Úzkosti z budoucnosti mých dětí

Anonymní
2.4.21 18:28

Úzkosti z budoucnosti mých dětí

Hezký den všem. Od konce ledna beru AD a Pregabalin na úzkosti. Ráno AD, večer Pregabalin. Večery a noci jsou už v pořádku a vyspím se. Ale každé ráno a přes den bojuji s černými myšlenkami. Mám výčitky, že nemohu mým dětem ( mám dvě), koupit byt nebo pozemek, mám strach, kde budou bydlet, zda budou mít dobrou práci, najdou vhodného partnera, budou mít děti. Nebo přemýšlím, zda si dobře vybraly školu, kterou studuji, vybraly si samy. Pořád se bojím, aby se jim nebo manželovi něco nestalo. Bojím se o to, co budu dělat, až jednou zůstanu bydlet sama, prostě se bojím snad úplně všeho. Na jedné straně vím, že zabývat se těmito myšlenkami je zbytečné, když nevíme nikdo, co se v budoucnu stane, ale nedokážu se toho zbavit. Chodím se denně projít, abych přišla na jiné myšlenky, moc to nepomáhá. Vlivem toho se nesoustředím, před týdnem jsem si nabourala auto do brány a úplně se z toho složila. Do práce nechodím, máme z nařízení vlády uzavřen provoz. Po covidu jsem ztratila před půl rokem čich a chuť. Jak z toho všeho ven, abych měla zase normální život? Změnit léky nebo se to ještě zlepší? Občas mám tak velký strach z budoucnosti, že mi přijde jednodušší to skončit raději teď než se něco stane. Vím, že to není řešení mých problémů, ale co mám tedy dělat? Děkuji za každou radu.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
4312
2.4.21 18:37

Rozhodně se s myšlenkami na ukončení všeho svěřit lékaři, nejlépe psychologovi, či psychiatrovi. Je složitá doba a bohužel to nahrává právě těmto stavům, kdy je člověk paralizován strachem - zde tedy různými obavami.
Hlavně si to nenechávej pro sebe - je moc dobře, že ses zatím svěřila alespoň zde.My Tě však můžeme jenom vyslechnout, ale Ty potřebuješ aktivnější práci, tudíž někoho, kdo bude blíž, než u klávesnice a monitoru.
Moc Ti držím palce a na Tvém místě klidně zavolám i na nějakou tu linku důvěry, než se dostaneš k pomoci. Tvůj stav rozhodně chce odborníka.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
588
2.4.21 18:38

Uuuuph, na psychoterapie chodis?

Poradim jen k tomu, co delat, abys nezustala sama - bud detem mamou, kterou budou chtit navstevovat. Jestli budes hromadka nestesti s aurou negativni energie, tak chtit chodit nebudou. To stejne pozdeji s vnoucaty. Pestuj dobre a pozitivni vztahy v rodine, a ono to pujde samo.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
34046
2.4.21 18:40

Měla bys pracovat na změně svého myšlení. Věř, že pokud jste děti dobře vychovali a umožnili jim vzdělání, určitě si v životě poradí, najdou si své místo ve společnosti. Je smutné, že máš tak malou důvěru ve své děti, až Ti to způsobuje deprese.

Vhodná by byla dlouhodobější psychoterapie.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
2.4.21 18:43

@nonina ahoj, děkuji za názor. Blízké okolí ví jak mi je, ví, že mám tyhle myšlenky, ale nedokážou mi pomoci. Mám svou psychiatričku, ta o mých problémech také ví, vše jsem jí řekla, ale momentálně je na dovolené. Vím, že si to hlavně musím v hlavě srovnat já, že léky nevyřeší vše, i když pomůžou. Ale jedna věc je něco vědět a druhá neustále kolující myšlenky v mozku. Večer, po Pregabalinu, mám klid, ale přes den jen přežívám.

  • Citovat
  • Nahlásit
K82
1563
2.4.21 18:46

Leky ti jen mirni priznaky, neodstrani pricinu. S tim pomuze psychoterapie.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4312
2.4.21 18:51
@Anonymní píše:
@nonina ahoj, děkuji za názor. Blízké okolí ví jak mi je, ví, že mám tyhle myšlenky, ale nedokážou mi pomoci. Mám svou psychiatričku, ta o mých problémech také ví, vše jsem jí řekla, ale momentálně je na dovolené. Vím, že si to hlavně musím v hlavě srovnat já, že léky nevyřeší vše, i když pomůžou. Ale jedna věc je něco vědět a druhá neustále kolující myšlenky v mozku. Večer, po Pregabalinu, mám klid, ale přes den jen přežívám.

Já to vím, mám sama za sebou období, kdy jsem nebyla schopna stracchem ani opustit byt. Bylo mi něco kolem dvaceti a nakonec jsem souhlasila s hospitalizací v psychiytrické léčebně, kde jsem setrvala 6 týdnů. Bo to období kdy jsem věřila tomu, že mohu za všechny problémy světa - od úmrtí princezny Diany, po války, umírání dětí na hladomor v Africe. Prostě totální kolaps psychiky. Nepomáhalo nic, nakonec vážně pomohla léčebna a celodenní věnování se práci jenom sama na sobě.
Je to již přes 20 let a od té doby jsem se do takového stavu již nedostala. Nastavila jsem si život jinak - a ne že bych taky neměla mít z čeho strach, ale už se jím nenechávám svázat. A kdyby náhodou něco takového přišlo, ihned to jedu opět řešit do klidu hospitalizace.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
16142
2.4.21 19:01

Hele poptřebuješ se svým mozkem naučit zacházet a neutápět se v tom, co ti rve úzkost do hlavy. To že ti úzkost cpe do hlavy to že bude všechno špatně v budoucnu je popdobně realistické, jako kyby ti cpala do hlavy představy že nás práškují z letadla. Úzkost lže a myšlenky které nutí k popzornosti mají za úkol abys cítila více úzkosti, nic moc jiného. Potřebuješ se naučit na to nenaskakovat a přecvaknout mozek hned jak se úzkost objeví do něčeho jiného.

Pořiď si tuhle knížku a začni s ní pracovat - popkud by se to nelepšilo po měsíci, kdy se budeš aktivně snažit s úzkostí zacházet nějak jinak, než že se do ní propadneš, najdi si psychoterapeuta/ku.
Respektive pořiď si knihu a začni s ná pracovat a zároveň se objednej někam na psychoterapii, spíš nenajdeš nikoho, kdo tě vezme dřív jak za měsíc - přeci jen - teď nám tak nějak už hrabe všem.

https://obchod.portal.cz/…e-z-uzkosti/

Hlavně nevysazuj léky - teď by se to celé jen zhoršilo. Až se vrátí psychiatrička, ozvi se jí, jesti to nechce upravit dávkování.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4830
2.4.21 19:14

Pokud se tvůj stav do 2 měsíců nezlepší, tak bych uvažovala o změně psychologa a úpravě léků.
Jinak pro tvoji informaci. Naši nám taky nekoupili byt, dům, pozemek, auto a já nevím co ještě. A všichni 3 máme kde bydlet a nemáme nějak špatný život atd. :)
Prostě dětem nemůžeš ušlapat cestičku. Jednou budou muset klopýtnout. O tom je život.
Užívej si toho, co máte a pracuj na tom, aby jste to měli stále a nemysli na to špatné, co by mohlo být.
A teď to nemyslím zle, ale tvé okolí a rodina ví, jak ti je a nechají tě sednout za volant???
Trochu hazard se tvým životem, ale i s životy ostatních. Nemyslím to zle, ale v takovém stavu bys fakt za volant sedat neměla.
Přeji ti, aby ti brzy bylo lépe a rychle se to srovnalo. :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
491
2.4.21 19:39

Asi bych vyhledala pomoc…Odborníka, protože celé co píšeš působí jako jedna velká depréze :think: :think:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
2.4.21 19:44

@nonina Ahoj, je tu ještě jeden problém, který jsem nezmínila. O mých problémech ví jen mi blízcí, další lidé ne, musím to tajit, mohla bych přijít o práci, ač jsem v ní velmi dobrá( hodnocení vedení). Takže hospitalizace vůbec nepřipadá v úvahu, i když občas mám dojem, že by mi pomohlo opustit domov, ale myslím, že tenhle pocit má v dnešní covidové době hodně lidí. Nikdy jsem psychické potíže neměla, poprvé před dvěma lety, kdy byl syn velmi nemocný, léčba dlouhá, až bylo po všem, zhroutila jsem se, ale stačila krátkodobá léčba AD a vše v pohodě. Celé další dva roky naprosto v pohodě. Teď na Vánoce zátěžová stresová situace, jejíž následky budou trvat minimálně rok a já se snažila vydržet být v pohodě, ale rozjely se úzkosti, a už se zase vezu. Je velmi těžké se takhle pořád přetvařovat, okolí mě má za silného člověka, který si ví se vším rady a vyřeší každou situaci, asi by se velice divili, kdyby znali pravdu.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
2.4.21 19:47

@Ou ahoj, psychiatričce jsem už psala, určitě se ozve hned jak bude moct, taky mě napadlo, že by se možná mohly upravit dávky, budu konzultovat. Knihu si pořídím, děkuji za doporučení, jsem si vědomá toho, že ten, kdo mi může hodně pomoci, jsem já sama.

  • Citovat
  • Nahlásit
1065
2.4.21 19:48

A já poradím starou dobrou práci, co jiného. Celé dny sedíš a užíráš se a občas jdeš na procházku? Proč někoho nekontaktuješ, nejdete se spolu třeba projet na kole? Co děláš pro ty děti jiného než se strachuješ o budoucnost a umetáš cestičku? Máš zájmy? Máte společné zájmy? Máš práci kolem domu? Ale ne obskakovat všechny, něco, co ti zaměstná hlavu i ruce a budeš z toho mít dobrý pocit. Ne takovéto věčné prádlo-uklid-vaření. Je třeba vzít život do svých rukou, ne čekat až to opraví léky nebo se věšet na děti. Současně s léky si musíš najít i náplň života. To přece není jen o obskakování dětí. :nevim: Začni podnikat třeba. Najdi si brigádu nebo dobrovolnictví. To přece není povinnost sedět doma a čekat až ukončí lockdown. Možná to píšu moc drsně, ale není to tak? :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
2.4.21 19:59

@Maja25 ahoj,děkuji za povzbuzeni. S tím řízením auta, i já jsem si vědomá toho, že bych neměla lézt za volant, nikdy bych nechtěla nikomu ublížit. A ano, celá rodina( širší) na mě koukala jak hystericky brečím a cpu se za volant, ale já vím, že když si tam sednu, je to jen moje zodpovědnost. Momentálně autem nejezdím, tedy neřidim, sama cítím, že bych mohla být hrozbou pro ostatní účastníky silničního provozu.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
2.4.21 20:15

@prejeta_zaba ahoj, píšeš drsně, ale úplně pravdivě. Mam vyzkoušeno, že nejvíc pomáhá taková ta syrová tvrdá práce. Tak jsem vykopala kdysi sama základy pod zahradní domek. Práci kolem domu moc nemám, je to mini domek s mini zahradou. Brigádu jsem hledala, ale úzkosti mě limitují, nedokážu jít do cizího prostředí. Kolo, jo fajn, ale není s kým, bydlím na malé vesnici. Jediné, co jsem zvládla, že venčím denně psa paní, která je v práci celý den, já se odreaguji, ji to pomůže a pes je spokojený, že je dvě hodiny se mnou venku. Zájmy, přiznávám, moc nemám, jen píšu příběhy pro jeden časopis pro ženy, ale teď mi to moc nejde. Přemýšlela jsem i o tom, že bych třeba nabidla v blízkém domově důchodců, že bych vypomohla a mohla lidem dělat společnost, a vlastně bych tím pomohla i sama sobě. Je pravda, že jsem byla zvyklá jet v zajetých kolejích, ráno do práce, pak domů, honem udělat co je potřeba, věnovat se dětem, domácnosti a ejhle, děti už mají své zájmy, teenageři, do práce najednou nemůžu a najednou mám čas sama pro sebe, který jsem vždy chtěla a teď zjišťují, že nevím, co s ním. Omlouvám se tímto všem, kteří v potu tváře makají a neví, co dělat dříve, z jejich hlediska jsem na pár facek.

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat