Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ne…a nechápu to…
Pro mě by to prostě nebyl Chlap s velkým CH… vadilo by mi to moc
Jeho ego bylo nad zájem jeho holčičky.
Já myslím, že Vám chybí respekt. Byla jste v botách svého partnera? Je to jeho dítě a jen on ví na co má sílu nebo co je pro dceru nejlepší. Je to jeho životní rozhodnutí a vy nemate žádné pravo v něm vzbuzovat pocity viny nebo ho podněcovat ke změně. Nevíte jaká jeho ex je, jak by se na ní promitly soudní tahanice. Já byla u toho, když se dva lidé soudí o dítě tak dlouho, až vycerpají všechny soudní možnosti a všechna odvolání. Oba rodiče jsou svým způsobem zvláštní, i kdyz otec je trochu psychopat. Mají po x letech soudních tahanic střidavou péči. Matka musela kvůli tomu, že tatínek bydlel daleko a dceru chtel u sebe nekolik dní už od miminka, přestat kojit. Dítě byko u toho, kdy matka mockrat plakala, řešila veci pred dcerkou, atmosféra pro klidn, vývoj dítěte ani náhodou. Otec odnášel dítě už z porodnice, privazoval se doma k topení, že neodejde, že chce zpet svou rodinu. Vse před zraky dcery. Řeknu vám to takhle. Kdyby dítě bylo od začátku jen s jednim z rodičů, určitě by bylo psychicky vyrovnanější a šťastnější a jaký tenhle boj měl vliv do budoucna, to se můžeme jen tězko dohadovat. NE VŠICHNI ten rozvod a střídání péče prostě zvladnou. Já tu paní (ex) neznám. Ale Váš partner ano. Vyhodnotil tl jak nejlépe uměl a možná je to pro dceru lepší, možná ne. Ale to vy nemůžete posuzovat, protože se vás to netýká.
Před časem jsem četl diskuzi pod článkem o případu, kde muž po dlouhých letech vyhrál soud kvůli tomu, že mu bývalá žena odmítala předávat dítě i přes soudní rozhodnutí, pokuty a podobně. Musel se tuším ubránit i nějakému tomu obvinění ze sexuálního obtěžování dítěte, znalec dělal opakovaně posudky na něj i na dítě…
Dítě bylo matce odebíráno za velkého dramatu tuším sociálkou a policií (fakt nevím, kdo přesně to zajišťuje), samozřejmě řvala matka, řvalo dítě, které to bralo jako tragédii, protože za ty roky bylo důkladně zpracované a poštvané proti otci a vnímalo jen, že maminka trpí a pláče…
Část lidí v diskuzi psalo, že kdyby byl rozumný muž, tak si nebude své právo prosazovat na „úkor dítěte“. A že si to vybojoval kvůli svému velkému egu (to je oblíbený argument proti mužům, který lze použít skoro kdykoli) a když viděl, že se s matkou nemohou dohodnout a že ho ta žena nenávidí, měl ustoupit a nechat ji i své dítě dýchat a nedošlo by to takto daleko. Část lidí ho samozřejmě i podporovalo.
Není podle mě možné najít jednoznačně správné stanovisko, ani řešení.
@jadranka3 Mám zkušenost. Já jsem dítě, na které se otec vykašlal. V dospělosti pak chtěl navázat kontakt a strašně se divil, proč ho odmítám, argumentoval taky tím, že mi nechtěl ublížit a plést mi hlavu. Ale pro mě to byl cizí člověk, mnoho let jsem ho neviděla, nemluvila s ním, nemáme žádné společné zážitky, bylo by to pro mně úplně stejné, jako by se se mnou chtěl najednou vídat o 37 let starší pán, který bydlí o pár ulic dál. Řekni mu, ať si to hodně dobře rozmyslí, aby toho později nelitoval. A pokud můžu říct za sebe, tak dceři ubližuje teď tím, že tu pro ni není. Je úplně jedno, jak špatný vztah má s její matkou, spolu ho mohli mít pěkný. Kdyby se s ní stýkal, mohl by jí tím dokázat, že není špatný. Takhle ji tím tuplem utvrdí v tom, že si o něm bude myslet to, co jí řekne její matka.
Za mne, já bych asi taky o malé dítě „nebojoval“, pokud by nešla domluva s matkou.
Sice to zní poraženecky, ale pro malé dítě prostě je máma ta nejdůležitější osoba a pokud ona sama nechce (nebo se nedokáže aspoň přemoct a neškodit), tak otce dítěti dokáže s přehledem odcizit.
U větších, které už mají vlastní názor a jsou schopné se vyjádřit, tak podle okolností. A ani tam by to asi nemělo smysl, pokud by je matka aktivně „převychovávala“.
@DustInTheWind Když se s ním nebude vídat, odcizí se tím tuplem a matce nechá volné pole působnosti k ovlivňování názoru dítěte. Vím o čem mluvím, moje máma taky na otci nenechala nit suchou. Mně je jasné, že její názor na něj je velmi zaujatý a že na rozvodu měli podíl oba, ale číst mezi řádky je asi tak vše, co můžu. A ano, matka je sice pro dítě nejdůležitější, ale ne jediná důležitá. Já bych opravdu hodně ocenila během svého dětství a dospívání, kdybych měla otce. Ale nebyl. A moje děti teď mají jen jednoho dědečka.
@Hoa Mai píše:
@DustInTheWind Když se s ním nebude vídat, odcizí se tím tuplem a matce nechá volné pole působnosti k ovlivňování názoru dítěte. Vím o čem mluvím, moje máma taky na otci nenechala nit suchou. Mně je jasné, že její názor na něj je velmi zaujatý a že na rozvodu měli podíl oba, ale číst mezi řádky je asi tak vše, co můžu. A ano, matka je sice pro dítě nejdůležitější, ale ne jediná důležitá. Já bych opravdu hodně ocenila během svého dětství a dospívání, kdybych měla otce. Ale nebyl. A moje děti teď mají jen jednoho dědečka.
U přítele zakladatelky nemají kontakt už čtyři roky a naposledy byly dceři dva roky, tam odhaduji, že už má nového „tatínka“ a ohledně biologického otce by se jí to muselo hodně vysvětlovat (ze strany matky, kterou dítě jedinou zná).
Složitá situace. Osobně bych do toho nerýpala. Jak píše anonymní dned ve druhé odpovědi, @jadranka3 šťouráš v něčem, co ti nepřísluší. Chápu, že to chlap vzdal. Tahanice o dítě jsou peklo, zažila jsem to v pozici dítěte, které bylo nástrojem řidičů k tomu si navzájem ublížit, uškodit, nebo aspoň otrávit.
@DustInTheWind píše:
Za mne, já bych asi taky o malé dítě „nebojoval“, pokud by nešla domluva s matkou.Sice to zní poraženecky, ale pro malé dítě prostě je máma ta nejdůležitější osoba a pokud ona sama nechce (nebo se nedokáže aspoň přemoct a neškodit), tak otce dítěti dokáže s přehledem odcizit.
U větších, které už mají vlastní názor a jsou schopné se vyjádřit, tak podle okolností. A ani tam by to asi nemělo smysl, pokud by je matka aktivně „převychovávala“.
S tím nesouhlasím. Všechny naše děti tátu potřebují. Dcery dokonce aktuálně k tatínkovi vzhlíží víc, hlavně ta prostřední, protože má aktuálně věk, kdy je dost tatínkem ovlivňována a potřebuje ho. (Prostřední 3 roky)
@mota píše:
S tím nesouhlasím. Všechny naše děti tátu potřebují. Dcery dokonce aktuálně k tatínkovi vzhlíží víc, hlavně ta prostřední, protože má aktuálně věk, kdy je dost tatínkem ovlivňována a potřebuje ho. (Prostřední 3 roky)
Jasně že děti tátu potřebují. Ale především tátu, který tu otcovskou roli má a ne že mu ji maminka během rozchodu/rozvodu zbourá a udělá z něj v podstatě návštěvu jednou za dva týdny nebo ještě déle.
Na to stačí třeba ani ne úplně naschvál prohodit, jak nás tatínek nechce, našel si novou paní s jiným dítětem a podobně.
Nebo když si matka najde nového partnera a exmanžel začne narušovat obrázek nové šťastné rodiny, těch možností je víc.
Konec konců se podívej na příspěvek výš @7.straka
@jadranka3 zvolil, co bylo v té chvíli jednodušší pro něj. Jestli vhodnější pro dítko, ukáže čas a bude záležet, jakého „náhradního“ tatínka mu maminka našla. Jestli je chlap smířen s tím, že už třeba dítko nikdy neuvidí a nenaváží žádný vztah, nevrtala bych do toho. je to přece jen jeho věc. Ale přiznám se, že by mě to trochu zarazilo a uvažovala bych, jestli se v budoucnu takto nevzdá třeba mě a našeho dítka ![]()
@Keyllah píše:
@jadranka3 zvolil, co bylo v té chvíli jednodušší pro něj. Jestli vhodnější pro dítko, ukáže čas a bude záležet, jakého „náhradního“ tatínka mu maminka našla. Jestli je chlap smířen s tím, že už třeba dítko nikdy neuvidí a nenaváží žádný vztah, nevrtala bych do toho. je to přece jen jeho věc. Ale přiznám se, že by mě to trochu zarazilo a uvažovala bych, jestli se v budoucnu takto nevzdá třeba mě a našeho dítka
podle toho, co je on zač - buď by to byla z jeho strany jen výmluva anebo bys to měla ve svých rukách
Podobně to dokázala zařídit moje matka po rozvodu s otcem. Dokonalým vydíráním „co já si tu sama bez tebe počnu“ dokázala ve mě vyvolat pocit, že návštěva u otce jí hrozně ublíží. Vzhledem k mému věku už otec neměl žádnou páku mě k návštěvám přinutit, takže si založil novou rodinu a k sobě jsme si našli cestu až po mé plnoletosti.
Mám podobou zkušenost. Ex dělala takové problémy, a ty se vystupňovali, když jsem otěhotněla, děti totálně zmanipulované, vymýšleli si, tahali z nás peníze. A když se chtěl chlap domluvit na snížení alimentu, když se nám narodilo dítě, tak konec. Muselo to jít před soud, jaký mu samozřejmě vyhověl. Od té doby děti viděl 2×. Prošel si peklem. Nakonec taky rezignoval. Je to asi 5let co je neviděl, snažil se navázat kontakt ale bez odezvy… dneska když mu naznačím, že by možná měl něco udělat, nechce o tom ani slyšet… máme už dvě děti, je úžasný táta, stará se o ně, o nás. Někdy si říkám, že máme opravdu dokonalý vztah
. Až teda na ty jeho děti
. A to jim posílá alimenty až nadstandardní (15tis). Bůh ví, jestli to ví, ex mrči, že má málo pořád…
@DustInTheWind píše:
Za mne, já bych asi taky o malé dítě „nebojoval“, pokud by nešla domluva s matkou.Sice to zní poraženecky, ale pro malé dítě prostě je máma ta nejdůležitější osoba a pokud ona sama nechce (nebo se nedokáže aspoň přemoct a neškodit), tak otce dítěti dokáže s přehledem odcizit.
U větších, které už mají vlastní názor a jsou schopné se vyjádřit, tak podle okolností. A ani tam by to asi nemělo smysl, pokud by je matka aktivně „převychovávala“.
Hm… pro to dítě, tady a ted, se s tebou asi shodnu. Popisuje to i Klimeš, že se srovnává dopad toho boje se smrtí toho rodiče a někdy se opravdu snáz vyrovná s tím, že táta není, než s neustálým přetahováním, vláčením po odbornících… Bohužel se tam nebere v potaz jednak dlouhodobý patologický vliv té matky během celého dětství a dospívání, vzor. Ale zejména to, co to udělá s psychoikou později, až ten dospělý/dospívající začne přemýšlet, proč se ten táta na něj vys.ral…
Fakt nevim. Já bych měla kontrolku. Když nic jinýho, tak to něco vypovídá o tom člověku - jakého člověka si je schopný do života pustit a vybrat, pořídit si s ním dítě, způsobu řešení problémů. A zkrátka si myslím, že minimálně nějaký podíl na vzniklé situaci má.