Poradna porodní asistence
Bc. Vladimíra Toplaková
Nemůžu se s tím smířit
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
16.4.22 10:19
Prosímtě klid, řeči o tom, zda to bude holka nebo kluk jsou úplně normální, z toho se nemusíš hroutit. U nás v rodině padají i sázky, nejen na pohlaví, ale i na termín porodu atd 
Celkově myslím, že jsi vlivem hormonů a blížícího se porodu, který možná nebude dle tvých představ, přecitlivělá. Tak si návštěvy nezvěte, dokonce nemusíte ani po porodu, dokud se na to nebudeš cítit. Nebo prostě řeči, které ti nejsou příjemné, rovnou utni a nadhoď jiné téma, které ti nevadí. Potíž totiž je, pokud se s tebou okolí nemá o čem bavit, pak logicky vše stáčí na těhotenství.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.22 10:22
@unuděná jo takže je to normální. Není to jen u nás? Normálně tedy můžu říct že si návštěvy ještě nepřeju že chci mít klid? Včera chtěl jít manžel na pivo s pár známými tak jsme šli a bylo to fajn. Jenže přišli jiní které jsem zatím neznala a přesně zase tyto řeči. Byli jsme už stejně na odchodu, ale když už padla asi po stě jedná z otázek uvedených už jsem to nevydržela a prostě odešla. Nechtělo se mi už odpovídat.
- Citovat
- Upravit
16.4.22 10:30
@Anonymní píše:
Zdravím a preji hezke Velikonoce. Ve čtvrtek jsem se dozvěděla že budu muset jít na císařský řez pro příčnou polohu plodu. Mám z toho hrozny strach a nemůžu se s tím smířit. Přála jsem si rodit normálně ale je mi jasné že to prostě takhle jinak nepůjde. Mela jsem bezproblémové otěhotnění a celé těhotenství, pracovala jsem celou dobu, užívala jsem si to a byla šťastná. Na dítě jsem se těšila. Jenže teď už nějak nemůžu. Prostě mi to nejde. Dnes ráno jsem i brečela. Jsou Velikonoce a i navstevy. Ty samozřejmě porad vyzvídání co čekám a strašně se diví že to nevim a prý mi to nevěří že nevim a ať si to dám zjistit. Opravdu tři týdny před porodem si to nebudu dávat zjišťovat a hlavně mam v hlavě úplně jiné věci a je to pro mě nedůležité co nosím pod srdcem. Mám strach z toho jak to bude probíhat. Dále porad všichni dělají chytré ze určitě budu mít chlapce a já říkám že nechápu jak si to myslí a ze snad do mě vidí? Manžel si přeje dceru. Já byla celou dobu v klidu ale z těch keců už mám strach že co když to nebude dcera ze to dítě nebude chtít. Tak jak to mají ženy někdy. Všichni už plánují našemu dítěti život a to tu ještě ani není. Připadá mi to praštěné. Je to naše dítě a naše věc. To stejně bylo s prací od některých stále otázky proč ještě pracují ze je to v téhle době rarita. Dále se ustavičně někdo vyptával jestli bude manžel u porodu. Řekla jsem ne. Zase se divili proč ne. Prostě jsem řekla že je to moje věc a ze si to nepřeju. Teď hlavně když to půjde operačně to asi ani nepůjde aby tam byla a ani jeden z nás to nechce. Já jsem ráda že je dítě i já v pořádku to ano ale bojují s pocitem že nejsem ani schopna normálně porodit dítě a dát manželovi třeba tu vysněnou dceru. I když vím že se to nedá ovlivnit a ze za to nemůžu. Prostě jsem si to představovala jinak. Hlavně mi připadá že okolí staví děvčata jako podřadná snad a porad mluví o klukovi. Už jsem odsekla že je to snad jedno. A že už se o tom nechci vůbec bavit. Už se ani netěším na dítě. Mám strach i z návštěv po porodu a z jejich dobře minenych rád že mi to strašné poleze na nervy. Než jsem věděla že půjdu na sekci tak plno lidí zas mělo řeči ze by se mohlo dítě narodit 13.5. Protože to tak má moje máma a to mi taky šílené vadilo tyhle řeči protože to říkal kde kdo.
Dříve jsem se léčila s depresí a bojím se že mít pak nějakou laktační psychózu. Asi je to blbost ale já už prostě nemůžu. Mela bych být teď v pohodě a ne tohle. Ty návštěvy mi taky nepridaji. Manžel se mě snaží uklidnit. Mám strach z toho že pak budu po zákroku neschopná a bojím se že jizvy. Nikdy jsem neměla operaci a neumim si to představit. Asi jsem přecitlivělá. Měla jste to některá? Co bylo dál? Co vám pomohlo? Jsem teď na návštěvě a strašně se těším už domu do klidu. Nejradši bych někam před všemi utekla a měla klid.Příspěvek upraven 16.04.22 v 10:19
Hele tak si s manželem někam zajděte, vyjedte a udělejte si pohodičku..nebo ty někam vyraz, klidně sama, srovnej si myšlenky a nalad se na mimčo.
Císařský řez neovlivňíš a vždyť o nic vůbec nejde, holt budeš mít jizvu, ale miminko vše vynahradí.
Moje sestra už pátý den po císaři fungovala, ono je rozdíl jít na operaci a nemít pak nic a jít na císaře a víš že to mělo nějaký výsledek a máš zdravé miminko.
Na návštěvy se vykašli, to víš, lidi jsou zvědaví a občas mají blbé keci, to je klasika.
A co se týče pohlaví..hlavní je že budete mít miminko, uvidíš až se narodí, tak manželovi bude úplně jedno co to je, hlavní je že to bude jeho potomek.
Potřebuješ se dát trochu do klidu a neřešit blbosti, mě za necelé tři týdny čeká taky porod a taky o všem přemýšlím a rovnam si v hlavě, to je úplně normální 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.22 10:32
@Anonymní píše:
@unuděná jo takže je to normální. Není to jen u nás? Normálně tedy můžu říct že si návštěvy ještě nepřeju že chci mít klid? Včera chtěl jít manžel na pivo s pár známými tak jsme šli a bylo to fajn. Jenže přišli jiní které jsem zatím neznala a přesně zase tyto řeči. Byli jsme už stejně na odchodu, ale když už padla asi po stě jedná z otázek uvedených už jsem to nevydržela a prostě odešla. Nechtělo se mi už odpovídat.
Je to normální a i když to většinu těhotných po nějaké době prudí, tak to určitě není nic, z čeho by ses měla hroutit. Nauč se měnit téma na něco jiného, klidně obrať otázkou na ně - jé, vy jste vlastně byli v Egyptě, jak tam bylo? No a co práce, šlape to? Atd. Nikdo nemůže vědět, že ti tak moc vadí spekulace o tom, zda čekáš kluka či holčičku. Já většinou odpovídala jednoduchým úsměvem a větou „počkáme a uvidíme“.
A samozřejmě, že můžeš odmítnout návštěvu, ale mnohem lepší je naučit se komunikovat, bude se ti to s mimčem hodit. Těch nevyžádaných rad a rádoby vtipných komentářů uslyšíš následující roky milion.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.22 10:34
Být tebou vyhledám odbornou pomoc. Obzvlášť, pokud už máš zkušenosti s péčí psychiatra. Ne nutně pro to, že „bys byla blázen“, ale bylo by na místě, abys svoje starosti řešila s někym jiným než náhodnýma ženskýma na webu.
Jasně, že před porodem jsi rozhozená, špatná z císaře a, že tě už všechno otravuje.
Už prostě na návštěvy nechoď a žádné nepřijímejte. To samé po porodu, nikdo nemá nárok se k vám nakýblovat jen proto, že by se to slušelo a že ONI chtějí vidět miminko. Udělejte to prostě podle sebe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.22 10:34
Úplně chápu, co prožíváš. Měla jsem úplně to stejné loni v srpnu, kdy se nám mělo narodit miminko. Taky jsme si nenechali říct pohlaví a poslouchala jsem taky pořád dokola, že nám to nevěří, že to nevíme a já nevím co. Nechápali, že muž nechce byla u porodu..No prostě, jak píšeš. Dopadlo to tak, že jsem si 2 týdny před termínem bez varování vypla telefon a zapla ho až po porodu. Nehledě na to, že jsem porodila o týden později, než byl termín a těch 1000 dotazů denně, jestli UŽ?!, to bych už nezvládla. 
Jo a mimčo se mi otočilo na poslední chvíli, takže porod nakonec klasický. Držím palce, ať se vám narodí zdravé miminko a doporučuji se někam zdekovat a užívat si posledních par okamžiků klidu, protože pak to bude kolotoč. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.22 10:35
@Anonymní píše:
@unuděná jo takže je to normální. Není to jen u nás? Normálně tedy můžu říct že si návštěvy ještě nepřeju že chci mít klid? Včera chtěl jít manžel na pivo s pár známými tak jsme šli a bylo to fajn. Jenže přišli jiní které jsem zatím neznala a přesně zase tyto řeči. Byli jsme už stejně na odchodu, ale když už padla asi po stě jedná z otázek uvedených už jsem to nevydržela a prostě odešla. Nechtělo se mi už odpovídat.
Jejda, copak je ti deset, že se takto ptáš? Je to tvůj život. Dělej teď jen to, co ti je prij mne. Máš na to v tomto období nárok. Tak řeknu: necítím se na návštěvy, nezlobte se, až později… Taky nevím, proč když tě ty řeči příbuzných tak štvou, tak za nimi chodíš. Já bych se na nějaké návštěvy vykašlala, Velikonoce nevelikonoce. Kdyby měli příbuzní kecy, proč jsi nepřišla, tak se vymluvím, že mi není dobře a tečka. Žádná debata. Proč jako?
Jinak to, co tě štve, ty řeči…jo, taky by mi to lezlo na mozek. Ale to jsou holt lidi, no. Nudí se a musí do všeho šťourat. Navíc skoro každá žena si projde těhotenstvím, výchovou dětí a pak si myslí, že mají patent na rozum… A že můžou do všeho kecat. Hele, mě se taky furt vyptávají, kolik bude mimi vážit. Asi tím narážejí na to, že jsem hubená a jako by z toho měli radost, že mimi nebude mít ani tři kila. A strašně se u toho diví. A víš co já? Jedním uchem dovnitř, druhým ven.
Jsi teď hodně přecitlivělá, to je normální. Ten císařský řez se snaž brát tak, že je to pro mimi to nejlepší. A prec za to nemůžeš. Já bych za císaře byla i možné ráda, aspoň bych měla nějaký konečný termín. Takto mám pár dnů do termínu a jens se stresuju, jestli poznám, kdy do té porodnice jet a kdy se to spustí a jestli to poznám atd. Už jsem měla jeden zbytečný výjezd, i když za ten klid stál…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.4.22 10:36
@megginka300 jo chceme určitě někam jít třeba jen na vycházku, někam na výlet do přírody. Proto jsme taky včera šli posedět s přáteli. Já doufám že se to otočí až bude dítě venku a bude to za mnou že se mi ulevi. Pod vlivem hormonů že budu zase šťastná a bude fajn. Prý to tak pak bývá já nevím. Asi jsem potřebovala něco takového přečíst abych věděla zda se to děje a jestli se to spraví a taky jestli je to i jinde nebo jsou praštěný jen u nás s prominutím. @megginka300
- Citovat
- Upravit
16.4.22 10:38
Jsi v sociální bublině. Každej normální dneska ví, že holka je víc než kluk nauč se říkat ne a užívej si spíš zájem. Ať ti někdo uvaří, uklidí. Dítě nikomu nedáváš, o to méně chlapovi, kterej beztak doma nehne, dokud dítě nebude chodit do školy. Co by jiná dala za plánovaný císař. Na jizvu se vyprdni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.22 10:39
@Anonymní píše:
Jejda, copak je ti deset, že se takto ptáš? Je to tvůj život. Dělej teď jen to, co ti je prij mne. Máš na to v tomto období nárok. Tak řeknu: necítím se na návštěvy, nezlobte se, až později… Taky nevím, proč když tě ty řeči příbuzných tak štvou, tak za nimi chodíš. Já bych se na nějaké návštěvy vykašlala, Velikonoce nevelikonoce. Kdyby měli příbuzní kecy, proč jsi nepřišla, tak se vymluvím, že mi není dobře a tečka. Žádná debata. Proč jako?Jinak to, co tě štve, ty řeči…jo, taky by mi to lezlo na mozek. Ale to jsou holt lidi, no. Nudí se a musí do všeho šťourat. Navíc skoro každá žena si projde těhotenstvím, výchovou dětí a pak si myslí, že mají patent na rozum… A že můžou do všeho kecat. Hele, mě se taky furt vyptávají, kolik bude mimi vážit. Asi tím narážejí na to, že jsem hubená a jako by z toho měli radost, že mimi nebude mít ani tři kila. A strašně se u toho diví. A víš co já? Jedním uchem dovnitř, druhým ven.
Jsi teď hodně přecitlivělá, to je normální. Ten císařský řez se snaž brát tak, že je to pro mimi to nejlepší. A prec za to nemůžeš. Já bych za císaře byla i možné ráda, aspoň bych měla nějaký konečný termín. Takto mám pár dnů do termínu a jens se stresuju, jestli poznám, kdy do té porodnice jet a kdy se to spustí a jestli to poznám atd. Už jsem měla jeden zbytečný výjezd, i když za ten klid stál…
Buď ráda že jsi hubená. Byly by jen zbytečně komplikace. S tou otázkou kolik bude vážit bych byla zase hotová hned já. Že nevim a hotovo. Já jsem taky stejná jako před otěhotněním jen mam břicho a nahoře 10 kg což jsem ráda. A taky budu mít dítě do tří kil. Já taky měla asi 2.8 kg tak má být po kom.
- Citovat
- Upravit
16.4.22 10:41
@Anonymní píše:
Zdravím a preji hezke Velikonoce. Ve čtvrtek jsem se dozvěděla že budu muset jít na císařský řez pro příčnou polohu plodu. Mám z toho hrozny strach a nemůžu se s tím smířit. Přála jsem si rodit normálně ale je mi jasné že to prostě takhle jinak nepůjde. Mela jsem bezproblémové otěhotnění a celé těhotenství, pracovala jsem celou dobu, užívala jsem si to a byla šťastná. Na dítě jsem se těšila. Jenže teď už nějak nemůžu. Prostě mi to nejde. Dnes ráno jsem i brečela. Jsou Velikonoce a i navstevy. Ty samozřejmě porad vyzvídání co čekám a strašně se diví že to nevim a prý mi to nevěří že nevim a ať si to dám zjistit. Opravdu tři týdny před porodem si to nebudu dávat zjišťovat a hlavně mam v hlavě úplně jiné věci a je to pro mě nedůležité co nosím pod srdcem. Mám strach z toho jak to bude probíhat. Dále porad všichni dělají chytré ze určitě budu mít chlapce a já říkám že nechápu jak si to myslí a ze snad do mě vidí? Manžel si přeje dceru. Já byla celou dobu v klidu ale z těch keců už mám strach že co když to nebude dcera ze to dítě nebude chtít. Tak jak to mají ženy někdy. Všichni už plánují našemu dítěti život a to tu ještě ani není. Připadá mi to praštěné. Je to naše dítě a naše věc. To stejně bylo s prací od některých stále otázky proč ještě pracují ze je to v téhle době rarita. Dále se ustavičně někdo vyptával jestli bude manžel u porodu. Řekla jsem ne. Zase se divili proč ne. Prostě jsem řekla že je to moje věc a ze si to nepřeju. Teď hlavně když to půjde operačně to asi ani nepůjde aby tam byla a ani jeden z nás to nechce. Já jsem ráda že je dítě i já v pořádku to ano ale bojují s pocitem že nejsem ani schopna normálně porodit dítě a dát manželovi třeba tu vysněnou dceru. I když vím že se to nedá ovlivnit a ze za to nemůžu. Prostě jsem si to představovala jinak. Hlavně mi připadá že okolí staví děvčata jako podřadná snad a porad mluví o klukovi. Už jsem odsekla že je to snad jedno. A že už se o tom nechci vůbec bavit. Už se ani netěším na dítě. Mám strach i z návštěv po porodu a z jejich dobře minenych rád že mi to strašné poleze na nervy. Než jsem věděla že půjdu na sekci tak plno lidí zas mělo řeči ze by se mohlo dítě narodit 13.5. Protože to tak má moje máma a to mi taky šílené vadilo tyhle řeči protože to říkal kde kdo.
Dříve jsem se léčila s depresí a bojím se že mít pak nějakou laktační psychózu. Asi je to blbost ale já už prostě nemůžu. Mela bych být teď v pohodě a ne tohle. Ty návštěvy mi taky nepridaji. Manžel se mě snaží uklidnit. Mám strach z toho že pak budu po zákroku neschopná a bojím se že jizvy. Nikdy jsem neměla operaci a neumim si to představit. Asi jsem přecitlivělá. Měla jste to některá? Co bylo dál? Co vám pomohlo? Jsem teď na návštěvě a strašně se těším už domu do klidu. Nejradši bych někam před všemi utekla a měla klid.Příspěvek upraven 16.04.22 v 10:19
Prosím tě, celebrity chodí jen na císařský řez, aby nebyly dole moc vytahané, potrhané, sešité, taky nechtějí trávit 10 hodin porodními bolestmi… Sama jsem po císaři a je to v pohodě. Je to jen ve tvé hlavě. Hlavně, že bude dítě v pořádku a uvidíš, že tatínek bude nadšený jak z kluka, tak z holky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.22 10:46
@ZuzaM No moc to teda nechápu. Dole nechtějí být vytahane ale rozřezané břicho a ty bolesti po tom jim vůbec nevadí?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.4.22 10:49
@Anonymní píše:
Buď ráda že jsi hubená. Byly by jen zbytečně komplikace. S tou otázkou kolik bude vážit bych byla zase hotová hned já. Že nevim a hotovo. Já jsem taky stejná jako před otěhotněním jen mam břicho a nahoře 10 kg což jsem ráda. A taky budu mít dítě do tří kil. Já taky měla asi 2.8 kg tak má být po kom.
Díky. Já se z toho nějak nehroutim. Zamrzí to, ale to je tak všechno. Já mám prioritu, aby bylo dítě zdravé a v pořádku a ostatní je mi jedno. Navíc jsem u sestry viděla, jak dokážou být lidi s radami ohledně výchovy dětí otravní, jak matkám doslova škodí někteří lidi tím, jak děti mezi sebou porovnávají (ve stylu: tvoje dítě ještě nechodí? To Anička v této době už chodila…). Takže ty řeči teď v těhotenství beru s klidem a psychicky se připravuju na to horší… Na to, co bude po porodu, to budou teprv ty řeči stát za to 
Jo a já přibrala 15 kilo. Ale z váhy 45 kilo, ta byla výchozí!!! Nejsem anorektička, jen jsem od malička málo přibírala. Taky jsem se narodila s nízkou porodní váhou. A nemám ani 160 cm, tak úplně chodící kostra nejsem. Navíc teď těch 15 kilo navrch…a vše mi jde do bricha, ruce nohy mám jako hůlky pořád
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Porod v 38tt a indikovaný císařský řez
- 15.03.25
- Anonymní
Očistky po porodu
- 25.02.25
- Anonymní
Indukce nebo sekce?
- 30.01.25
- MAVISO
Zdravím a preji hezke Velikonoce. Ve čtvrtek jsem se dozvěděla že budu muset jít na císařský řez pro příčnou polohu plodu. Mám z toho hrozny strach a nemůžu se s tím smířit. Přála jsem si rodit normálně ale je mi jasné že to prostě takhle jinak nepůjde. Mela jsem bezproblémové otěhotnění a celé těhotenství, pracovala jsem celou dobu, užívala jsem si to a byla šťastná. Na dítě jsem se těšila. Jenže teď už nějak nemůžu. Prostě mi to nejde. Dnes ráno jsem i brečela. Jsou Velikonoce a i navstevy. Ty samozřejmě porad vyzvídání co čekám a strašně se diví že to nevim a prý mi to nevěří že nevim a ať si to dám zjistit. Opravdu tři týdny před porodem si to nebudu dávat zjišťovat a hlavně mam v hlavě úplně jiné věci a je to pro mě nedůležité co nosím pod srdcem. Mám strach z toho jak to bude probíhat. Dále porad všichni dělají chytré ze určitě budu mít chlapce a já říkám že nechápu jak si to myslí a ze snad do mě vidí? Manžel si přeje dceru. Já byla celou dobu v klidu ale z těch keců už mám strach že co když to nebude dcera ze to dítě nebude chtít. Tak jak to mají ženy někdy. Všichni už plánují našemu dítěti život a to tu ještě ani není. Připadá mi to praštěné. Je to naše dítě a naše věc. To stejně bylo s prací od některých stále otázky proč ještě pracují ze je to v téhle době rarita. Dále se ustavičně někdo vyptával jestli bude manžel u porodu. Řekla jsem ne. Zase se divili proč ne. Prostě jsem řekla že je to moje věc a ze si to nepřeju. Teď hlavně když to půjde operačně to asi ani nepůjde aby tam byla a ani jeden z nás to nechce. Já jsem ráda že je dítě i já v pořádku to ano ale bojují s pocitem že nejsem ani schopna normálně porodit dítě a dát manželovi třeba tu vysněnou dceru. I když vím že se to nedá ovlivnit a ze za to nemůžu. Prostě jsem si to představovala jinak. Hlavně mi připadá že okolí staví děvčata jako podřadná snad a porad mluví o klukovi. Už jsem odsekla že je to snad jedno. A že už se o tom nechci vůbec bavit. Už se ani netěším na dítě. Mám strach i z návštěv po porodu a z jejich dobře minenych rád že mi to strašné poleze na nervy. Než jsem věděla že půjdu na sekci tak plno lidí zas mělo řeči ze by se mohlo dítě narodit 13.5. Protože to tak má moje máma a to mi taky šílené vadilo tyhle řeči protože to říkal kde kdo.
Dříve jsem se léčila s depresí a bojím se že mít pak nějakou laktační psychózu. Asi je to blbost ale já už prostě nemůžu. Mela bych být teď v pohodě a ne tohle. Ty návštěvy mi taky nepridaji. Manžel se mě snaží uklidnit. Mám strach z toho že pak budu po zákroku neschopná a bojím se že jizvy. Nikdy jsem neměla operaci a neumim si to představit. Asi jsem přecitlivělá. Měla jste to některá? Co bylo dál? Co vám pomohlo? Jsem teď na návštěvě a strašně se těším už domu do klidu. Nejradši bych někam před všemi utekla a měla klid.
Příspěvek upraven 16.04.22 v 10:19