Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Tichá domácnost - není to poprvé ani naposled
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
21.7.08 17:28
A co zkusit hystericky nebouchat holky a raději si problém zkusit v klidu vyříkat? Třeba u vás nebude tak ticho?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.1.09 15:01
My s manželem jsme oba děsně tvrdohlaví a když se chytneme,dokážeme trucovat i týden nebo dokonce 14 dní 
Mě je to vždy nepříjemné a jemu taky,a oba vyčkáváme, kdo první doleze..takže někdy on…jindy já…ale čím jsme starší a rozumější tak to zkracujeme,Takže pokrok(jsme spolu 15 let) 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.1.09 15:42
Rada:
MOje mamka dela to, ze je mila, usmevava, neresi to, co bylo duvodem, zepta se, zda chce tata kavicku a to tatu vytaci natolik 
, ze pak je normalni, zacne muvit a zapomene. Resp. je mu trapne byt k ni „hruby“ tou svou nekomunikaci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
JaSe
15.1.09 17:26
Ahoj,
když jsem ještě byla s bývalým manželem, tak jsme také měli každou chvíli tichou domácnost. Vždycky jsem se naštvala a přestala s ním mluvit. Vydržela jsem to den, dva (šlo to snadno, ráno odjel do práce, navečer se vrátil, večery a noci trávil v obýváku a já s dětmi v ložnici), vyštěkla jsem na něj vždycky jen to, co bylo nutné a pak jsem přilezla ke křížku, protože dlouhodobé ticho nevydržím. A nakonec jsme se dozvěděla, že ne já s ním, ale on se mnou nemluvil .
Neumím se chovat mile a přetvařovat se, když to ve mě vře, ale on přišel jako první se usmířit tak jednou, dvakrát. I jsem mu vyhrožovala, že už nikdy nepřilezu ke křížku jako první. Dopadlo to tak, že jsme rozvedení. Ale samozřejmě ne kvůli tiché domácnosti .
Ahoj
Jana
- Citovat
- Upravit
16.1.09 20:32
Ahojte holky, já jsem tedy diskuzi nepřečetla celou, jen jsem ji tak přelétla, ale musím vám říct, že vůbec nechápu, jak mlžete mít tichou domácnost třeba týden 
To úplně zírám… to bych nevydržela, já jsem taková ukecaná, tak to by mě za chvíloi vezli
Já když se s manželem pohádám, tak se někdy stane, že spolu chvíli nemluvíme, ale oba dodržujeme takový pravidlo, který nám řekla moje bábinka, když jsme se brali: nikdy neusínejte rozhádaní, protože nikdy nevíte, co se může stát. Takže od sebe nikdy neodcházíme pohádaní a nikdy nejdeme spát aniž bychom se usmířili. Bábinka mi vždycky říkala, že to takhle s dědou mají, ale nikdy jsem se nad tím nezamýšlela, ale po svatbě jsem se nad tím pořádně zamyslela a něco na tom bude 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.09 23:20
Já mám taky nemluvu co se prostě naštve a já nevím proč… Já jsem ukecaná, někdy až moc, a mlčet prostě nevydržím… On je specialista na výmluvné obličeje (kterým já nerozumím), prostě styl, který se přisuzuje spíš ženským „já se zatvářím a ty si domysli“.
Třeba se ho zeptám, jestli můžu večer do divadla, on že jo, ale udělá ten svůj obličej a já teď nevím. Tak se ptám „Nevadí ti to?“ a on zase s nasupeným výrazem „Ne“ (podotýkám, že jsem si vymínila jeden večer týdně volno, kdy manžílek hlídá)
Už to neřeším, řekls ne, tak ne, ignoruju veškerou řeč těla a výraz v obličeji, pokud něco vadí, tak to řekni a hotovo, jinak se tím odmítám zabývat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
4.2.09 14:03
Jsem děsně ukecaná, ale když mě na***e, tak vydržím nemluvit taky tejden 
.
- Citovat
- Upravit
SAGA
8.10.10 08:59
Tichá domácnost
Něco k tomu urážení taky napíšu, já mám doma manžela, který se uráží každou chvíli a nemluví se mnou třeba 14 dnů, nesmím s ním promluvit a když to zkouším, tak vyvolá novou scénu, že do něj reju. Každý den jen ráno pozdraví a večer když přijde domů. Nenávidím tyto situace, dříve mi to vadilo a byla jsem z toho šílená, ale dnes už jen uvažuji jak bych od něj odešla a měla jsem klid, jelikož za ta léta co jsme spolu jsem už z toho unavená a vím, že to k ničemu nevede. Nikdy neuzná svou chybu, neumí se omluvit a ani usmířit, vždy jsem ho musela já přemlouvat, aby začal mluvit, nemluvil ani s dětma, jen v práci ze sebe dělal jak je ohromně společenský a zábavný a se všemi se smál a když přišel domů, tak dělal dusno!!!! Někdy mám pocit, že ho za to už nesnáším a stále častěji myslím na to jak od něj odejdu!!!!Černoška
- Citovat
- Upravit
20.2.11 11:04
my jsme taky měli s přitelem měli tichou domacnost ale řekli jsme si že je to zbytečné teď si to raději vyříkame. Když se zeptam proč jsme to neřešili takhle na začatku vztahu mi povida že to o platilo na jeho mamku tak aby se s nim nemusel hadat tak mlčel tak to zkoušel i na mě ale u mě to neplatí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.2.11 12:16
Tak já se k vám taky přidávám. Mužskej je strašně, ale strašně tvrdohlavej. Pamatuju si na začátku vztahu jsem vždycky přilejzala já, ale pak jaksi mě docházelo, že se omlouvám i za věci, který jsem neudělala. Nevim, ale pak jsem chodila čim dál míň. A teť po 8 letech manželsví to došlo tak daleko, že prostě nepřilezu (pokud jsem tedy neudělala chybu já) a jsme schopný chodit kolem sebe jak cizý lidi třeba i měsíc. Je to smutný, ale je to čim dál horší. Přitom já nejsem vůbec konfliktní člověk a nerada se hádám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.4.11 20:39
Tak takhle to máme v poslední době taky. Proto jsem hledala diskuzi o tomto problému. A koukám, že to není jenom u nás. Ale je to teda fakt nepříjemný. Přiznávám, že tichou jsem začala já a už bych chtěla, abysme si to vyříkali. Jsem si vědoma, že jsem to tentokrát asi fakt přehnala a teď se z toho nějak nemůžeme vyhrabat… Nejsem hádací typ…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.5.11 19:02
Tak na takové chování bych byl asi opatrný. Nic nevyšumí. Nikdy. Zůstane někde jako šrám, jako stará zanícená rána. I když to tak na první pohled nevypadá.
Nakonec z toho může být oboustranný průser.
Jeden nezvládne nápor těch nevyřešených vyšumnění, šrámů a křivd a druhý nezvládne nedostatečnou komunikaci a začne hledat někoho jiného, s kým se mu bude líp komunikovat.
Mluvím (píšu) z vlastní zkušenosti…
Opravdu bych to nepodceňoval a a na přístupu „tichá domácnost“ bych honem začal pracovat.
- Citovat
- Upravit
7.5.11 19:20
Verrunka píše:
Ahojte holky, já jsem tedy diskuzi nepřečetla celou, jen jsem ji tak přelétla, ale musím vám říct, že vůbec nechápu, jak mlžete mít tichou domácnost třeba týden
Já když se s manželem pohádám, tak se někdy stane, že spolu chvíli nemluvíme, ale oba dodržujeme takový pravidlo, který nám řekla moje bábinka, když jsme se brali: nikdy neusínejte rozhádaní, protože nikdy nevíte, co se může stát. Takže od sebe nikdy neodcházíme pohádaní a nikdy nejdeme spát aniž bychom se usmířili. Bábinka mi vždycky říkala, že to takhle s dědou mají, ale nikdy jsem se nad tím nezamýšlela, ale po svatbě jsem se nad tím pořádně zamyslela a něco na tom bude
tak pod to se klidně podepíšu a mám vlastní zkušenost: s přítelem se kterým jsem byla před manželem, jsme se jedinkrát v životě pohádali kvůli naprosté hovadině - pár dní na to měl nehodu(neviděli jsme se, pže ten večer zrovna pracovně odjížděl),další naše shledání bylo až na jeho pohřbu 
dodneška si tu hovadinu vyčítám a dávám si na to pozor ikdyž to už je přes deset let
ale k tiché domácnosti - manžel je/byl na to expert měli jsme naplánovaný „hezký“ večer, udělala jsem chlebíčky a zhádali jsme se(ani nevím proč). Po chvíli jsem se šla úplně normálně zeptat, zda si ty chlebíčky už dá - neodpověděl a čuměl na mě jak bůh pomsty - tak milé chlebíčky putovaly do koše. Do dneška mi to vyčítá jakou na ně měl chuť a že jsem je vyhodila - smůla 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.5.11 08:39
SAGA píše:
Něco k tomu urážení taky napíšu, já mám doma manžela, který se uráží každou chvíli a nemluví se mnou třeba 14 dnů, nesmím s ním promluvit a když to zkouším, tak vyvolá novou scénu, že do něj reju. Každý den jen ráno pozdraví a večer když přijde domů. Nenávidím tyto situace, dříve mi to vadilo a byla jsem z toho šílená, ale dnes už jen uvažuji jak bych od něj odešla a měla jsem klid, jelikož za ta léta co jsme spolu jsem už z toho unavená a vím, že to k ničemu nevede. Nikdy neuzná svou chybu, neumí se omluvit a ani usmířit, vždy jsem ho musela já přemlouvat, aby začal mluvit, nemluvil ani s dětma, jen v práci ze sebe dělal jak je ohromně společenský a zábavný a se všemi se smál a když přišel domů, tak dělal dusno!!!! Někdy mám pocit, že ho za to už nesnáším a stále častěji myslím na to jak od něj odejdu!!!!Černoška
Můžu se zeptat jak dlouho jste spolu a jak často máte tichou? Mám teď velmi velmi podobný problém. Dokážu respektovat, že já jsem člověk co vše řeší hned, ale on je trucant (ačkoliv tvrdí, že není uraženej), ale co nedokážu překousnout je to, že se nebaví ani s dětma. Pozdraví ráno a po příchodu z práce. Když přijde pozdě, ani nedá vědět. Malého (6 měs.) si nepochová a s dcerou slovo nepromluví. Ačkoliv je teď nemocná a bere atb, nezeptá se jak jí je, nic. Neexistujeme. Dostane jídlo, nepoděkuje. Cítím se jako největší póvl a děti to samozřejmě vnímají. Dcera u stolu nahlas poděkuje a kouká na mlčícího otce. Mám chuť s ním zatřepat aby se probral. Pokaždém jeho trucování jsem já docházela s omluvami a dolízáním…teď ale nechci. KOnflikt vznikl, když jsem malému kapala do nosu a on prudce otočil hlavičku a já jsem ho drápla kapátkem, takže měl pak kapičku krve. Manžel na mě vyjel, proč nedávám pozor a co mu to dělám a podobně, přitom se nijak neangažoval a koukal na TV. Malého nikdy ani nepřebalil, ani nekrmil, ani nekoupal a na mě hučel co dělám špatně a že když to neumím, tak on mě musí poučit! To už jsem nevydržela a řekla mu, že když sám nic nedělá, tak nemůže ani poučovat a co mi to říká, jako bych to udělala snad schválně! Od té doby (3 dny)ani slovo a jen dusno. Je mi z toho špatně. Děti jsou nemocné a jsem celé dny zvařená doma. Pak přijde domů arogantní chlap, co se o nikoho z nás nezajímá. Mám pocit, že jsem okrádána o cený čas, kdy mám být šťstná a spokojená a jeho vino to nejde. On se nikdy neomluví. Když jsem zavedla debaty na téma co kdo udělal špatně a co nemáme dělat, tak se omluvil úplně arogantně ve smyslu jsem debil a pitomec a všechno dělám špatně tak se omlouvám. Prostě opět arogance. POtřebovala bych mu dát nějakou lekci. btw na výročí seznámení mi nedal nai pusu, stejně tak na den matek…ví jak to mám ráda a mám pocit, že to schálně nedělá. Nechci žádné dary, jen to gesto, že si vzpoměl a obejme mě nebo políbí. Nestojím mu však za to. Na prvního máje když jsem mu řekla ať jde aspon mi dát pusu k váze se šeříkem, tak miřek, ať ji podám, že nebude vstávat. 
cítím se jako nicka. Nemám absolutně žádné sebevědomí, což si všimlo už i okolí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.5.11 12:32
uf, tak to je síla. Jeden takový dotaz: když se chová jak arogant, tak proč mu ještě servíruješ jídlo?
to by ho aspoň trochu netrklo? Když se takhle chová, tak proč by měl mít plný servis?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
