Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Může se jednat o psychické problémy po porodu?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
5.10.16 12:31
Jen bych dodala, že to není pořád, jsou dny, kdy jsme v pohodě, ale pak přijdou tyhle temný období a je to v háji, tak nevím co to je..
- Citovat
- Upravit
Anonymní
5.10.16 12:35
Jinak manžel pomáhá, snaží se, o malou se postará, taky je prostě unavený a často podráížděný, to ne že by byl ten typ, co mě v tom nechá, jneže ve chvíli, když mě rupne, ztratí též nervy, já se mu nedivim, jenže to, že mi pomáhá, mi nepomáhá, já prostě už nevím co se sebou
- Citovat
- Upravit
5.10.16 12:37
Podle mě rozhodně psychiatra potřebuješ.
Je mi to líto, ale takhle přeci nejde žít.
Nasadí ti AD a budeš v pohodě ty i tvůj život. Přeji ti mnoho štěstí! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.16 12:38
Podívej se ve svém okolí po psychologovi nebo se zeptej u praktického nebo na gyndě. Mateřství je vyčerpávající, ale u tebe už to přechází do extrému. Sama víš, že to není v pořádku.
Určitě by pomohlo, kdybys měla trochu času pro sebe. Jestli máš kolem sebe někoho, kdo nabízí pomoc, přijmi ji. A jdi si lehnout. Nebo vypadni do města mezi lidi. Hlavně si nevylévej vztek na dítě. Bude ti pak ještě hůř.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.10.16 12:38
No, za sebe bych řekla, že už jsi u toho cvokaře měla být dávno. I s manželem. (A rozhodně to neber ve zlém).
- Citovat
- Upravit
5.10.16 12:44
Ahoj, velice smutny prispevek ale zacatek mas za sebou - dokazala jsi si priznat ze neco neni v poradku a dokonce jsi to dovedla i smysluplne popsat
ty pocity co prozivas rozhodne v pohode nejsou a co se muze vse stat je ve hvezdach…ty si musis prvorade uvedomit ze se musis dostat do klidne roviny, byt vyrovnana a sebevedoma zenska, maminka a pak vse pujde lip.
jak popisujes chovani dcery tak me hned napadlo ze to bude uzce souviset s tvym rozpolozenim, uvidis ze az se sklidnis ty, sklidni se i dcera. temer kazde zdrave dite je zive a v ledascem neposlusne atd ale aby se stim dalo zit musis mit na to silu rodice
y se doma si dost hadate a asi i pred dcerou coz je zakladni chyba a nedivte se ze to u vas pak vypada takhle
prosimte odhodlej se a zacni nekam dochazet a estli se k tobe chova manzel takhle tak to neni spravne manzelstvi a ted by vam bylo asi vsem lip bez sebe.
jaky mas spoleh na sou rrodinu?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.16 12:48
Bylo by lepší, kdyby tě tam vzal on. Ale když nevezme, musíš sama.
p. s. Do lidí se nekope, kopej do stolu/země/dveří…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.16 12:51
Tohle určitě je pro psychiatra. Nečekej, že tě manžel vezme za ručičku a odvede tě tam. Chlapi tohle moc nechápou pokud sami neprožili. Prostě teď hned najdi na netu nejbližší lékaře a obvolej je, není snadné najít někoho kdo tě hned vezme. Kvůli své malinké dceři to udělej, její špatné spaní a neklid je odraz tvé psychiky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.16 12:55
A manžela bych až tak neobviňovala, neví si rady, nemá zkušenost, není lékař. Každý prostě není tak empatický, předpokládám, že chodí do práce takže taky má své starosti. A prostě očekává, že když jsi máma na mateřské tak si poradíš s dcerou, domácností, se sebou. Mám za sebou něco podobného, kdybys chtěla, napiš mi klidně SZ 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.16 13:07
Začala bych psychologem. Znám jednoho výborného, je ovšem z Prahy tak pokud to nemáš daleko, dam ti kontakt. Jsi asi citlivá duše a hormony ještě do toho. Dovedu si představit jak se asi citíš. To vyčerpání fyzické a psychické i to zklamaní- protože kdo z nás holek čekal, ze mít malého miláčka je taková ale opravdu až tak hrozná dřina? Neboj se psychologa, neni to jako prezentace v powerpointu, kde musíš byt připravena. Řekni mu to tak jako tady nám. Nemusíš se před nim stydět. Ten už musel slyšet asi úplně všecko. Držím palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.10.16 13:13
@mumisek79 píše:
Ahoj, velice smutny prispevek ale zacatek mas za sebou - dokazala jsi si priznat ze neco neni v poradku a dokonce jsi to dovedla i smysluplne popsat
ty pocity co prozivas rozhodne v pohode nejsou a co se muze vse stat je ve hvezdach…ty si musis prvorade uvedomit ze se musis dostat do klidne roviny, byt vyrovnana a sebevedoma zenska, maminka a pak vse pujde lip.
jak popisujes chovani dcery tak me hned napadlo ze to bude uzce souviset s tvym rozpolozenim, uvidis ze az se sklidnis ty, sklidni se i dcera. temer kazde zdrave dite je zive a v ledascem neposlusne atd ale aby se stim dalo zit musis mit na to silu rodice
y se doma si dost hadate a asi i pred dcerou coz je zakladni chyba a nedivte se ze to u vas pak vypada takhle
prosimte odhodlej se a zacni nekam dochazet a estli se k tobe chova manzel takhle tak to neni spravne manzelstvi a ted by vam bylo asi vsem lip bez sebe.
jaky mas spoleh na sou rrodinu?
nemám rodinu, mama umřela, otec odešel, když mi bylo 12, manželova rodina - pomáhá jeho maminka, ale má toho sama dost
- Citovat
- Upravit
5.10.16 13:15
@Bábrdl píše:
Bylo by lepší, kdyby tě tam vzal on. Ale když nevezme, musíš sama.p. s. Do lidí se nekope, kopej do stolu/země/dveří…
fakt jo? já myslím, že zakladatelka ví, že se do lidí nekope a ani se na ně nebere nůž 
jen je prostě ve stavu, kdy je mimo a to už je na odborníka
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.16 13:17
Milá anonymní, uz jsi se teda někam objednala? A co kamarádka?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.10.16 13:18
Může být, že žena je po poněkud unavená, rozhozená, má pocit že je k ničemu, že jí nikdo nechápe. Na druhé straně jak bylo řečeno, dílem pravdu má, ten chlap jí opravdu nechápe a ani pochopit nemůže.
A ten, kdo posoudí nejlépe, měl by, zda je o poporodní depresi, kterou je potřeba léčit, nebo fakt jen o ten stav depky a únavy, je psycholog.
Za sebe, když shrnu první pomoc -
- odpočívat to co jen to jde. Domácnost se nesesype, když jednou není vyluxováno
- udělat si volnou chvilku pro sebe a snažit se jí využít dle sebe, ale ne jen civěním do zdi a pesimistickými vizemi
- rozmazlovat se, dopřávat si. jasně, dle financí, takže upřesním - neodbývat se.
- pokud to jen jde, dávat dceru na hlídání každému kdo má ruce nohy. Holkám ze sousedství, co ti třeba na půl hodiny podrncaj kočár
- nastavit si denní režim, současně do něj ale vkládat nové vize a cíle
- zkoušet co nejvíce dceru připojit ke svým činnostem, ne se jí jen podvolovat a žít podle ní. Vychováš ji nejlépe nikoli lítáním okolo ní, ale že bude žít s tebou, tvým postojem, tvým vzorem. Vynervovaná, vzteklá, unavená, náladová, brečící - to chceš, a by byla? Nehraj teda na ní, že nejsi unavená - odpočiň si, abys unavená nebyla! A současně jí ale nedávej za vinu, že ty jsi unavená kvůli tomu, že ona je unavená, brečící, vzteklá…
Mít dítě není vůbec jednoduché, ale musíš si uvědomit, že pokud si nepomůžeš ty sama sobě změnou postojů, nikdo to za tebe neudělá. Nemůžeš se vymlouvat, že jsi cholerik, a proto kopeš do lidí. Pokud už už nedokážeš svůj vztek korigovat, vezmi sekeru a jdi štípat dříví. nebo prostě mlátit do něčeho, čemu to bude jedno. Akce a reakce - nemůžeš chtít, abys coby řádící fůrie měla doma klid.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Ahoj,
potřebuji se někomu svěřit..mám 8 měsíční holčičku, těžký porod, po porodu jsem měla psychické problémy, malou nechtěla, nemohla spát, cítila se pod psa, uklidnovala se jen myšlenkou, že uteču od rodiny a v tu chvíli jsme cítila naději na štěstí, jinak jsem brečela, měla depky. manžel to nechápal, furt jen do mě hustil, že žádné psychické problémy nemám, že jsme jen unavená a at se vzmůžu, že jsme matka a dcera mě potřebuje..a nebo když jsme se pohádali, a to bylo často, že at se teda sbalim a jdu, že jsme neschopná..to mě hrozně sráželo a cítila sjem se ještě hůř, k psychiatrovi jsme se neodvážila dojít, nějak nevím co mu tam říkat, stydím se za to..hrozně..
Předtím jsme měli vztah s mužem docela dobrý, občas hádky, nic hrozného, nějaká krize ale proběhla, mně nedávno, no..už jsoui to dva roky, zenřel blízký člověk a od té doby cítím, že jsme hrozně nervní, jenže manžel je jak poleno, on se snaží podpořit, ale vůbec to neumí a pak sám bouchne a je to celý v háji..místo, aby mě podržel, řve na mě..a pak řekne, že co čekám, když jsme na něj hnusná, to jsme, ale já prostě to neovládám..a on do mě ryje a ryje a když vidí, že jsme na tom hůř a jsme hnusnější, ryje ještě víc a já už jsme na zhrouzucení..jednou jsme na něj vzala nůž a řvala, že mu něco udělám, že už nemůžu, že nevim co se se mnou děje, že jsme v háji, on do mě strčil a řval at udělám a b že jsme hysterka..druhý den byl zas v poho, jenže..jako, vážně toghle přešel?? já mu i řekla, že se bojím, že ublížím někdy dceři, tu miluju, ale když jsme totálně vyčerpaní a mám depresem jsme naštvaná na celý svět, všechny obvinuji a přemýšlím o sebevraždě a on to zlehčuje nebo mi řekne, njn, tak už si něco udělej a nevyhrožuj..
dcerka je hrozně živá, je to miláček, ale je to s ní náročný, odmala jen plakala v kuse x hodin, špatmně spí. to má doted, na občasné vyjímky se budí co hodku, šptně se uspává, přes den moc nespí, skoro vvůbec, řve často, vzteká se, kouše, kope a to jí není ano rok, já už jsme vyčerpaná, nemám vůbec chut ráno vstát, snadno mě něco naštve, ted jsme ve fázi, kdy už nemám takové myšlenky viz výše, ale přesto, podrážděná, často na malou křičím co po mně už chce, když nic nezabírá, furt si opakuji, že je to miminko, že sama neví, nebo že když pláče je to jediný způsob jak se nou komunikovat, ale já už prostě nemůžu, permanentně jsme naštvaná, unavená, nic me nebaví..přitom jsme hrozně uzostmá, hrozně se nbojím, aby se ji něco nestalo, pak zas si říkám, že jsme ji neměla mít..pak ji zas hrozně miluju, někdy když je to náročné, ji koro nesnáším
pak si říkám, že by ji bylo beze mě líp a to si prostě myslím! nezaslouží si takovouhle matku, nejraději bych někdy utekla nebo si fakt vzala prášky, jsme k ničemu, selhala jsme ve všem..
s mužem se jen hádáme, on mě absolutně nechápe, ty hádky mě vyčerpávají, jsme pak vztekla, agresivní, chce s emi brečet, udělat si něco, mrzí mě, že se chovám jak cvok, ale nevim co to s emnou je, nejsem to já, vždy jsme báývala impulzivnní, trochu cholerik, a le tohle je těžce pod čarou. dnes jsme se chytli,. já ho kopla, měla jsme chut mu dát pár facek, vzít ho pánvičkou, přitom banální hádka, už jsme tak ko, že ted jsou venku a já si říkám, že by se radšu neměli ani vrcaet,, sama bych nejraději utekla, ale jsme tak unavená, že jen představa vyjít z domu mě vyčerpává, jsme unavená i jen brečet, nejraději bych jen ležela a koukala do zdi a čekala až umřu, už by byl klid a všichni by ode mě měli pokoj a byli štastnější, neumím být asi štastná, vrací se mi myšlenky an období v životě, které bylo težké, nechápu proč, zdají se mi o něm sny, myslím na to, přitom je to mionulost (chudoba, mamka deprese, vyhružky sebevřažou, její přítel alkoholik a gambler)..jakoby s epo porodu se všema těma negacema, které jsme si nastřádala roztrhl pytel..já už nevím co dělat, nějak cítím, že potřebuji odbornou pomoc, ale signály, které vysílám, manžel nechápe a utrhuje se na mě, říká, že jsmemagor, že mě nahraje, at to vidím, že se budu stydět, já to ale vím!!i jsme mu dřív říkal, že potřebuji psychiatra a nic, já se tam ale nedokopu, možná mu na mě nezáleží nebo neví co má dělat, ale já taky ne..já vlastně ani nevím co čekám od tohoto, asi se jen vypat..
někdy mám pocit, že to manžel neřeší, že jsme mu na obtíž, že nechce řešit tyhle sra*ky, ani se mu nedivim, jsme totálně k ničemu