Ahoj, ja zkusenost mam. Je to uz 3 roky co nam nahle umrel tata. Mamka to nesla hodne spatne, davala se z toho dokupy hodne dlouho a musela vyhledat odbornou pomoc. Nekdy to bylo lepsi, neldy horsi, zachvaty place, vzteku „jak nam to mohl udelat“ a td. Hodně ji pomohl to ze mela doma stale meho brachu a to ze si musela hledat praci (otec byl invalida s 24h peci od mamky). Ale dostala se z toho. Jinak.. uprimnou soustrast 

Pomůže opravdu jen čas. Takových lidí, kteří zůstanou po smrti partnera sami, je hrozně moc. Tak to prostě chodí. Pokud spolu rodiče byli tak dlouho, smutek se povleče. Je potřeba, abyste maminku chápali. Ale zároveň ji podporujte v tom, aby v těchto těžkých časech neopustila to, co ji baví. Aby ji smutek nesemlel úplně. Bude se to zlepšovat, ale může to trvat dost dlouho. Upřímnou soustrast. Držte se! 

No babičce se výrazně zvedla kvalita života a přestalo se jí zhoršovat zdraví.
A ne, nežila s žádným násilníkem a nezodpovědným člověkem, jen děda trpěl kromě rakoviny i depresemi a panickou úzkostí.
Anonym vzhledem k údajům o rodině.

Ahojki, upřímnou soustrast.
Mám zkušenost, a špatnou, nezlob se, že to říkám. Tady prostě záleží jen na tom, jak silná mamka je.
Moje mamka to nezvládla, s úmrtím otce se nikdy nesmířila /přitom dlouhá nemoc, nic náhlého/, změnila se, zahořkla, sebelítost, obviňování všech okolo -lékařů, nás/. Když jsem jí chtěla pomoct, a vzala si ji k sobě /jsem sama s dcerou/, tak peklo, hádky, nic jí nebylo vhod, vše špatně, blbej byt, horko, schody, po pár dnech se vrátila k sobě domů, kde byl domek, zahrádka, políčko. Brácha bydlí v místě, ale s tím se taky furt hádala. Tak si vyžádala, abych u ní nechala bydlet dceru. Tehdy tříletá, tak jsem pustila školku, kterou jsem na odvolání dostala, a nechala holku rok u babičky doma, že jí to pomůže, na víkendy jsem jezdila za nima. Roky jsem si toto vyčítala, že jsem to holce udělala,,,ale ta si to naštěstí dávno nepamatuje. Taky všechno špatně, holka prý nevychovaná, špatně jí, málo samostatná, no všechno na ní viděla, jako babička se k ní moc nechovala.
No zemřela 5 let po otci, mrtvička, ale jak říkám, ona se v tom tzv. rochnila, na potkání si všem stěžovala a nadávala, chodila i k lékaři, měla nějaké prášky, ale nepomohlo to. Změnila se strašně, nikdy taková nebyla.

Tak přeju, ať vaše mamka to zvládne líp, opravdu záleží jen na síle toho člověka, a jestli neodmítá pomoc.

znám to od babičky. Po smrti dědy zůstala sama v baráku na vsi. Došlo to tak daleko, že 3× týdně volala našim ve 23 hodin že je jí špatně a ať jí vezmou doktoru. Přijeli, odvezli 30 km na pohotovost a ve 3 ráno dovezli zase domů. A mamka ve 4 vstávala do práce. Mamka i taťka se z toho skoro složili. Ale babičce to bylo jedno, vždyť jsou mladí a ona chudák stará. Táta se i bál jí říct, že dostal mrtvici a nemůže u ní na baráku makat jako doteď. Do toho se starali ještě o nemohoucí babi a dědu z mamky strany. 15 celodenní propustek za měsíc byl normál. Ale staří lidé čekají, že jim děti poslouží do smrti doma. Stejně jako před 100 lety. Naši už mají vybraný domov důchodů, kam by chtěli, až nebudou zvládat být sami.

Taky mám bohužel zkušenost. Loni náhle zemřel tchán. Tchýně odmítla jít k nám-oba její synové s rodinami žijou v Praze, ona v severních Čechách. Každou volnou chvilku jsme tam na střídačku jezdili a pomáhali, má tam spoustu kamarádů, kteří jí taktéž moc pomáhají. Chce to jen čas…tchýně se začala scházet s tchánovým kamarádem-znají se už léta, rozumí si a není sama. Je to těžké, přeji hodně sil…

Taky jsme to prožívali s tchyní. Před rokem a půl jsme z ničeho nic přišli o tchána. Tragická nehoda kterou nezavinil. Taková rána z čistého nebe. Bylo to strašné období. Tchyně to nesla velmi velmi těžce. Začínal právě advent a byly to hrozné Vánoce. Hned na to v lednu měli 50 let výročí svatby. Zhubla tak 30 kg, k tomu zdravotní problémy ze stresu, vysoký tlak, omdlívání, nespala…Trvalo velmi dlouho než se dostala do jakž takž normálu. Ještě že s ní žije nejmladší syn, takže není uplně sama a má se o koho starat a pro kohosi žít. My jsme 400 km daleko a není možné tam jezdit příliš často. Ale ano, chce to prostě čas.

mne zemrel otec nahle pred 12 ti lety, mne bylo tou dobou 19. Máma je puvodem ze slovenska. Cely zivot trepela, ze tam nechala rodinu a prestehovala se 800 km do cech. Bydli u ni sice bracha, ktery je svobodny mladenec, takze tam spolu nejak koexistuji, ale i tak to pro ni bylo tezke… a davala se z toho dohromady hodne dlouho. Cas vse asi musi zahojit sam. byly spolu tou dobou 32 let. Sestra ma vlastni rodinu a ja se na tu nasi take chystam, bydlime od sebe take 100 km. Dulezite je, aby o tom vsem mluvila, vybrecela se, dostala to ze sebe ven … jinak to neprejde

Moc vám všem děkuji za vaše příběhy a podporu, je mi jasné, že nejsme jediní, kdo přišel o blízkého člověka. Maminka o sebe vždy dbala, upravené vlasy, pedikůra, kosmetika, vždy jí záleželo na tom, jak je oblečená…modlím se, aby jí to neopustilo. A jak se hodně zmiňujete, pokud čas nevyléčí, jistě hodně zmírní.

Uprimnou soustast. U nas teda jeste o generci dal. Babicce nestastatnou nahodou zemrel manzel. Ve vysledku to vzala skvele. Verime ze diky tomu, ze vzdycky byla hrozne aktivni, mela spousty kamaradu, porad neco podnikala. Pomahala se starat o sve sourozence (dve sestry, obe uz taky zemrely). Doted bydlela sama, starala se i o chalupu (je ji pres 80).
Bojme se spis, co ted, protoze si hybla zady natolik ze prestala chodit, takze perace, te se rozchazi, ale z aktivni pani, co byla hrda na toto, ze vsechno zvladne, ted bude muset prijmout, ze uz dost veci asi nepujde. Uidime, jak dopadnou rehabilitace.