Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Permanentně zkleslá nálada
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
24.9.19 20:02
Ahoj. Je v tom opravdu jen tvůj bývalý? Jestli jo, vyhledal bych psychologa. Měl jsem to podobně a věř mi, že mě to posílilo. Prostě si to odžít, vykecat se. Jinak psychiatr - není to žádná ostuda, máš deprese a pokud to nebudeš řešit, můžeš onemocnět. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.9.19 20:07
@mrav Bývalý v tom právě skoro vůbec není, potřebovala jsem to tenkrát před mámou jen zakecat, aby mi dala pokoj, když to ze mě násilně tahala:) K psychologovi mě rodiče nevezmou, ale být plnoletá, tak už bych tam dávno byla. Tohle není bohužel můj jediný problém. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.9.19 20:09
Taky jsem měla podobné období, taky během dospívání. Zjistila jsem škaredé věci o své rodině, které bych nejraději věděla ani teď. Zavírala jsem se do pokoje a nechtěla vylézt. Hodně mi pomáhala hudba a psala jsem. Nevím, jak bych ti poradila. Já jsem se odstěhovala a se situaci se smířila, odpustila jsem tomu kdo to všechno potento a už se tím netrápím, neužírám. Ale samozřejmě to trvalo. Pomohlo mi dotyčnému napsat dopis, kde jsem si to srdíčko vylila (dopis se nikdy nedostal jemu do rukou).
Zkus popřemýšlet, co tě do tohoto stavu dostalo, proč se užíráš. Nějaký důvod to mít asi bude. Pak se s tím zkus vyrovnat, nebude to jednoduché, ale jednou to určitě bude dobré. Až ti bude 18, můžeš sama navštívit psychologa, může ti pomoci. Není to žádná ostuda. Hodně vzdělaných lidí chodí k terapeutům pravidelně. Vlastně je to spíš zdravé a prospěšné.
Držím pěsti ať je to co nejdřív za tebou! 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.9.19 20:17
Děkuji:) Právě vůbec netuším z čeho to je, jelikož to přišlo samo. Rodiče to vážně neberou a k psychologovi mě prostě nevezmou a berou to jako hroznou ostudu. Mně to přijde naprosto normální. Naopak mi vyhrožují tím, že jestli zase půjdu za školu kvůli angličtině, tak mě k tomu psychologovi vezmou.. Plánuju to zopakovat:D
Ještě k tomu mám neuvěřitelný problém mluvit před lidmi, objednat si jídlo, recitovat před třídou, odříkávat referát, nevim.. Na angličtině nepromluvim i přesto, že mě učitel vyvolá a prezentace v angličtině je pro mě nerealná. No hádejte, co mě čeká zítra:)
- Citovat
- Upravit
24.9.19 20:26
Holka, ale tohle vypadá jako počínající deprese. Doporučuji se svěřit svému dětskému lékaři, ten tě odkáže na patřičnou pomoc. To co říká táta, upřímně, zasloužil by za to pár facek. Deprese a jiné psychické problémy jsou stejně nemoc jako cukrovka. Že se někdo psychiatricky léčí nikde nikdo nezjistí pokud to neřekneš, platí lékařské tajemství. A mamce pověz že depresemi mohou trpět klidně i kojenci, protože se jedná buď o dočasnou nebo trvalou chemickou nerovnováhu v mozku věk s tím nemá co dělat. Je skvělé že se to snažíš řešit dokud tě to úplně nepohltilo. Pokud se nemůžeš dostat k svému lékaři můžeš zkusit školního psychologa nebo poradce, nevím jak je to teď, ale my jsme na gymnáziu paní doktorku, která s podobnými problémy pomáhala. Dveře jsme si u ní podávali s různými trápeními a vždycky pomohla. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.9.19 20:32
@Anonymní píše:
@mrav Bývalý v tom právě skoro vůbec není, potřebovala jsem to tenkrát před mámou jen zakecat, aby mi dala pokoj, když to ze mě násilně tahala:) K psychologovi mě rodiče nevezmou, ale být plnoletá, tak už bych tam dávno byla. Tohle není bohužel můj jediný problém.
Tak to chce si o tom popovídat s tím rodičem, kterému víc věříš. U mě to byla máma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.9.19 20:38
@Heivka Zkusím to s rodiči ještě jednou probrat, ale stejně vím, že to dobře nedopadne. Na gymnáziu máme také školního psychologa, tak se kdyžtak obrátím na něj. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.9.19 20:50
Asi máš trochu melancholickou povahu, navíc doba dospívání je náročná. V dospělosti už tak nějak víš, co od života chceš a jdeš si zatím. V pubertě člověk tápe - v tom jaký vlastně je, kam patří, co je jeho smyslem života. Navíc když ti někdo řekne „jsi mladá, máš být bez starostí a užívat si“, jen ti tím zvýší chmury, protože ty to takto necítíš a přece „měla bys“.
Na střední jsem byla ve třídě, které jsem úplně nerozuměla. Byla to sorta lidí bohémských, hippies a já milovala diskotéky. Ty čtyři roky byly prostě nic moc. Neboj, vše se usadí a bude po splínu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.9.19 21:12
Zkus toho školního psychologa. Já jsem za ním taky jednou byla.
S rodiči to je asi těžké. Já jsem to těm mým neřekla, protože tam byl ten zakopaný pes. Každopádně je moc dobře, že to chceš řešit a o svém problému víš a uvědomuješ si to. Zkus všechno takto říct mamce, nebo kdo je pro tebe bližší, třeba uvidí, že opravdu potřebuješ pomoci. Určitě má mamka zájem, když se tě vyptávala.
Nebo mě napadá si popovídat se svou dobrou kamarádkou? Sice tě nevezme k psychologovi, ale vyslechne tě a třeba to taky pomůže.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.9.19 21:19
Moc se nehrnu to říkat nějaké kamarádce, jelikož jsem to jednou udělala a hned to věděli všichni ostatní Vím, že to tak tentokrát být nemusí a záleží hlavně na člověku, ale lidem moc nevěřím
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Zdravím, nevím jak tohle celé shrnout a vyjádřit se co nejlépe, jelikož moje vyjadřovací schopnosti jsou poslední 2 roky opravdu hrozné.
Mějte se hezky
Nechci uvádět věk, ale 18 mi ještě nebylo.
Poslední 2 roky mám permanentně zkleslou náladu, uzavřela jsem se do sebe, hrozně změnila, přestala bavit s lidma, zhoršila se ve škole, jelikož se nedokážu soustředit a vnímat, buď se přejídám nebo nejím, vnitřně se hrozně užírám, jsem neustále ve stresu, už pomalu nedokážu vyjít ani mezi lidi, několikrát jsem si ublížila i přesto, že vím jak moc pitomé to je, mám problémy se spaním, jsem pořád protivná a agresivní, dříve mě hodně bavilo lyžovat, ale teď se nedokážu k ničemu dokopat, jen ležím v posteli a nedokážu se zvednout.. Je mi neuvěřitelně trapné tomuhle říkat deprese, jelikož si moji vrstevníci začali na to hrát a přijdou si tak pravděpodobně drsní, zajímaví a očekávají lítost od ostatních.
Rodičům jsem to jednou naznačila a jednou řekla, ale moc dobře to nedopadlo ani jednou. Tuhle zimu jsem to zkusila „nenápadně“ naznačit mámě větou:,,Nemysli si, že se já taky vnitřně neužírám.". No, dopadlo to tak, že po dobu 3 dnů ze mě násilně tahala co se děje atd. Nechtěla mě ani pustit do školy. Chápu to, ale nebyl to úplně ten správný krok, takže jsem to zakecala tím, že se mi stýská po mém bývalém (první láska, všichni známe), tak mi dala pokoj. Podruhé jsem to už řekla narovinu, tedy moje kamarádka. Skončilo to tak, že si ze mě máma začala dělat srandu, že snad nechci k psychiatrovi, že snad nejsem padlá na hlavu, že jsem mladá, že takové problémy mít přece nemůžu, že si mám užívat života, že tu je toho tolik z čeho můžu být šťastná.. Na to táta tomu ještě přilepšil, když mi řekl, že mě k žádnému psychiatrovi nevezme, protože bych to měla v papírech, dozvěděli by se to na škole atd.
Opravdu nevím co si mám počít. Dusím to v sobě celou dobu (vím, že 2 roky nejsou mnoho), tak si to srdíčko vyleju alespoň tady