Přísná babička

@Anonymní píše:
Ahoj holky, musím si po vánocích trochu vylít srdíčko a řekněte mi, co si o tom myslíte…

Jde o mojí mámu a její postoj k vnoučatům. Celý život byla docela přísná, ale zas málokdy křičela a nikdy si nepamatuji, že by na nás vztáhla ruku. Na dětství mám hezké vzpomínky, i když bych jí samozřejmě něco vytkla, ale nic zásadního.

Ale co jsme se sourozenci začali postupně zakládat rodiny, začala být obrovský kritik naší výchovy (u všech). Když jsem přijela jako vyjukaná prvorodička z porodnice, tak mě psychicky drtila, jak jsem neschopná atd., že to vygradovalo v to, že jí manžel sbalil kufr a odvezl na vlak. Nicméně vztahy se pak uklidnily, vzájemně jsme se omluvili atd.

Jako babičce jsem jí doposud neměla problém svěřit děti. Nikdy nebyla rozmazlovací babička, drží si svou přísnost, ale vím, že k dětem přistupuje zodpovědně a ty k ní rády jezdí. Ty starší už jsou velké, tak věřím, že by řekly, kdyby něco nebylo ok. Kolikrát se jim spíš nechce ani domů. Když byly mladší, párkrát jsme měly konflikt, že jsem dětem něco vytkla a ona to začala řešit za mě a radikálněji. Musely jsme si vytyčit hranice, že u nás doma vychovávám já, když děti hlídá ona, tak si pojede svou a funguje to.

Jenže jsme si teď po mnoha letech pořídili benjamínka a je peklo. Syn je trochu opožděný, ale postupně mu všechno začíná jít, v porovnání se staršími sourozenci je asi o půl roku pozadu, co se týče mluvení, sebeobsluhy a celkového chápání. Budou mu tři a teprve se nějak rozmluvil. Zatím ale moc nechápe složitější komunikaci, sám skládá jen jednoduché věty. Je hodný, ale právě díky komunikaci se často vzteká nebo pláče, protože nechápe nás a my jeho. Např. nedokáže pochopit, proč musí u stolu sedět, dokud nesní, co je na talíři. Nebo že si s něčím musí pospíšit, když spěcháme apod. Vím, že to nedělá schválně, protože když se konečně pochopíme, má z toho obrovskou radost a pak to už svědomitě plní správně pořád.

A v rámci toho všeho je neskutečný problém s babičkou. Už když byl mimino, tak jsem pořád poslouchala, jak ho moc nosím a mám ho nechat vyřvat, pouštěla jsem to jedním uchem tam, druhým ven. Ale čím je větší, tím je vztah babičky k němu horší. Nedávno jsme byli u ní, krájela zeleninu do polívky a on chtěl mrkev. Doma mu ji normálně dám, babička ale ne, protože před jídlem se nejí, že Takže malý začal strašně plakat, babička na něj šíleně řvát… Mrkev jsem mu naštvaně dala, ale stejně z toho byl ještě do večera rozhozený a ufňukaný. Přitom taková blbost 

A teď o vánocích už moje nervy asi absolutně přetekly. Syn měl pár takových zoufalých chvil, kdy se dospělí věnovali těm starším. On se chtěl zapojit, do hraní her, do povídání, jenže ho pořád odstrkovali, že je malý, že na to nemá. Takže byl pak zas ubrečený, protože to nechápal. A já co pět minut poslouchala.jak už mu mám dát na zadek, křičet na něj, nadávat mu a že je to spratek… Párkát, když jsem mu dřív za něco hubovala, tak absolutně nepochopil, co dělám Když už je někdo na něj fakt zlý, tak brečí, protože si to neumí spojit dohromady, že on něco špatně udělal a proto se jiný zlobí Máti na mě spustila, jak jsem příšerná matka a že akorát vychovám rozmazleného smrada. Říkám jí, jestli ho mám bít za to, že nerozumí a nechápe? Křičet na něj proto, že se ještě neumí obléct, nebo že chce držet v ruce karty, aby měl pocit, že taky hraje a patří mezi ostatní? Vjely jsme si do vlasů, ona mi řekla, že ho nikdy nechce hlídat, já jí, že bych o tom stejně neuvažovala, když je schopná ho zbít za to, že není dokonalý… Práskla za sebou dveřmi a už pár dní držíme bobříka mlčení. Já jsem tak strašně zklamaná a nevím, jak se k tomu postavit. Psala jsem si se sestrou, která mi pak psala, že mamka i jejímu dítěti nařezala přímo před ní, jenže sestra to přešla, protože není taková „držka“ a nechce se hádat. Mně je z toho ale úplně blbě, protože nechci, aby mé dítě někdo někdo pro nic za nic bil Přijde vám to normální? Je mi z toho smutno, jako máma taková nebyla.

Promiň za OT, ale že je synek šikovný a dělá pokroky, tak to nijak extra neřešite? Můj je tak tři měsíce „opožděný“, ale taky dělá pokroky, tak nevím… Jinak bych stála na straně syna, toho by mi bylo líto. I za cenu přerušení kontaktu s mámou. Takhle… Kdyby tohle předváděla tchyně byť z poloviny, asi by bylo jasno že…