkušeností. Buď se s tím smíříš a váš vztah bude v rámci možností fungovat nebo časem zjistíš, že takto už to dál nezvládáš a… Zcela Tě chápu, že to někdy ve vyostřených situacích vytáhneš, člověk si nemůže pomoci, ikdyž všude slyší, že to je to nejhorší, co může udělat. Při nevěře nejde ani tak o atraktivnost partnerky, v novém vztahu je opět ta zamilovanost, to mravenčení v břiše, mimochodem i to schovávání je asi jakýsi adrenalin, zkrátka není v něm taková ta partnerská všednost, ve kterou přejde každý vztah ač se tomu snažíme zabránit jakkoliv.
Já se kvůli synovi snažila manželovi odpustit asi 3×, ale pak jsem sama sobě připustila, že takto to dále nejde a začala koukat kolem sebe (předtím pro mě byli ostatní muži jen kolemdoucí, kolegové z práce…) a vnímat to druhé pohlaví jako muže - možného budoucí partnera, nic jsme nehrotila, jelikož jsem v té době byla na RD (tady se mě trochu dotkla ta tvá slova o „maminách na mateřské“) a bez syna jsem se nikam moc nedostala, udělala jsem si i profil na seznamce a ač to zní zvláštně, tam jsem se seznámila s druhým partnerem mého života, máme spolu dcerku a jsme i se synem šťastní. Přeji Ti ať to dopadne pro Tebe co nejlépe a jsi šťastná…
myslím žes jen nepoznala takovýho chlapa kterej to umí. manžel je hodně empatický a nikdy jsem neměla pocit že moje vylívání si stesků je házením hrách an zeď, ale je tzo i o tom jestli si to ženská umí sama srovnat v hlavě. někde jsme slyšela že výčitky a předhazování starších „chyb“ dělají nesebevědomí lidé. s tím souhlasím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.12 09:26
Tak já myslím, že pokud se oba budete snažit a je to jeho první „uklouznutí“, tak se to spravit dá, i ta důvěra se za nějaký čas vrátí (u nás to trvalo asi něco přes rok, ale to může být u každého jiné).
Z vlastní zkušenosti vím, že jednou důvěra obnovit lze, pokud se oba partneři snaží. Můj muž mě před lety taky zklamal, no zvládli jsme to (je to už přes 8 let), ale loni se to opakovalo a přestože jsme stále spolu a manžel se moc snaží, říkám si, že teď už mu asi nikdy nebudu věřit na 100 %.
Tak tomu dej čas. Já myslím, že to zvládnete.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.12 09:35
@archienka1 No, zlepšit ano, ale to vždycky nestačí. Mám s podobnou situací zkušenost a můj manžel se sice moc snaží, ale promluvit si o tom nechce. Jenže právě to já bych potřebovala. Je to už skoro rok a půl a ve mě pořád hlodají nezodpovězené otázky a pocity se kterými si nevím rady.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Manzel se pred pul rokem zamiloval, sex neprobehl, ale byl „zblbly“ dostatecne. Jsme spolu dlouho, mame dve male deti. Vzdycky jsme meli idealni vztah, v posteli nadprumerne, manzel byl vzdycky vzorem „idealniho manzela“. Jen pro info nejsem „mamina na materske“, dbam o sebe, podle ostatnich jsem velice atraktivni. Ale stalo se. Zlomilo me to. Priznal mi to /protoze jsem se ptala a choval se k nam proste jinak a osklive/ a ukoncil /teda - chci tomu verit/. Slo tedy jen o par schuzek a nejake libani. Sam pak priznal, ze je to tim, ze jsme meli miminko a jemu se nikdo nevenoval, kdezto ona ho poslouchala, s ni „zil“…Je to uz 4 mesice od toho jeho ukonceni, u me se stav zlepsil ale i tak se nemuzu zbavit toho, ze na to dost casto ve slabe chvilce myslim, kdyz nekam jde, tak mi hloda cervicek, zkratka uz je to cele nalomene a nejsem tak stastna jako driv, kazi mi to cokoli delam, ani nase deti si neuzim tak jak bych chtela…
Mate nekdo podobnou zkusenost? Strasne se bojim toho, ze to nezmizi ve me uz nikdy a ze uz nikdy nebudu na 100% stastna, ze uz tam je neduvera, ze ten muj „partak“ selhal, ze na par tydnu byla princezna pro nej nejaka jina… Ze mozna i zvazoval, ze od nas odejde atd.
Diky tomu se i casteji hadame, protoze ja to cas od casu zminim, zkratka to vytahnu a ja vim, ze se to nema. Ale nemuzu si pomoct, porad to mam v sobe a ublizuje, ponizuje a boli me to…
Pomuze cas?