Už nevím, co chtějí

@Anonymní píše:
Chtěla bych se nějak účinně ohradit, abych to vždycky utnula, co nejrychleji. A bylo z toho jasné, že si za to můžou trochu sami. Klidně je i nějak šokovat, ale nedělat divadlo. Ty moje otázky, proč to říkají a " už to nedělej, „neříkej“, my odcházíme jsou na nic.
Tchyně před dětmi i před lidmi vypadá, že ani nechápe, proč k nim vlastně nejdeme (" měli jsme je poprosit, že chceme přijít"). A že musíme pochopit, že přes vnoučata nemá v důchodu na „jiné děti čas“ někam je brát nebo za nimi jezdit.

Tady mají lidi spoustu nápadů, tak třeba vás něco napadne. Já jsem vždycky vykolejená a tepe mi v hlavě.

Kontakt jsme omezili tak, že k nim už nechodime, to stačilo a nikam jinam nechtějí oni.. Jediný zájem, co projevili za poslední měsíce, je aby se s dětmi vyfotili u nich doma, aby měla tchyně fotky na besidku. A pak popřáli smskou nejstarší k narozeninám a poslali po manželovi peníze, prostřednímu už neposlali nic.

Bohužel pravda, prostě snili starat se o lepší děti a to mají. U nich spokojenost.
Hele, ty moje, kromě prostredniho už to neřeší, ono je poznat, když někoho nezajímáš. Radši jdou ke známým, ke kamarádovi. U toho jednoho vidím, že možná ještě trochu neví, ale těmi narozeninami si to pohnojili i u něj.

začal bych jednat stejnou měnou. na otázku z jejich strany ignorovat, na otázku proč neodpověděli bych odpověděl, že nemám kapacitu odpovídat na hloupé dotazy a podobně. A klidně bych i trošku přitvrdil. A určitě omezil návštěvy na dobu nejnutnější sebeobrany. A na dotaz proč k nim nezajdeš bych odpověděl, že nemáš čas marnit čas. A pokud by ti vadilo je potkávat, nezbývá, než se odstěhovat. Ale to by bylo asi jako nejkrajnější řešení.