Nejedlík, přitom má nadváhu

@Mrs. S píše:
@Bebeluska8 popravdě je to předškolní dítě, celkem by mě zajímalo co jí ve školce, a jak si sní poradi, když to nechce, ne kvůli rypani ale fakt by mě to zajímalo

To už asi záleží na konkrétní učitelce, školce atd. Ale když má učitelka ve školce pod dozorem u oběda 15 dětí, na oběd je určitým způsobem omezený čas a krom toho, co které dítě jí a nejí musí hlídat i celkový pořádek, nejspíš není prostor to aktivně řešit. Což je zas ale možná dobře, protože necitlivý přístup, nucení do jídla atd v případě nejedlíka může situaci jen zhoršit. 

Ahoj, asi bych ta jídla, co jí, dala do zdravější varianty. Například, teď prodávají těstoviny z cizrny, červené čočky, jako omáčku do toho můžeš jen rozmixovat rajčata, cuketu a trochu olivoveho oleje. Palačinky z ovesné mouky. Do polévky rozmixovat kuřecí maso, zamíchat vajíčko. Na večer spíš tu zeleninovou polívku s libovým masem, sacharidy dopoledne. Nejíst před spanim. U nás pomáhá, co že zeleniny nejí, třeba salát, rozmixuji do omacky. Jinak pokud ji fakt málo, poradit se s doktorkou.

S tou váhou to není vždy jednoznačné. Muj malej má na váhu moc, má 25 kg na 110 cm, ale není teda jako koule. Je velký, mohutný. Nemá ještě ani 4 roky. Taky řeším, aby se „vytáhl“ a „nerostl“ do šířky. Denně toho hodně ujde, rád chodí na několikakilometrové výlety do lesa, každý den běháme spolu „závody“, na honenou, všude leze, skáče, je dost akční, chodíme i na sportovní cvičení - sportovní přípravku. Jíme zdravě, ale má jídlo prostě moc rád, když dám málo, má pořád hlad. Přemýšlím, jestli se mám radši taky radit s odborníky, zatím tomu nechávám čas…

Sport, hodně sportu.

Syn byl odmala nejedlík, přirozený anorektik = nemám energetický výdej, nejím. Za celý den byl schopný sníst jen kuličky s mlékem na snídani. Čokoládu a bonbóny nejí.

Baví ho sporty a má to dvojí efekt: má hlad a tedy spíš sní i to méně oblíbené jídlo.
A pak „vydírám“ ho jídlem. Musí jíst ryby, zeleninu, maso, rýži aby jeho tělo dokázalo zvládnout tréninky. Pokud jíst nebude, jeho tělo to nedá. Chceš sportovat? Musíš jíst!
Samozřejmě je pár potravin, které dosud odmítá a ty mu nenutím.

Syn má 8 let a 20 kilo. Nová pediatrička byla čísly zděšená, pak se syn svlékl a prý dítě v tak skvělé kondici už dlouho neviděla.
Ale je to pořád boj!

Ještě hodně pomohlo, že se mnou začal vařit a domácí pěstování zeleniny.
Tu si s radostí vychutnává - i zeleninu, kterou by normálně nevzal do úst.

@Anonymní píše:
Prosím, máš s tím nějakou zkušenost? Jakou roli v tom hraje psychika a genetika a hlavně, jak se to řeší? Jak na to jít víc systematicky než jako rodina držet společně 3 hlavní jídla za den, jíst všichni to samé bez připomínek a bez nucení? Dítě vytrvale dělá scény a kazí jídlo celé rodině, z mého pohledu ono je ten stresor. Napadá tě něco?

Zkušenost mám, kvůli synovi, co začal cca v roce a čtvrt rapidně omezovat seznam věcí, které je ochoten pozřít, se tím už fakt dlouho zabývám. Čtu docela dost od zahraničních odbornic, které v drtivé většině mají zkušenosti i s vybíravostí u vlastních dětí. A shodují se na tom, že opravdu v tom můžou být i geny - prostě pokud byl jako dítě vybíravý rodič, pravděpodobnost, že to tak bude mít i dítě, je docela vysoká - nehledě na to, že rodič už jako dospělák vybíravý není Takže nejde prostě jen o odkoukání chování.

S psychikou je to samozřejmě složitější, stejně tak s tím, jak to řešit. Nevím, jak konkrétně je to u vás, jak staré je dítko, co probíhá… Osobně si myslím, že je třeba se zamyslet nad tím, proč to tak to dítě má, proč má s jídlem problém. Nejsou stanoveny hranice? Nebo je to tím, že se dítě prostě bojí jídla, které až tak dobře nezná, tak ho radši nejí? (Tady si třeba vždycky představuju, kdyby přede mě někdo položil talíř cvrčků nebo něčeho podobného… Já bych měla problém to vzít i do ruky, natož do pusy. A děti to tak třeba můžou mít i s potravinami, které nám připadají úplně běžné.) Nebo se z jídla doma dělá nějakým způsobem věda (u vás asi ne, pokud je to bez připomínek atd, ale toto se děje celkem často - jídlo se dává jako odměna, motivace, nebo se naopak trestá tím, že nebude čokoláda atd… Tohle všechno má velký vliv na vztah k jídlu).

Já osobně jsem si z toho všeho, co jsem si nastudovala, vybrala prostě pár věcí, a těch se držím. Pomáhá to ohromně - hlavně na psychiku. Nové jídlo mi syn pořád ochutnávat nechce, zeleniny a ovoce se téměř nedotkne. Ale máme to bez scén, s klidem, já vím, že ho nenechávám hladovět, on ví, že v jídle jsou pravidla.

Dávám jídlo 5× denně, snažím se o pravidelné rozestupy. Kdykoli to jde, jím s ním, ne vždycky mám chuť dát si s ním i svačinu, ale snažím se aspoň třeba dát si 2-3 sousta toho, co dávám jemu. Mezi jídly nemá nic, opravdu nic, ani uzobnout čehokoli. Když se dožaduje, tak připomenu, kdy bylo poslední jídlo a kdy bude další.

Vždycky bez výjimek dávám na talíř aspoň 1 věc, o které vím, že ji sní. Ten seznam není úplně široký, ale co se dá dělat. Pokud se jídla ani nedotkne, včetně toho, co běžně jí, beru to jako signál, že prostě nemá hlad. I když v Česku se spíš razí to, že pokud chci dítě naučit jíst to, co nejí, musím mu přestat dávat to, co jí, já jsem zastáncem opačného názoru. Takhle má možnost zkusit, ale není to pod tlakem. Každý den má na talíři věci, co vím, že nesní - sem tam teda překvapí a aspoň ochutná, ale to je tak jednou do měsíce no 

Co mi přidalo na klidu docela dost bylo naučit se brát svačiny jako taková „minijídla“ - svačinu téměř nikdy neodbývám jedním jabkem nebo jogurtem, snažím se nabídnout plnohodnotné jídlo - tím myslím, ať to obsahuje bílkovinu, tuk i nějaké ovoce/zeleninu. Takže třeba jogurt, kousek ovoce a klidně ještě doplním dejme tomu nějakou ovesnou tyčinkou. Ono je super, když má dítě ke svačině ovoce, ale pokud je to dítě-nejedlík, tak svačiny jsou další možností, jak mu nabídnout více živin (takže třeba tuk a bílkoviny z jogurtu, železo z ovesných vloček atd).

Prostě já jsem rodič a rozhoduju, kdy a co se servíruje. On ať si vybere, kolik čeho sní. Scény postupně ustaly (taky to nebylo ze dne na den), když si uvědomil, že má vždy na talíři něco, co jí, a taky díky té pravidelnosti. Ono stačí občas někde trochu ujet a hned se to zhoršuje… Dejme tomu když máme na návštěvě babičku, když jedeme na výlet atd. To se na pár dnů scény většinou vrátí (babičce jsem svůj přístup k jídlu vysvětlovala několikrát, bohužel si to bere po svém, že když mu přece 30 minut po obědě dá něco zdravého, nic se neděje, naopak do něj pak ale hučí, proč nejí ty brambory, ať si dá kousek masa… Já mu do jídla nikdy nekecám. Ale babičky no…)

Jo a taky jsem úplně smazala nějaké dělení jídla na dobré/špatné, zdravé/nezdravé. Občas mu na talíř ke svačině klidně dám kousek čokolády/sušenku atd. Sladkosti neberu jako odměnu, nemusí nejdřív sníst zeleninu, aby mohl mít sušenku.

Jedem už takhle několik měsíců. Měli jsme pár výkyvů (právě dovolené, delší výlety, delší návštěvy rodiny atd., to jsou takové spouštěče, protože se nedaří to tak hlídat a držet), ale všeobecně si všímám docela velkých pozitiv. Ustaly scény, dřív se vztekal pokaždé, co měl jít ke stolu. Sem tam projeví ochotu sníst něco mimo obvyklý repertoár (pořád je to vzácné, ale každý pokus se počítá - já za úspěch považuju už to, když něco, co nejí, vezme do ruky, hraje si s tím, olízne…) A taky se docela naučit pracovat s pocity hladu a sytosti. Už se mi stalo, že měl prostě dost a nechal i jídla, po kterých se může utlouct (třeba i chleba s nutelou, prostě má dost, tak dál nejí).

Já věřím, že tohle v něm buduje zdravý vztah k jídlu. Že je to prostě lepší než v Česku oblíbené „dokud to nesníš, budeš hlady“ - ono tohle se docela dobře radí maminkám, které vlastně žádný velký problém s vybíravým dítětem neřeší. Moje dítě by opravdu asi radši zašlo hladem (pardon za tu brutalitu), než by snědlo třeba dušenou mrkev. Snad jsem aspoň v něčem pomohla, něco z toho, co jsem vypsala, už asi děláte… Vím, že je těžké snášet ty scény. Já se snažím nebrat si to osobně a trochu ho chápat - představím si právě třeba ty cvrčky na talíři, hned mám pak víc empatie.