Špatný psychický stav v šestinedělí

Anonymní
20.1.20 19:20

Špatný psychický stav v šestinedělí

Ahoj,
jsem 14 dní po porodu, mám úžasnou a krásnou dcerku za kterou bych dýchala. Je tu ale problém který se postupně začíná zhoršovat… Už v porodnici jsem cítila že to psychicky nezvládám, vzhledem k tomu že jsem měla dva dny před porodem křížové bolesti tak jsem nespala, a po porodu to už také nešlo. Naštěstí nás třetí den pustili domů a já měla pocit že se to aspoň maličko zlepšilo, přítel mi dost pomáhal a tak jsem si mohla taky trošku odpočinout. Pak se ale na nás navalili rodinné návštěvy, všichni strašně chytrý, malou mi neustále někdo bral z náruče a stále jsem jen poslouchala jak je malinká celá po tatínkovi (jako bych já byla inkubátor který malou devět měsíců pekl a pak vyflusnul). Do toho zdravotní problémi v rodině. Malá se v noci zbudí na krmení a hnet zase spí akorát pravidelně každý den po 4 hodině už nespinká a brečí, přestane jen když si ji k sobě vezmu, ale jakmile ji dám zpět do postýlky tak znovu začne brečet. Teď se všechno zhoršilo tím že přítel po týdnu co s námi byl doma se vrátil do práce a má noční směnu takže jsem s malou v noci sama. Mám o ní hrozný strach aby se jí něco nestalo nebo abych něco nezanedbala. Vždy když přítel není poblíž tak potají pofňukávám. Mám prostě pocit že je všechno vzhůru nohama a že už to nikdy nebude dobré. Do toho z nějakého důvodu nemám chuť k jídlu, celích 14 dní se živím každý den jedním jogurtem a i ten ve mě dlouho nevydrží a mám každou chvíli průjem. Nekojim takže to nijak malou neovlivňuje. Nevím co dělat, mám pocit že se každou chvíli zbláznim, nedokážu ani pořádně ten pocit popsat. Jak jste to měli v šestinedělí vy? Vaše pocity a zkušenosti? Co vám pomohlo? Děkuji.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

20.1.20 19:46

Dobry vecer, neveste hlavu, zlepsi se to, jakmile sestinedeli skonci, tak to ustane, zazila jsem to s prvnim ditetem, clovek je tak nejak bezradny, place ani nevi proc, neni si jisty, zda dela vsechno spravne…asi je na to nejlepsi nebyt sam (jestli muze maminka, tchyne, kamaradky - ti, co vam do toho nekecaji, ale pomahaji),mate monitor dechu pro mimco na noc? Mazlete se s mimcem, odpocivejte a na ostatni veci se vykaslete a nic nereste, vsechno si to musi sednout.Kdyz se pak pri vice detech podivate zpatky, tak to vlastne bylo fajn a jednoduche…(sestinedeli a dalsi deti je dalsi level). ;)
A prujem taky ustane, je z hormonalni nerovnovahy a pokud jite jen jogurt, tak tomu moc nepomahate, poradne se najezte, na nervy to taky pomuze.At se vam dobre dari a uzivate si novy zivot. :mavam:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1188
20.1.20 19:53

Ahoj, mela sem prvni chvile po porodu krusnejsi, hodne pomohl partner a moje mamka. Urcite bych zatrhla delegace doma, mas sestinedeli a mate s malinkou odpocivat a sblizovat se. Myslim, ze by ti mohlo pomoct obratit se na odbornika, pomoc psychologickeho razu. Rozhodne to neni ostuda, tve telo je plne rozbourenych hormonu a vse je pro tebe cerstve. Urcite bych zkusila pohledat, pozadej o radu pediatra nebo primo v porodnici by mohli poradit. Neboj se, bude lepe :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1360
20.1.20 20:10

U prvniho jsem na tom byla psychicky spatne 6 mesicu. Nenapadlo me se obratit na psychologa a zvladla jsem to sama diky rodine a manzelovi. U druheho jsem uz vedela, ze to bylo spatne. Dala jsem si predsevzeti, ze pokud do stejneho stavu znovu spadnu, tak OKAMZITE vyhledam odbornou pomoc! Nastesti to nebylo potreba. Proto radim, nevahej a pozadej o pomoc odbornika, partnera, kamaradku,… priznej nekomu, co prozivas. Vim, ze je to moc tezke, ale nenech to rozjet. Drzim palce a preju krasne chvile s miminkem :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
854
20.1.20 20:17

Mně pomohlo neprijimat návštěvy, dokud se na to nebudu cítit. Taky mi pomohlo být aspoň občas bez dcerky - např. tatínek pohlídá malou v autě a já 20 minut nakupuju, to byl balzááám :kytka:
Pokud je malé dobře u Tebe v posteli, tak si ji tam klidně vezmi. Ona i Ty dobře vycítíte, co je pro vás nejlepší. Hlavně neposlouchat chytré příbuzné :)
A taky pomůže čas. Mně první týdny přišlo, že můj život skončil. Tak za 2 měsíce si to sedlo a zjistila jsem, že s mimčem přece můžu téměř kamkoliv a dělat cokoliv. Prostě to šestinedělí je taková „zkušební doba“, všechno se učíš, hledáš si režim, pak už to budeš zvládat levou zadní :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1826
20.1.20 20:21

Ahoj, vis jak se tomu rika co prozivas. Sestinedeli, presne jak pises. Je to jakysi stav kdy mas pocit ze je vsechno naopak si stastna ale zaroven mas obavy jsi nastvana a nejsi. Je to koktejl ruznych emoci a myslenek. U nekoho to trva dele nez 6nedel u nekoho ani to ne. Radu mam, muchlej se s malou co potrebuje protoze to rychle utece. Soustred se jen na vas dve, ulehcis tim manzelovi. A neboj, deti rychle rostou rychle tohle obdobi prejde stejne jako obdobi rust zubu, nocnich mur, atd…vsechno je jen obdobi…ale ty jsi ted ve fazi, kdy musis pockat az si to vsechno sedne a poradne se szijete. Neboj, chce to jen cas

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3173
20.1.20 21:06

Jo, šestinedělí stojí prostě za houno :? Teda aspoň u mě to tak bylo, pořád se mi chtělo brečet, ani jsem nevěděla jestli jsem šťastná nebo ne..byla jsem totálně mimo, jako fakt…můžu ti jen říct že to přejde. Mám tři měsíce po porodu a cítím se dobře. A tebe to taky přejde, neboj, nakonec to uteče a budeš zase v pohodě :hug: hodně mi pomohlo chodit ven s kočárkem, teda když to počasí dovolilo. Doma by mi hráblo…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
14519
20.1.20 21:51
@Anonymní píše:
Ahoj,
jsem 14 dní po porodu, mám úžasnou a krásnou dcerku za kterou bych dýchala. Je tu ale problém který se postupně začíná zhoršovat… Už v porodnici jsem cítila že to psychicky nezvládám, vzhledem k tomu že jsem měla dva dny před porodem křížové bolesti tak jsem nespala, a po porodu to už také nešlo. Naštěstí nás třetí den pustili domů a já měla pocit že se to aspoň maličko zlepšilo, přítel mi dost pomáhal a tak jsem si mohla taky trošku odpočinout. Pak se ale na nás navalili rodinné návštěvy, všichni strašně chytrý, malou mi neustále někdo bral z náruče a stále jsem jen poslouchala jak je malinká celá po tatínkovi (jako bych já byla inkubátor který malou devět měsíců pekl a pak vyflusnul). Do toho zdravotní problémi v rodině. Malá se v noci zbudí na krmení a hnet zase spí akorát pravidelně každý den po 4 hodině už nespinká a brečí, přestane jen když si ji k sobě vezmu, ale jakmile ji dám zpět do postýlky tak znovu začne brečet. Teď se všechno zhoršilo tím že přítel po týdnu co s námi byl doma se vrátil do práce a má noční směnu takže jsem s malou v noci sama. Mám o ní hrozný strach aby se jí něco nestalo nebo abych něco nezanedbala. Vždy když přítel není poblíž tak potají pofňukávám. Mám prostě pocit že je všechno vzhůru nohama a že už to nikdy nebude dobré. Do toho z nějakého důvodu nemám chuť k jídlu, celích 14 dní se živím každý den jedním jogurtem a i ten ve mě dlouho nevydrží a mám každou chvíli průjem. Nekojim takže to nijak malou neovlivňuje. Nevím co dělat, mám pocit že se každou chvíli zbláznim, nedokážu ani pořádně ten pocit popsat. Jak jste to měli v šestinedělí vy? Vaše pocity a zkušenosti? Co vám pomohlo? Děkuji.

u dcery byly prvni 2 tydny relativni pohoda. Dcerka se nakrmila a spala a tak stale dokola prvni 2 tydny.

Pak prisel prelom 2-3 tyden a vse slo do kytek. Dceri se rozbehla paradni 3m kolika, kdy rvala od 6 rano do 12 vecer, ja nedelala nic jineho, nez ze jsem nosila.

Jo, mela jsme pocit, ze se zblaznim a zrejme jsem k tomu nemela daleko. Mela jsem taky pocit, ze to uz NIKDY nebude dobre, ze ta hruza nikdy neprestane, ze zkolabuju a spatne to skonci. Byla jsem fyzicky a psychicky tak vycerpana, ze si to predstavit nedokazes.

Z toho co pises, tak u tebe to je pohoda, takze nejak nechapu, v cem presne vidis problem?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
21.1.20 17:11
@Anonymní píše:
Ahoj,
jsem 14 dní po porodu, mám úžasnou a krásnou dcerku za kterou bych dýchala. Je tu ale problém který se postupně začíná zhoršovat… Už v porodnici jsem cítila že to psychicky nezvládám, vzhledem k tomu že jsem měla dva dny před porodem křížové bolesti tak jsem nespala, a po porodu to už také nešlo. Naštěstí nás třetí den pustili domů a já měla pocit že se to aspoň maličko zlepšilo, přítel mi dost pomáhal a tak jsem si mohla taky trošku odpočinout. Pak se ale na nás navalili rodinné návštěvy, všichni strašně chytrý, malou mi neustále někdo bral z náruče a stále jsem jen poslouchala jak je malinká celá po tatínkovi (jako bych já byla inkubátor který malou devět měsíců pekl a pak vyflusnul). Do toho zdravotní problémi v rodině. Malá se v noci zbudí na krmení a hnet zase spí akorát pravidelně každý den po 4 hodině už nespinká a brečí, přestane jen když si ji k sobě vezmu, ale jakmile ji dám zpět do postýlky tak znovu začne brečet. Teď se všechno zhoršilo tím že přítel po týdnu co s námi byl doma se vrátil do práce a má noční směnu takže jsem s malou v noci sama. Mám o ní hrozný strach aby se jí něco nestalo nebo abych něco nezanedbala. Vždy když přítel není poblíž tak potají pofňukávám. Mám prostě pocit že je všechno vzhůru nohama a že už to nikdy nebude dobré. Do toho z nějakého důvodu nemám chuť k jídlu, celích 14 dní se živím každý den jedním jogurtem a i ten ve mě dlouho nevydrží a mám každou chvíli průjem. Nekojim takže to nijak malou neovlivňuje. Nevím co dělat, mám pocit že se každou chvíli zbláznim, nedokážu ani pořádně ten pocit popsat. Jak jste to měli v šestinedělí vy? Vaše pocity a zkušenosti? Co vám pomohlo? Děkuji.

Nevím, kolik ti je let, ale přijde mi to, jako by jsi byla už starší máma (bez urážky). Ale radim ti, neodmitej návštěvy. Neříkám, aby sis zvala deset lidí zaraz, ale třeba jen kamarádku. At si máš s kým pokecat. Nebo řekni máme ať přijde, malou nekojis, tak ji dej máme a bez se projít. Není ani hrozná zima, tak výraz s malou na prochajdu. Ale nebuď sama. To mi přijde nejhorší. Já měla miminko špici, takže celej den kromě krmení spalo a já byla vděčná za to, že za mnou přes den někdo přišel, protože jinak bych se zbláznila z té samoty. Neřeš, jestli máš doma uklizeny nebo ne. To je stejně fuk. Pokud ty nebudeš v pohodě, tak ani mimčo nebude v pohodě. S tím jídlem to taky není dobrý. Zrajes akorát k tomu, aby jsi zkolabovala. Ale hlavně si s někým o těchto svých pocitech promluv. Nejen se svým chlapem ale fakt s kámoškou nebo mámou. Je totiž hrozný se v tom plácat sama. :hug: :hug: :hug:

A hlavně neodhanej od sebe lidi, když ti budou chtít pomoc. Nech malou tatínkovi a bez s kámoškou na prochajdu, pokecej si. Malá to hodinku dvě s tatínkem zvládne. Hlavně se neuzavirej doma a neizoluj se.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama