Problém migrace do EU

@Gába27 píše:
Blábol ani nečtu. Stačí mi, s kým tito spolupracují (mj. chudák Janda z Evropských hodnot). Něco jiného nemáš?

to je fakt návod pro ovce, hlavně se nezajímat, co dělá vlk a spoléhat se na druhé , proč být za něco vděční, když to lze považovat za samozřejmost 

Občané svobodných, demokratických evropských států mají oproti jiným jednu zpravidla platnou výhodu. Nemusí za nic příliš bojovat. Mohou se nezajímat, neangažovat, mohou se spolehnout na to, že jejich vyspělé společnosti, média, neziskové organizace, politická opozice, vláda práva, zkrátka celýsystém nedopustí, aby byly ohroženy ty principy, které si zvykli považovat za samozřejmé.

rubrika O nás:
http://tapolitika.cz/o-nas/

Je to dlouhé čtení, ale výborná analýza války elit v USA 

Trump je muž, který nemá co ztratit

Úspěch Trumpa – čeho je v něm nejvíce z vašeho pohledu? Je to odraz systémové krize v USA a ve světě? Nebo zde hrál roli faktor zjevení se jasné a neobvyklé osobnosti v politické krajině?

Je v tom osobní složka, samozřejmě. V takových přelomech, když vstupujeme do změny do paradigmatu, a když to vyžaduje systémové změny, a to nejen v USA, ale v jiných zemích, vstupují do arény silné osobnosti. Protože slabé osobnosti nejsou schopné vzít na sebe konsolidující funkci a něco měnit.

Za těmito změnami ovšem stojí značný posun v amerických elitách.Ve Spojených státech je možné definovat šest elit: finanční, průmyslová, vojenská, mediální, intelektuální a administrativně-byrokratická. Vedoucí elita která vládla “plesu” posledních 25 let, možná i trochu déle, je finanční elita. Její zájmy jsou globální. Vyrůstala a stavěla celý svůj byznys na globalizaci. To znamená, že dominance amerického globálního finančního systému ve světě vytvořilo současnou strukturu globalizace. Je postavena na vývozu levného amerického kapitálu. Je levný, protože sami tisknout dolary. Tento kapitál byl exportován do jiných zemí, tam se investoval do projektů, z něj se sklízel zisk.

Druhá US elita, neříkám že stojí proti finanční, ale řekněme to tak, že se krmí z druhého krmítka. To je průmyslová, industriální elita. Lidé, kteří ve Spojených státech něco vyrábějí. Přičemž vyrábějí konkrétní produkty. Samozřejmě, hranice těchto elit se někde slévají, ale přesto lze tyto dvě skupiny dostatečně jasně odlišit. Průmyslové elity chtějí investice především v samotných Spojených státech. Protože když kapitál odchází a začíná krmit potenciální konkurenty, představuje to riziko, že se konkurenti vypořádají se samotnými USA.

To se stalo s Čínou?

Ano. Tato průmyslová elita říká: „Stop. Podívejte se, co děláte. Krmíte konkurenci nedoinvestujete ve Spojených státech, internet u nás není dostatečně rychlý, silnice jsou špatné, infrastruktura se rozpadá.“ A nebudu přehánět, pokud trochu pocestujete po Asii, Evropě a pak dorazíte do Spojených států, uvidíte zpoždění na 20 let. Protože probíhalo nedoinvestování vlastní ekonomiky. A právě Trump zastupuje zájmy této průmyslového elity.

Mediální elita se krmí z peněz, které jim dává finanční elita. Proto kanály z peněz, které dává finanční elitu. Proto samozřejmě hrál za finanční elitu. Některá média se nyní ale přeorientují na Trumpa.

Vojenská elita plně podporuje Trumpa, včetně speciálních služeb. Ti lidé, kteří jsou v čele tajných služeb a jsou jmenovaní Clintonovými, oponují, ale ve skutečnosti celá armáda a zpravodajské služby, které k ní patří, jsou spíše patrioty než globalisty.

mnohem více:

http://euroasie.info/…ch-usporach/

@Gába27 @Michelangelo já tohle vůbec nevládnu čist a tak vždycky jenom kouknu na zdroj a většinou to staci meduza.io.  

@Pohodova píše:
Kondomy nepoužívám.

Dík za potvrzeni

Po 68 letech opět levicový puč?

Únor 1948 byl bezpochyby pučem. Komunistická strana obešla zákony a poté, co obsadila silová ministerstva, zneužila demokratického mechanismu, obešla zákonné rámce, ozbrojila si své dělnické bojůvky a poté se zmocnila státu.

Začínám mít pocit, že historie se opakuje. Jen současný puč se podobá spíše puči fašistickému, ačkoliv instrumentárium je podobné.

V prvé řadě si řekněme, několik základních faktů: Ústava (jakkoliv je ta dnešní špatná) definuje (Hl. 1, čl. 1, bod 1), že: „ČR je … demokratický právní stát …“. Na tuto deklaraci navazuje (Hl. 1, čl. 2, bod 1) „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ A v posledku zmiňme (Hl. 3, čl. 68, bod 1): „Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.“

Přes veškerou problematičnost reprezentativního typu demokracie zmiňme, že parlament, kromě zákonodárné moci, má v prvé řadě moc kontrolní. Mám na mysli to, že jeho smyslem a účelem je chránit občany před zvůlí výkonné moci, tedy před svévolí exekutivy. K tomuto účelu a jen k němu jsou parlamenty určeny. Svým rozhodováním vymezují mantinely, v kterých se vláda smí pohybovat.

Bohužel, léta se zde pohybujeme spíše na ploše deficitní demokracie (ne nadarmo jí Karel Kryl říkal demokratura), kdy nejen že je možné, že člen vlády je (nejen z důvodu imunitního) zároveň poslancem parlamentu, tedy je připuštěna kolize funkce exekutivní a kontrolní, ale vlády se z důvodu jisté pohodlnosti vládnutí sestavují tak, aby měly zároveň parlamentní většinu. To, v součinnosti se špatným volebním zákonem a se stranickým mechanismem sestavování kandidátek (místa jsou v podstatě odměnou za loajalitu vůči stranickým sekretariátům) a při užití d’Hondtova přepočtového systému, účinně omezuje kontrolní moc parlamentu.

Ačkoliv Ústava říká, že poslanec hlasuje v duchu poslaneckého slibu: „…svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, zásada je přímo flagrantně porušována tím, že poslanci hlasují podle rozhodnutí poslaneckého klubu (či dle zadání stranického sekretariátu), o schvalovaných zákonech mají pramalý přehled a jsou tak vlastně jen mechanickým strojem ke stvrzování vládní a dnes často i Unijní (z)vůle.

Celému tomu systému, který je demokratický jen zcela formálně, dávají korunu zcela nereprezentativní volební výsledky, kdy volební hlasy nejmenší většiny zajišťují v podstatě diktaturu menšiny nad většinou. Zesílené ještě o to, že sami voliči té nejmenší většiny jsou zastupováni (či chráněni před vládou) též jen velmi symbolicky. Mechanismus této legitimizované tyranidy dává vlastně jakékoliv vládě do ruky bianco šek a otevírá tak (spolu s obrovským objemem daňově konfiskovaných peněz) cestu k nepřijatelné svévoli.

Možnost, že by vládě byla v průběhu výkonu mandátu vyslovena nedůvěra, je velmi nepatrná ze dvou důvodů: jednak je každý poslanec do značné míry rukojmím své vlastní strany, protože by v případě odbojnosti nemohl počítat s volitelným místem na příští kandidátce (pokud by nebyl přímo vyloučen) a o nějakém kolektivním odporu vůči vlastní straně nemůže být řeč už vůbec, jednak je poslanec v podstatě korumpován značně nadstandardním (a lze říci bezrizikovým, bezzásluhovým a neodpovědným) příjmem, jednak by zmařil stranickou investici do mocenského podnikání strany.

Nemalou roli hraje i to, že z principu tohoto volebního konceptu je vlastně opozice, která by snad mohla účinněji vládu držet v nějakých mantinelech a omezovat ji, vždy nutně v menšině, a nemá tedy sílu fakticky bránit jakémukoliv vládnímu excesu. Ačkoliv Ústava jasně říká (Hl. 1, čl. 6), že: „…Rozhodování většiny dbá ochrany menšin“, je tento ústavní bod využíván soustavně k protežování různých „umělých“, kulturně-marxisticky koncipovaných menšin (gender, LGBT apod.), zatímco jiné, přirozené menšiny jsou doslova terorizovány, či jim je vyhlášen systematický třídní boj (jmenujme třeba tažení proti kuřákům, nebo aktuálně snaha o systémovou likvidaci střední třídy).

Pokud bychom namítli, že po volbách se může situace otočit, je námitka neplatná, protože všechny „systémové“ strany provozují posledních dvacet šest let zcela stejný, etatistický mechanismus. Všechny tyto strany provozovaly autoritářské vládnutí opřené o shora popsaný mechanismus. Pro získání osobní moci potřebovaly občany pouhých několik hodin po hloubkové a drahé propagandistické kampani se spoustou slibů, které ihned po sečtení hlasů byly odloženy jako špinavé prádlo k ledu. Demokracie se občanovi scvrkla do několikavteřinového aktu upuštění lístku do urny. Tím pro něj skončila a dále se může čtyři roky více, nebo méně bát, co proti němu vláda uchystá.

Občané pak nevolí v praxi ten subjekt, který povede společnost k obecné prosperitě, ale volí jen různé persony provozující plus minus stejnou politiku. Aniž by vůbec volební programy stran četli, volí tak nějak setrvačně a důvěřivě stejně, mají krátkou paměť. Po volbách se pak marně diví, že to očekávané se nekoná.

Nastane totiž čtyřletá perioda nekontrolovatelné svévole politika s jediným rizikem: „nemusel bych být příště zvolen“ (což je velmi slabá odpovědnost), a s jedním cílem: „je třeba získat dostatek cizích prostředků“, (nejen sobě, ale i straně, aby příští sliby bylo možno veřejnosti dostatečně propagandisticky vštípit a prodloužit/upevnit si tak svou moc). Jen tak je možné, že dočasní vládci, místo aby sloužili co nejširší vrstvě lidí, vykonávají nad nimi místo toho svévolnou tyranidu.

Důsledkem tohoto „příliš snadného“ vládnutí je naprostá odtrženost tzv. elit (a lhostejno, zda ministerských, či poslaneckých) od reality a veřejného, občanského života, zpupnost moci, přemíra regulací a zákonů, omezování osobních svobod a glajchšaltisace společnosti do úzkého koridoru předepsaných norem.

Zvlášť nebezpečných rozměrů dosáhl tento fenomén v posledním období. Mohli jsme jej pozorovat nejen u vicepremiéra Babiše, který mávnutím ruky odbyl poslanecké interpelace a jel si místo nich vyřizovat jakési záležitosti strany na nějaký happening, protože „nemá čas na nějakou žvanírnu“. (Koho překvapuje, že podobný vztah k parlamentu zaujímal i soudruh Lenin?) Mohli jsme jej pozorovat stejně tak u vysloveně násilím protlačeného zákona o EET, či KH. Můžeme sledovat různé zásadní kroky vlády, ke kterým ve volbách vůbec neobdržela mandát, nebyly volebním tématem. Jedním z posledních důkazů arogance moci jsou nedávné kroky premiéra Sobotky, který postupuje zcela svévolně proti rozhodnutí parlamentu, který je vládě jednoznačně nadřazen.

Zde ocituji přímo poslance Černocha:

„…když odjížděl premiér Sobotka zhruba před půl rokem podepsat smlouvu s Tureckem, kde ze strany Turecka byl požadavek na bezvízový styk a přístupové rozhovory do EU, navrhl jsem usnesení výboru evropských záležitostí, že premiér má bezvízový styk odmítnout. Toto usnesení výbor pro evropské záležitosti odhlasoval. O několik dnů později odmítnutí bezvízového styku s Tureckem odhlasovala i sněmovna. Premiér Sobotka a ministr Stropnický pak ale přes média arogantně vzkázali, že je usnesení nezajímá a smlouvu s Tureckem podepíší.“

Obdobně pohrdá premiér většinovým veřejným míněním (zejména v oblasti imigrace), ale podobně i ministři Dienstbier a Mládek, ministryně Valachová a Marksová a řada dalších činí takové kroky, které si snad ani komunistická vláda s absolutní mocí nedovolila. A ačkoliv obecná referenda byla uvedena ve volebním programu, jejich navržená a přijatá podoba (s podmínkami a výjimkami) z nich učinila zcela nepoužitelný instrument. Posiluje cenzura, represe i nedotknutelnost mocných.

Vládní strany se nepokrytě snaží zlikvidovat soukromé podnikání tak, že je sice (zatím) výslovně nezakáží, ale nastavují podmínky tak, aby je v maximální možné míře znechutili a učinili nežádoucím. Tvrdou regulací a státním dozorem nastolují v podstatě vazalskou podobu soukromých firem a nadřazenost státních byrokratických struktur tak, jak to provozoval fašistický režim. O to více porozumění však mají ke korporacím, jak domácím, tak zahraničním.

Evropskou unii opanovali již před řadou let kulturní marxisté a ti tuzemští se chovají, jako by zde už měli mít dobytou moc na věky. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že neomarxistická levice už prakticky opanovala všechna důležitá místa ve státní správě. Ovládá vládu, ovládá obě komory parlamentu, ovládá kraje a leckde i místní samosprávy, o paní ombudsmanové škoda hovořit a Ústavní soud je všechno jiné, jen ne nezávislý.

To je krystalická ukázka nefunkčnosti této interpretace demokracie. Kromě nezbytné úpravy ústavního rámce, který významně posílí skutečnou vůli lidu, je třeba mezi tyto instrumenty zahrnout v první řadě změnou volebního modelu, zavedení nezávislého auditu hospodaření politických stran, zavedení prvků přímé demokracie (zejména suspenditního referenda), důsledné oddělení pilířů moci, posílení efektivní kontroly vlády prostřednictvím parlamentu a omezení moci vlády (ztížením vládnutí). Kromě toho samozřejmě velmi tvrdé omezení prostředků, jimiž vláda disponuje.

Musíme se ale ptát, jakým způsobem je ještě dnes možné docílit nezbytných změn ve způsobu vládnutí a kontrole moci. Je vcelku nepochybné tvrzení, že „kapříci si sami rybník nevypustí“, či jinými slovy totéž: „kdyby volby mohly něco změnit, už by je dávno zrušili“. Zákon byl jen před několika měsíci upraven tak, aby byla pozice „neetablovaných“ stran ještě těžší, než byla doposud.

Anebo už nemáme opravdu žádnou možnost, jak se (nejen) vládnímu zneužívání moci postavit?

http://www.necenzurujeme.cz/…ovy-puc.html

Islám nás převálcuje jako kolonizátoři indiány

http://zpravy.idnes.cz/…/domaci.aspx?…

A ten komentář mezikulturního zprostředkovatele.  

• ..komentář 24letého pákistánského mezikulturního zprostředkovatele Abida Jee. Ten prohlásil, že znásilnění je ‚horším aktem, ale pouze na začátku, když už je pinďour vevnitř, tak se žena uklidní a užívá si to jako normální pohlavní styk‘.