Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Nozofilní postoj k nemoci
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
16.12.22 20:10
A prejes si opravdu vazne onemocnet, nebo ti pouze chybi pocit, ze te ma nekdo rad a jsi pro nej dulezita? Mela jsi nekdy podezreni na neco vazneho? Jak jsi v takove chvili reagovala?
Ja si myslim, ze tady bude na miste zapatrat v detstvi. Jake bylo? Jak ti rodice (predevsim matka) davali najevo city? Byla jsi milovana, nebo jsi citila, ze jim na tobe zalezi jen v pripade, kdyz jsi byla nemocna?
Ubirala bych se timhle smerem, mozna klidne formou psychoterapie. Uvidis, jake kostlivce vytahnes ze skrine. Spravne si uvedomujes, ze to neni v poradku.
Taky pozor na myslenky - co vysilame, to se nam vraci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.12.22 20:13
Ahoj, kazda „filie“ je psychologicka diagnoza. Pokud te to obtezuje nebo mas strach, ze by sis mohla ublizovat, zajdi za odbornikem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.12.22 20:33
Já ti jen napíšu, že když je někdo opravdu nemocný, tak na jednu stranu se o něj druzí třeba víc starají a pečují, ale často se do toho ve skutečnosti musí nutit, otravuje je to a ničí jim to život. A čím déle to trvá, tím víc je ta péče obtěžuje. Většinou jen ti nejbližší se starají do roztrhání těla a tvoje bolest je i jejich bolestí. Ale vědět, že se tvoje maminka k smrti trápí, to ti veškerou radost z péče, kterou ti věnuje, totálně zkazí. Myslím, že potřebuješ vědět, že jsi pro někoho ta nejvíc milovaná osoba. Nepotřebuješ být nemocná. Jestli tě to jakýmkoli způsobem táhne k tomu, abys onemocněla, běž na nějakou terapii.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.12.22 20:45
Mně v pubertě přišla strašně cool představa, že bych měla cukrovku, měřila si glykémii a píchala inzulin 
A vzhledem k tomu, že boží mlýny očividně melou, tak jsem si ji pak 2× užila v těhotenství i s tím inzulinem. Jen mi v té pubertě nikdo neřekl, jaký opruz je dieta 
Až zpětně jsem došla k tomu, že mi vlastně asi chyběla pozornost okolí - byla jsem bezproblémové dítě, takže doma se řešily jiné záležitosti, kamarádek jsem moc neměla… vlastně jsem nikoho moc nezajímala.
Doporučila bych ti řešit to s psychologem, protože to není žádná sranda.
- Citovat
- Upravit
16.12.22 20:49
To sis “diagnostikovala” sama? Jaký druh pomoci bys potřebovala? Nozofilní postoje nejsou diagnóza, je to symptom, za kterým lze najít spoustu věcí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.12.22 20:50
Zeptám se možná blbě, ale proč s tím chceš něco dělat?
Prostě si to přeješ, je to sice podivné, ale jsme lidi různí, tak to k tobě prostě patří, a proč s tím něco dělat?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.12.22 21:00
@Anonymní píše:
Dobrý den, potřebovala bych pomoc. Trpím těžkým nozofilním postojem k nemoci - při představě vážné nemoci mám pozitivní pocity. Nevím teda, jestli i to, že bych si přála vážnou nemoc, se ještě počítá jako tento postoj. Spíš si přijdu jako blázen. Nikdo na světě si přeci nepřeje být jakkoliv nemocný a já si to přeju?! Vím, že to v tomto ohledu nemám v hlavě v pořádku, že jsem de*ilní hloupá 🐮(omlouvám se všem kravičkám), ale nemůžu si pomoci. Vidím tam ten zájem o mou osobu ze strany blízkých. Opravdu nevím, co mám dělat. Samozřejmě se dobrovolně nesnažím onemocnět, ale kdyby jo, byla bych snad i šťastná?! Prosím, nepište mi žádné urážky. Moc dobře vím, že jsem padlá na hlavu a nenormální, jinak ale psychiatrická nejsem. Nejsem ani troll a je to pro mne velmi citlivé téma. Ráda bych, abych byla normální a nepřála si být vážně nemocná, ale nevím co mám dělat.Nemám ráda bolest ani nic podobného, je to pouze z důvodu toho zájmu okolí o mou osobu. Možná je to tím, že jsem to nezažila a nevím, co všechno to obnáší za neštěstí (i když pracuji s těžce nemocnými lidmi).
Takže prosím, pokud máte nějakou radu a né urážky, poraďte mi prosím.
Ahoj, trošku tě chápu, já si kdysi přála mít roztroušenou sklerózu, ale u mě to bylo proto, že jsem měla vážné zdravotní problémy, pro které se nenašlo vysvětlení, odpovídaly RS, ale byla jsem s nimi na psychiatrii a tam se mnou špatně zacházeli a málem jsem tam umřela. Kdybych tehdy měla potvrzenou RS, tak by se ke mně museli chovat jinak. Teď jsem samozřejmě ráda, že to RS nebyla, protože znám holky (paní), které ji mají a u některých vidím, jak to může být hrozné. Ale prostě tehdy jsem ji mít chtěla.
Jinak jak tady psaly holky, tak bych popřemýšlela o tom, kolik přijetí a pozornosti se ti dostávalo v dětství, dospívání atd. Možná bych vyhledala i psychoterapeuta a popovídala si s ním o tom. Každopádně tvé pocity chápu a rozhodně tě za tvůj postoj nebudu odsuzovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.12.22 21:09
Mívala jsem to v detstvi/pubertě, az do dospělosti. ještě okolo pětadvaceti mi ta myšlenka byla příjemná. Byla bych zajímavá, lidi by se o mě starali.
Myslim, ze to bylo nedostatkem zajmu v rodině…
Pokud tě to trápí, zajdi za odborníkem. Mě pomohlo asi nejvíc uspořádat si život tak, abych netrpěla nedostatkem lásky. Pak to postupně zmizelo.
- Citovat
- Upravit
16.12.22 21:23
Ja bych chtela byt hubenoucka, aby mi lidi podstrkovali jidlo a pobizeli, at jim 
Marodit treba tyden s chripeckou byvalo docela fajn, kdyz clovek mohl jen lezet, cist si a nechat se obskakovat, ale od te doby, co jsem matka, jsem to poteseni nemela. Ne, ze bych nebyla nemocna. Tak jsem teda radeji zdrava
Tak si predstav, ze ti je 70+, jsi nemocna prakticky furt, bolesti mas furt, blbe vidis, slysis, nepruzna, ruce olsovy, ale nikdo te neobskakuje, protoze v tomto veku je to normalni. Musis se o sebe postarat co nejdyl. Dojde ti, ze vlastne nechces byt nemocna, ale ze bys zreba rada jela na nejaky wellnes nebo do lazni
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.12.22 21:25
@Anonymní píše:
Mně v pubertě přišla strašně cool představa, že bych měla cukrovku, měřila si glykémii a píchala inzulin
Až zpětně jsem došla k tomu, že mi vlastně asi chyběla pozornost okolí - byla jsem bezproblémové dítě, takže doma se řešily jiné záležitosti, kamarádek jsem moc neměla… vlastně jsem nikoho moc nezajímala.
Doporučila bych ti řešit to s psychologem, protože to není žádná sranda.
presneee, kdo si sam picha injekce je interesantni frajer Moje mama si pry v puberte jen tak zasadrovala nohu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.12.22 21:39
Moc vám všem děkuji za tak úžasné odpovědi. Vážím si toho, že se tu do mě nikdo nenaváží a neodsuzuje mě. Naopak mě (snad to nevyzní špatně či sobecky) mile překvapuje, že se najdou i lidé, kteří semnou soucítí a třeba prožívají něco podobného. 
Dětství jsem měla úžasné, s maminkou máme krásný vztah do teď. Nyní v dospělosti si jsme ještě více otevřenější než v dětství, přeci jen už nepotřebuji vychovávat, tak můžeme být více kamarádky.
@Eowyn01 Je pravda, že v dětství jsem byla dvakrát hospitalizovaná v nemocnici a byl tam určitě větší zájem a také strach, ale to jsem si právě nepřála - trápit lidi kolem mě.
@Masina Máš naprostou pravdu a jsem ráda, že jsi to otevřeně napsala i z té druhé strany. Z toho bych byla opravdu nešťastná, z té bolesti, kterou bych právě třeba rodičům způsobovala. Je skvělé nad tím uvažovat i takto.
Anonymní: Přesně tak, cukrovka mě také občas napadla a tvé prvotní pocity mám stejné. Ale jakmile se s tím nesetkám naživo, vidím to stále jen z té jedné strany. Už nevidím všechna ta omezení, i když u mnoha onemocnění vím, co je to za starosti (studovala jsem kdysi zdrávku). I přesto jsem jak na palici. 
@Karamba2020 Přijdu si hloupě a nikdy bych svému blízkému nemohla o tomto mém problému říct. Asi by si každý ťukal na čelo, že jsem se asi zbláznila.
@Lollitka Děkuji ti! RS je sviňucha, ale taky naprosto chápu tvůj pohled. Několikrát jsem četla/slyšela, jaká je úleva, když se konečně zjistí, co za nemoc se skrývá za všemi těmi potížemi, problémy a nekonečným vyšetřováním. Nejhorší je, když má nemocný pocit, že je hypochondr a přitom ten stav nemá pouze svou diagnózu. Naprosto ti rozumím. 
Anonymní: Přesně to je můj pohled na věc. Ten zájem. Dobrý nápad je hledat příčinu někde hlouběji. Ještě k tomu nemám žádné sebevědomí, čímž mi přijde, že o mě nemá tolik lidí zájem, jaký bych si zasloužila. Samozřejmě se svět netočí kolem mě, ale párkrát si přijdu jako “až ta druhá volba”.
Ještě jednou vám všem děkuji za odpovědi, moc mi to pomohlo. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.12.22 21:42
@Pudloslava To je taky skvělý pohled. Pokud Bůh dovolí, tak ve stáří zdravá určitě nebudu. Nějaký ten problém se jistě najde - ať už mentální nebo fyzický. Což je teda hrůzná představa v tomto věku. 
- Citovat
- Upravit
16.12.22 23:30
@Anonymní píše:
Moc vám všem děkuji za tak úžasné odpovědi. Vážím si toho, že se tu do mě nikdo nenaváží a neodsuzuje mě. Naopak mě (snad to nevyzní špatně či sobecky) mile překvapuje, že se najdou i lidé, kteří semnou soucítí a třeba prožívají něco podobného.
Dětství jsem měla úžasné, s maminkou máme krásný vztah do teď. Nyní v dospělosti si jsme ještě více otevřenější než v dětství, přeci jen už nepotřebuji vychovávat, tak můžeme být více kamarádky.@Eowyn01 Je pravda, že v dětství jsem byla dvakrát hospitalizovaná v nemocnici a byl tam určitě větší zájem a také strach, ale to jsem si právě nepřála - trápit lidi kolem mě.
@Masina Máš naprostou pravdu a jsem ráda, že jsi to otevřeně napsala i z té druhé strany. Z toho bych byla opravdu nešťastná, z té bolesti, kterou bych právě třeba rodičům způsobovala. Je skvělé nad tím uvažovat i takto.
Anonymní: Přesně tak, cukrovka mě také občas napadla a tvé prvotní pocity mám stejné. Ale jakmile se s tím nesetkám naživo, vidím to stále jen z té jedné strany. Už nevidím všechna ta omezení, i když u mnoha onemocnění vím, co je to za starosti (studovala jsem kdysi zdrávku). I přesto jsem jak na palici.
@Karamba2020 Přijdu si hloupě a nikdy bych svému blízkému nemohla o tomto mém problému říct. Asi by si každý ťukal na čelo, že jsem se asi zbláznila.
@Lollitka Děkuji ti! RS je sviňucha, ale taky naprosto chápu tvůj pohled. Několikrát jsem četla/slyšela, jaká je úleva, když se konečně zjistí, co za nemoc se skrývá za všemi těmi potížemi, problémy a nekonečným vyšetřováním. Nejhorší je, když má nemocný pocit, že je hypochondr a přitom ten stav nemá pouze svou diagnózu. Naprosto ti rozumím.
Anonymní: Přesně to je můj pohled na věc. Ten zájem. Dobrý nápad je hledat příčinu někde hlouběji. Ještě k tomu nemám žádné sebevědomí, čímž mi přijde, že o mě nemá tolik lidí zájem, jaký bych si zasloužila. Samozřejmě se svět netočí kolem mě, ale párkrát si přijdu jako “až ta druhá volba”.
Ještě jednou vám všem děkuji za odpovědi, moc mi to pomohlo.
Ahoj, no přesně tak, když člověk má roky problémy a pořád ho posílají od vyšetření k vyšetření a nemůžou přijít na to, co to je, tak člověk je zoufalý a hledá nějakou diagnózu. A u mě to ze začátku na RS právě vypadalo, hnali mě hned na MRI. S tím zájmem o tebe tě taky chápu, ale ne s každým onemocněním ho dostaneš. Já dohromady strávila několik let na psychiatrii a většinou tam člověk byl každému ukradený, jen rozdat léky, vydat jídla atd., jinak spíš obtěžoval. Když jsem byla několikrát v nemocnici se somatickými problémy, tak taky nemůžu říct, že by zájem byl extra hluboký, i když někde docela byl. A musím ještě dodat, že když jsem skončila na psychiatrii, tak i zájem kamarádů o mě začal klesat a spousty se jich na mě vykašlalo, takže ve výsledku o mě neměl zájem pak téměř nikdo. Spíš by ses třeba v nějaké terapii mohla zaměřit na posílení sebevědomí, na zlepšení komunikace (pokud s tím máš problémy), nebo hledat nějaké aktivity, kde bys třeba mohla poznat nové lidi a kamarády, abys neměla pocit, že o tebe lidé nemají zájem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Dobrý den, potřebovala bych pomoc. Trpím těžkým nozofilním postojem k nemoci - při představě vážné nemoci mám pozitivní pocity. Nevím teda, jestli i to, že bych si přála vážnou nemoc, se ještě počítá jako tento postoj. Spíš si přijdu jako blázen. Nikdo na světě si přeci nepřeje být jakkoliv nemocný a já si to přeju?! Vím, že to v tomto ohledu nemám v hlavě v pořádku, že jsem de*ilní hloupá 🐮(omlouvám se všem kravičkám), ale nemůžu si pomoci. Vidím tam ten zájem o mou osobu ze strany blízkých. Opravdu nevím, co mám dělat. Samozřejmě se dobrovolně nesnažím onemocnět, ale kdyby jo, byla bych snad i šťastná?! Prosím, nepište mi žádné urážky. Moc dobře vím, že jsem padlá na hlavu a nenormální, jinak ale psychiatrická nejsem. Nejsem ani troll a je to pro mne velmi citlivé téma. Ráda bych, abych byla normální a nepřála si být vážně nemocná, ale nevím co mám dělat.
Nemám ráda bolest ani nic podobného, je to pouze z důvodu toho zájmu okolí o mou osobu. Možná je to tím, že jsem to nezažila a nevím, co všechno to obnáší za neštěstí (i když pracuji s těžce nemocnými lidmi).
Takže prosím, pokud máte nějakou radu a né urážky, poraďte mi prosím.