Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Narušený vztah s mámou
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
19.5.20 15:37
@Anonymní píše:
Dobrý den,
mám takové trápení se svojí maminkou. Vždycky jsme měly spolu hezký vztah, ale už před Vánoci jsem zaznamenala “cosi ve vzduchu”. Nic jsme si konkrétního neudělaly, ani neřekly, ale doba mezi jednotlivými hovory se neustále prodlužovala… vysvětlovala jsem si to spoustou práce a nijak to neřešila. Tou dobou jsem byla na začátku těhotenství - protože nejsem nejmladší, rozhodli jsme se s manželem, že raději počkáme až na screening, než to svým rodinám oznámíme. Hned v lednu pak ale přišel šok, kdy jsem musela okamžitě ve 13tt z důvodu vývojových vad miminka těhotenství ukončit. Den před nástupem na revizi se u nás akorát nečekaně mamka zastavila na návštěvu a jak jsem byla nešťastná, všechno jsem jí řekla. A její reakce byla dost vlažná. První, co řešila, tak že se to nesmí dozvědět moje již tou dobou těhotná sestra (aby se prý nevyplašila) a pak řekla něco, co mě už v tak zoufalé situaci hrozně ranilo - totiž to, že kdybych se víc smála, nemuselo se to stát. Následně jsem vybuchla, co mi to říká, ať se poslouchá… po deseti minutách se zvedla k odchodu a se slovy “zachovej mi přízeň” odešla. A od té doby stojí náš vztah za starou bačkoru. Voláme si opravdu jen zřídka a i ty telefonáty a návštěvy jsou takové bezemoční. Hodně se kvůli tomu trápím, protože mi svými slovy hodně ublížila a to navíc ještě ve chvíli, kdy jsem byla tolik zranitelná, ale zároveň vím, že máma svojí chybu prostě nikdy neuzná a já už tak půl roku cítím, jak se mi hrozně vzdaluje. Manžel mi pořád říká, ať jsem rozumná a povznesu se nad to, že to máma jenom tak plácla s vůbec nad to třeba tak nemyslela. Co byste dělali na mém místě vy? Dotklo by se vás to nebo ne? A dokázali byste to odpustit? Hrozně s tím bojuju.
Ps: prosím o anonym, o těhotenství opravdu nikdo z rodiny nevěděl a chodí sem sestra i švagrová.
Napsala bych ji dopis. Skrze něj by Tě třeba mohla pochopit. Popis, co Tě ranilo, jak těžké to celé bylo.
- Citovat
- Upravit
19.5.20 15:59
Odpustit bych to asi dokázala, ale chtělo by to čas. Sama si neumím představit, že bych své dceři řekla něco takového. Asi by bylo nejlepší nechat to teď být, nelamat to přes koleno a snad se vztahy uklidní. A když ne, tak se nedá nic dělat, i to se někdy stává
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.5.20 16:13
Rozhodně si spolu promluvte. Není důvod se stydět, vždyť je to mamka. Naopak když nic neuděláš, tak se pak můžeš dál jen uzirat a domyšlením si co by jak by z toho uděláš neřešitelný problém. Vím, o čem mluvím. A dusno nemám ráda. Navíc si myslím, že maminky jsou jedny z nejdůležitějších osob v našem životě a stojí za to, pokusit se udělat maximum pro to, aby ty vztahy byly hezké. A taky se ti strašně uleví, když budeš znát její názor. My tady můžeme jen spekulovat, a to je k ničemu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.5.20 16:13
Víš, co mi udělala moje máma? Přestala s námi mluvit úplně. Je to už skoro 7 let. Dlouho jsem měla chuť jí ublížit. Má tři vnoučata, nezájem.
Rada… Ty jsi jiná, ona je jiná. Já být tvou mámou, tak tě objímám, utěšuju, snažila bych se tě dát psychicky do pořádku.
Ona to má jinak. V tom by pomohly rodinné konstelace.
Připadá mi zatvrzelá. Uzavřená.
A ty bys neměla v sobě dusit tajemství. Proč taky?
Kdybys potřebovala náhradní maminku, hlásím se 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.5.20 16:18
Mám stejnou mámu. Tvrdohlavou, která má vždy svou pravdu, z které neustoupí. V určitých věcech přísnou. V lecčems si nerozumíme. Nikdy se neomlouvá. V pubertě jsem s ní strašně bojovala a nemohli jsme se vystát, protože jsem se nenechala ovlivňovat. Po odstěhování se náš vztah zlepšil a později skrz děti jsme se hodně zblížili. Jednou jsme se ale chytli, kdy mi vyčetla spoustu věcí. Vrátila se ještě x roků zpátky, aby toho nebylo málo. Ve zkratce mi vlastně řekla, že jsem na nic, že se o své děti nestarám, nevychovávám je. Že jsou to rozmazkený haranti. To vše na mě začala chrlit po tom, co jsem k ní jela hodinu vlakem skoro ve dveřích jako reakci na to, že jsem si postěžovala, že jsou děti hlučné a divoké. Absolutně jsem nechápala, kde se to v ní vzalo a strašně mě to ranilo. Na to jsem se otočila a jela zpátky domů. Týdny jsem probrečela, protože jsem citlivá duše 
a moc mě mrzelo, jak se zachovala a měla jsem pocit, že už to nemůže být nikdy jako dřív. Z denního volání a každotýdenních návštěv nebylo nic. Přestala jsem jí psát (ona mě taky nekontaktovala) a přestala jsem jezdit. Už je to přes rok a ještě teď se mi svírá srdce, když si na to vzpomenu. 
Každopádně jsem po cca. měsíci spolkla všechnu svou hrdost a pokusila se o smír, na který se vykašlala, odbila mě. Potom o druhý, který dopadl obdobně jako první. Po cca. čtvrt roce jsem jí poslala fotku dětí, bez čehokoliv jiného a na to se už chytla a začali jsme si zase psát. Později navštěvovat, atd. Je to jako dřív, ale nikdy se mi neomluvila a já už to v sobě budu mít navždy. Takovou malou díru v srdci. Jsem si jistá, že kdybych nepřilezla já, tak se sama neozve. Je úžasná babička, skvělá mamka. Vím, že se na ni můžu spolehnout, jen je občas prostě přísná a nelítostná. Nemyslím si, že to myslela úplně vážně, ale snad pochopila (po tom mém odchodu), že se mnou nemůže jednat jako dřív, že už si vše líbit nenechám. 
- Citovat
- Upravit
19.5.20 16:53
@Anonymní píše:
Dobrý den,
mám takové trápení se svojí maminkou. Vždycky jsme měly spolu hezký vztah, ale už před Vánoci jsem zaznamenala “cosi ve vzduchu”. Nic jsme si konkrétního neudělaly, ani neřekly, ale doba mezi jednotlivými hovory se neustále prodlužovala… vysvětlovala jsem si to spoustou práce a nijak to neřešila. Tou dobou jsem byla na začátku těhotenství - protože nejsem nejmladší, rozhodli jsme se s manželem, že raději počkáme až na screening, než to svým rodinám oznámíme. Hned v lednu pak ale přišel šok, kdy jsem musela okamžitě ve 13tt z důvodu vývojových vad miminka těhotenství ukončit. Den před nástupem na revizi se u nás akorát nečekaně mamka zastavila na návštěvu a jak jsem byla nešťastná, všechno jsem jí řekla. A její reakce byla dost vlažná. První, co řešila, tak že se to nesmí dozvědět moje již tou dobou těhotná sestra (aby se prý nevyplašila) a pak řekla něco, co mě už v tak zoufalé situaci hrozně ranilo - totiž to, že kdybych se víc smála, nemuselo se to stát. Následně jsem vybuchla, co mi to říká, ať se poslouchá… po deseti minutách se zvedla k odchodu a se slovy “zachovej mi přízeň” odešla. A od té doby stojí náš vztah za starou bačkoru. Voláme si opravdu jen zřídka a i ty telefonáty a návštěvy jsou takové bezemoční. Hodně se kvůli tomu trápím, protože mi svými slovy hodně ublížila a to navíc ještě ve chvíli, kdy jsem byla tolik zranitelná, ale zároveň vím, že máma svojí chybu prostě nikdy neuzná a já už tak půl roku cítím, jak se mi hrozně vzdaluje. Manžel mi pořád říká, ať jsem rozumná a povznesu se nad to, že to máma jenom tak plácla s vůbec nad to třeba tak nemyslela. Co byste dělali na mém místě vy? Dotklo by se vás to nebo ne? A dokázali byste to odpustit? Hrozně s tím bojuju.
Ps: prosím o anonym, o těhotenství opravdu nikdo z rodiny nevěděl a chodí sem sestra i švagrová.
To je strašný. Je mi to líto 
Máma by si tohle neměla myslet, natož to říct nahlas.
Mě takový kecy mrzej od kamarádů, natož od mámy.
Asi bych se pokusila odpustit, ale musela by se taky trochu snažit ona, o návrat ke vztahu, jaký byl dřív. Ne že budeš iniciátorem a pak všechnu komunikaci „oddřeš“ ty.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.5.20 17:05
Všem moc děkuji za příspěvky, ulevilo se mi, že to vnímáte stejně. Vím, že jakmile to nechám ještě nějaký čas ležet, tak si na ten stav zvyknu a to zase nechci. Máma mi chybí, předtím jsme si spolu max. obden volaly a teď…? Mluvila jsem s ní už před více než 10ti dny, možná už to budou i dva týdny. A většinou, když jí zavolám a ona to zvedne, tak hovor začíná slovy: „Ahoj, co je?“. Jakobych nemohla zavolat jen tak, jako dřív 
. Máte nicméně pravdu v tom, že tomu dám šanci a zkusím se přes to přenést… i když ta její slova, že jsem se měla smát víc a pak by nemělo miminko VVV… to mi prostě v uších zní pořád, toho už se nezbavím 
. Ona je dost dominantní osobnost a nikdy se neuměla omluvit, když se v něčem spletla.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.5.20 17:38
Je dost možný, že taky prošla šokem. Nevěděla co říct a tak plácla nesmysl, ale svojí mámu znáš nejlíp ty, takže nechci, aby jsi měla pocit, že ji hajím. Moje máma není dominantní, ale má taky občas dost neempatický reakce. V jejím případě je to pozůstatek babiččiny výchovy. Ale když jsem přišla o děti, o jedno po porodu a druhé v těhotenství, hned přijela. Každopadně i když jsem byla zraněná já a nějakým způsobem i ona, občas pronesla něco, co mě šokovalo. Jsem dost citlivá, teda jen co se blízkých lidí týče a kolikrát mě to taky dostalo do kolen. Moje starší sestra mi dokonce řekla, že neví jestli věřit tomu, že jsem miminku neublížila já. No asi nemusím říkat, že následky to na mě zanechalo hrozný, ale později jsem pochopila, že tyhle náhlé ztráty ovlivňují i ty nejbližší. Taky jsem nikdy neslyšela promiň, jen mimochodem při nějakých rozhovorech, že to s nimi otřáslo podobným způsobem jako se mnou. Takže prošli stejným šokem, nevěděli jak se zachovat, co říct a ve smutku plácali co je zrovna napadlo. Někdy je život strašně těžký. Moc mě mrzí co se ti přihodilo, držím palce, ať se vše brzy urovná a hlavně ať je tobě líp. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.5.20 17:46
Generace dnešních 60níků dostávala rady, že rodič se nikdy neomlouvá, že to dítě znejistí. Taky spousta z nich má v sobě zakotvenou víru, že děti musí poslouchat na slovo a ctít své rodiče za všech okolností. Nejspíš se vaše matky smrtelně urazily, jak jste si dovolily s nimi jednat. Vůbec nechápou, že by řekly něco špatně.
Co s tím nevím. Moje máma mne jako jediná z rodiny a přátel nepodpořila, když jsem se rozhodla rozvést (ale zase mi nenadávala ani nic nevyčítala). Přitom je to hodná a milá ženská. Jenže má představu, že pro rodinu se má trpět, že to je normální. Naštěstí není nafoukaná a promluvily jsme si o tom po pár měsících a ona mi řekla, že to tak nemyslela a že jí to mrzí, jestli si myslím, že mne nepodpořila, že byla jen z té situace nešťastná.
Pokud vaše vztahy byly do té doby normální, zkuste si v klidu promluvit, že tě ranila, když jsi byla nešťastná. Ale naprosto chápu, že se ti do toho nechce a že správně by se měla omluvit ona…ale zřejmě to vůbec nepobrala. Dřív, když někdo potratil, tak doktorky byly kolikrát necitlivé, věřilo se, že člověk se z toho líp dostane, když se nebude litovat…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.5.20 10:00
@Anonymní píše:
Dobrý den,
mám takové trápení se svojí maminkou. Vždycky jsme měly spolu hezký vztah, ale už před Vánoci jsem zaznamenala “cosi ve vzduchu”. Nic jsme si konkrétního neudělaly, ani neřekly, ale doba mezi jednotlivými hovory se neustále prodlužovala… vysvětlovala jsem si to spoustou práce a nijak to neřešila. Tou dobou jsem byla na začátku těhotenství - protože nejsem nejmladší, rozhodli jsme se s manželem, že raději počkáme až na screening, než to svým rodinám oznámíme. Hned v lednu pak ale přišel šok, kdy jsem musela okamžitě ve 13tt z důvodu vývojových vad miminka těhotenství ukončit. Den před nástupem na revizi se u nás akorát nečekaně mamka zastavila na návštěvu a jak jsem byla nešťastná, všechno jsem jí řekla. A její reakce byla dost vlažná. První, co řešila, tak že se to nesmí dozvědět moje již tou dobou těhotná sestra (aby se prý nevyplašila) a pak řekla něco, co mě už v tak zoufalé situaci hrozně ranilo - totiž to, že kdybych se víc smála, nemuselo se to stát. Následně jsem vybuchla, co mi to říká, ať se poslouchá… po deseti minutách se zvedla k odchodu a se slovy “zachovej mi přízeň” odešla. A od té doby stojí náš vztah za starou bačkoru. Voláme si opravdu jen zřídka a i ty telefonáty a návštěvy jsou takové bezemoční. Hodně se kvůli tomu trápím, protože mi svými slovy hodně ublížila a to navíc ještě ve chvíli, kdy jsem byla tolik zranitelná, ale zároveň vím, že máma svojí chybu prostě nikdy neuzná a já už tak půl roku cítím, jak se mi hrozně vzdaluje. Manžel mi pořád říká, ať jsem rozumná a povznesu se nad to, že to máma jenom tak plácla s vůbec nad to třeba tak nemyslela. Co byste dělali na mém místě vy? Dotklo by se vás to nebo ne? A dokázali byste to odpustit? Hrozně s tím bojuju.
Ps: prosím o anonym, o těhotenství opravdu nikdo z rodiny nevěděl a chodí sem sestra i švagrová.
Naprosto ti rozumím, jsem v dost podobné situaci. Otěhotněla jsem po dost náročném snažení, chvíli předtím otěhotněla i moje sestra. Bohužel přestalo tlouci srdíčko, tak jsem musela v 11. Tt na revizi. Byla jsem potom psychicky dost rozhozená, navíc těhotenství sestry (přestože jsem ji to obrovsky přála) mi nepřidávalo, ale musím říct, že ta se zachovala skvěle, psala mi, ale dala mi prostor, ohledně těhotenství mi říkala až vždy když jsem se zeptala. Za to ta mamka… Byla jsem čerstvě po revizi a šla jsem se k ní vybrečet (měly jsem výborný vztah, nikdy bych neřekla, že dojdeme do téhle situace). Zezačátku to bylo v pořádku, bylo ji to líto, říkala ať neztrácím hlavu, že se to jednou povede. Najednou přepla a začala mluvit o sestře (koukej jakýho začíná mít pupíka atd..). Chápu, byla nadšená, ale na mě to bylo moc brzo, což jsem ji taky vysvětlila. Od té doby na mě byla naštvaná, začala říkat, že předstíram, že nebude miminko, že se bojí, že kvůli mně potratí a že to vlastně moc hrotim, protože to moje ještě miminko nebylo. Každé slovo mě hrozně ranilo. Po tom začala být odtažitá, strávila veškerý čas se sestrou a za mnou už nebyla, volala jen zřídka. Pak to bylo tak, že vždy po čase byla velká hádka, po které se mnou přestala mluvit a třeba po 3 týdnech se to přešlo a nějak jsme spolu komunikovali a po čase znovu… jinak jsem si toho tedy vyslechla víc, ale občas snad ani nevěřím, že mi mohla takové věci říct… dnes spolu mluvíme "normálně " ale už pořád cítím, že je něco ve vzduchu, už nemám chuť se svěřovat, nemám takové pocity jako dřív, asi už ani nebudou. Snažila jsem se to s ní mnohokrát řešit, ale stále jede svoje, vůbec nechce pochopit, co ji říkám. Dřív mě to trápilo opravdu hodně, teď si spíš už zvykám, ale jednou za čas to stejně obrečím.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.5.20 10:23
@Anonymní píše:
Naprosto ti rozumím, jsem v dost podobné situaci. Otěhotněla jsem po dost náročném snažení, chvíli předtím otěhotněla i moje sestra. Bohužel přestalo tlouci srdíčko, tak jsem musela v 11. Tt na revizi. Byla jsem potom psychicky dost rozhozená, navíc těhotenství sestry (přestože jsem ji to obrovsky přála) mi nepřidávalo, ale musím říct, že ta se zachovala skvěle, psala mi, ale dala mi prostor, ohledně těhotenství mi říkala až vždy když jsem se zeptala. Za to ta mamka…
Ani nevíš, jak ti rozumím . My když už si s mámou voláme, tak aby asi nějak překlenula takovou tu zvláštní atmosféru mezi náma, tak začne mluvit o malé od ségry… jak je roztomilá, jak tohle to a támhle to a jak tam zase byla na návštěvě… A já jenom sedím a poslouchám a říkám si v duchu, že to snad nemyslí vážně?! Manžel mě často utěšuje, vidí, že se kvůli tomu opravdu trápím a vždycky říká, ať to neřeším, že máma jenom tak žvaní, aby něco říkala… ale že by se třeba zeptala mě, jak to teď s případným dalším těhotenstvím máme, zda jsem v pořádku a tak, tak to ne . Na výsledky z genetiky se mě tehdy jenom zeptala smskou a spokojila se s odpovědí v jedné větě zprávy, víc se k tomu už nikdy nevrátila, že by se zeptala na nějaké bližší detaily, které se do zprávy nevešly… nic nic nic. Mrzí mě to, vždycky jsme si byly opravdu blízké a takovéhle změně chování vůbec nerozumím.
- Citovat
- Upravit
29.7.20 11:34
Já jsem si vždycky myslela, jak máme s mámou zvláštní vztah, ale kdyby byla taková jako ta vaše, o kontakt s ní bych nestála a bla radši v klidu, než si nechat ubližovat tak nechutnou bezohledností. Tohle mi kdokoliv v takové situaci říct, tak ho okamžitě vyhodím z bytu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Dobrý den,
mám takové trápení se svojí maminkou. Vždycky jsme měly spolu hezký vztah, ale už před Vánoci jsem zaznamenala “cosi ve vzduchu”. Nic jsme si konkrétního neudělaly, ani neřekly, ale doba mezi jednotlivými hovory se neustále prodlužovala… vysvětlovala jsem si to spoustou práce a nijak to neřešila. Tou dobou jsem byla na začátku těhotenství - protože nejsem nejmladší, rozhodli jsme se s manželem, že raději počkáme až na screening, než to svým rodinám oznámíme. Hned v lednu pak ale přišel šok, kdy jsem musela okamžitě ve 13tt z důvodu vývojových vad miminka těhotenství ukončit. Den před nástupem na revizi se u nás akorát nečekaně mamka zastavila na návštěvu a jak jsem byla nešťastná, všechno jsem jí řekla. A její reakce byla dost vlažná. První, co řešila, tak že se to nesmí dozvědět moje již tou dobou těhotná sestra (aby se prý nevyplašila) a pak řekla něco, co mě už v tak zoufalé situaci hrozně ranilo - totiž to, že kdybych se víc smála, nemuselo se to stát. Následně jsem vybuchla, co mi to říká, ať se poslouchá… po deseti minutách se zvedla k odchodu a se slovy “zachovej mi přízeň” odešla. A od té doby stojí náš vztah za starou bačkoru. Voláme si opravdu jen zřídka a i ty telefonáty a návštěvy jsou takové bezemoční. Hodně se kvůli tomu trápím, protože mi svými slovy hodně ublížila a to navíc ještě ve chvíli, kdy jsem byla tolik zranitelná, ale zároveň vím, že máma svojí chybu prostě nikdy neuzná a já už tak půl roku cítím, jak se mi hrozně vzdaluje. Manžel mi pořád říká, ať jsem rozumná a povznesu se nad to, že to máma jenom tak plácla s vůbec nad to třeba tak nemyslela. Co byste dělali na mém místě vy? Dotklo by se vás to nebo ne? A dokázali byste to odpustit? Hrozně s tím bojuju.
Ps: prosím o anonym, o těhotenství opravdu nikdo z rodiny nevěděl a chodí sem sestra i švagrová.