Nechci svoje dítě
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Já být tebou, tak zajdu za nějakým psychologem. Myslím, že tvé pocity opravdu nejsou normální, a nikdo nemá právo tě za ně odsuzovat, nemůžeš za ně.
Dokonce si myslím, že až se ti to mrně narodí, a ty budeš nevyspalá, nebudeš moct dělat to,co máš ráda,ale budeš lítat jen kolem něj, tak se ty tvé pocity ještě zhorší.
Já bych opravdu radši včas navštívila odborníka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
::::to snad není ani možné..... děvčata tu napsala spoustu rozumných názorů, dobrých rad, opratě emocí pevně v rukou, proto já si dovoluji, i s ohledem na to, že opravdu nejspíš trpíš psychickou poruchou, říct, že je mi z toho fyzicky zle, z tvých myšlenkových pochodů a ze všeho…z tebe......
..Možná ale nejsi nemocná, což by byla ovšem paradoxně horší varianta- že jsi prostě jen hnusně sobecká,rozmazlená a…a.......
Kristapane, okamžitě se sebou něco dělej, v případě psychiky okamžitě zítra nakluš k odborníkovi, v tom druhém- nedejbože- si naliskej a vzpamatuj se…
V případě negativních reakcí na mou reakci, chci podotknout, že píšu opravdu v návalu emocí, které se mi výjimečně nechtělo nechat vychladnout a za vším si stojím…
Přeji Tvému děťátku mnoho štěstí a lásky, at už přijde od kohokoliv,když ne od tebe…
Silvie
- Citovat
- Upravit
NICKI a kde bereš tu jistotu, že pisatelka za své „myšlení“ nemůže????
Já osobně znám podobnou osobnost, u níž to není problém psychiky,nýbrž charakteru…
Silvie
- Citovat
- Upravit
SILVIE - a kde ty bereš jistotu/pocit, že za to může ???? já bych prvně věřila v to lepší (jestli se to tak dá nazvat) než člověka odsoudím …
ale asi je to dánop tou tvou zkušeností …
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Nu, já musím říct, že chápu všechny rozčílené rekce - ale také naprosto chápu i zakladatelku diskuse.
Ani já nějak nešílela touhou po mateřství, ale měla jsem výhodu, že jsem děti chtěla - jen kdybych čekala na nával touhy, asi bych byla čekala doteď. Takže jsme se začali snažit s rozumem… Ale víte co? Rozhodli jsme se sami, dobrovolne a hlavně SPOLU!!!! Myslím, že kdybych byla k dítěti donucená, asi by ve mě narůstaly stejné negativní pocity a asi bych šílela stejně… Ono když se takové emoce napíšou natvrdo, zní to o dost krutěji než to je.
Takže já mám jedinou radu, prosím, prosím, nečekej okamžitý nával mateřské lásky, ta není samospásná a nepříjde hned a automaticky. Ona přijde, ale ne, když půjdeš do příštích dnů s tak negativními emocemi. Porod i kojení prostě zpočátku bolí (porod je dost hnus, ale není to k nepřežití) a mimino je opravdu zpočátku tak trochu uřvané zvířátko - a řve tím víc, čím víc jsi nervózní a negativní…
Nečekaj ale ani žádnou hrůzu a začni fofrem pracovat na své pozitivní motivaci, protože jen ty s tím můžeš něco udělat. Hlavně se přestaň cítit jako v pasti - koneckonců můžeš vyslat na rodičák manžela a ty můžeš do práce - najdi si něco, co ti pomůže hledět do budoucna… A s odborníkem, poradcem, psychologem to půjde líp.
Začni se mít ráda, nejsi v bezvýchodné pasti, nejsi jen schrána na dítě, jsi budoucí máma a dítě ti odroste a ani se nenaděješ a budete mít vedle sebe velké dítě, které bude mít podobné zájmy jako vy - a jen jaké si ho uděláte, takové ho budete mít…
Lesina
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
MUCHACHA kdepak já žádnou jistotu,že za to může nemám, jen to tady zatím nikdo nepřipustil, ba mám spíš pocit, že ji většina ihned předem označuje za chudinku psychickou nemocnou, jemňoučce vyjadřující svůj názor, jen aby se nedejbože neurazila…Já bych si osobně velmi přála,aby pisatelčiny názory byly „léčitelné“.....
..a navíc pisatelky názory a pocity se nevyvrbily v těhotenství, ona už takhle přemýšlela i „předtím“…jak píše…takže okolní tlak netlak, její chování by se dalo považovat za sobecké a neuvědomělé…
Silvie
- Citovat
- Upravit
chápu zakladatelku! prostě asi existují i ženy, které nejdřív dítě nechtějí.. a pak když už je to… a jsou těhotné a začnou cítit pohyby.. prostě změní názor.. a nakonec své dítě milují a chtějí. ale jelikož i toto je už i za tebou… poradila bych určitě psychologa… a s ním vymyslet nějaké řešení. konzultaci.. a pak se rozhodnout.. pokud se ani tvé pocity po porodu nezmění a nebudeš chtít své dítě.. asi by byla lepší adopce.. ale to ti rodina asi nedovolí.. potom se budeš muset smířit s dítětem.. ale určitě bych se v tom případě svěřila svému okolí aby tvůj postoj věděli! jinak bude trpět to malé, které opravdu za nic nemůže!!! přeju hodně síly.. a hlavně zázrak aby se stál! a až ti to malé dají do náruče abys k němu pocítila tolik lásky kolik jen lze!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
No, já většinou do takovýchto diskuzí nepřispívám, protože jsem toho názoru, že každý si musí ve svém životě udělat jasno sám. Ale naprosto chápu, že pomáhá „vykecat se“. Já jsem naopak extrovert takový, až to kolikrát může být někomu na obtíž. Vše, co si myslím, ze mně jde okamžitě ven, naštěstí teď už občas umím trochu zabrzdit… Ale své pocity jsem nikdy neskrývala, pokud se mi něco nelíbí, řeknu to.
Můj manžel je introvert. Typický. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem se ho naučila chápat a rozumět mu. Nechtěla jsem s ním ze začátku být, říkala jsem si, to přece nemůže fungovat. Nikdy nemluvil o svých pocitech. V intimních chvilkách mi nikdy neřekl, to se mi líbí, to ne, to chci, to ne. Bylo to pro mě dost těžké.
Dneska jsme spolu přes 6 let, svoji jsme dva roky. Ale milovat jsem ho začala až po docela dlouhé době… troufám si říct, že až jsem se ho naučila chápat a nevyčítat mu, že mi 20× za den neříká miluju tě, potřebuju tě. Je to ten nejlepší chlap, kterého jsem kdy poznala (i když jich moc nebylo..) a věřím, že i nejlepší muž pro celý život. A to jsme každý tak jiný, jako oheň a voda. Máme dceru, podotýkám, že plánovanou a chtěnou a milovanou oběma.
Proč to tu všechno vypisuju, když to zdánlivě nesouvisí s tvým problémem?
Chápu tě. I když nechápu… Ale nikdy bych si nedovolila tě odsuzovat za cokoliv, co ty cítíš a chceš, ve tvém případě tedy nechceš. Z tvých příspěvků a způsobu psaní jde poznat, že jsi inteligentí žena a možná o to je to horší… Kdybys měla rozumu pomálu, nejspíš bys nad tím vším neuvažovala a neřešila to.
Nevím, neporadím ti, jak z toho ven. Nechci do tebe bušit názory, které tady už šly mockrát. Ale s čím souhlasím, měla bys vyhledat odbornou pomoc, i když na ni nevěříš. A nebo v nejhorším případě, kdyby se mateřské pocity nedostavily po porodu (v což nevěřím), opravdu dítě nechat manželovi a příbuzným a odejít. Ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti. I když se o takových věcech nemluví, dokážu si představit, jak je jednoduché ublížit dítěti, které neustále pláče, kojí se a není k uklidnění, navíc, když ho nemiluješ. I já, která své dítě miluje nade vše a vždycky ho milovala, jsem byla mnohokrát na pokraji zoufalství, když dcerka plakala a brečela a řvala ve dne v noci, celý rok a říkala si, tohle je ono? Ten skvělý pocit mít dítě?… Proto jsem napsala to, jsem napsala.
Držím ti palce. Moc. ivana
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní zakladatelko, jak tak koukám, dává ti většina holek pěkně zabrat. Za sebe ti chci jen moc podržet palce, ať už sebereš síly něco podniknout (postavit věci na rovinu s manželem, zkusit psychologa, psychiatr, homeopat…) nebo ne. Dokážu si myslím aspoň částečně představit, jak moc těžké období prožíváš. Já jsem zas nezvládla začátek mateřství jako takového, moje perfekcionistická povaha nedokázala pochopit, proč se všechno po porodu tak moc chtěného miminka po …, proč se mi zamotal celý život a proč svoje dítě nemiluju. Teprve totální zhroucení mě přimělo vyhledat odbornou pomoc, k žádnému z psychologů ani psychiatrů jsem sice nezískala důvěru, doporučené prášky jsem odmítla brát, připadalo mi že jsou všichni doktoři nějak mimo, možná jsem jen měla smůlu a málo trpělivosti. Pomohlo ale paradoxně myslím právě to, že jsem se k tomu problému veřejně přiznala, tím několikerým přeříkáním doktorům se přestala za něj stydět a začalo ho brát jako součást sebe samé. Uvědomila jsem si přinejmenším to, že okolí tě může manipulovat jen do té míry, do jaké mu to dovolíš, a že nic, ale opravdu nic, ani vztah matka - ditě, není a nemusí být perfektní. Na tvém místě bych počkala po porodu, může se změnit opravdu strašně moc, hormony jsou děsný potvory 
. Pokud budeš i potom cítit stejně, mluv o tom, snaž se to (jakkoli) řešit, nenech se okolnostmi ani rodinou vmanipulovat do role oběti. Držím palce.
Nepřihlášená Pavla
- Citovat
- Upravit
Iffko, nepřihlášená Pavlo, díky. Nějak tak jsem to chtěla napsat, ale v našem večerním frmolu nezvládla dobře zformulovat…
L.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
mila anonymni, ja taky cit ke svemu diteti pocitila az po porodu, resp. tak po cca 1-2 mesicich. ale opravdu je potreba divat se na svet z te lepsi stranky, i pro dobro toho ditete. pribuzny bych poslala nekam…i za cenu tu, ze s nimi budu na noze.
tak stejne bych nekam posalala nektere ctenarky (nejvice me teda nadzvedla dalmatinka, podle reakci dost netolerantni osoba zrejme, ktera jedinna ma asi patent na pocity, ktery by kdo MEL citit, sorry, ale takhle na me pusobis), ale to uz neni tvuj problem. tys chtela cist nazory, ja se ztotoznuji s tim, ze pomoc obornika by tu byla na miste.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní,
chápu, že jen sem jsi mohla napsat své pocity…
Z Tvých příspěvků nevím, jestli jsi nemocná, nebo sobecká, ale to je jedno.
Ať se Ti to líbí nebo ne, opět tu jde o dítě, které v sobě nosíš. Mám velký strach, aby jsi mu něco po porodu neudělala, je vidět, že jsi momentálně psychicky hodně v nepořádku. Je hodně blbé, že to nechceš nijak řešit, svěřit se svými pocity manželovi, asi mu přiliš nevěříš… Je to začarovaný kruh…
Taky mi přijde, že žárlíš. Že nejsi středem pozornosti Ty a Tvé pocity, ale Tvé dítě. Všichni o něm mluví, všichni se starají, aby se mu nic nestalo a přitom nerespektují, co chceš Ty. Ale toto máš plně ve svých rukou!!! Každý si může určit hranice, kam nechá zajít příbuzenstvo, aby se staralo… Jenomže to bys o tom musela mluvit se svým manželem, opět je to o komunikaci mezi vámi dvěma. Je jasné, že pokud Ty o svých pocitech a o tom, co chceš, s ním nepromluvíš, tak si pak snadno nechá vnutit „ten správný“ názor od příbuzných a je s nimi zajedno.
Holka, Ty by ses měla přestat chovat jako dítě! Ale to jsi měla už před těhotenstvím! Když jsi dítě nechtěla a víš, že nejsi typ na mateřství, nemělas vysazovat prášky. Každý si svůj život může zařídit podle sebe! Tak tak udělej, hlavně neubližuj tomu dítěti. To se pak radši seber a odejdi od něj a žij si podle svého.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Dobrý večer všem. Každý má kus své pravdy, názory jiné, ale v jednom se shodneme všichni: že by se zakladatelka diskuze měla nějak léčit, zajít k psychologovi nebo psychiatrovi. Hlavně něco dělat s tou velkou negací a svým černým pohledem na svět. Tohle je tak ožehavé, že ani nevím, co bych teď měla napsat. Nejlíp to vystihla asi Lesina. Jen mě u Tebe, zakladatelko zarazila věta, že JSI JEN SCHRÁNKA PRO DÍTĚ..... 
Nejsem žádný odborník přes city, ale fakt si myslíš, že Tě nikdo z rodiny nemá rád? Myslím si, že Tvé rodině záleží samozřejmě i na Tobě a ne jen na mimču, které čekáš. Nebudu a hlavně ani nechci 
nějakým způsobem Tě odsuzovat. Koneckonců každý máme nějaká svá životní trápení, traumata, prostě něco, co nám lomcuje s dušičkou. Jen bych Ti chtěla říct: ZKUS OPRAVDU NĚJAK TUHLE SITUACI ŘEŠIT A ZAJDI SE SEBOU K NĚJAKÉMU ODBORNÍKOVI a když nejde mluvit o tom s rodinou, vykecej se tam. On(a) Ti fakt pomůže a minimálně se Ti uleví a vykecáš se. Držím palce, ať Ti to dopadne jakkoliv a KDYBY JSI CHTĚLA, KLIDNĚ NAPIŠ SZ. Nadávat Ti nechci, stejně mám z Tvých příspěvků pocit, že ať Ti nadává kdo chce a jak chce, jsi asi v takovém psychickém rozpoložení, že máš každého v .......Zatím dobrou noc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní,
je mi líto, že to takhle cítíš, nepročetla jsem všechny komentáře, ani tvé co jsem zahlídla - jen ten první…a jestli se nepletu tak to nebude o nechtění dítěte jako takovém spíš…
víš, myslím, že jsi naprosto otrávená z reakce okolí, děsí tě to jak tě budou dusit a už teď tě dusí a dáváš to za vinu dítěti, už teď cítíš co tě asi čeká po porodu ze strany všech okolo a nesouhlasíš s tím, nechceš to........
myslím, že to „mateřství“ ti sepne až se odprostíš od představy, že se všechno mění…změní se toho hodně, ale pokud budeš chtít tak můžeš i pracovat i dovádět i cestovat jen u toho bude drobek, bude to jiné, ale ne nutně horší...........ale taky musíš mít šanci, mít klid se srovnat, užít si to, mít klid a neřešit, kdo tě zase bude otravovat… (mmch já s dvojkama měsíc odmítala jakékoliv návštěvy, pomoc…a bylo mi šumák co si o mě kdo říká..prostě jsem nebyla připravená na „reakce“ okolí…a to jsme bydleli dočasně s našima ve 3pokoj. bytě, i od našich jsem si pomoc spíš „diktovala“ já…možná mi to teď zpětně připadne takové sobecké, nevím, ale já bych jinak vyskočila z kůže.....;-)
snadno se to píše, ale už teď bych být tebou začala usměrňovat nadšené „příbuzenstvo“, mamince bych už řekla, že bude stačit třeba týden pomoci (jasně a zřetelně, jednoduchou větou 
), ale až ten druhý po té co přijdeš z porodnice - ten první si užijte s manželem …prostě dej o tom vědět…vymez si prostor… stylem…budu ráda, že mi chcete pomoct, ale nezlobte se já vám zavolám, dám včas vědět, jsem ráda, že chcete pomoc…a už vymýšlej čím je všechny zaměstnat…výborné je třeba vaření, žehlení, procházka s kočárkem prostě něco co tobě bude vyhovovat..ostatní snad přijde.....není to jednoduché, proto je lepší začít teď, připravit si půdu ale třeba se pletu…ale tak ten tvůj příspěvěk na mě zapůsobil.
je fakt, že pocit, že děti až tak nechci jsem neměla, ale držím palce a jsem optimista, myslím, že si tě to malé dostane! dřív nebo později…určitě.
Zdenik
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Nečetla sjem celou diskusi, dokonce ani tvůj úvodní příspěvek jsem nečetla celý.
Chci ti jenom něco říct - třeba tě to povzbudí.
Mám dvě dcery, obě 100% chtěné a plánované.
Celé první těhotenství jsem byla naprosto nadšená, natěšená na miminko - a po porodu první, co mě napadlo: Panebože, ta je ošklivá! Následovalo šestinedělí, kdy jsem své dítě téměř nenáviděla za to, že mě nenechá vyspat a že jsem kvůli němu grogy. Už jsem chtěla vyhledat psychiatra, měla jsem strach, že bych dceři mohla i ublížit. Zkrátka měla jsem nějakou tu poporodní psýchu. Po šestinedělí se všechno srovnalo a já začala naplno pociťovat tu ohromnou mateřskou lásku!!!
Druhé těhotenství bylo plné problémů, byla jsem na plodovce, nevěděla jsem, jestli mimi není postižené - vůbec jsem si to neužívala, jen samé strachy a čekání na další jobovky. Na miminko jsem se vůbec netěšila (i když teda lhala bych, že jsem si neužívala kopanečky, ultrazvuky atd. Užívala:) No - a po porodu hned naskočila ta obří láska, kterou pocítíš jenom ke svému dítěti..!
Proč ti to píšu? Hormony jsou s prominutím svině, mlátí s náma o106 - to, že teď pociťuješ nelásku nemusí znamenat, že své dítě nebudeš po narození milovat…
Na druhou stranu - pokud bys OPRAVDU i porodu cítila, že své děťátko prostě nemůžeš mít ráda, tak bych řekla, že je tvoje POVINNOST zajistit mu někoho náhradního, kdo ho milovat bude!!!!! Ať už formou adopce nebo jinak. Protože žít s mámou, která mě nemá a nikdy neměla ráda - to by žádné dítě na světě nemělo zažít!!!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
