Strach být šťastná, panické ataky

Ahoj, omlouvám se za anonym..ale je to pro mě dost osobní..Kdysi jsem trpěla na panické ataky.. pak mi moje Mudr dala žádanku k psychiatričce a po pár sezení bez léků ( odmítla jsem jakékoliv prášky, bála jsem se že bych do budoucna na tom mohla být závislá, navíc prostě si myslím že léky problém jen tlumí, neřeší ho), jsem najednou byla úplně v klidu, už žádné problémy prostě nic. Žádný strach. Myslela jsem si že jsem se z toho nadobro dostala a byla jsem na sebe hrdá že jsem to zvládla bez prášků a podle psychiatričky i celkem rychle. Teď po pár letech se mi to vrátilo, už jsem skončila na pohotovosti s podezřením na infarkt, u doktorky brečící že mám křečové žíly a že to musím rešit že se bojim že umřu, to mě vyděsila kamarádka že mám křečáky a ja se hrozně bojím plicní embolie ( moje babička na ni zemřela + můj první panický záchvat skončil na pohotovosti kdy mi doktorka řekla že to vypadá na embolku a že nemám brečet, že si za to mohu sama) no a ke všemu přišlo pro mě něco horšího než všechny záchvaty- strach jíst.. tekutá strava, nebo piti mi nevadí.. ale jakmile mám jíst něco co musím kousat mám pocit že to nedokážu spolknout a jak kdyby přijde pocit že to musím dopolknout… moje Mudr mi řekla že kdybych měla problém v krku tak mi to bude dělat pořád ne jen u takové, nebo makové stravy.. no a že jestli nechci zkusit znovu psychiatričku..nemáte někdo zkušenosti ze by se vám tohle u panických atak udělalo? A hlavně já nechápu proč teď, znovu.. ve výsledku Žádný stres nemám.. jsem na mateřské s malým a jediné co mě napadá.. mám strach být šťastná.. mám prostě v sobě že jakmile člověk má pocit že se mu daří a je šťastný přijde nějaká rána. Příklad jsem vdaná, svého muže miluji, i on mě.. podporuje mě.. se vším mi pomůže. Snaží se mě rozveselit. Bojím se si říct že jsem fakt šťastná, protože co když třeba tak ideální není a jen si ho idealizuji a třeba za rok přijde s tím že už se mnou být nechce. Svého syna miluji nejvíc na Světě, a bojím se přiznat že jsem šťastná a že bych bez něj nemohla žít, bojím se že by se mu něco stalo.. a tak je to se vším… mám pocit že když se budu vnitřně trápit zabranim tak situacím kterých se bojím.. i když moje racionální já mi říká že je to blbost.. moje psychiatrička mi řekla tehdy že si myslí že u mě je pry problém někde jinde než psychika.. prý si myslí že mi chybí hormon štěstí a tehdy mi nabizela prášky co podporují jeho tvorbu.. já je odmítla.. myslíte že strach být šťastná je prostě to co způsobuje tohle vše? Nebo že mi fakt chybí nějaký hormon? Moje okolí si myslí že jsem hrozně materialistická a že jediné z čeho podle nich mám radost a jsem šťastná jsou jen materiální statky..a jedna známá mi rekla že materiální věci mi nezpůsobí štěstí a že jsem podle ní citový mrzáček.. hojici si své šrámy na tom utrácet peníze.. to bylo po mojí odpovědi na otázku kdy se nebojím fakt si říct že jsem šťastná.. ale ona nepochopila že já neberu na stejné úrovni jako třeba city, beru to tak že u věci se nemusím bát z radosti protože ta věc mě sama od sebe neopustí, když se ji něco stane tak je nahraditelna, to člověk není… nevím proč mám takové úvahy.. někdy bych si přála být jako můj malý syn.. ten nemá strach z ničeho. Podle mých rodičů jsem byla taková odmalička.. že prý jsem nebyla jak ostatní děti, že kde mě nechali tam mě našli.. nikdy jsem nedostala odvahu porušit něco co jsem dělat neměla ačkoliv moji rodiče měli liberální výchovu. Ve školce jsem se s nikým nebavila, protože jsem měla pocit že nezapadám. Vlastně mám asi jen jednu dobrou kamarádku, když jdu s malým na hřiště a potkáme jiné maminky co se mezi sebou začnou bavit a chtějí mě zapojit do rozhovoru tak se snažím, ale stejně nakonec skončím u toho že odpovim na otazky a radši se klidím bokem, přitom bych tak ráda se uvolnila a normálně hovořila. Nevím myslíte že jse se už tak vadná prostě narodila?