Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Mám věčně ubrečené miminko
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
7.4.25 14:40
Prosím o rady, mám věčně ubrečené miminko
Zdravím všechny,
přišla jsem se vás zeptat, protože jsem už na dně. Mám jedenáctiměsíční holčičku, která od cca 3 týdnů života tráví většinu denního času brekem. Pláče, a já s ní. Když nepláče, tak natahuje a mrčí. Holčička je plánovaná, moc jsme se na ní těšili, ale místo toho, abych si mateřskou užívala, vypadá to jako snaha o holé přežití. Jsem z toho nonstop jekotu už přestimulovaná a hromadí se ve mně vztek, protože nevidím ani východisko. Místo abych se těšila, co si spolu užijeme, tak se těším na to, až půjde spát a bude chvíli ticho. Nejprve mi jí bylo hrozně líto, ale poslední dobou začínám spíš cítit vztek a frustraci.
Přijde mi, že jsou zkoušela už všechno a proto jsem tu. Třeba nám poradí někdo něco, co malé pomůže a mně taky.
- Od miminka to řeším s obvodním lékaře, který mi tvrdí, že „maminko, ale takové děti jsou, pláčou.“ Nyní jsem si dupla a nechala jsem malé odebrat krev, hodně často si totiž mne očička velice brzy po probuzení, tak jsem si myslela, že třeba má málo železa, nebo nějakého vitamínu. A krevní obraz vyšel v pořádku.
- Od 2 měsíců věku občas zajedu na fyzio, vždy vše v pořádku. Žádný KISS syndrom, nebo tak něco. Holčička je moc šikovná, už obchází nábytek a celé dosavadní dětství na ní bylo vidět, že hlava je malinko napřed před tělíčkem, že chce víc, než umí.
- Zkoušela jsem Bachovy kapky, paní nám je míchala na míru, zkusila dvoje složení a pak dodala, že už neví, že by asi pátrala jinde.
- Malá je od 6 měsíců bohužel na UM, zkoušeli jsme různá, jestli to tím není, ale takto se chová na všech, co jsme vyzkoušeli.
- Prošli jsme i různými dietami na vyloučení například ABMK, také výsledek negativní.
Náš den probíhá tak, že se malá probudí cca v 6 hodin jekotem, utiším ji, jdeme přebalit a obléknout, to celé probrečí i když se jí snažím zaujmout třeba zpěvem, nebo jí podávám věci, které ona ve vzteku hází na zem. Pak ji obléknu, tam se opakuje to stejné. Utiším ji a jdeme dělat mléko, je na UM. Celou přípravu mléka probrečí (mám ji buď v náručí, nosítku, nebo teď už třeba postavím do učicí věže). Vypije mléčko a jdeme si hrát. Musím nonstop být u ní, jakmile se třeba zv 
ednu a ujdu byť jen 3 kroky (třeba ke koši, nebo pro pití, nebo jí pro svačinku), následuje obrovský záchvat, který se skoro nedá utišit. Přitom hrát si se mnou vyloženě nechce, jen tam musím být. Když ji ukazuju knížky, hračky, tak se vztekne, když o to nestojí a začne opět mrčet, nebo brečet. Pak dáváme snídani a celé se to opakuje, během přípravy křičí, mezi jednotlivými sousty také, ale musím říct, že snídaně jí hezky. Kolem 9 chodí spát a je to velice různé, někdy spí 50 minut a někdy do 12. Podle toho je další program, ale většinou po probuzení (když spí déle) má UM, nebo svačinku (když spí kratší dobu). A opět při přípravě jekot, hrajeme si a celé se t opakuje pořád dokola. Oběd poslední dobou jí stylem, že si dá dvě lžičky a začne ječet, házet vše na zem, propínat se a tak dále. Přitom předtím papala moc hezky. Druhý spánek mívá mezi 14/15 - 15/16. A pak zase celý kolotoč znovu. Koupeme v 7, spát chodí v 8. A spí krásně celou noc.
Co se týká chození ven, chodíme na plavání, kde jí to moc baví, to nepláče, směje se a užívá si to, ale celý proces dostat se tam i zpět je jekot už od sprch. Dětská hřiště jsme zkoušeli, ale tam si spíš chce jíst kameny a dávat písek do pusy. Když jedeme do herničky, nebo kamkoliv, tak v autě celou dobu jekot, přijedeme na místo, tam se snaží si vše dávat do pusy, já jí to beru, ona se vztekne a brečí, jdu jí nabídnout něco jiného, ukazuju jí hračky, jdu jí houpat, ale nezabírá. Pokud si chce dávat věci do pusy a já jí to neumožním, tak prostě pláč celou dobu. Jinak třeba jít s ní do obchodu je pro mě noční můra. Brek začne už u strojení, pak brečí celou dobu v kočárku, když ji vezmu v nosítku, tak zase brečí a kope, že chce dolů, ale jak ještě nechodí, tak nemám moc jiných možností. Přijdu si pak proto jako ve vězení a jen myšlenka na to, že s ní někam musím, nebo chci mě děsí. Už ani nejím prakticky, protože celou přípravu jídla i dobu, co jím mi visí na noze a brečí, nebo je ve věži a brečí, nebo je v nosítku a kope a brečí, že v něm nechce být.
Minulý týden měla pondělí a úterý vyjímečné dny, že byla naprosto jiná a najednou sem prohlédla, jak krásná mateřská umí být. Poprvé jsem viděla miminko, se kterým se dá fungovat. Dělala jsem ji snídani a ona si hezky sama hrála, po snídani jsme si hrály spolu, pak jsem šla na wc a ona si dál sama hrála, normálně je okamžitě jekot, jen co se od ní zvednu. Já za ty dva dny vyřídila věci, co odkládám snad půl roku a úplně mě to nabilo energií. Dceru moc miluju a moc bych si pro ní a i pro sebe přála víc takových dní, ale vůbec nevím, jak toho docílit. Proto vás prosím o jakoukoliv radu.
Jen ještě dodám, že každý, kdo ji hlídá (třeba tatínek, babička) říká, že u nich je zlatá. A naopak kamarádky mi říkají, že takhle živé dítě teda dlouho neviděly, tak asi dělám prostě něco špatně já, asi je to ve mně. Ráda cokoliv změním, když to pomůže.
Mockrát všem děkuji!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
7.4.25 14:52
No, nemáš to jednoduché ani trochu. Máš prostě náročné dítě. Ty neděláš nic špatně, toho se neboj. Ona z toho vyroste, ale ještě to chvilku potrvá. Když jí hlídá babička, otec, a je s nimi v pohodě a hodná, tak ten čas využij jen pro sebe.
Ona je ještě malinká, ale už sama vidíš že se mění. Takže dost možná budeš mít brzy doma z ubrečené a uječené holčičky usměvavýho andílka. Na tohle je bohužel jen jedna rada. Vydrž 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.4.25 15:02
@arinecka Děkuji moc, já se jen bojím, aby v tomhle tom důležitém věku prostě sem něco nepo.rala, aby neměla nějakou psychickou újmu. Ne vždy jsem na ní pak už milounká.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.4.25 15:49
@VeronikaVO píše: Více
No, tu újmu máš teď´ty, protože si vyčítáš že děláš něco špatně. Neboj, neděláš. Holt má tvoje dcera období kdy je to s ní hodně těžké, ale to přejde. To chce klid, i když chápu že je to hodně náročný.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.4.25 17:25
Máš to těžké, o tom žádná. Moje nejstarší byla přesně takovéhle miminko. Hodně bych doporučovala si to zjednodušit co to jde a nemít na ní ani na sebe moc velké nároky. Třeba já jsem sama šla na WC poprvé tak v jejích 4 letech (a jo, já vím, že je to hrozný). Takže vlastně dost dobrý, že tobě to šlo už teď 
Rady z bojiště - vařit s takovým dítětem je o život, to jsem prostě vypustila. Vařil manžel (večer na další den), já jen ohřívala. Vařit 3 x denně s brečícím dítětem u nohy bych nezvládla, to bych skočila z okna.
Dost pomáhala hudba, různá, musela se měnit.
Moje dítě si smělo strkat kamínky do pusy. I kabely. I písek (to udělala přesně 2× a pak pochopila, proč to není dobrý nápad). Omezovala jsem jen opravdu nezbytné věci a nekomplikovala nám život, když byla zaujatá.
Nechodila bych na plavání, když u toho pláče.
Podporovala bych všechny pozitivní aktivity - pokud je ráda venku, tak tam být, co to jde. Nosit v náručí.
Neodcházela jsem dítěti z dohledu.
Dodám naději na závěr. Teď je jí 7 let, do školy nastoupila v 5. Má intelekt v oblasti geniality (140+). Ve škole jí učitelky milujou Občas má pořád afektivní záchvaty a není to pohodové dítě, ale každý měsíc je to lepší a lepší. A má dva mladší sourozence a oba jsou „normální“.
- Citovat
- Upravit
7.4.25 19:54
Z příspěvku to vypadá, že se hodně snažíš, aby ses ji dokonale věnovala. Není přestimulovaná? Zkus pár dní polevit, nechat ji více samostatně objevovat svět.
Dej ji ven na deku a moc se jí nevěnuj. Malá miminka by měla mít kolem sebe málo hraček (1-2 zároveň), aby toho na ně nebylo moc. Spokojená maminka je nutnou podmínkou ke spokojenému miminku. Dopřej si dost času pro sebe, ať je třeba večer a ráno před prací s tatínkem. I tak jí pak budeš vzácnější a nebudete mít takovou ponorku. Někdy si zkus třeba chvíli číst knížku, ať si hraje sama. Začni třeba minutou, kdy si sednes na gauč a nebudeš na ni reagovat. Třeba vždycky po obě. Hodně rychle se naučí, že si někdy má hrát sama a můžeš to postupně prodlužovat. To mi fungovalo výborně u dcery, ale to už byla trochu starší (tak 15m).
V. tomhle věku měla dcera šílená „sama“ období a hrozně se vztekala, když to nemohla dělat tak, jak chtěla ona. Tak ji zkus dát víc prostoru.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.4.25 14:45
Asi bych před rokem mohla psát totožný prisvepek jako ty 
syn byl od narozeni extrémně náročný a první rok byl fakt masakr. Plac a nebo knourani na denním pořádku. Hrozně prožíval růst zubů, to vždy plakal týden v kuse.. Měli jsme asi 4 vlny separacek, kdy jsem se taky nemohla vzdalit ani na 2 metry…Kameny a písek taky pořád jedl 😁 přestal teprve nedávno…No od toho roku se to začalo zlepšovat pomalinku, teď mu budou 2 a je to naaasobne lepší. a taky je teď extrémně šikovný, už mluví i ve větách. Takže si i vykomunikuje co chce a už nemusí řvát. Byť má náročnou pohavu a umí se vztekat když mu něco nejde nebo není po jeho, tak ten batoleci vztek už mi přijde nějak snesitelnejsi.
A nesouhlasím, že by bylo dítě muselo být nutně přestimulovane, naopak moje zkušenost je, že některé děti potřebují podnětu a stimulu hrozně moc během dne, protože se rychle vyvíjí. Chtěly by toho hrozně moc dělat a ještě jim to třeba nejde, tak je to frustruje.
Naopak souhlasím s tím si co nejvíce ulehčit život. Tady není čas na hrdinství, ale jde o to přežít 
vůbec jsem přes den nevarila.. Když spal, tak to byl čiste čas pro mě, nohy na stůl a relax…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.4.25 19:11
@Anonymní píše: Více
Ahoj, zkouším, jestli si to tu ještě přečteš, mám dotaz
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.4.25 19:39
Je mi tě líto, máš to hodně náročné, ale bohužel hádám je to tak prostě někdy normální a musí se to jen přežít, vady bych nehledala. Ty děláš pro dcerku to nejlepší, co můžeš 
vydrž, dcerka poroste a tohle všechno pomine…
Moc neporadím, jen chci říct, že taky nemám zrovna nenáročné dítě a příspěvkem jsi mi připomněla, jak když byl malý a já zoufale nevyspaná a vyčerpaná, jak mnou lomcoval vztek, když všechny matky na hřišti seděly a koukaly do mobilu, zatímco já lítala za synem jak magor (byl fakt hbitý, když chtěl, potvůrka) a on i přes moji neustálou pozornost si nehrál, jen vše olizoval, jedl kamínky, písek (rozhodně to nebylo tak, že by párkrát ochutnal a poučil se, byl schopný spolknout celou bábovičku, písek vyblít a znova se zakousnout do jiné), napil se z louže, zežral vajgl a když jsem ho narvala do kočáru, tak jezdil aspoň se zubama zakouslýma v madle no, až získám ještě pár let odstupu, upřímně se tomu zasměju. Tenkrát jsem jen brečela zoufalstvím a váhala nad očkováním na žloutenku A… Tak pevné nervy, posílám a měj na paměti, že děti to nejvíc zkouší právě na maminky, ty to mají prostě nejnáročnější 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
Anonymní
12.4.25 20:58
@Anonymní píše: Více
Jee, díky! Napsala jsi ten příspěvek moc hezky celkově, ale co řeším já - jak vypadaly u dcery ty afektivní záchvaty nebo co bylo za potíž ve věku 5+ a dál a jak se to vyvinulo, vyřešilo? A jak ve škole zvládla tuhle stránku? Máme to asi podobně, také jinak nadprůměrně chytré dítě.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.5.25 11:04
@Anonymní píše: Více
Děkuju Omlouvám se za zpoždění, rozepsala jsem to, ale pak přišel život a k dokončení jsem se dostala až teď.
Takže, ono toho bylo víc, různě se to střídá a proměňuje. A pro zakladatelku - i když něco z toho nebude znít moc fajn, tak je to opravdu o hodně lepší, než na začátku. A je to vyvážené neuvěřitelnou a úžasnou osobností, obrovským smyslem pro humor, laskavostí a ochotou pomoct.
Ale tak jo, afektivní záchvaty. Předně bych chtěla říct, že se asi nedá říct, že by se to úplně vyřešilo, něco se vyřeší a objeví se něco jiného, pak se to zase vrátí, občas je líp, občas hůř, ale učíme se s tím pracovat (my i dcera) a jde to lépe a lépe. A od řekněme 6, možná 6,5 je to zlepšení opravdu markantní.
Co jsme řešili:
*Silný negativismus. Na všechno říkala ne. Jeden čas odmítala jít ven z domu (na hřiště, zmrzlinu, procházku, výlet, nákup…), dobrovolně chtěla jen do školy. Ale bylo to opravdu „na krev“. Křičela, vztekala se, zalézala pod sedačku, strhávala ze sebe oblečení.
- Vzdor za každou cenu/ zacyklení uprostřed dvou možností. Např. přišla s tím, že si chce vzít červené triko.
„Jasně, vem si ho.“ Chvíli váhá. „Ne, já chci modré.“
„Dobře, vem si modré.“
„Ne! Nikdy! Chci červené!“
A takhle to jelo do velkých emocí a vzteku. Bez jakékoliv možnosti vystoupit ze zacyklení.
*Přecitlivělost v sociálních situacích. Jakýkoliv negativnější tón hlasu, pohled, drobné odmítnutí vyvolává u dcery silnou reakci jako u jiného dítěte neporovnatelně silnější podnět. Jak od rodičů, tak bohužel i od vrstevníků. Stačí, aby kamarádka řekla, že si nechce hrát se stejnou hračkou, ale s jinou a už má pocit, že jí nemá ráda.
*Potíže s jídlem. Do cca 5 let jedla naprosto bez obtíží. Pak začala odmítat některá jídla, nějakou dobu nechtěla vůbec snídat (ať už jsme připravili cokoliv), odmítá „nečerstvé“ jídlo, třeba hodinu nakrájené jablko, co už není dokonale zbarvené, nesní. Nejí jiné, než čerstvě nakrojené pečivo. To je problém hlavně u svačin do školy.
*Velké navázání - střídavě na mě a na manžela. Nutnost speciálních rituálů při odchodu do MŠ/ZŠ.
*No a pak samozřejmě klasika - vyčerpávají jí hlasité zvuky (i televizi občas sleduje bez zvuku, jen s titulky), málo spí, neumí relaxovat, snadno se naštve v sociálním kontaktu apod.
Co s tím děláme?
Snažíme se tomu předcházet - vyhýbáme se přelidněným a hlasitým místům, mám u sebe pořád něco k jídlu, děláme „emoční očkování“ (bude tě čekat to a to, z toho jsi obvykle smutná/naštvaná/ve stresu…, jak ti to můžeme usnadnit?).
Pracujeme na našem vztahu. To je asi základ všeho. Dítě, které chce poslechnout a ví, že rodiči může věřit, je prostě mnohem snazší přesvědčit k čemukoliv. Je klidnější spokojenější. Takže spolu blbneme, hrajeme mocenské hry, nikdy nelžeme, vše probíráme, večer máme čas na povídání, kdy se může svěřit se vším. Řešíme i malé problémy (protože pro dceru jsou malé problémy velké a velké naopak malé - myšleno tak, že třeba očkování jí nevadí, bolest toleruje naprosto v klidu, ale hlasitý zvuk jí může přivést do šíleného psychického vypětí).
Trénujeme sociální dovednosti. Pořád řešíme, jak to „udělat správně“, jak se kdo kdy cítí, co se stane, když udělá to a to. Já vždycky říkám, že nemám příležitost jí učit normální věci (číst i jezdit na kole se naučila sama na první pokus), tak si své mateřské působení schovávám hlavně na tohle.
Meltdowny bereme jako něco, co se musí přežít. Jako epileptický záchvat, čas, kdy jde jen o to minimalizovat zranění a přečkat.
Respektujeme velkou potřebu autonomie, má obrovskou volnost ve výběru jídla/oblečení/ apod.
Hodně sleduju, jak jí je a dost často pomáhá jen pojmenovat rozrušení a potulit jí, když se stane něco nepříjemného.
Pro další tipy doporučím na instagramu profil nurturedfirst od Jess, má velmi podobnou dceru jako já a spoustu super tipů.
A ke škole - ty jo, takhle. My jsme šli cestou soukromých škol. Protože prostě vím, že potřebujeme něco úplně jiného, než je možné v klasické základce anebo školce. Takže dcera je na soukromé bilingvní škole, kde fakt jedou na 120% pokud jde o učení, ale mají velký respekt k emocím, učitelka je tulí, chová, respektuje jejich odlišnosti. ZŠ je v tom méně pečující než MŠ, tam byli opravdu úžasní po téhle stránce, ale zase jí rozvíjejí intelektuálně a to potřebuje úplně stejně, jako citlivost.
Jinak prakticky nic z toho, co jsem popsala výš, se ve škole neděje a nikdy nedělo. Dcera tam drží a schovává si to pro nás. Škola je pro ní velmi důležitá a tak se tam hodně snaží.
Tak jo… takhle to nechám a klidně se ptej. Doufám, že teď už nás čeká klidnější období, rak bych i s tím odpovídáním měla být rychlejší 😃
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
