Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Kamarádka pohřeb zařídila. Potřebovala se rozloučit. Nemohla se smířit s myšlenkou, že neví, kde její dítě je
není to jednoduché, drž se ![]()
Příspěvek upraven 20.04.22 v 21:32
Ahoj, velmi mě mrzí vaše ztráta a přeji vám, ať co nejdříve naleznete ztracený klid a štěstí.
K tvému dotazu nemám úplně vlastní zkušenost, ale naši blízké kamarádky, která porodila mrtvá dvojčata a také nevěděla, jak se rozhodnout a nakonec se po domluvě s manželem rozhodli pohřeb nezařizovat. Shodli se na tom, že by po zbytek života chodili na hřbitov a utápěli se tam ve smutku. Po několika x letech nám říkala, že rozhodnutí zpětně nelituje, že by se z té situace dostávala mnohem déle.
Rozhodnutí je plně na vás, pouze sdílím jednu podobnou zkušenost.
Přeji hodně sil.
@Anonymní píše:
Ahoj
Před pár dny jsem potratila chlapce, stáří těhotenství 14+6.
Byl jste někdo v podobné situaci a zařizovali jste pohřeb?
Mám se do pátku rozhodnout, zda chci pohřeb nebo miminko spálí anonymně a nebudu vědět, kde se nachází.
Jednalo se o septický potrat, rána z čistého nebe, od začátku těhotenství nebyl problém, miminko prospívalo, těžce se se situací pochopitelně vyrovnávám, nechci pozdeji litovat, že jsem pohřeb nezařídila. Pro přítele je to jen prodlužování utrpení, s ním o tom vůbec nelze hovořit.
Těsně po potratu mi nabízeli malého vidět, ale bohužel jsem byla v šoku, takže jsem odmítla a teď toho velice lituji.
Děkuji za případné rady a reakce, jak jste postupovaly vy.
PS: v některých diskusích se zmiňuje skupina prázdná náruč, mě se však nedaří dohledat, abych případně dotaz položila tam.
Je mi moc líto tvoji ztráty 😥
. Já jsem přišla o chlapečka ve 21tt a o této možnosti jsem nevěděla a když jsem později zjistila, že je to možné, tak mi bylo strašně líto, že jsem to nevěděla dřív. Do dnes mě to mrzí.. Kdybych o této možnosti věděla neváhala bych.
Záleží, jestli se chceš rozloučit, pokud ano, tak pohřeb. Pokud už jsi se tak nějak vnitřně rozloučila, nech to být.
Zakladatelko, v prvé řadě upřímnou soustrast a hodně síly!
Stalo se mi totéž, přesně - 14+6, chlapec, náhlá příčina, infekce.
Bylo to pár let zpět, tehdy možnost pohřbu nebyla, zřejmě se změnil zákon. Dost jsem to tehdy těžce nesla, že skončil kdo ví kde. Pomohlo by mi to. Určitě bych se tehdy rozhodla, že ano, kdyby to šlo.
Ovšem teď s odstupem si nejsem jistá. Jak už tu někdo napsal, už navždy bychom někam chodili na hrob,… Z dlouhodobého hlediska nevím, co by bylo pro mě lepší.
Zapaluji si svíčku vždy ve výroční den a vzpomínku na něj mi nikdo nevezme.
Moc mě to mrzí.
My jsme se s naším děťátkem mohli rozloučit přímo v porodnici, pak jsme zavolali pohřební službě, oni všechno vyřídili a dostali jsme urnicku. Jsem ráda, že jsme miminko nenechali tam kdesi. Smutné to bylo moc a pořád je, ale aspoň ho pomyslně máme u sebe.
Hodně síly ![]()
Zažila jsem 2× a to ve 27tt a to jsme samozřejmě pohřeb uskutečnili, protože jsme dostali i rodný list. Bylo to pro mě hodně, jako že už se narodil takže už byl na světě a potřebovali jsme mu dát „úctu“, když už tady nebyl déle. Ale loni mi těhotenství skončilo v 15+3 a to jsme pohřeb nepodnikali. Bylo to sice celé zoufalé a náročné, ale vidět jsem ho odmítla (chtěla jsem si ho uchovat tak, jako na fotkách, né naživo.. ) A také se moc neupínám k těhotenství do 20tt právě proto, co se mi stává.. Mám za sebou 8těhotenství a pouze 2 děti doma.. Je to jen na tobě. Já to mám v sobě uzavřené tak jako tak..
Ahoj, já rodila 15tt+5 kvůli VVV. Každá jsme jiná, udělej jak to cítíš, ale určitě se domluvte s partnerem a podporujte se v rozhodnutí. Já nad pohřbem, ani jiným rozloučením ani nepřemýšlela, už tak to bylo moooc bolestivé a já chtěla jít dál a přenést se přes to, chtělo to čas. Vidět jsem ji také nechtěla. Už je to 7 let a občas kouknu na fotku z ultrazvuku a přemýšlím jaká by asi byla, a jak by změnila život mě, pamatovat si to naživo bych nechtěla. Ale mám to tak i při pohřbech v rodině, vždy si chci pamatovat člověka, když ještě žil, do rakve bych se nikdy nešla podívat, na to nemám. Dodnes dítě bohužel nemám, ale určitě bych se nerozhodla jinak. Samozřejmě jinak bych se rozhodovala asi pokud by bylo dítě donošené, ale na to raději ani nechci pomyslet. Ať bude vaše rozhodnutí jakékoliv přeji hodně sil ![]()
Ahoj, my s manželem jsme plod ve 23.tt nenechávali pohřbít. Dnes už se naštěstí pohřbívají i ty plody, kterým rodiče nezařizují pohřeb, akorát se pohřbívají hromadně a člověk neví, kde je. Mně se ale díky organizaci Dítě v srdci podařilo zjistit, na kterém hřbitově náš andílek je. Tak jsem ráda. A nelituji, že jsme nezařizovali klasický pohřeb, dětské hrobky a urničky mi vždycky přišly hrozně smutné.
Naštěstí jsem syna viděla, to pro mě bylo hlavní. Nevím, jestli bych se chtěla dívat na mrtvého člověka v rakvi, pokud jsem si ho pamatovala jako živého. Ale syna jsem si jako živého nepamatovala kromě ultrazvuku, tak asi proto to pro mě tak traumatické nebylo.
Příspěvek upraven 06.05.22 v 19:09
Ahoj zakladatelko. Moc mě mrzí tvá ztráta a přeji mnoho sil. Vím sama, jak je to těžké.
Ve 22tt minulý rok jsem musela porodit holčičku kvůli nalezení hydrocefalu a vážného poškození hlavičky ve screeningu na 20tt. Ale u nás se to táhlo už od prvotrimestralniho, kde bylo velmi vysoké šíjové projasnění…
Dodnes si stojím za tím, že nejlepší rozhodnutí bylo si ji nepochovat, být statecna a pokusit se k ní nevytvářet ještě hlubší vztah, než jsem měla. Pohřeb jsem také odmítla. Chápu argumenty všech, kteří si miminko pochovali a pohřbili, já jen byla velmi slabá a vím moc dobře, že bych z toho doteď měla obrovské trauma a nebyla schopna znovu otěhotnět. Měla bych to zkrátka pořád před očima. Ať už se rozhodneš jakkoli, je to v pořádku
Drž se ![]()
Je mi to moc lito. Zalezi jen na tobe a partnerovi, jake jste povahy. Ja jsem hodne emotivni, ale pohreb bych v zadnem pripade nechtela. Ani videt mrtve miminko. Snazila bych se co nejrychleji pres to prenest. Ja jsem byla na ukonceni v nejakem 9.tydnu a snazila jsem se na to co nejrychleji zapomenout, ne si tu bolest stale pripominat.
V první řadě posílám spoustu sil a naděje. Sama vím, jaké to je, loni v srpnu jsem musela porodit chlapečka v 15+3tt kvůli VVV, nic horšího jsem v životě nezažila a živě si pamatuju tu příšernou bolest, bezmoc a beznaděj, i když doma už 2 starší děti mám a od té doby za ně každý den děkuju.
Jinak já jsem chlapečka po porodu chtěla vidět, měla jsem možnost si ho u sebe dlouho nechat a rozloučit se a jsem za to hrozně ráda, řekla bych, že mi to i hodně pomohlo se s tím srovnat. Pohřeb mi nenabidli, bylo mi řečeno, že lze až od 24 tt, dost mě mrzí, že jsem si to nezjistila a doteď nevím, kde miminko skoncilo
takže pokud ty tu možnost máš, šla bych do toho, rozloučení je určitě důležité.
Nám se zatím další miminko nedaří, resp. otěhotněla jsem hned druhý měsíc po 3 měs. pauze, co jsme měli doporučeno počkat, ale bylo z toho ZT a následný potrat v 9 tt a teď si dáváme pauzu, protože cítím, že toho už na mě bylo moc. Čas naštěstí tu bolest trochu otupi, ale i tak není dne, kdy bych si nevzpomněla. Přeju hodně sil a ať se rozhodnete jakkoli, je to v pořádku, každý to má jinak a kdo toto nezažil, nemůže nikdy soudit. Držte se ![]()
Všem Vám děkuji za reakce, názory a příběhy. Dnes to musím rozhodnout. Přála bych si, aby už žádná maminka nemusela zažít a řešit tyhle neuvěřitelně těžké situace.
Ahoj, mě do prázdné náruče nevzali s tím že tam jsou ženy co přišly o miminka skoro před porodem nebo po..a já přišla v 18 tt
.
Jinak my nic nezarizovali, ani nám to nebylo nabídnuto. A asi bych i tak nechtěla…
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.
Ahoj
Před pár dny jsem potratila chlapce, stáří těhotenství 14+6.
Byl jste někdo v podobné situaci a zařizovali jste pohřeb?
Mám se do pátku rozhodnout, zda chci pohřeb nebo miminko spálí anonymně a nebudu vědět, kde se nachází.
Jednalo se o septický potrat, rána z čistého nebe, od začátku těhotenství nebyl problém, miminko prospívalo, těžce se se situací pochopitelně vyrovnávám, nechci pozdeji litovat, že jsem pohřeb nezařídila. Pro přítele je to jen prodlužování utrpení, s ním o tom vůbec nelze hovořit.
Těsně po potratu mi nabízeli malého vidět, ale bohužel jsem byla v šoku, takže jsem odmítla a teď toho velice lituji.
Děkuji za případné rady a reakce, jak jste postupovaly vy.
PS: v některých diskusích se zmiňuje skupina prázdná náruč, mě se však nedaří dohledat, abych případně dotaz položila tam.