Kolegyně mě neberou
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Ahoj, mám pocit že to mám hodně podobné 
ale není to až tak úsměvné, já vím…A co s tím teda taky nevím. momentálně jsem na mateřské s dvojčaty a co bude pak v práci mě děsí už teď. Jinak mě jako mámu dvojcat by naopak potěšilo kdybys řekla že to zvladnu 
Muj manžel říká že prostě jiná sociální skupina a nejspíš i zavist.Je pravda že jednou jsem pracovala v neziskovém středisku pro postižené a tam byl úplně jiný přístup a i jiné kolegyně (empatictejsi, hodnější).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Promin, mne prijdes takova osina v zadku… Sucha, nudna, poucujici.
Chapu, ze svoje nastaveni tezko zmenis, takze asi nezbyde nez to moc neresit. Ja mela na starosti mensi tym lidi a holt jsou proste oblibenejsi ti zivejsi, zabavnejsi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ojojoj, víš co je horšího než nevyžádaná pomoc? Nevyžádaná rada. Promiň, možná to není tvůj případ, ale po přečtení příspěvku mi to tak přišlo. Pokud se mýlím, tak se omlouvám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Co mohu dělat špatně? Možná se potřebuji jen vypovídat. Nevím, zda zde dostanu odpověď. Můj problém je celoživotní – čas od času mám „depku“ a přemýšlím, co dělám špatně v mezilidských vztazích.
Povahou jsem introvert a špatně zapadám do kolektivu (před cca dvaceti lety jsem chodila i k psycholožce se sociální fóbií).
Co se týká práce, tak jsem u stejného zaměstnavatele již delší dobu. Jsou se mnou spokojeni. Jsem hodnocena velmi pozitivně po pracovní stránce. Nicméně mě až tak „neberou“ – např. kolegyně dostala notebook. Na online porady si brala mikrofon a sluchátka. Říkala jsem ji několikrát, že to nepotřebuje, stačí, když si otevře notebook. Prý ji to takto vyhovuje. Po nějaké době mi řekla v podobě „objevu“, že nepotřebuje sluchátka ani mikrofon (brala jsem si sluchátka, abych nerušila při online poradě kolegyni v kanceláři).
Když jsem zaučovala nové kolegyně, které jsem dostala na starost. Zpočátku byly rády za rady a zařídila jsem jim spoustu věcí, ale později se začaly ušklíbat. Vždy se snažím dát praktickou radu (řeknu teorii a poté jak se to dělá v praxi), tak si mezi sebou vymění pohledy a ušklíbnou se. To už se nesnažím. Podobně to mám i v nepracovních situacích kdy např. se vyměňují zkušenosti s dalšími lidmi. Všichni kolem řeknou své a každý to ocení. Když řeknu svoji zkušenost já, tak se ironicky pousmívají.
Jak jsem už psala v práci jsem po pracovní stránce velmi pozitivně hodnocena, ale když dojde na „krájení“ chleba jsem až na konci. Zdá se mi, že jako výpomoc, když teče do bot jsem dobrá (např. během personální krize pro nemoc jsem dělala cizí práci a nikdo jiný ji nechtěl udělat), ale jinak smůla a to i rámci případných pracovních výhod (postup apod.). Zase dám příklad: kolegyně pravidelně jezdí za příbuznýma a vozí frgály ostatním do práce. Když jsem ji poprosila, zda by mi nedovezla, tak nic.
Byť introvert, tak jsem v pracovních věcech velmi komunikativní. Horší je to v osobní rovině. Co vnímám jako možný problém tak je jiný úhel pohledu. Zase příklad: něčí známá čekala dvojčata. Ženské ji litovaly, jak to bude mít hrozný. Já ji nepolitovala, ale řekla, že to zvládne. Docela se všechny do mě pustily, jak to bude mít dotyčná těžké.
Co by mohlo být na mě špatné, že ať řeknu, co řeknu, tak se na mě každý kouká, jak kdybych říkala úplné nesmysly? A když nastíním možné řešení nějakého problému, tak ho neberou do doby, dokud to neřekne někdo jiný (není to stoprocentně vždy, protože hodně kolegyni pomáhám s excelem, ale např. záležitost s noťasem)?
Obecně mi to žíly netrhá. V mém věku jsem si na to zvykla, ale zkrátka čas od času se nad tím zamyslím.
Anonym - osobní a citlivé…
Omlouvám se za román.
Stačí mi číst toto - např. kolegyně dostala notebook. Na online porady si brala mikrofon a sluchátka. Říkala jsem ji několikrát, že to nepotřebuje, stačí, když si otevře notebook. Prý ji to takto vyhovuje. Po nějaké době mi řekla v podobě „objevu“, že nepotřebuje sluchátka ani mikrofon (brala jsem si sluchátka, abych nerušila při online poradě kolegyni v kanceláři). -
Proč ji to říkáš několikrát? 
Vždyť je to její věc, co si bere na porady co ji vyhovuje a ne tvoje… No jestli takhle přistupuješ ke všem, tak se jim nedivím
- Citovat
- Upravit
Pripada mi, ze kazdemu cpes tu svoji pravdu.
S tema dvojcatama, tak to je zrovna priklad toho, co mne by nastvalo. Nemam rada, kdyz mi lidi rikaji veci jako " to zvladnes", pripada mi to neempaticke a pripada mi, ze tim vlastne snizuji moje usili nebo, jak to rict. Kdyz mi tohle nekdo rika, tak mi prijde, ze ho vlastne muj problem zas az tak nezajima a ze ho zlehcuje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Hele podle toho popisu, jen me tak napadlo, zda neni mozne, ze jsi treba na nejakem autistickem spektru, aniz by jsi o tom vedela? Takovych lidi je plno mezi dospelyma v soucasnosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Asi působis nesympaticky, možná rádis až moc, nebo u toho znis důležitě.. Mám v kanceláři kolegyni která je na některé věci trochu hloupejsi, nechci vypadat jako nějaká chytracka co jí pořád poucuje. Tak tu radu občas navliknu nenápadně, jako že jsme na to vlastně přišly spolu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Buď svá, věř si. Přátele máš i mimo práci, ne? Tvůj osobní život je důležitý. Do práce si chodíme pro peníze, povznes se nad chování ostatních.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já ti tak rozumím 
. Taky mám problém zapadat do kolektivu ať už se jednalo o Školní třídu a nebo pracovní kolektiv 
Občas jsem měla právě i pocit že čím víc jsem se snažila tím to bylo ještě horší ať už to bylo ve škole nebo později v práci 
. Hrozně moc mě to trápilo kolik nocí jsem kvůli tomu probrečela a pak jsem se naučila na to prostě prdět. 
Prostě jsem se smířila s tím že asi nikdy v žádném kolektivu nebudu taková „ta oblíbená“. Moc jsem ti neporadila ale alespoň víš že v tom nejsi sama
- Citovat
- Upravit
Ja nevim, ja uz poznala v pracovnim zivote tolik exotu, ze to bys teprve valila voci …ja poradne nerozumim tvymu problemu. Neprijde mi to jako nejaka teagedie. Ja osobne nejsem uplne spolecensky clivek. Kdyz mi nekdo mic nesedne, tak udrzuju konveraci na jakymsi bazalu s rozhodne nikomu nic nevnucuju. Rada zni: nesnaz se zapadnout do kolektivu na silu, kdyz citis, ze te moc neberou, tak se s tim na silu nesnaz nic dekat-tim to jeste zhorsis. Proste si pockej na kolegyni, se kterou si fakt sednes, do ty doby to nehrot…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Je to přesně jako píše @kalie. Vždycky mi právě přišlo že čím víc jsem se snažila nějak křečovitě zapadnout a hrát si na takovou tu zábavnou a veselou tak to prostě byla křeč a spíš jsem to všechno ještě zhoršila… podle mě prostě za každou cenu se snažit někam na silu zapadnout je cesta do pekel.
- Citovat
- Upravit
@smajlik345, co se týká mikrofonu a sluchátek. Říkala jsem to z toho důvodu, že jsem ji to pokaždé pomáhala nastavit. Zmiňovala jsem to při těchto příležitostech. Zkrátka se mi zdálo lepší otevřít noťas a mít problém vyřešen.
@Jana525, reaguji na dvojčata. Já nezlehčuji úsilí postarat se dvě miminka. Je to záběr mít dvě najednou. To v žádném případě nezpochybňuji, ale zároveň věřím, že to daná osoba úspěšně zvládne.
Nevím, zda nejsem v autistickém spektru. Ale opravdu před těmi dvaceti lety jsem chodila k psycholožce, která se mnou řešila sociální fobii. V novém prostředí se hůře pohybuji, ale nevyhýbám se těmto situacím a tak nějak tomu nechávám volný průběh.
Je pravda, že empatie není moc silná stránka. Já rozumím tomu, že lidi mají problém, ale já se jim spíš snažím nastínit řešení a dodat důvěru k tomu, že to zvládnou. Když budu brečet s tím člověkem, tak mu to moc nepomůže. I já jsem ráda za ty komentáře, které mi říkají např. „cpeš každému svoji pravdu“ - třeba na tom něco je. Byť to tak nemyslím, tak to tak vyzní.
Co se týká kolegyň v práci už jim neradím, pokud si o to neřeknou. Jednala jsem v dobré víře, že na jejich místě bych byla ráda za někoho, kdo mi řekne, takto se to má dělat, ale realita je taková a taková. 
@Alušáček, asi to tak bude. Někdy si říkám, že „mám blbej ksicht“. Když by to řekl někdo jiný, tak to všichni vezmou v pohodě. Když něco řeknu já, tak to vyzní zcela jinak. Zase příklad na dvojčatech: když řeknu, že to budoucí matka zvládne, dívají se na mě, jako bych řekla, že každé dítě bude mít dvě hlavy.
@aknadar, v soukromí přátele mám. Sice ne moc, ale zato jsou to lidé, na o které se opravdu mohu v případě nouze opřít.
@ametyst a Anonymní slunečnice - je fajn vědět, že nejsem sama. 
Někdy si říkám, že se všichni kolem mě dívají na dané téma/věc určitým úhlem a já se na to dívám zcela jiným. Tím se odlišuji a vyčnívám z kolektivu.
Možná jsem za chytračku, možná působím namyšleně… Dá se s tím něco dělat? Jak mohu ovlivnit to, jak působím na druhé?
Může to být důvod, proč se na mě „vykašlou“ (např. frgál, postup v práci)? Proč když je potřeba někde vypomoci si na mě vzpomenou, ale ocenit to (viz. případný postup - nebyla by to závratná kariéra) to ne?
Díky všem za reakce. Zase jsem napsala román. 
- Citovat
- Upravit
Ještě jsem chtěla dodat, že je mi jasné, že chyba je na mé straně. Jen nevím, kde a to pak vede k tomu, že ji stále opakuji.
- Citovat
- Upravit
Ještě mě něco napadlo ale možná je to kravina… Kdysi jsem četla takový článek kde bylo o syndrom rbf Což ve zkratce znamená že prostě dotyčný má takový zvláštní obličej který prostě působí naštvaně nesympaticky a ty lidé kteří tímhle syndromem trpí dost často prostě tak říkajíc nezapadají… jinak jak píšeš že víš že chyba je u tebe ale že nevíš kde tak to zase pozor ono pokud nějakým způsobem nefunguje komunikace tak to taky nemusí být pokaždé chyba jen na jedné straně. Pracovala jsem v minulé práci hodně s lidmi a vím že prostě komunikovat s jedincem který je extrémně vztahovačný rozhodně není žádný med takže nemusíš mít nějaké trápení že ty seš prostě ta špatná
- Citovat
- Upravit
Co mohu dělat špatně? Možná se potřebuji jen vypovídat. Nevím, zda zde dostanu odpověď. Můj problém je celoživotní – čas od času mám „depku“ a přemýšlím, co dělám špatně v mezilidských vztazích.
Povahou jsem introvert a špatně zapadám do kolektivu (před cca dvaceti lety jsem chodila i k psycholožce se sociální fóbií).
Co se týká práce, tak jsem u stejného zaměstnavatele již delší dobu. Jsou se mnou spokojeni. Jsem hodnocena velmi pozitivně po pracovní stránce. Nicméně mě až tak „neberou“ – např. kolegyně dostala notebook. Na online porady si brala mikrofon a sluchátka. Říkala jsem ji několikrát, že to nepotřebuje, stačí, když si otevře notebook. Prý ji to takto vyhovuje. Po nějaké době mi řekla v podobě „objevu“, že nepotřebuje sluchátka ani mikrofon (brala jsem si sluchátka, abych nerušila při online poradě kolegyni v kanceláři).
Když jsem zaučovala nové kolegyně, které jsem dostala na starost. Zpočátku byly rády za rady a zařídila jsem jim spoustu věcí, ale později se začaly ušklíbat. Vždy se snažím dát praktickou radu (řeknu teorii a poté jak se to dělá v praxi), tak si mezi sebou vymění pohledy a ušklíbnou se. To už se nesnažím. Podobně to mám i v nepracovních situacích kdy např. se vyměňují zkušenosti s dalšími lidmi. Všichni kolem řeknou své a každý to ocení. Když řeknu svoji zkušenost já, tak se ironicky pousmívají.
Jak jsem už psala v práci jsem po pracovní stránce velmi pozitivně hodnocena, ale když dojde na „krájení“ chleba jsem až na konci. Zdá se mi, že jako výpomoc, když teče do bot jsem dobrá (např. během personální krize pro nemoc jsem dělala cizí práci a nikdo jiný ji nechtěl udělat), ale jinak smůla a to i rámci případných pracovních výhod (postup apod.). Zase dám příklad: kolegyně pravidelně jezdí za příbuznýma a vozí frgály ostatním do práce. Když jsem ji poprosila, zda by mi nedovezla, tak nic.
Byť introvert, tak jsem v pracovních věcech velmi komunikativní. Horší je to v osobní rovině. Co vnímám jako možný problém tak je jiný úhel pohledu. Zase příklad: něčí známá čekala dvojčata. Ženské ji litovaly, jak to bude mít hrozný. Já ji nepolitovala, ale řekla, že to zvládne. Docela se všechny do mě pustily, jak to bude mít dotyčná těžké.
Co by mohlo být na mě špatné, že ať řeknu, co řeknu, tak se na mě každý kouká, jak kdybych říkala úplné nesmysly? A když nastíním možné řešení nějakého problému, tak ho neberou do doby, dokud to neřekne někdo jiný (není to stoprocentně vždy, protože hodně kolegyni pomáhám s excelem, ale např. záležitost s noťasem)?
Obecně mi to žíly netrhá. V mém věku jsem si na to zvykla, ale zkrátka čas od času se nad tím zamyslím.
Anonym - osobní a citlivé…
Omlouvám se za román.