Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nejsem schopná odejít
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
31.5.20 21:17
Je jich tu asi hodne.. Jsou nešťastné a končí zdeptane s nulovým sebevědomým atd.. Odejít.. Dá se to.. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.5.20 21:25
@Anonymní píše:
Nevím, jestli mi bude schopen nekdo poradit. Mozna mi pomohou podobne zkusenosti. S partnerem jsme spolu 6 let a máme 3leteho syna. Od jeho narozeni mame vztahove problemy, ktere se prohlubuji. Chybu maji vzdy oba. Muj pohled na vec tedy je:
Partner je dost dominantni a vzdycky to tak bylo. Driv jsem to tolik nevnimala…libilo se mi, ze pro nas planoval veci. Bohuzel jiz v tehotenstvi, mi zacal davat jasne najevo, ze on je „pan“ a vse bude podle nej a jestli ne, ze mam vypadnout. Nejsem submisivni typ, takze to byl vlastne asi zacatek konce. Zacala jsem si vic uvedomovat rozdilne povahy a jak me to ubiji. Navic jsem pred pul rokem zjistila, ze mel po narozeni maleho temer rok pomer. Doma mi s malym nepomohl, jen narikal, jak ma narocnou praci a jaka ja jsem hrozna…ted se vysvetlilo, ze vse bylo jinak. Kdyz se to provalilo, tak to nikdy nepriznal. Presto, ale zustavam…mozna je to ze strachu, ze budu sama, mozna i z pohodlnosti. Desi me predstava stehovani, zmeny.
V soucasnosti je to tak, ze spolu nekdy vychazime a nekdy mame silene hadky. Jsme ve stadiu, kdy spolu nejsme schopni komunikovat. On nic resit nechce, protoze vsechno ho obtezuje a problemy jsou jen moje chyba.
Je vrcholovy manazer a nekdy mam pocit, ze me bere jako podrizenou, ktera by mela jen poslouchat jeho rozkazy. On to tak nevidi a stale opakuje, ze chce jen klid a pohodu…ovsem v jeho podani…doma s nicim nepomaha a tim nemyslim vytirani nebo luxovat…to bych si ani nedovolila po nem chtit (chodi do prace, tak co bych chtela, kdyz vydelava penize), vecer spolu nemluvime, protoze on si cte nebo zira na TV (samozrejme jen jeho vyber, protoze on vi nejlip, co je dobre), kdyz promluvim tak mi da jasne najevo, ze ho rusim, nezajimaho nic, co rikam a zacne v polovine vety zesilovat zvuk, hudbu ani nezminuji…ma jasne dany vkus a zbytek jsou pro nej jen sr… Takze vetsinou sedim ve stejne mistnosti a ziram do pocitace a kdyz se s nim potrebuji dohodnout na necem kolem domacnosti, tak vychytavam moment, kdy bych mohla promluvit…jinak mlcim. Kdyz bych chtela alespon cas pro sebe (o spolecny uz nejen nedoufam, ale vlastne uz ani nestojim), tak je to problem, protoze to lze jen, kdyz se to jemu hodi a to je max cca 1 h tydne na cviceni.
Zacala jsem studovat vysokou skolu a to je dalsi velky problem. Obtezuje ho, ze potrebuji nekdy klid na skolu a pomoct s malým. V dobe zkousek pomahaji jeho a moji rodice. Od nej zadnou podporu nemam.
Jak mi dlouhodobe schazi podpora a pohlazeni, tak se ze me postupne stava a mozna uz stala hysterka. Treba dva tydny vydrzim drzet hubu a krok, ale pak me ten nezajem a sobeckost dostane. Vzdycky jsem byla docela silna zenska, ale tohle nejak nezvladam.
Zkouseli jsme i poradnu, ale po 3 sezenich ho to prestalo bavit.
Kdyz si rekneme, ze se rozejdeme, tak to pak nejak vysumi a zase se jede dal. Kdyz me zacne vyhazovat (to uz slysim 3 roky, ze vsechno je jeho a ja mam vypadnout) a ja reknu, ze jdu, tak mi za par hodin zacne rikat, ze kam bych jako chodila a co mi tady chybi.
Jen jak to pisu, tak je mi z toho zle. Presto ale zustavam, jsem jako paralyzovana…je tu take nejaka, ktera nebyla schopna odejit?
Napiš mi zprávu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.5.20 21:26
Nemám to teda stejný, ale řekněme že moje manželství je v troskách, vím to a netoužím po tom ho zachránit, ono už asi není co, ale co máme podobný je, že nemám sílu a odvahu udělat ten krok a ukončit to. Kdyby v tom nebyli děti tak vím jistě, že s tím chlapem už nejsem. Ale takhle… Mám strach hlavně z financí a jak by to děti zvládly… Připadám si jak v začarovaném kruhu 
Držím palce ať ty tu odvahu najdeš. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
31.5.20 21:38
Mě přijde, jak kdybys psala o mě. Mám to jak přes kopírák stejné. Zatím neodchazim, protože dítěti 1,5 roku a jsem na RD. Nezvládla bych to finančně a pak si říkám, že nemůžu jen tak vzít dítěti tatu. Zatím tedy vyčkávám ale myslím, že až dítě bude chodit max do 2. třídy a já budu mít nějakou normální práci, tak jdu pryč.
- Citovat
- Upravit
31.5.20 21:40
Když tu odvahu v sobě najdeš a odejdeš, věřím, že se ti uleví. Tohle není život, to je přežívání. Také jsem kdysi udělala takové rozhodnutí a dodnes si říkám, že je to měla udělat dřív. Partnerský život je hlavně o souznění a vzájemné pohodě. Žiješ jen jednou, ty protrapene roky ti nikdo nevrátí. Asi je stejně jen otázka času, kdy k tomu dojde. Jinak se opravdu může stát, že tvoje sebevědomí bude za čas úplně na nule a ty se s tím, co máš, smířis…a to není dobře.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.5.20 21:45
Budeš k tomu odchodu muset psychicky dospět… opravdu se k tobě chová hrozně, sbírej pomalu síly, šetři peníze a ono jednoho krásného dne se probudíš a zjistíš, že takto to dál nejde, že už seš dost silná se mu postavit a osamotatnit se. Toto není ani dobré prostředí pro dítě
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.5.20 22:30
Ja si nedavno s hruzou uvedomila, ze nemuzu odejit, kdybych chtela, protoze bychom to nezvladli po dobrem (nase povahy a to, jak se v posledni dobe vyostruji nase hadky) a manzel by mi udelal ze zivota peklo a ja bych to nedokazala ustat a byli bychom v bludnem kruhu a s nami i deti a nakonec by to dopadlo tak, ze bychom meli deti ve stridavce nebo by je stval proti me. A ja bych si nadavala, jak jsem detem zkazila zivot. A proto jsem si uvedomila, ze musim bojovat o zachranu vztahu do te miry, abychom spolu dokazali fungovat, nelezt si na nervy a byt ru pro nase deti. Ze zacatku jsem taky mela ty pravidelne “hysteraky”, jak pises ty. Ale presly s tim, jak jsem vnitrne prijala tu mou situaci a proste si rekla, ze takhle jsou karty rozdany a ja vim, co nechci (ten rozchod atd.). Taky si o sobe myslim, ze jsem silna zena a pozice “domaci podrizene” mi ubirala sebevedomi. Ale zacala jsem si resit sve veci, spolehat se sama na sebe, doma pouze oznamuji a ve vecech, kde ma manzel potrebu rozhodovat ho vice mene nechavam, cimz se vyhybam ten konfliktnim situacim. Taky jsem se smirila s tim, ze je to manzeluv boj, jaky budou mit vztah s detmi a nezasahuji jin do toho. A je zajimave sledovat, jaka je doma pohoda, kdyz jsem s detmi sama, a jake je tam dusno, kdyz je s nimi manzel. A v neposledni rade jsem si musela nalit cisteho vina - ja jsem vybrala otce svych deti, tak ted musim bojivat;)
- Citovat
- Upravit
31.5.20 22:45
Bohužel, myslíme si, že známe toho, kdo je vedle nás, ale tohle nemusí být ten problém. Jak jsi psala na začátku, že ti některé věci nevadiliy, ale se změnami přichází i přesna podoba toho, kdo vedle nás je. No, já taky odcházela s klukem 2 roky a bylo to dost těžký. Rozbalujes ty krabice v prázdným bytě, kluk ti spí v nezarizeným pokojíku a sedíš na zemi a říkáš si sakra, zvládnu to? Nemám se raději vrátit do pohodlí? Ne! Takový vztah není dobrý ani pro jednoho z vás včetně dítěte. Ženy, já vazne chápu, že ty změny nejsou pohodlný, ale někdy je vážně potřeba vystoupit z komfortní zóny a udělat změnu, posílí vás to. Já jsem měla vlastně oproti tobě pohodu, kdyby se mnou takhle partner jednal a v tomto bych musela žít, vážně pro sebe a především své dítě dělám víc. Názor typu „nechci vzít svému dítěti otce“, je ohromný blábol. To bude otec navždy. Chceš dávat dítěti takovýhle vzor? Akorát mu ublížis, ač ne záměrně a bude se takhle chovat ke svým partnerkam, to bych si na triko nevzala. Neboj, znaknes to. Zacni stradat, obrat se na někoho a vážně se neboj. Nemůže mít ten dort hned upečený, je potřeba ho " Upéct"
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.5.20 22:57
Taky sem ve vztahu, který je ubíjející, ale nemám sílu to skončit… 
.Neklape to od synových 2 let…Nyní je mu 6,5 let. Už několikrát jsme se rozcházeli, ale nerozešli 
.Takový vztah že setrvačnosti…Nemít dítě, tak spolu nejsme. Takto musím koukat na peníze, na to, že nejsme schopni se domluvit, jak po rozchodu pečovat o syna. Každý ho chce do své péče .Takže domluva žádná. On nemá kam jít, bydlíme v mém bytě…Já se zas bojím, že sama hypo a další náklady nedám…Takže takový vztah z rozumu, ikdyz vím, že být spolu je totální nerozum .Už spolu ani nespime 
.Tak třeba časem si někoho najde a rozsekne to on .Je to únavné, vyčerpávající, až mám kolikrát na sebe nervy, jak nejsem neschopná to ukončit. Už sem ho i vyhazovala, ať se odstěhuje - byl na mě sprostý, tak sem ho vyhazovala…Nakonec brečel, prosil, že nemá kam jít, že mě miluje, že ho zabiju, když syna deně neuvidí .Až mi ho bylo líto .Prostě citové vydírání a já mu to žeru…Přece nevyhodím otce vlastního syna pod most 
.Asi to mám jako vzor z dětství .Naši se,,rozvádí " už 20 let . Ale zas nechci aby jednou měl syn taky vztah že setrvačnosti .Radu nemám, sama se v tom placám už 4,5 roku 
. A den ode dne je to víc a víc psychicky náročnější…Ten pocit prázdnoty…Jsem s někým a přesto sem sama… 
- Citovat
- Upravit
31.5.20 23:18
Pokud se v tom budeš takhle plácat a sebe sama takhle tyrat, tak se ti taky může stát, že z toho vážně onemocnis… Ono totiž všeho docasu, navíc dítě to vnímá, že jeho máma není šťastná… Žiješ jen jednou a život je docela rychlej, a nerika ti to člověk, kterej neví o čem mluví… Ja se 9 dní po porodu odstěhovala dobrovolně na azyl pro matky s dětma, než abych byla doma s magorem a nechala se tyrat… A neměla jsem nic, jen pár pytlů, bez peněz, zoufalá… Byli to velice krusny časy, kdy jsme si vážně sáhla za svy hranice vyčerpaní jak psychického tak fyzického… ale dnes jsou dítěti 4 roky a je vše pryč… A ja jsem ráda, líp sem udělat nemohla… Jsem zocelena, a uz vse vidím jinak… Ono se vše zda nepředstavitelné, ale ta ona chvíle přijde nakonec, kdy se budeš muset všemu postavit…jen ti bohužel ubíhá čas, jen díky tvými strachu…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Nevím, jestli mi bude schopen nekdo poradit. Mozna mi pomohou podobne zkusenosti. S partnerem jsme spolu 6 let a máme 3leteho syna. Od jeho narozeni mame vztahove problemy, ktere se prohlubuji. Chybu maji vzdy oba. Muj pohled na vec tedy je:
Partner je dost dominantni a vzdycky to tak bylo. Driv jsem to tolik nevnimala…libilo se mi, ze pro nas planoval veci. Bohuzel jiz v tehotenstvi, mi zacal davat jasne najevo, ze on je „pan“ a vse bude podle nej a jestli ne, ze mam vypadnout. Nejsem submisivni typ, takze to byl vlastne asi zacatek konce. Zacala jsem si vic uvedomovat rozdilne povahy a jak me to ubiji. Navic jsem pred pul rokem zjistila, ze mel po narozeni maleho temer rok pomer. Doma mi s malym nepomohl, jen narikal, jak ma narocnou praci a jaka ja jsem hrozna…ted se vysvetlilo, ze vse bylo jinak. Kdyz se to provalilo, tak to nikdy nepriznal. Presto, ale zustavam…mozna je to ze strachu, ze budu sama, mozna i z pohodlnosti. Desi me predstava stehovani, zmeny.
V soucasnosti je to tak, ze spolu nekdy vychazime a nekdy mame silene hadky. Jsme ve stadiu, kdy spolu nejsme schopni komunikovat. On nic resit nechce, protoze vsechno ho obtezuje a problemy jsou jen moje chyba.
Je vrcholovy manazer a nekdy mam pocit, ze me bere jako podrizenou, ktera by mela jen poslouchat jeho rozkazy. On to tak nevidi a stale opakuje, ze chce jen klid a pohodu…ovsem v jeho podani…doma s nicim nepomaha a tim nemyslim vytirani nebo luxovat…to bych si ani nedovolila po nem chtit (chodi do prace, tak co bych chtela, kdyz vydelava penize), vecer spolu nemluvime, protoze on si cte nebo zira na TV (samozrejme jen jeho vyber, protoze on vi nejlip, co je dobre), kdyz promluvim tak mi da jasne najevo, ze ho rusim, nezajimaho nic, co rikam a zacne v polovine vety zesilovat zvuk, hudbu ani nezminuji…ma jasne dany vkus a zbytek jsou pro nej jen sr… Takze vetsinou sedim ve stejne mistnosti a ziram do pocitace a kdyz se s nim potrebuji dohodnout na necem kolem domacnosti, tak vychytavam moment, kdy bych mohla promluvit…jinak mlcim. Kdyz bych chtela alespon cas pro sebe (o spolecny uz nejen nedoufam, ale vlastne uz ani nestojim), tak je to problem, protoze to lze jen, kdyz se to jemu hodi a to je max cca 1 h tydne na cviceni.
Zacala jsem studovat vysokou skolu a to je dalsi velky problem. Obtezuje ho, ze potrebuji nekdy klid na skolu a pomoct s malým. V dobe zkousek pomahaji jeho a moji rodice. Od nej zadnou podporu nemam.
Jak mi dlouhodobe schazi podpora a pohlazeni, tak se ze me postupne stava a mozna uz stala hysterka. Treba dva tydny vydrzim drzet hubu a krok, ale pak me ten nezajem a sobeckost dostane. Vzdycky jsem byla docela silna zenska, ale tohle nejak nezvladam.
Zkouseli jsme i poradnu, ale po 3 sezenich ho to prestalo bavit.
Kdyz si rekneme, ze se rozejdeme, tak to pak nejak vysumi a zase se jede dal. Kdyz me zacne vyhazovat (to uz slysim 3 roky, ze vsechno je jeho a ja mam vypadnout) a ja reknu, ze jdu, tak mi za par hodin zacne rikat, ze kam bych jako chodila a co mi tady chybi.
Jen jak to pisu, tak je mi z toho zle. Presto ale zustavam, jsem jako paralyzovana…je tu take nejaka, ktera nebyla schopna odejit?