Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Podle me normální. Děje se mi to bezne, manželovi méně, ale taky. Zrovna dnes jsem synovi podávala pytlík piškotů a místo slova piškoty jsem řekla pilulky. Přitom jsem o žádných pilulka nemluvila ani nepřemýšlela. Pokud dělám vic veci naraz, coz jako pracující a studující matka 3 deti dělám porad, tak melu úplný blbiny snad denně. Doufám, ze to teda není zadna diagnóza
je to sranda, spousta z těch hlášek nam doma zlidovela.
U mě to je normální. Mám to celý život. V práci to neřeší a pokud ano tak ne se mnou a jestli jim to vadí, je to jejich problém, děti z toho mají legraci a manžel taky. Často to jsou naprosto náhodná a nesouvisející slova.
Pokud to máš nově asi bych se zminila doktorovi.
Taky zaměňuji výrazy. Někdy si to uvědomím, někdy ne. Asi máme bohatou slovní zásobu a přetížený mozek. Neřeším to.
Taky se mi to děje poslední dobou a děti vždycky cože, co to říkáš
občas se nad tím pozastavim, ale když to tu čtu, že nejsem jediná, asi v pohodě..
Ano, je to ta mentální nálož…nedokážu ze sebe najednou vymackonout, že to je na polici, hledám vhodné slovo…mám to po porodu prostě.
Taky se mi to občas stává
doma vetsinou, kdyz me někdo vyruší v nějaké činnosti uplne „jinou“ otazkou, v práci, kdyz na neco treba odpovidam, ale uz myslim o tri vety dopředu ![]()
Muj mozek je prostě občas o neco rychlejsi nebo pomalejsi než pusa.
Jojo, taky se mi to často stává. Jednou jsem řekla knedlíky místo klokani a děti to dodneška používají ![]()
Stává se mi hodně často, že při mluvení řeknu nesmysl. Teď mě zrovna nenapada konkrétní případ. Řeknu třeba, ať někdo něco někam položí a řeknu úplně jiné slovo ve větě, které nemá žádnou souvislost. Včera (už nevím větu) jsem použila slovo škola. Dite se tomu zasmalo, protože jsem řekla absolutní nesmysl. O škole jsme se vůbec nebavili a není žádný důvod, proč jsem to slovo použila. Stává se mi to casteji a nemám pocit, že by to byla už náhoda. Proč? Pochopila bych, kdyz se mi to stane, když je toho moc. Ale stává se mi to i v klidu, pohodě, nic neřeším, odpocivam. Zatím se mi to v práci podařilo nějak zakamuflovat, že si toho nevšimli. Ale až si toho někdo všimne a všimne si toho víckrát, tak budu za blázna. Kdy se to jeste dá považovat za normalni stav?