Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Manželství bez lásky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
4.4.09 22:22
Emanko,
můžu ti říct,že pořád ještě nemám vyhráno 
Můj exmanžel vůbec dodnes nemá pocit,že je nemocný,realita mu silně uniká a to je to nejhorší.Je umanutý jako malé dítě a tak s ním také musím bohužel jednat.Když se mu to přihodilo a já požádala o rozvod,celá jeho rodina se kompletně obrátila proti mě.Chodily mě smsky od jeho mámy a od něho,každá taková zpráva mě tak rozhodila,že jsem vlastně byla v permanentním stresu.Každé zavolání,každé zazvonění u dveří…několikrát nám vyhrožoval že prokopne dveře a dostane se ke mě do bytu násilím.Několikrát jsme tady já a holky seděly snad hodinu v kuchyni na zemi a ani jsme nedutaly,to abychom se neprozradily že jsme doma…Nejhorší na tom všem je,že když jsem žádala soudně o úpravu styku,soudce ze mě udělal nakonec blázna,že to moc nafukuju a že se dětem nemůže nic stát…on jim přece nemůže ublížit.Měl už několik autonehod vždy pod vlivem léků a soud není schopen zabránit tomu,aby je bral autem na výlety.Musím tedy vždy spoléhat na to,že si je zrovna někam neveme… 
Je to běh na dlouhou trať…A myslím,že vyhráno nemám.Sice začínám také nový život a čekám miminko,ale vystresovaná jsem stále.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
5.4.09 05:42
No tak jak jsem četla příspěvek, co psala masozravka, tak jakoby to bylo naše manželství. Budeme spolu 23let, náš vztah v podstatě „sourozenecký“. Prostě spolu jsme, byli jsme spolu a tak to je. Sex na bodu mrazu, když 1× do měsíce, tak jedině z povinosti. Manž. většinu víkendu dělá, pokud nedělá a je celý víkend doma, tak v sobotu v poledne jsme už pohádaní (no nic vážného, prostě výměna názorů), ale nežijeme spolu, ale vedle sebe. Než jsem čekala malou v roce 2001, se mi to zdálo ještě v poho-normální, ale pak, prostě oba jsme se shodli, že spolu strávit např. 14 dní dovolené, by dopadlo (když trocha přeženu) jako válka ROOSEOVÝCH.
Největší „sranda“ byla když se mě malá zeptala „maminko a vy si s taťkou nikdy nedáváte pusu“? Byla u bráchy, který žije s manželkou, tak, že než jdou do práce dají si pusu, přijdou taky, on ji chytne za ruku u telky, kolem ramen, venku taky (brácha není žádný puberťák bude mu 43).
Navíc když byl silvestr a několikrát kdysi, to už je hodně dávno u nás někdo byl, tak jsme si nedokázali pusu dát ani do nového roku.
U nás doma to bylo vždy tak, že se pořád něco řešilo, pořád jsme si povídali, prostě všichni jsme byli spolu a rádi. U manžela doma to bylo tak, že tam si žil každý po svém, tátovi stačily křížovky, komunikovali spolu v „holých“ větách. Nepotřebovali jeden druhého. To na co přišla malá, se nikdy ani jeden z kluků nezeptal, ale asi je to fakt očividné.
Nenapadlo mě to řešit, nebo odejít z manželství, nikdy jsem nepochopila tetu, ale tam to bylo o něčem jiném, strejda ten měl celý život milenky a třeba i dvě současně, byla s nim v podstatě pro peníze, divili jsme se proč trpí, nechá si to líbit.
Naše manželství je „alespoň“ postaveno na věrnosti, ale jinak žijeme v citovém „chladu“. A co teď měnit to, řešit byt-komplikovat si život rozvodem apod. já jsem názoru, že všichni chlapi jsou stejní a co očekávat od druhého (no nevím jestli mám pravdu), 100% bych už do svazku nelezla a žádného chlapa si k sobě nenastěhovala, už bych zůstala obezřetná. Naši jsou spolu 35 let (mamčino druhé manželství), po rozvodu si vzala svou „první“ lásku, taťka měl 70 a opravdu venku se drží za ruce, doma taťka mamku „poplácá“, obejme, opravdu jim tohle závidím a přeju. Manž. řekne „či jsme puberťáci“.
Tak i takové jsou vztahy, třeba si v 60-70 řeknu, že to stálo za houby a proč jsem to neřešila a třeba svým dětem poradím, „pokud vztah ochladne, běžte od toho, nestojí to za nic, je to jen přežívání“.
Možná si řeknete, co tím, chci, říct nebo proč píši, protože si myslím, že nejsme jediní takhle žijící.
- Citovat
- Upravit
5.4.09 09:20
Ahoj anonymní…četla jsem si znova několikrát tvoji novou odpověď.Po rozvodu jsem se seznámila se ssvým kolegou v práci (pracuji jako vychovatelka u mentálně postižených,on byl také vychovatel),znali jsme se i dřív,ale od vidění.Začal mi dávat najevo jak se mu líbím a podobně.V té době jsem byla strašně sama a opuštěná.Zamilovala jsem se do něho,pomáhal mi i s dětmi.Po roce našeho vztahu prodal svůj malinkatý domeček a koupil jiný s tím,že ho bude přestavovat pro nás čtyři.V té době nevím proč,ale mě spadly klapky z očí.Přesně jsem si uvědomila,že nemůžu chtít,aby mě více líbal,objímal a podobně.On za to ani nemohl,protože to doma také nezažil.Doma se jen zplodily děti a pak každý měl oddělenou postel.Objali a políbili se jen při zvláštních příležitostech…jako je Silvestr,narozeniny,svátky.Já pocházím z úplně jiné rodiny…tak jako Ty.On vyrostl v rodině,kde se mluví velmi hrubě.O mých rodičích mluvil,že jsou čur…i.Když ho naštvala jeho maminka,tak byla kun…a.Nikdy se nechtěl stýkat s mou rodinou,s mými přátali…existoval pro něj jen jeho okruh lidí,se kterými se scházel.Celý baráček a kompletní přestavbu hradila jeho maminka.Ani neměl potřebu si něco našetřit nebo aspoň vyjít s jeho výplatou,polovinu platu vždy nechal v hospodě.Pak začal hrubě mluvit i o mých dcerách,nikdy se mu nezavděčily.Pořád to byly hyperaktivní parchanti…atd.Před rokem jsem ho vystěhovala od sebe a vztah ukončila.Uvědomila jsem si,že sice dělal domek pro nás,ale jít do domečku bez lásky,bez štěstí a bez pohody vážně nemá cenu.V těchto dvou letech vztahu jsem si také šáhla na dno.Paár dni po rozchodu jsem potkala nejbáječnějšího chlapa v životě.Není dokonalý,každý máme své chyby,ale cítím,že nás má opravdu rád.Miluje holky a ony ho přímo zbožnují.Umí obejmout,pohladit,pochválit a hlavně si pořád povídáme,což u toho minulého partnera vůbec nefungovalo.Tam jsem musela pořád mlčet.Myslím,že to tě také musí dusit tato atmosféra.Odkud jsi?Kdybys bydlela v okolí HK,mám tak výbornou psycholožku,která mi dost pomohla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
6.4.09 08:59
Dá se tak žít celkem slušně. Pokud na sebe nejste zlý a agresivní. Myslím, že láska a dlouhodobý vztah je opravdu něco jiného. Máme doma něco podobného.
Z toho co tu zaznělo mám pocit, že tu jde především o workoholismus manžela, a to je nemoc, která se dá léčit. Možná kdyby se Vám podařilo vyřešit tohleto, bylo by Vám všem zase dobře.
- Citovat
- Upravit
6.4.09 10:35
Tess , když čtu příběhy, jako je tvůj, vždycky si uvědomím, že i když jsem se rozvedla, měla jsem skoro ve všem velký štěstí. Momenty, kdy sedíš s dětma v kuchyni na zemi a ex se na vás dobývá, mi přijdou jak z filmu. Je dobře, že už na to nejsi sama a doufám, že sis dobře rozmyslela, s kým máš mít další dítě 
Anonymní , to mě právě dost děsilo, že si v 60-70 řeknu, že jsem si posr… velkou část života proto, že jsem byla srab. A rozvedla jsem se, i když jsem se bála taky. Myslím, že bydlení a peníze prostě vždycky nějak dopadnou, ale předem se bát a pak prožít celý život otrávená a závidět šťastným kamarádkám, to není nic pro mě. A myslím si, že v současný době chlap pro spokojený život opravdu není nutný. že je prostě lepší být sama než s nějakým kreténem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.4.09 12:37
Myslím, že takový vztah fungovat nebude, budeš se trápit. Už z tvýho příspěvku je cítit jak si smutná. Jestli nemůžeš odejít teď, tak prostě vydrž až nastoupíš do práce a budeš mít vlastní příjem a pak odejdi.
Myslím, že ti bude celý život chybět, že ti ten chlap nedá pusu a že se na tebe neusměje. Hrozně tě to bude ničit a čím budou děti starší, tím víc budou pryč z domova. A to si pak přijdeš ještě víc sama. Stejně si jednou někoho najdeš, protože sama prostě nevydržíš.
Dneska se rozvádí každé druhé manželství, takže si myslím, že děti budou vyrůstat mezi spoustou dětí z rozvedených rodin. Určitě je ideální, aby rodiče byli spolu, ale né takhle.
Taky jsem to řešila, ale dopadlo to dobře (zatím), tak snad nám ta láska tam trochu zbyla.
Držím pěsti a hodně sil 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.4.09 13:14
No, já mám zase trošku jinou zkušenost, ale třeba, když si to pak dáš dohromady vše, co jsme tu napsaly, tak ti to pomůže. Rozhodně ti nechci radit, jestli máš zůstat nebo ne, protože jak už tu někdo psal, je to strašně individuální, a každý jsme úplně jiný. Někdo je schopen žív ve vztahu bez lásky, protože taky není žádný romantik a třeba mu prostě stačí to že je finančně zajištěn a žije prostě relativně v klidu, že se nemusí starat o to, jestli příjde výplata včas, aby uživil děti apod. A na úkor toho teda obětuje tu lásku, já jsem ale přesně ten typ co ty, neumím žít bez lásky, bohužel ani ne bez finanční jistoty, která je v dnešní době, nebudemem si lhát, že láska hory přenáší, bohužel hodně nutná…ono by se totiž taky mohlo stát, že bys kvůli tomu, že neopatříš děti o ně mohla přijít. Takže záleží asi i na tom, jestli máš kolem sebeb lidi, kteří by ti pomohli, ale tu zase z vlastní zkušenosti vím, že to je opradu jen doba přechodná, ale nikdo asi neví dopředu, jak dlouho může trvat.
Popíšu trošku své zážitky se vztahy…vdávala jsem se ve 23 a to proto, že už jsem se v životě nudila a chtěla jsem nějakou razantní změnu, možná něco, čeho si všimnou i ostatní, možná být zajimavá…ted vím, že je to úplná pitomost, ale tak nějak jsme to tehdy vnímala…takže jsem si vzala zrovna toho, co jsem s ním byla, měl dobrou práci, dobré vzdělání, tak jsem si myslela, že to bude fajn, ale láska vyprchala ( pokud tam vůbec nějaká byla:-(hodně brzy, po roce manželství jsem to nevydržela, žili jsme opravdu jen vedle sebe, on měl své známé, já své, doma jsme se vídali v noci ale, to jsme spali opravdu jen vedle sebe, ale každý má své potřeby, i já…našla jsme si milence a do něj se zamilovala…bohužel byl ženatý a i přesto, že mi dával vše, co mi doma chybělo, já chtěla víc…během toho jsme se rozvedla a začla tlačit milence, aby se taky rozvedl, on to totiž sliboval, nebo jsem mu řekla, at mě teda nechá, že chci žít svůj život, mít vedle sebe někoho jistého, mít se o koho opřít…což u něj dost dobře nešlo…bohužel jsem stačila i otěhotnět a tím to skončilo úplně…jeho chování se změnilo velmi rapidně a nakonec mě nechal úplně v době, kdy jsem byla v 5. měsíci těhotenství a tvrdil, že se mnou se prostě žít nedá…když si vzpomenu, jak jsme byli tak dlouho zamilovaní a najednou taková změna????
Takže člověk si život opravdu nenalajnuje, nikdy nevíš, co bude zítra, natož za 30 let, jedno je ale jisté, každý strůjcem svého štěstí…a rozhodně život jen kvůli někomu a kvůli obětování se někomu, není život a já věřím, že bych si na sklonku života určitě vyčítala a rozhodně by mě mrzelo, že jsem vlastně nic nazažila, že jsem ten život prostě jen přežila…děti dávno z domu, staví se jednou za měsíc a ty koukáš na svého manžela, kterého dávno nemiluješ, možná už ani nežije a ty jsi sama, což se ti možná stane i kdybys žila s někým, koho milovat budeš, ale aspon budeš mít na co s tím člověkem vzpomínat, takhle sotva…
Ještě jedna připomínka, já pocházím z poměrně idilické rodiny, mí rodiče jsou spolu od svých 16 a stále spolu a vypadají moc štastně a spokojeně, to jsem si vždy přála taky, ale nevyšlo…ale hůl teda nelámu, vždyt mám ještě toho tolik před sebou:-)stejně jako ty a věřím, že i ty děti pak ocení, když budou mít doma mámu, která jen září štěstím, protože to nevědomě určitě přeneseš i na ně, stejně jako možná ted na ně přenášíš svou nespokojenost…i když si to možná nechceš připustit…
Tak hlavu vzhůru a držím pěstičky, at jsi konečně šťastná at už s nynějším manželem, nebo někým jiným…:-)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.4.09 11:05
Ahoj, já jsem taky z rozvedené rodiny, rozvod trval přes rok v době, kdy mi bylo 11 let, a už jsem se jen modlila, ať se s mámou konečně odstěhujeme… rozvodem se nám všem ulevilo. Scény byly až ten poslední rok, předtím se naši ani moc nehádali, ale máma byla k tátovi vždy odtažitá… vždycky jsem cítila, že to mezi nimi není ono, a bylo mi z toho smutno. Takže já bych děti fakt nepodceňovala!!! Nějaký „jestli bude máma šťastná, nebo rodina spolu“, mi tedy přijde úplně mimo (pardon) - my nebyli šťastní nikdo, a všichni spolu už vůbec, to bylo naopak nejhorší 
A to jsou naši (byli, táta už umřel) slušní lidi a až na pár výjimek se k sobě chovali před rozvodem i po něm korektně… Jo a byli i v poradně u toho slavnýho Plzáka 
(to byla 80. léta) a ten jejich problémy jen banalizoval a řekl jim „no snad to nebude tak zlý…“. A bylo Kdybych to mohla vrátit, přála bych si jediné: aby se rozvedli mnohem dřív! 
Zlepšení nastalo až asi 2 roky po rozvodu, pak už jsme k tátovi jezdily na víkendy a prázdniny obě… ne že by se naši dali dohromady, to absolutně ne, ale už spolu zase dokázali v poklidu vyjít. Bohužel táta pak brzy zemřel
Takže tak. Na místě zakladatelky bych se rozvedla - stoprocentně. Neříkám, že hned letos, zkusila bych opravdu ještě navštívit odborníka (ať už společně poradnu, nebo aby sama zašla k psycholožce, opravdu to může velmi pomoci), ale pokud se to nezlepší, tak bych to brzy řešila. Je vidět, že zakladatelka je citově založená, takže v současném stavu musí silně strádat, a zaslouží si „jiný, lepší“ 
- ale bacha, mimomanželský vztah bohužel nic neřeší… člověk se snadno zamiluje, a ono to nemusí vyjít tak, jak si v tu chvíli plánuje Je lepší být na nový vztah volná, mít to v sobě vyřešeno, a hlavně - najít si někoho, kdo je taky volný
Jestli se v tom dá žít - no, moje švagrová v tom žije už skoro 10 let… láska žádná, peníze veliký, dvě děti Zpočátku se rádi měli, ale už dávno to vyprchalo. Měla i přítele bokem, ale zamilovala se a ženatý pán s ní asi za půl roku nepříjemně vyběhl Se švagrem spolu žijí vcelku v poklidu, on je flegmatik a velmi mu záleží na dětech, ona má veškerý servis, je v domácnosti, nemusí se o nic moc starat… ale oba vypadají pokaždé, když je vidíme, velmi smutně a rezignovaně. Je mi to líto tím víc, že sám o sobě je každý z nich fajn, a umím si živě představit pro každého z nich partnera, se kterým by byli šťastní Já bych to nedokázala, jsem romantik a extrovert, já bych se utrápila 
S manželem to sice taky není idylka, jsme spolu 14. rok a máme dvojčata, což je fakt hodně náročný, navíc jsme každý hodně, hodně jiný a občas se pěkně zhádáme, ale i přes všechny krize se ještě máme rádi, bych řekla
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
14.4.09 14:54
Všem moc děkuji za odpovědi, určitě jsem si z nich pro sebe něco vzala. S manželem se k sobě teď chováme hezky, bez konfliktů. Lásku ke štěstí potřebuji, to je bez diskuze. Vztah mimo si neumím představit, nemám na to jednak dostatek energie a taky ani zkušenosti, to by muselo být něco velmi náhodného. Chtěla bych aby bylo dětem s námi dobře-ať už budeme spolu, nebo od sebe. Zatím spolu žít musíme, uvidíme jaké to bude až se finančně osamostatním-jakým způsobem pak budu reagovat na novou situaci.
díky všem zakladatelka
- Citovat
- Upravit
21.6.09 10:58
Trochu všeobecně - manželství bez lásky pro mě osobně nemá cenu a zůstávat spolu jen kvůli dětem, majetku či penězům nemá smysl…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
MBL
18.4.11 19:31
Taky opět zakladatelka. Možná by se po dvou letech zasloužilo napsat jak to naše manželství bez lásky nakonec dopadlo. Krize pokačovala nadále i když jsem se s manželem snažila o všem komunikovat, vždy to bylo bez výsledku. Trval na tom, že jsme jen v krizi a nevidí důvod proč bychom měli od sebe jít ač je to mezi námi takové jaké to je. Před rokem jsem manžela požádala, aby se odstěhoval, že už takhle dál žít nemůžu. To, co následovalo nabralo nečekaný zvrat. Manžel si zkusil žít čtyři měsíce mimo domov. Dojížděl za dětmi a najednou z něj byl komunikativní chlap, který chtěl řešit to, co celou dobu odkládal, nebo k čemu neměl podle jeho slov co říct. Ubral v práci, aby mohl být častěji u nás. Byl u nás častěji než když s námi bydlel. Já jsem psychicky i fyzicky zregenerovala, ta úleva na mě byla znát, děti to vzaly kupodivu velmi dobře, možná proto že měly tatínka častěji než dřív.
Během těch 4 měsíců za mnou začal manžel docházet jako na rande. Najednou se mi dostalo pozornosti jako za celou dobu na mateřské ani jednou. Začali jsme spolu mluvit a smát se spolu jako dřív, párkrát jsme společně vyrazili na výlet. Domluvili jsme se, že společně zajdeme na terapii, myslím, že tehdy manželovi docvaklo hodně věcí a srovnal si priority. Po pár měsících jsem se začala těšit zase na to až se uvidíme, začalo to mezi námi dokonce jiskřit.
Když se mě po těch 4 měsících zeptal jestli by směl zůstat zase doma s námi, svolila jsem. I sex byl po těch měsících zase příjemný a hodně vášnivý, což jsem si říkala, že už snad nikdy nemůže být.
Manžel tedy zůstal a už rok se chová jako vyměněný. Oběma nám ta pauza hodně dala a hodně jsme na sobě oba zapracovali. Dalo by se říct, že náš vztah prochází novou zamilovaností. Já jsem také už ukončila mateřskou a chodím do práce, čehož jsem se trochu obávala (kvůli další změně), ale vypadá to, že ani tato změna znovu nic nenarušila. Je tu zase respekt a i láska v což jsem už nedoufala ani náhodou.
Chtěla jsem vám to napsat i proto, že i když často něco vypadá, že to nemá řešení a není cesty ven ani zpátky, nemusí to znamenat nutně konec všeho, ale třeba nový lepší začátek. Musí tu ale asi stále zůstat respekt a snaha něco změnit na obou stranách, pak jde vše. Jeden člověk ve vztahu nezmůže nic.
zakladatelka
- Citovat
- Upravit
18.4.11 20:32
Blahoželam a dakujem za nadej pre pary čo su na tom podobne … želám vela lásky
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
teamforever
2.5.11 07:45
děkuji
Děkuji moc za Vaše psaní. Prožívám totéž co vy v roce 2009. Je pro mě velkou nadějí, že vše v životě co se jeví černě, nemusí černým zůstat . Moc Vám to přeji a děkuji.
- Citovat
- Upravit
13.6.11 11:47
čtu tento příěh o začátku, ikdyž jsem se zaregistrovala až nyní a můžu říct, že konec který jste sem napsala mi vehnal slzy do očí. Teď už vím, že všechno se dá zvládnout když má člověk naději a vůli nevzdávat se
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.6.11 20:13
zakladatelko,
tak ja mam pohled z druhe strany,jsem s manzelem 7 let,mame 2 deti,malicke,a posledni rok,po narozeni syna jsme se jen hadali,on se mnou odmital spat,nevsiml si me ani jinak fyzicky,jinak pro deti fajn tatka..nejakou dobu jsem to vydrzela,ale nakonec jsem si nasla milence..musim poznamenat podstatne,myslela jsem ze sveho muze jiz nemiluji,ze mi je ukradenejestli si treba nekoho najde,byla jsem zamilovana do milence az po usi..a pak milenec odesel,zamilovanost take a ja zjistila,ze miluji sveho manzela a vis kdy? v momente kdy mi rekl,bude rozvod 2 roky te nemiluji,beru te jen jako matku svych deti…neni nepodstatne pripomenout,ze ani ja rozhodne nemam sanci utahnot to faancne,nastal by podnajem,stehovani,pro deti velika zmena,tatinek 300km daleko.a ted ja jsem ten co prosi at s nami zustane,kvuli detem i me fin.situaci..alespon dokavad si nesezenu praci,jeste 2 a pul roku musim byt na materske.
nevim co si z toho vyberes,ale pokavad to neutahnes financne,musis to zvladnout a poradnu bych zkusila,existuje prece i jiny druh lasky,porozumeni a tolerance,nema cenu ocekavat ze bude clovek zamilovany a plny vasne po nekolika letech..myslim ja…
preji ti hodne sil a sobe taky !
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
