Myslím na bývalého přítele

Anonymní
27.7.19 14:15

Myslenky na byvaleho pritele

Ahoj, mam takovy problem, uz delsi dobu a nevim, co s tim, jestli zajit k psycholozce? V 16 jsem mela svuj prvni vztah a trval 6 let. Pak jsme se na muj popud rozesli, vztah se neposouval-byli jsme oba moc mladi, i kdyz pritel o dva roky starsi. Ublizila jsem mu, prislo to strasne nahle a ja byla chladna a on netusil, co se vlastne deje. Pak jsme se jeste k sobe na chvili vratili, ale pak to jakoby nedorozumneni skoncilo uplne, kdy rekl on, ze se teda rozejdem. Uz je to ctyri roky, z toho dva roky mam muze, ktereho ze srdce miluji a vim, ze je ten pravy, nicmene me byvaly pritel porad trapi. Udrzujeme kontakt, jak s jeho rodinou, tak i s nim samotnym. Beru ho jako rodinu a troufam si rict, ze tak bere i on me, i kdyz nekdy je to i par mesicu, co si nenapiseme, tak stejne i tak se dale zajimame. Mozna ja se zajimam vic, zalezi mi na nem, je mi lito, ze nepotkal zatim zadnou fajn holku, moc bych mu to prala, mozna i ze svych sobeckych duvodu, ze by se mi nejakym zpusobem ulevilo, ze nezustane sam kvuli me. Ted jsem slysela pisnicku z nasi posledni dovolene, kdy uz to bylo tak nejak jasne, kde to smeruje a ja se zase rozbrecela, i kdyz mam sveho skveleho muze vedle sebe. Nevim, co s tim, vycitam si, ze jsem mu tohle udelala a jakym zpusobem jsem to udelala. I kdyz jsem se mu milionkrat omluvila a on mi odpustil, tak mi to mnohdy neda spat a citim se hrozne..co s tim? Prejde to nekdy? Kontak prerusovat urcite nechci, je to skvely a hodny muz a i kamarad jak me, tak cele me rodiny.

Snad to je trochz srozumitelne..

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Anonymní
27.7.19 14:40

Zazila jsem to, akorat jsem jiz starsi, je mi skoro 40. My teda prerusili styky uplne.Mam uz vetsi deti, manzela.On byl doposud sam, ted snad ma chvili pani s detmi. Vidime se v prumeru 1× za 2 roky, napisem si k narozkam. Trapi me to nekdy vic nekdy min. Nelituju toho, tenkrat jsem mela pocit, ze to nikam nespeje a jsem spokojena.Ale jako clovek mi moc chybi, presne jak pises, byl pro me rodina. Radu nemam. Ani te neutesim, ze to prejde.

  • Citovat
  • Nahlásit
10
27.7.19 14:50

Umím si představit co prožíváš. Já vedle sebe mám partnera o 20 let staršího. Přesto, že vím že se k sobě nehodíme, že mi ublížil (opakované nevěry) ke kterým se nikdy nepřiznal nebo mu to přišlo normální. Zatajil že děti už nechce zatímco já ano. Prostě není asi nic co by nás mělo spojovat, ale přesto mám pro něj slabost a je těžké odejít…Radím ti si to v hlavě srovnat jestli vztah má budoucnost..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
27.7.19 15:02

Ten pocit znam. Zažila jsem po rozchodu s prvním klukem. Bylo mi ho lito. Miloval me vic nez ja jeho. Pak jsme to ještě zkusili jednou. Ale věděla jsem, že ten pravý na mě teprve čeká. Moc jsem chtěla zlomit osud, ale prostě to nebylo úplně to pravé. On se brzy oženil, měl dvě děti, rozvedl, byl utrapeny. Ja si na svého osudoveho počkala - nekolik let. :oops: Nyní má on novou manželku, spriznenou dusi, shodou náhod holku, co jsem trochu znala a která kdysi vyzvidala osobni veci ze života má sestry, jeji spolužačky ze ZS. Tehdy bylo videt, jak je zklamana, že ona ve svém věku nemá manžela, rodinu. Nevěděla jsem, že mluvim s budouci ženou sve prvni lasky. :) Seznámili se uplne jinak. Jsou velmi šťastní. Zamilovaní. Nedávno se vzali. Jsem rada, že našel své štěstí a věřím v osud. I ten tvůj bude zase šťastný, chce to čas. Někdy dlouhý. Katka

  • Citovat
  • Nahlásit
1388
27.7.19 15:03

Já zkusím přidat pohled z druhé strany. I můj někdejší přítel nesnesl pomyšlení, že mi sprostým a sobeckým rozchodem „lehce“ rozbil celý život. Na nastínění situace - hledali jsme společný byt, „miluju tě“ z obou stran… z ničeho nic smska, že končí, a po týdnu vzkaz, že mě prostě už nemiluje. Fakt boží, jako na první vztah psychicky týrané holky to líp udělat fakt nemohl…
„Ale má mě rád a chce zůstat kamarádem“.
Zpětně, po hromadě let, je moje rada jediná: nakopat do p…ele :cert: :cert: :cert:
Jako kamarád mi „nechtěl ublížit“ ještě několikrát, což zahrnovalo spoustu lhaní, neupřímnosti, přetvářek… nechci uvažovat co dalšího.
Takže za mě, a ano, vědomě jsem hnusná… řeš si to v sobě, řeš si to na psychoterapii, uvědom si, že jde OPRAVDU o tvůj sobecký pocit a velmi sobeckou prázdnou lítost a nic dalšího… a prostě se smiř s tím, že ač za ten nevyvíjející se vztah nemůžeš, vztahy začínají a končí, tak ano, prostě jsi někomu navždy ovlivnila život nějakým směrem.
A nemyslím to zle tak, jak to zní - kdybyste se vzali, ovlivníš mu ho stejně fatálně, jen jiným způsobem. Ale to, že jsi ho na jedné životní křižovatce nasměrovala jistou cestou, a to, že jsi ho možná, možná zranila tak, že si to ponese do dalších vztahů, to je fakt a s tím se musíš smířit - ty sama, nikdo jiný.
Soucit ti nenabídnu, opravdu ho nemám. Mě chování bývalého opravdu poznamenalo tak, že mám problémy věřit lidem… „chudáček nechtěl“, aha, tvl to je mi platný, když mi teď přítel řekne, že mě má rád, a já tomu nemůžu uvěřit… protože všechna ta „miluju tě“ předtím taky byla jen lež…
Mimochodem, uvědomuješ si, že tím vtíráním vlastního blbého pocitu znevažuješ JEHO právo cítit se blbě…??? On je ten, komu se primárně ublížilo, ne ty… proč má on tebe chápat a zařizovat, aby ses ty cítila dobře. Vyžer si to a smiř se s tím - jak umíš nebo neumíš, to je tvůj díl a tvoje role. Ne aby on trpěl rozchodem a ještě tě utěšoval, že jsi vlastně nic neprovedla.
Pokud to byl jen rozchod, nech to být, ale pokud ses k němu zachovala nějak zle, tak si to prostě vyžer… tak to má být…
Fakt mě tohle upřímně štve, tahle zvrácená sebelítost. Není fér. Prd se ti děje, tak se přestaň litovat. :zed:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
27.7.19 15:23
@LAlezane píše:
Já zkusím přidat pohled z druhé strany. I můj někdejší přítel nesnesl pomyšlení, že mi sprostým a sobeckým rozchodem „lehce“ rozbil celý život. Na nastínění situace - hledali jsme společný byt, „miluju tě“ z obou stran… z ničeho nic smska, že končí, a po týdnu vzkaz, že mě prostě už nemiluje. Fakt boží, jako na první vztah psychicky týrané holky to líp udělat fakt nemohl…
„Ale má mě rád a chce zůstat kamarádem“.
Zpětně, po hromadě let, je moje rada jediná: nakopat do p…ele :cert: :cert: :cert:
Jako kamarád mi „nechtěl ublížit“ ještě několikrát, což zahrnovalo spoustu lhaní, neupřímnosti, přetvářek… nechci uvažovat co dalšího.
Takže za mě, a ano, vědomě jsem hnusná… řeš si to v sobě, řeš si to na psychoterapii, uvědom si, že jde OPRAVDU o tvůj sobecký pocit a velmi sobeckou prázdnou lítost a nic dalšího… a prostě se smiř s tím, že ač za ten nevyvíjející se vztah nemůžeš, vztahy začínají a končí, tak ano, prostě jsi někomu navždy ovlivnila život nějakým směrem.
A nemyslím to zle tak, jak to zní - kdybyste se vzali, ovlivníš mu ho stejně fatálně, jen jiným způsobem. Ale to, že jsi ho na jedné životní křižovatce nasměrovala jistou cestou, a to, že jsi ho možná, možná zranila tak, že si to ponese do dalších vztahů, to je fakt a s tím se musíš smířit - ty sama, nikdo jiný.
Soucit ti nenabídnu, opravdu ho nemám. Mě chování bývalého opravdu poznamenalo tak, že mám problémy věřit lidem… „chudáček nechtěl“, aha, tvl to je mi platný, když mi teď přítel řekne, že mě má rád, a já tomu nemůžu uvěřit… protože všechna ta „miluju tě“ předtím taky byla jen lež…
Mimochodem, uvědomuješ si, že tím vtíráním vlastního blbého pocitu znevažuješ JEHO právo cítit se blbě…??? On je ten, komu se primárně ublížilo, ne ty… proč má on tebe chápat a zařizovat, aby ses ty cítila dobře. Vyžer si to a smiř se s tím - jak umíš nebo neumíš, to je tvůj díl a tvoje role. Ne aby on trpěl rozchodem a ještě tě utěšoval, že jsi vlastně nic neprovedla.
Pokud to byl jen rozchod, nech to být, ale pokud ses k němu zachovala nějak zle, tak si to prostě vyžer… tak to má být…
Fakt mě tohle upřímně štve, tahle zvrácená sebelítost. Není fér. Prd se ti děje, tak se přestaň litovat. :zed:

Ale ja jsem mu nijak extra neublizila, jak popisujes ty…jen ho to vzalo, jako i me, jako vsechny asi rozchod po tolika letech.. nerozesli jsme se ve zlem..bylo to narocne pro oba. Ja po nem nic nechci, vim, ze je to za nama, on ma svuj zivot a ja svuj. Me jde o to, ze stejne, i po ctyrech letech a novem priteli co mam, tyhle me utrapy moc nemizi.. o to slo v tomhle tematu…

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
27.7.19 15:23
@paulita29 píše:
Umím si představit co prožíváš. Já vedle sebe mám partnera o 20 let staršího. Přesto, že vím že se k sobě nehodíme, že mi ublížil (opakované nevěry) ke kterým se nikdy nepřiznal nebo mu to přišlo normální. Zatajil že děti už nechce zatímco já ano. Prostě není asi nic co by nás mělo spojovat, ale přesto mám pro něj slabost a je těžké odejít…Radím ti si to v hlavě srovnat jestli vztah má budoucnost..

Asi se s tim budeme muset naucit zit :(

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
27.7.19 15:31
@LAlezane píše:
Já zkusím přidat pohled z druhé strany. I můj někdejší přítel nesnesl pomyšlení, že mi sprostým a sobeckým rozchodem „lehce“ rozbil celý život. Na nastínění situace - hledali jsme společný byt, „miluju tě“ z obou stran… z ničeho nic smska, že končí, a po týdnu vzkaz, že mě prostě už nemiluje. Fakt boží, jako na první vztah psychicky týrané holky to líp udělat fakt nemohl…
„Ale má mě rád a chce zůstat kamarádem“.
Zpětně, po hromadě let, je moje rada jediná: nakopat do p…ele :cert: :cert: :cert:
Jako kamarád mi „nechtěl ublížit“ ještě několikrát, což zahrnovalo spoustu lhaní, neupřímnosti, přetvářek… nechci uvažovat co dalšího.
Takže za mě, a ano, vědomě jsem hnusná… řeš si to v sobě, řeš si to na psychoterapii, uvědom si, že jde OPRAVDU o tvůj sobecký pocit a velmi sobeckou prázdnou lítost a nic dalšího… a prostě se smiř s tím, že ač za ten nevyvíjející se vztah nemůžeš, vztahy začínají a končí, tak ano, prostě jsi někomu navždy ovlivnila život nějakým směrem.
A nemyslím to zle tak, jak to zní - kdybyste se vzali, ovlivníš mu ho stejně fatálně, jen jiným způsobem. Ale to, že jsi ho na jedné životní křižovatce nasměrovala jistou cestou, a to, že jsi ho možná, možná zranila tak, že si to ponese do dalších vztahů, to je fakt a s tím se musíš smířit - ty sama, nikdo jiný.
Soucit ti nenabídnu, opravdu ho nemám. Mě chování bývalého opravdu poznamenalo tak, že mám problémy věřit lidem… „chudáček nechtěl“, aha, tvl to je mi platný, když mi teď přítel řekne, že mě má rád, a já tomu nemůžu uvěřit… protože všechna ta „miluju tě“ předtím taky byla jen lež…
Mimochodem, uvědomuješ si, že tím vtíráním vlastního blbého pocitu znevažuješ JEHO právo cítit se blbě…??? On je ten, komu se primárně ublížilo, ne ty… proč má on tebe chápat a zařizovat, aby ses ty cítila dobře. Vyžer si to a smiř se s tím - jak umíš nebo neumíš, to je tvůj díl a tvoje role. Ne aby on trpěl rozchodem a ještě tě utěšoval, že jsi vlastně nic neprovedla.
Pokud to byl jen rozchod, nech to být, ale pokud ses k němu zachovala nějak zle, tak si to prostě vyžer… tak to má být…
Fakt mě tohle upřímně štve, tahle zvrácená sebelítost. Není fér. Prd se ti děje, tak se přestaň litovat. :zed:

Abych to jeste ujasnila, tak me spis mrzi, ze to proste nevyslo, ze to nejak nedopadlo i kdyz nebyl vetsi duvod, jen to, ze jsme byli asi moc mladi..mrzi me, ze to takhle skoncilo, i kdyz jsem ted stastnejsi, myslim, ze tohle neni o sebelitosti

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama