Těhotenství, pocity izolace

Anonymní
28.9.20 18:03

Těhotenství, pocity izolace

Předem děkuji za jakoukoliv podporu, nebo radu.
Jsem na konci těhotenství a mám pocit, že mě vše dohání k šílenství, jsem si naprosto jistá, že tyto pocity souvisí s jeho celkovým průběhem.
Pro začátek tedy, mé těhotenství nevzniko vůbec šťastně. V lednu jsem opustila skvěle placenou práci, důvodem byly praktiky vedení, se kterýma jsem nesouhlasila. Nějaký čas po výpovědi jsem našla skvělou práci, nástoupit jsem měla během následujícího měsíce, jenomže jsem neplánovaně otěhotněla přes Mirenu 8o, vůbec jsem tomu neveřila, nechtěla jsem dítě, ale k potratu jsem nenašla důvod, abych si jej obhájila (do té doby jsem vedla hodně veselý život plný večírků a cestování). Měla jsem všechno, peníze, věk (27), zkušenosti, školu, podporu rodiny, proto jsem na potrat nešla.
Přítel dítě nechtěl (plánoval mít bezdětný život, já děti taky nechtěla, ačkoliv je mám ráda).
Už od začátku jsem věděla, že ten plůdek na mě spoléhá a to, že si našel cestu k životu i přes Mirenu ve mně vzbudilo velmi silné ochranitelské pocity.

Jenomže cesta k přítelově smíření se s těhotenstvím byla trnitá a bolestivá, žijeme v zahraničí, máme tu kupu přátel, ale já jsem se cítila neskutečně sama. Do toho zavřeli firmu, kam jsem měla nastoupit, tak se mi k samotě přidala nezaměstnanost. Začaly se mi vracet úzkosti a deprese, se kterýma jsem bojovala už dříve, začala jsem tedy chodit každý týden k psychologovi. Přítel se snažil, občas mi ale dával najevo, že to nezvládne. Chyběla mi rodina, do Čr jsem jít ale nechtěla, chtěla jsem dát partnerovi šanci být otcem (on by mě tu sice nedržel, ale vím, že by ho to časem dohnalo a mrzelo, že jsme to alespoň nezkusili).
Začala jsem se izolovat před přáteli, celé dny jsem jen spala, nechtěla jsem, aby někdo viděl mou mizérii.

Má trpělivost se začala vyplácet. S přítelem jsme hledali společné bydlení, koupili auto, terapie mi v celku pomáhala, přestala jsem se tolik izolovat. Bohužel mé depresivní stavy nepřestaly. S nejistotami, které přišly jsem se přestala cítit v této zemi bezpečně. Přítel je zlatý člověk, nikoho jsem nikdy tolik nemilovala, je ale někdy až moc sebevědomý a na vztahu se to podepisuje. Například se mnou dlouho nechtěl vážný vztah. Po té, co jsem se přestala o něco pokoušet jsem se zamilovala do někoho jiného, on to nesl hrozně těžce, bojoval, aby mě získal zpět a od té doby jsme spolu až do teď.
Současná situace:
Stále chodím k psychologovi. Někteří moji a přítelovi blízcí jsou vážně nemocní, on se ale vracet nechce, což mě trápí. Přítel ze mě cítí, že tu žít nechci, řekl mi, že mě tu nebude nikdy s dítětem držet, já bych ale chtěla udržet úplnou rodinu.
Mám před porodem, pořád spím, opět nechci nikoho vídat (patří to ke konci těhotenství?), mám pocit, že mi nikdo nerozumí, vadí mi nezávazné užívání různých návykových látek v mém okolí (sice to není často, ale mám pocit, že jsem prostě už na jiné úrovni smýšlení).
Přítel je zlatý, občas mám ale stavy, kdy ho nenávidím, najevo mu to nedávám, protože to prostě můžou být hormony.
Chci být našemu dítěti dobrou mámou, teď se ale cítím mizerně. Někdy těhotenství lehce lituji, pak mě to mrzí. myslíte si, že tyto pocity zmizí? Přeci jen bylo těhotenství neplánované, přišla jsem o práci, korona…možná se vše zlepší s porodem…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
4826
28.9.20 18:08

Tyhle pocity nezmizí, protože jsi očividně s člověkem co o tebe a dítě moc nestojí. Váš vztah se stejně rozpadne, nevěřím tomu že člověk co celý život nechce dítě, klidně ti řekne ať si těhotná jedeš zpátky do svy země, bude úžasný otec. Moje rada z ní-odejdi dřív než porodis, s dítětem na světě je všechno těžší a složitější.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
28.9.20 18:14

Možná jsem se k příteli špatně vyjádřila. Na dítě se moc těší, opravdu mi pomáhá, trvá na tom, že bude u porodu. Zároveň mi řekl, že by si neodpustil mě tu držet, pokud tu budu nešťastná, že udělá vše proto, aby si udržel s dítětem kontakt, ale trápit nás nebude. Že ho to bude mrzet, protože mě a dítě miluje. Bavili jsme se čistě hypoteticky. Uznává, že by se časem přestěhoval s námi, zaručit mi to ale nemůže.

  • Citovat
  • Nahlásit
666
28.9.20 18:47

Tehotenstvi, hormonalni boure… určitě vydrž. Moje bylo plánované a chtene a i pres to mám podobně pocity. Pokračuj s psychoterapii a reflektuj na celou situaci za cca rok. Nezačalo to u tebe vesele, ale věřím, ze je šance u vás na happy end. Žiji take v zahraničí, určitě je možnost jít do práce drive, což ve tvém případě muže být vítané. Myslím, ze to spoustu věci změní.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
28.9.20 19:17

@Adelkadd
Moc děkuji za podporu :srdce:. Číst si něčí osobní zkušenost je pro mne k nezaplacení. Můj psycholog mi též řekl, ať vytrvám, po porodu bude vše jasnější.

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama