Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Náprava vztahu
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
colafit
4.1.12 12:30
V podstatě jsi si odpověděla sama, najdi si něco, aby ses doma nenudila a nevymýšlela blbosti. Upřímně by mě taky otravovalo pořád poslouchat, že se chci se svým manželem rozvést, protože jsem se dost neusmála. Musíš mít něco svého z čeho budeš mít radost a co ti zdvyhne sebevědomí.
- Citovat
- Upravit
4.1.12 12:33
No mně přijde, že seš znuděná a sama se sebou nespokojená. Máš někdy možnost vyjít si ven sama s nákou kámoškou apod? To dělá divy 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.1.12 12:42
Ahoj anonymní. Tak co je z Tvého příspěvku cítit? Víš to sama, sama to umíš pojmenovat. Nedostatek sebevědomí. Sebevědomí není o tom, že si člověk myslí, že je úžasný a skvělý. Ne, je to o vnitřní zakotvenosti a zdroji někde uvnitř. Člověk nepotřebuje stimuly zvenčí, aby si byl jistý tím, že je hodnotný člověk. Takového člověka napadne, pokud vidí manžela zpruzelého: co se mu stalo? Je unavený z práce, seřval ho šéf? Tebe napadne: Co jsem udělala špatně, viď?
Tohle není k pohodovému životu, ani pro partnera, ale ani pro Tebe. Malý to taky cítí a neumí to zpracovat, i možná proto je jak říkáš zlobivý. Možná má jen „blbé“ období, težko říct.
Ale jak to „napravit“? Určitě si najít něco svého. Něco, co Tě bude bavit, něco co Ti jde, něco, co se dá dělat i s malým. Je jedno, jestli to bude studium jazyků, výtvarné činnosti, cokoli.
Ale jak jsem četla z Tvého příspěvku, asi by to chtělo hlavně najít opět samu sebe a to třeba i s pomocí psychologa. Být doma s dítětem je celkem nápor na psychiku, to víme všechny a nejsi první ani poslední s takovými pocity.
Být Tebou, najdu si psychologa, uvidíš, jak to pomůže.
Držím palce!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
janule89
4.1.12 13:04
taky bych vyhledala odbornou pomoc. Psychoterapii, která ti pomůže měnit zaběhlé vzorce chování. Ty o nich víš, umíš je krásně pojmenovat, ale asi nebude v tvých silách to změnit, budeš s tím potřebovat pomoct, dostat rady, jak na to. Doporučuju kognitivně-behaviorální terapii, bývá i hrazená pojišťovnou, záleží.. ale je výborná, efektivní, pragmatická. Můžeš to zkusit i probrat s psychiatrem- ale je potřeba najít nějakýho dobrýho, nejlépe, aby ti někdo v okolí doporučil ze své zkušenosti, aby ses nedostala k někomu, kdo předepisuje léky raději, než tě vyslechne. Podle mě máš se sebou co dělat a pouhým pokecáním s kamarádkou a nalezením nového koníčku to nevyřešíš.
- Citovat
- Upravit
4.1.12 13:25
Já cítím příspěvku velký strach..že přijdeš o to, co máš..
To je otázka sebevědomíl a vzájemných vztahů..změnila ses - ale proč? Změnil se snad i váš vztah - mělas důvod se začít bát o svého milého?
Připadalo ti ,že ho ztrácíš? Neřekl něco, co v tobě vyvolalo pochybnosti o tobě samé?
A také mi připadá, jakobys svého malého syna vinila z toho, jaká je u vás nálada - a to mě dost vadí..Snad se pletu, ale i kdyby byl sebeuřvanější a sebenesnesitelnější s vaším vztahem to nemá co dělat..Bereš ho snad jako rušitele vašeho cukrování? To snad ne..
A poznámka nakonec - měla jsem vztah, kde ten přítel neustále knoural, že až ho jednou opustím, že to bude strašné, protože jsem báječná, krásná a on si mě snad ani nezaslouží..A furt mlel jen o tom ,že ten konec se jistojistě blíží..( prostě alibista)..
No a co myslíš - jeho přání jsem mu s chutí splnila, páč tohle je zabiják vztahu..Holt když na to neměl, tak neměl..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.1.12 13:59
Děkuju vám všem co jste na toto téma reagovali, všechny co jste na to měly názor máte pravdu. Asi to budu muset probrat s odborníkem.A zabiják vztahu to tedy já. Ničím něco co teprve skoro začalo a rozhodně bych toho litovala, že bych to kvůli mě samotné mělo být zničeno 
. Jsem psychicky vycucnutá,malého mi němá kodo pohlídat jsem s ním každý den 24 hodin v kuse sama. Kamarádky nemám, přestěhovala jsem se s partnerem do jiného města, než pocházím.A nejde mi navázat s nějakou maminkou vztah.Nevím co si s nima mám povídat, stejně vždy mám pocit, že mi niokdo dost dobře nerozumí a že je jenom otravuju svejma řečma.
Každeý den si říkám : A dneska začnu už žít normálně, vzchopím se, udělám něco pro sebe…ale nevím co, to co by mě bavilo, na to peníze nemám a s malím je to těžky, né, není to tak, že on je rošitel mého cukrování s přítelem,chováme se jako rodina, né že jsem jen já a on…Když je malej vzhůru, tak se mu věnujeme na 100%. Dokážeme skloubit výchvu i náše cukrování 
.
Fakt máte pravdu holky, dost mě překvapilo, že z toho mnohé vycítily, že je to opravdu ta moje nálada nát …
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.1.12 14:01
janule89 píše:
taky bych vyhledala odbornou pomoc. Psychoterapii, která ti pomůže měnit zaběhlé vzorce chování. Ty o nich víš, umíš je krásně pojmenovat, ale asi nebude v tvých silách to změnit, budeš s tím potřebovat pomoct, dostat rady, jak na to. Doporučuju kognitivně-behaviorální terapii, bývá i hrazená pojišťovnou, záleží.. ale je výborná, efektivní, pragmatická. Můžeš to zkusit i probrat s psychiatrem- ale je potřeba najít nějakýho dobrýho, nejlépe, aby ti někdo v okolí doporučil ze své zkušenosti, aby ses nedostala k někomu, kdo předepisuje léky raději, než tě vyslechne. Podle mě máš se sebou co dělat a pouhým pokecáním s kamarádkou a nalezením nového koníčku to nevyřešíš.
Aha…tak o tom jsem neslyšela, mrknu se na net…děkuji. Taky si myslí, že pouhým vykecáním se kamarádce mi to můj problém nevřeší … 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
stara baba
4.1.12 14:33
Neviem ci Ti poradim, sebe som neporadila (nastastie, ale to iny pribeh).
Len mi to pripomenulo doby s chlapom, s ktorym som dva roky chodila. On si kedysi na zaciatku nasho vztahu, po par mesiacoch, nebol isty, ci k sebe patrime. Sice to uzavrel s tym ze hej, ze bezo mna nemoze byt, ale tiez byval zadumany, nevesely. Vzdy ked sme sa videli a vecer koncil sice v pohode, ale takto bez nalady, prepadali ma pochybnosti ci ma miluje, ci som pre neho dost dobra a ci by mu nebolo lepsie bezo mna. Casom taketo schodzky koncievali placom, ked som nocovala unho, aj o tom vedel. Tiez mi vravel ze by chcel aby som bola ta usmievava pohodova slecna, s ktorou si zacal.
No, preco to pisem … ked som po dlhom dlhom case po tom co ma nakoniec nechal cistila mailovu schranku, nasla som v odoslanych jeden mail, co som mu pisala a nejakym zazrakom prezil porozchodovu cistku. Cely mail sa niesol v duchu - prepac, ze som povedala, ja som to myslela inak, prepac ze som urobila, ja som sa Ta nechcela dotknut, prepac ze … Na toto ziadna kamaratka nezaberala, kolegovia v praci nezaberali, proste nic, v jeho spolocnosti som sa snazila davat si na vsetko pozor, ale cim viac som sa snazila, tym viac som vsetko robila blbe .. .teraz si myslim ze to, ze som si davala pozor bol dovod preco som prestala byt tou usmievavou, pohodovou … spontannou
Netvrdim ze toto je aj Tvoj pripad (hoci si mi toto obdobie strasne pripomenula). Len ze tam moze byt nejaka „malickost“ ktoru nevidis (tiez mi to vecne ospravedlnovanie sa mu pripadalo ako uplne normalne a ani som to nevnimala), a ktora Ta drzi v permanentnej neistote. Lebo aj clovek s nizkym sebavedomim (a to som mala pod bodom mrazu ked som spoznala manzela) vedla milujuceho partnera dvihne hlavu.
- Citovat
- Upravit
4.1.12 16:12
stara baba píše:
Neviem ci Ti poradim, sebe som neporadila (nastastie, ale to iny pribeh).
Len mi to pripomenulo doby s chlapom, s ktorym som dva roky chodila. On si kedysi na zaciatku nasho vztahu, po par mesiacoch, nebol isty, ci k sebe patrime. Sice to uzavrel s tym ze hej, ze bezo mna nemoze byt, ale tiez byval zadumany, nevesely. Vzdy ked sme sa videli a vecer koncil sice v pohode, ale takto bez nalady, prepadali ma pochybnosti ci ma miluje, ci som pre neho dost dobra a ci by mu nebolo lepsie bezo mna. Casom taketo schodzky koncievali placom, ked som nocovala unho, aj o tom vedel. Tiez mi vravel ze by chcel aby som bola ta usmievava pohodova slecna, s ktorou si zacal.No, preco to pisem … ked som po dlhom dlhom case po tom co ma nakoniec nechal cistila mailovu schranku, nasla som v odoslanych jeden mail, co som mu pisala a nejakym zazrakom prezil porozchodovu cistku. Cely mail sa niesol v duchu - prepac, ze som povedala, ja som to myslela inak, prepac ze som urobila, ja som sa Ta nechcela dotknut, prepac ze … Na toto ziadna kamaratka nezaberala, kolegovia v praci nezaberali, proste nic, v jeho spolocnosti som sa snazila davat si na vsetko pozor, ale cim viac som sa snazila, tym viac som vsetko robila blbe .. .teraz si myslim ze to, ze som si davala pozor bol dovod preco som prestala byt tou usmievavou, pohodovou … spontannou
Netvrdim ze toto je aj Tvoj pripad (hoci si mi toto obdobie strasne pripomenula). Len ze tam moze byt nejaka „malickost“ ktoru nevidis (tiez mi to vecne ospravedlnovanie sa mu pripadalo ako uplne normalne a ani som to nevnimala), a ktora Ta drzi v permanentnej neistote. Lebo aj clovek s nizkym sebavedomim (a to som mala pod bodom mrazu ked som spoznala manzela) vedla milujuceho partnera dvihne hlavu.
Týýýjo …A není možné, že takhle podobně to má teda spoustu párů …? Jakto, že spolu lidí vedle sebe vydrží i těch 10 let…Já vím, chce to vzájemnou toleranci a podobně, ale i já se cítím ve vztahu tak trochu nejistá, kdykoliv totiž hrozí, že se náš vztah rozpadne. Musím to změnit, měla bych se spíš asi nad plno věcma povznést a nebrat si vše tak osobně a nebrat mnohé nálady jako konec všeho pěkného …
Toto je mlj první vážný opravdu vážný vztah, i proto, že mám syna je to vše jiné, není to jen nějaké chození s někým…Přítel se synem jsou suproví parťáci, partner je úžasnej otec a to bez nadsázky !Ale stejně mám pocit, že si mě přítel nebude chtít vzít…že se nevdám.A to já nechci, nechci žít na psí knížku 
Už jsem mu to pověděla na začátku našeho vztahu, v podstatě jsem si už od začátku o sobě pověděli učité zásadní věci, aby jsme pak nebyli ze sebe překvapení…Ale ikdyž píšeš, že jsi taky s více snahou všechno právě kazila, tak já si o sobě opravdu myslím, že většina neshod je kvůli mě. Co kdybych zkusila být stále před partnerem nad věcí, nekomentovat všechno tak přiblble…Mě to vyhovuje, když on je ten dominantnější ve vztahu, ikdyž někdy cukám a jsem drzá nakonec uznám, že má pravdu on … ( v postely to zase máme naopak- takhle si to kompenzujeme 
), jme od sebe 13 let…To asi také dělá hodně, ale mladšího chlapa jsem ještě nikdy neměla, vyhovuje mi to. A hlavně holky …Opravdu mi záleží na tom mít úplnou rodinu a když vidím, že přítel to s klukama umí, tak je to krásný …
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
4.1.12 16:14
Holky a ještě jeden dotaz… Jak to teda děláte vy, že jste vdané už i třeba několik let …? Mě to hlava opravdu nebere …Můžu upřímně říct, že vám všem závidím i naším společným známým, že už jsou spolu leta…
Natta*
- Citovat
- Upravit
janule89
4.1.12 16:30
Nattal, kolik ti je? A odkud jsi? Zkusila bych ti doporučit někoho, kdo by s tebou pracoval… myslím, že si musíš na svým sebevědomí dost zamakat. To, že ti hlava nebere, že může mít někdo dlouhodobý spokojený vztah, je úplně přirozeným důsledkem velmi velmi malýho sebevědomí. A proč se ptám na ten věk? Myslím, že některý věci- pokud jsi mladá- můžou taky přijít časem skoro samy.
- Citovat
- Upravit
4.1.12 16:38
Ahoj, vdaná teda zatím taky nejsem ale když to čtu tak v některých případech jako bych viděla sebe. Také jsem si vždy podrážela nohy sama tím že jsem si řílaka to prostě nevijde dělám vše špatně, když se namě neusměje tak je něco hned špatně ale prostě jen měl špatnou náladu. A zato já nemohla ale nedokázala jsem si to připustit a hned jsem viděla chybu v sobě. A řešila to furt ryla do něj co je co jsem udělala špatně… A je to z toho důvodu že mi na něm moc záleží a nechci o něj přijít. A samozřejmě že nemám uplnou jistotu zda to on taky tak cítí. Ale když jsem se víc otevřela a přestala řešit to proč se mračí vše najednou bylo pryč. Nesmyslé hádky o ničem. Myslím že ani psichologa nepotřebuješ jen kámošku s kterou to probereš a hned vše uvidíš jinak. Páč v každém vstahu jsou problémy to by pak bylo o nicem asi. Jak se říka muži jsou z marzu ženy z venuše.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
4.1.12 19:46
janule89 píše:
Nattal, kolik ti je? A odkud jsi? Zkusila bych ti doporučit někoho, kdo by s tebou pracoval… myslím, že si musíš na svým sebevědomí dost zamakat. To, že ti hlava nebere, že může mít někdo dlouhodobý spokojený vztah, je úplně přirozeným důsledkem velmi velmi malýho sebevědomí. A proč se ptám na ten věk? Myslím, že některý věci- pokud jsi mladá- můžou taky přijít časem skoro samy.
No je mi 23.Jsem z Brna. Když to tak píšeš, tak asi to mé sebevědomí mám opravdu malé…Je pravda, že ani kdybych si měla udělat seznam co všechno je na mě dobré, tak nebude popsaná ani řádka, jo vlastně jeden bod by tam byl…porodila jsem krásného a zdravého kluka 
. To ale zařídila taky příroda a bůh, nikoliv já … .
- Citovat
- Upravit
Anonymní
4.1.12 19:55
jakuk píše:
Ahoj, vdaná teda zatím taky nejsem ale když to čtu tak v některých případech jako bych viděla sebe. Také jsem si vždy podrážela nohy sama tím že jsem si řílaka to prostě nevijde dělám vše špatně, když se namě neusměje tak je něco hned špatně ale prostě jen měl špatnou náladu. A zato já nemohla ale nedokázala jsem si to připustit a hned jsem viděla chybu v sobě. A řešila to furt ryla do něj co je co jsem udělala špatně… A je to z toho důvodu že mi na něm moc záleží a nechci o něj přijít. A samozřejmě že nemám uplnou jistotu zda to on taky tak cítí. Ale když jsem se víc otevřela a přestala řešit to proč se mračí vše najednou bylo pryč. Nesmyslé hádky o ničem. Myslím že ani psichologa nepotřebuješ jen kámošku s kterou to probereš a hned vše uvidíš jinak. Páč v každém vstahu jsou problémy to by pak bylo o nicem asi. Jak se říka muži jsou z marzu ženy z venuše.
Ahojky, no, to sem si právě taky myslela, že když se vykecám kamošce, že mi to pomůže, jenže zrovna nemám kamošku, která by měla alespoň taky dítě, takže miani nedokáže úplně porozumět, má práci, školu, přítele už 3 roky..takže to, že mě polituje mi extra nepomůže …Nechci ani litovat sama sebe, ale teď se neumím nad tím povznést. Myslím si, že mi dělá problém stačit mému příteli, on je celkem úspěšný, je to podnikatel, to co chce tak to dokáže, je to šikula a jeho myšlení je taky dost vysoké,právě proto si říkám, co mu já taková " nula " můžu do života dát…Vím, že o sexu to jen není, ale myslím, že už pomalu zjišťuje, když už sundal taky ty růžové brýle, že zas tak úchvatná jak si myslel nejsem …Ba naopak. Tebe obdivuji, že si dokázala sama říct a dost, už nebudu řešit to, proč on se mračí, že to nebude Tvojí chybou, to mě právě nejde. Mě právě taky právě na mém chlapovi dost záleží a chci aby byl semnou od srdce rád …
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Ahoj holky, zajímal by mě něčí názor…
. ž mi několikrát řekl, že jsem se dost změnila, že jsem nebývala taková a já si se sebou nevím rady, chtěla bych být zase stejná jako na začátku našeho chození. Milounká, usměvavá, hodná.Je pravda, že jsem dost každý den vytočená ze svého snya, leze mi už hodně na nervy a kolikrát ho nemůžu ani vystát a když je pak doma i partner, tak mě štve malej o to víc, jak je uřvanej a zlobivej- odráží se to na našem vztahu.Partnera moc miluju, dělá pro nás maximum, i finančně, citově taky.Ale co semnou…Jak mám začít být zase v pohodě a nebýt paranoidní…mám i malé sebevědomí,myslím si, že si zaslouží lepší, hezčí a pohodovější než jsem já…
.
S partnerem jsem 9 měsíců, náš a soužití není úplně kalsické, protože já mám syna z předchozího vztahu(18 měsíců) a on má také z předchozího vztahu syna(už má skoro 4 roky, ale žije u své maminky, přítel si ho bere každý druhý týden).S jeho snyem mám skvělí vztah, v tomto problém nevidím. Spíše vidím problém ve mě…chovám se někdy fakt dost pitomně a vytáčím tím toho mého muže …
Připadá mi, že on má ve všem pravdu a já neumím racionálně uvažovat. Asi jsem po tu dobu co jsem na rodičáku dost otupěla, práci nemám, doma se celekm nudím.Přitel od začátku našeho vztahu bydlí napůl v jiném městě( 3 hodky cesty autem), před Vánoci byl 2 měsíce nonstop v pracovně pryč.Svěřil se a bohužel i plakal, že mu děsně chybí syn, že s ním nemůže být pořád-on ho opravdu moc miluje.Dala bych za to ruku do ohně.I kvůli tomu byly celé svátky zabité, bez extra nálady…Sex spolu máme úžasný, na to si nemůžu stěžovat. Ale spíš to, že jsem děsně přecitlivělá, vše co mi partner řekne, nebo když má vítku, tak se urazím.Když se zrovna nesměje, tak si říkám, co jsem udělala špatně, že už mě asi nemiluje, že se semnou chce asi rozejít…Samozřejmně to tak nakonec není, ale už ho tím dost vytáčím a řekl mi, že jestli jěště někdy řeknu něco o tom, že si myslím, že se semnou bude chtít rozejít, tak to fakt udělám, že mám otevřené dveře, a že mě tady násilím držet nebude.
Taky mi příjde, že čím víc se snažím dávat si na vše pozor, tím víc vše dělám blbě, to není můj pocit, ale fakt
A už přestávám doufat v to, že by si mě někdy mohl vzít …
Nevíte jak bych to mazi náma mohla opět napravit ?
Děkukuju…Jsem z toho smutná a nemyslím na nic jiného než na nás dva.Nic mě nebaví