Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Anonymní píše: Více
Ano, přesně tak mu to řekni. Sklízí co zasel. Ať si to vyřeší sám. Co by si ty měla být ta co to zachraňuje. Jeho dítě, jeho boj.
@Anonymní píše: Více
Divim se, ze jsi to vydrzela tak dlouho.
Sorry, ale vypada to, ze tatinek si chce vyzobkat rozinky - nebyt za toho zleho.
Ja si myslim, ze kdyz dite s oběma temi rodiči nejak žije, funguje, meli by se zapojit oba přiměřeně. Hlavni podíl ma vlastní rodič, ale náhradní rodič ma také slovo ve své domácnosti, kterou s vlastním rodičem a dítětem sdílí, takze by se mel podle toho chovat a s dítětem komunikovat. Prislo by mi blbe, kdyby náhradní rodič dítě jakoby ignoroval a o potížích s nim nemluvil a vše komunikoval přes vlastního rodiče.
Ja si myslim, ze kdyz dite s oběma temi rodiči nejak žije, funguje, meli by se zapojit oba přiměřeně. Hlavni podíl ma vlastní rodič, ale náhradní rodič ma také slovo ve své domácnosti, kterou s vlastním rodičem a dítětem sdílí, takze by se mel podle toho chovat a s dítětem komunikovat. Prislo by mi blbe, kdyby náhradní rodič dítě jakoby ignoroval a o potížích s nim nemluvil a vše komunikoval přes vlastního rodiče.
Prilis obecna otazka. Ja mam nevlastni dite ve stridave peci a realne neni mozne se nezapojovat. Jsem vic doma nez manzel, protoze mame jeste mladsi deti o ktere se staram. A realne kazdy den existujo situace, na ktere je nutne reagovat (udelat ukol hned? jit napred s kamaradem ven?, uklid po sobe…). Tohle resim ja proste proto, ze u toho jsem. Zasadnejsi veci komunikuji spis jeho rodice mezi sebou, ale muzu se vyjadrit. Ale s manzelem se na vychove shodneme a nebyva problem..
@Anonymní píše: Více
Tomu rozumím, taky se s biootcem roky neshodneme na výchově dítěte, které má v takřka poloviční péči, ale o dítěti se nesmí mluvit negativně, takže jakkoli dobře mířený komentář a návrh, že by to šlo i jinak, se setkal z jeho strany často s řevem na mě.
Takže jsem se zcela stáhla a řekla jsem, ať si o dítě taky pečuje sám. Samozřejmě to tvoří spíš bariéry a problémy, trhá nás to od sebe, ale rozhovory o dítěti jsou minové pole.
Proto trvám na tom, že se nebudu angažovat, už nebudu jakkoli komentovat, nebudu se snažit, budu jen běžně komunikovat, když uvidím nějakou dobrou hru, koupím, zahraju, ale tím to hasne.
Oba rodiče svorně a v hádkách mezi sebou vytvářejí tak pro život zcela neschopného člověka, proto chci stát co nejdál, až to skončí špatně. Respektuji jejich právo vychovávat. Já se už podílet nebudu. Čili rozumím tvému postoji. A pokud někdo, kdo se nepodílí i na výchově společného dalšího dítěte, poradí něco rozumného, tak budu moc ráda.
My to s partnerkou (jej deti) mame tak ze sa ‚primerane zapojujem‘. Nikdy sme uroven zapojenia nejako spolu neriesili, vzdy to tak nejak vzniklo zo situacie…
Napriklad sme spolu deti skusali a nasledne sme sa dohodli ze budeme kazdy skusat jedno dieta aby sme to mali rychlejsie, odvtedy sa s detmi aj ucim ked chcu… Obcas je partnerka akoze nastvana, pretoze chlapec sa radsej uci so mnou ako s nou ![]()
My mame ale stastie, pretoze sme sa nasli taky ‚rovnaky‘, takze malokedy mame odlisny pristup, alebo ze by sme si vyslovene protirecili. Ked ano tak skor v drobnostiach… decka priletia ze chcu este zostat ja poviem dobre a potom si s partnerkou preberieme ze som sa mohol na nu aspon pozriet, ze ona uz chcela ist… v podstatnych veciach sme zajedno a to by som ani sam nerozhodol (aj keby som si bol isty ze partnerka bude mat rovnaky nazor), vzdy sa spolu poradime.
Cíleně nevychovávám, ale já se domnívám, že nepřímo vlastně trochu ano, když u nás prostě je, má tu sourozence a je zapojený do chodu rodiny, určitému mému vlivu podle mě uniknout nemůže, i když já osobně po něm nic nechci. Nemám ale zásadní problém s tím, jak ho manžel vychovává. Je na něho sice o něco méně přísný, ale s tím tak nějak počítám, když je tam pozadí rozvodu, ztráty společného času, rozpor s původní ženou, pocit nejistoty…
@Anonymní píše: Více
Tohle je velmi zajimavy jev. Mame to doma podobne, doslo mi to v tehotenstvi, po porodu jsem hodne premyslela o tom, zda jsem si vybrala dobre a zda muz nepreferuje jinou vychovu, nez tvrdil. Cas zatim ukazuje, ze je s mym stylem vychovy ztotozneny, ale jen v pripade spolecneho syna, u nevlastniho syna vzdy vychovaval a vychovava podle ex. Takze do vychovy vstupuji minimalne.
Vzhledem k velkemu vekovemu rozdilu mezi detmi hadam, ze rozdil ve vychove se projevi az budou dospeli, anebo mozna i ne, pokud nevlastni syn zazije to, co mel zazit.doma, nekde jinde. Nekdy premitam o tom, zda mi jeden z nich nekdy treba vycte nebo naopak oceni muj pristup.
Otázka je, co se po tobě přesně chce? Já uvařím, když tu jsou, vyperu věci, co si tu nechají, dřív jsem vymyslela nějakou zábavu, třeba tvoření, když byl elán, ale s miminem ho teda moc nebylo. Vymyslím nějaký výlet třeba, nebo zkrátka se domluvíme co budem dělat. Když tu spí, tak řeknu, že by se měli umýt nebo vyčistit si zuby, koukám, aby jedli atd. Ale jen tak většinou zmíním, hlídá si vše tatínek. Ozvu se, pokud vidím že si berou sladkosti před obědem, že se hádají nebo jsou na sebe hnusní před sourozencem, že si berou špinavý spoďáry i druhý den nebo chtějí spát v džínách. Nebo to řeknu tatínkovi, ať to jde řešit. Když jsou dlouho venku, zavolám je domu, když nadelaji bordel v pokoji, poprosím je o úklid před spaním, aby se tu vůbec dalo spát. Ono největší bordel udělají malé ale nejvíc uklízí nejstarší, tak jsem ráda, že to udělá a nemusím to dělat já. Takové ty věci jako kam budou chodit na kroužky, úkoly do školy, promluvy o vážných věcech, to je věc rodičů a já se jen zajímám, co a jak, ale nemluvím do toho. Když se mi něco nezdá, tak to řeknu tatínkovi a je na něm, jestli můj názor vezme v potaz.