Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vztah mé dcery a mého přítele
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
9.10.10 21:24
Já myslím, že půl roku je ještě krátká doba, podle toho, co píšeš, tak neměl ještě možnost pořádně si zažít nějaké malé dítě a chlap potřebuje víc času, ženská to má (nebo alespoň by měla mít) v genech. Takže si myslím, že si to sedne, chce to jen trpělivost 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.10.10 21:27
Mám stejný názor jako vrobca,chce to jěště čas.Vem si že přišel k 2letému prckovi,kdyby spolu byli od miminka tak je to něco jiného.Myslím,že na vztahu budou pracovat oba dva,jěště nějaký čas.Dcera je jěště malá.Má zřejmě zamotanou hlavinku.Má tatínka,maminku a co je strejda?Nový tatínek?
Přítele bych moc nenapomínala,buď ráda,že si s malou hraje a snaží se jí věnovat viz.pexeeso.
I můj manžel na Adama houkne,když měneposlechne a Ady se hned běží schovat ke mě a s manželem nemluví:
Fakt se neboj 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.10.10 21:35
Moc děkuju, asi jsem potřebovala přesně tohle slyšet. Tak myslíte, že bych ho za to neměla napomínat? Nechat sama sebe vydusit, dělat jakoby nic, dokud mě nepřejde naštvání? Malou samozřejmě pokaždé utěšuju, protože je mi jí líto.
- Citovat
- Upravit
9.10.10 21:40
Anonymní píše:
Moc děkuju, asi jsem potřebovala přesně tohle slyšet. Tak myslíte, že bych ho za to neměla napomínat? Nechat sama sebe vydusit, dělat jakoby nic, dokud mě nepřejde naštvání? Malou samozřejmě pokaždé utěšuju, protože je mi jí líto.
Já teda prcka taky utěšuju-někdy,ale je to chyba.Měla bych říct,no vidíš,táta(Pepa,Karel,Honza..) má pravdu.Máš sedět na zadku a jíst.Posadit jí a uvidíš že bude sedět a už ani necekne 
Asi taky trošku pak podrýváš jeho autoritu,že se o něco snaží …
K těm řečem že mluví jak dospělý,chápej nemá vlastní děti a s vámi bydlí 1/2 roku.
Přijde to,musíte na tom pracovat,bez hádek a urážení.Promluvit si ,sestavit nějaký pravidla.Třeba aby se i zapojil do večerního koupání(třeba).Aby ho malá brala,děti mívají období ,že jen maminka a nikdo jiný.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.10.10 21:49
To je úplně normální, já mám to samé. Jakmile manžel děti krotí a použije trošku drsnější tón a vidím, že jsou z toho trošku smutné, tak mám tendenci je utěšovat. To je ochranitelský instinkt (i před vlastním otcem) 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.10.10 21:52
Jen mě napadá, k tomu, jak s ní mluví, že to neumí " po dětském", můj chlap to taky moc neumí a to je s malou od narození… Řekne jí „ukliď si hračky“ a pak ji sprdne, že to neudělala, přitom kdyby řekl „dej kostky do krabice, já ti pomůžu“, tak se Majda může přetrhnout, jak to tam mrská=)
Místo „olízni“ říká „nasliň“ a tak, prostě ti chlapi asi nemají smysl pro komunikaci s malýma dětma…
Asi bych v dané situaci (s tím sezením u jídla), taky podpořila jeho názor a později o samotě mu řekla, co si o tom myslím. Nehledě na to, že už je dost velká, když nechce jíst, ať nejí -OT.
Určitě to časem bude lepší, on si na ni zvykne a ona vyroste a bude víc chápat.
Pokud přítel koná v dobré víře…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.10.10 22:06
Zpětně jsem strašně ráda, že jsem to sem napsala, protože doteď jsem si myslela, že mám doma nějaký exemplář absolutně bez rodičovské intuice (i když de facto rodič není). Ach jo, tak si nasypu popel na hlavu, omluvím se a budu se snažit být tolerantní. Chudák malej, jak se asi musí cítit, když mu furt nadávám 
Už zase slzím, dnes už snad po sté 
Jsem z toho nějak naměkko, mám strach, že nám to kvůli tomuhle nevyjde, že nikdy nebudu spokojená s tím, jak se k ní chová, že mi nikdy nebude nic dost dobré 
Vím, že se snaží, sakra já to VÍM!! Tak proč se pořád tak bojím, že k sobě nikdy cestu nenajdou?
- Citovat
- Upravit
9.10.10 22:09
Anonymní píše:
Zpětně jsem strašně ráda, že jsem to sem napsala, protože doteď jsem si myslela, že mám doma nějaký exemplář absolutně bez rodičovské intuice (i když de facto rodič není). Ach jo, tak si nasypu popel na hlavu, omluvím se a budu se snažit být tolerantní. Chudák malej, jak se asi musí cítit, když mu furt nadávám
Možná by bylo nejlepší mu to všechno tohle říct. Nebo napsat dopis, říkat takové věci je hrozně těžké, neobešlo by se to bez pláče tipuju (to nic proti, já taky neumím mluvit o takových věcech… ).
Třeba se taky někde vevnitř trápí a ulevilo by se vám oběma 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.10.10 22:10
Najdou,chce to jen spousty tolerantnosti od vás všech Držím palce a nebreč .
Pipet- s těma hračkama je to jako u nás 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.10.10 22:17
Už jsme o tom mluvili mockrát, ale on většinou debatu vzdá s tím, že ať jí řekne cokoli, je to špatně. A já mám zase pocit, že mi co nevidět vyčte, že ji neustále omlouvám a bráním, kolikrát i neoprávněně. I mě samotnou to už i napadlo (taková myšlenka někde vzadu v hlavě ), jenže když ona je tak maličká, je mi jí líto, je moje a já jsem její máma a považuju za celoživotní prioritu ji ochraňovat
btw., normálně nebývám takhle přecitlivělá, ani o mateřském instinktu a citu normálně moc nepolemizuju, ale dnes jsem nějak naměkko, ani nevím proč
- Citovat
- Upravit
9.10.10 23:20
Ahoj zakladatelko. Vlastní zkušenost nemám, ale znám to z té druhé strany. Nevlastní táta si vzal mámu v mých 4letech. Ačkoli měl už tři děti z prvního manželství, zpětně si uvdomuju, že „dospělácké mluven퓨=nepřizpůsobeno věku dítěte, bylo běžné, nepochválil nás (s bratrem) snad ani jednou, ale byla s nim sranda a hrál si s námi. Ovšem ta máma. oba to totálně podělali. Omlouvám se za moc přísnej výraz, ale je to tak a máma to dnes ví taky (táta už není). Máma měla totiž taky tenhle ochranitelskej pud(úplně bežnej), a ačkoli po něm vyžadovala otcovskou úlohu, zároveň ho sesekla za co mohla, když se jí nelíbilo jeho pokárání, dala mu to PŘED NÁMI značně najevo. tím totálně podrývala jeho autoritu a i když jsem ho já osobně měla moc ráda, pač to byl takovej „strejda na hraní“, neměla jsem k němu díky máminýmu chování vůbec žádnou úctu. Prostě celý blbě. v tomhle modelu rodiny jsem vyrostla a upřímně se bojím, že mnohdy bezmyšlenkovitě budu mého přítele přesně takhle stínat za to, když dítě za něco pokárá. Vím jak by to mělo bejt=bejt zajedno a když se mi to nelíbí, vzít si ho stranou, ale nikdy před dětmi. Snad se mi to podaří naučit se. A to je má rada pro tebe. Ačkoli já fakt zatím mám prd co radit. jak říkaj holky,půlroku je fakt ještě málo, to půjde, jen musíte oba změnit přístup, aby se ta malá nenaučila dělat si z vás obou „dobrý den“.
To dáte!!! Si myslim, že seš skvělá máma, jiný nad tím neuvažujou (viz moje mamina tehdy) a nechávaj to jak to je a to je pak v těch rodinných vztazích mela. Dítě je jak houba a pořád vás sleduje, pozoruje, každej váš výraz, a nasává. Snažte se bejt zajedno. A jeho nauč jí chválit, hlavu mu to neutrhne…motivace pro prcka je strašně důležitá.
jak říkám, vlastní dítě zatím nemám, to se mi to kecá , jen předávám zkušenost coby dítě, které si bohužel přineslo z dětství do života pokřivený názor na výchovu dítěte a teĎ v dospělosti s tím musí bojovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
cher
10.10.10 08:03
Znám, já mám už 8-miletého syna, s přítelem jsme 3 roky a taky je ve vztahu k dětem poněkud natvrdlý. Syn taky ještě nechápe nadsázku a ironii a přítel nechápe, že malého to točí a mě teda ještě víc. Např. Koupíme malému lampičku k posteli, co už dlouho potřebuje a on mu poví- Ale to máš už k Vánocům, už nic jiného nedostaneš a s vážnou tváří 
Mě to ták unavuje, tohleto…
- Citovat
- Upravit
22.2.11 15:21
mam doma totez
Ja mam dcerku, v dubnu bude mit sest let, s pritelem jsem rok a pul roku spolu bydlime. No a situace hrozna. Dcera a pritel se nemaji radi, on ma zvlastni povahu, moc toho nenamluvi a neni to zrovna hravy typ, tak jak zde pisete, snazi se mi udajne pomoci s vychovou, ale dceru si nesnazi nijak ziskat, spis jen usmernovat. Me obvinuje, ze vzdy stojim na jeji strane, ze se ji stale zastavam. Ma svym zpusobem pravdu, pze ja v ni porad vidim male detatko, nedokazu byt moc prisna - ani nechci, hodne mi zalezi na tom, aby mela pekne destvi bez nejakych traumat.
Sveho otce nevidela od pul roku veku, tato zalezitost je vyresena, myslim si, ze maji sanci byt spolu dost zadobre, ale ani jeden z nich se nesnazi, jen ja se trapim a mam peklo na zemi. Pritel ji porad resi, ani nemame moznost byt poradne zamilovani
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
andela
22.2.11 16:00
Anonymní píše:
Moc děkuju, asi jsem potřebovala přesně tohle slyšet. Tak myslíte, že bych ho za to neměla napomínat? Nechat sama sebe vydusit, dělat jakoby nic, dokud mě nepřejde naštvání? Malou samozřejmě pokaždé utěšuju, protože je mi jí líto.
Kdyby to byl otec tvé dcery, vychovával by ji zrovna tak jako když není bio otcem. litovat dceru za to že na ní strejda houkl je dle mého špatné,podkopáváš jeho autoritu.To je stejné jako ty bys jí dala na zadek za něco a on jí pak foukal bebíčko 
.
myslím že by si asi mohl nechat komentáře kterým dcera nerozumí to jo, ale když už řkne kartu do páru, hned vysvětlit že do páru znamená stejnou. I když to bude vypadat že je to na malou mooc sloité,ona to pochopí a příště bude vědět co po ní chce.
Jinak myslím že pokud ty to myslíš s přítelem vážně, žijete spolu .. že by se měl podílet na výchově jako otec. Tzn měli by jste si říct co jo co ne a dle toho se snažit s dcerou jednat a hlavně oba táhnout za jeden provaz .
ono se to časem usadí
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dobrý večer, mám dnes nějaký splín a potřebuju se z toho nějak vypsat. Jsem protivná i sama sobě posledních pár dní, takže to možná nebude až tak strašné, jak to já sama vidím.
Mám dceru, dva a půl roku. Už půl roku žijeme s mým přítelem. Dcera se s otcem vídá hodně často, péči o ni máme vyřešenou, v tom problém není. Jde o přítele. Je mu 31 let, nemá svoje děti. Moji dceru zná od narození, ale pouze zběžně, jako strejda, kterého vídala občas. Má ji rád, ona jeho taky, jako strejdu, i když mu říká jménem. On se ale k ní neumí chovat jako k dítěti. Je často ironický, má rádoby vtipné poznámky, často ji kárá, protože mi chce pomoct s výchovou. Ví, že jsem na to víceméně sama a že mě to občas dost zmáhá. Jenže v tom je právě ten problém. Neúčastní se pozitivních výchovných jevů, protože dcera nechce, aby se jich účastnil. Příklad je jídlo. Nechávám ji, aby začala jíst sama a až když se v tom moc nimrá, nebo sama chce, tak ji začnu krmit. Jenže ona je šídlo a u každého jídla se děsně kroutí, lehá si na gauč (nemáme jídelní stůl, takže jíme u konferenčního), nebo někam odbíhá. To příteli děsně vadí a snaží se ji naučit, že u jídla se sedí a věnuje se jídlu. Takže na ni houkne, kde má ruce a že u jídla se neleží, nebo ať nemluví, že jí není stejně rozumět a navíc jí to vypadává z pusy. Dcera se „kousne“ a schovává se za mě. Někdy (ale málokdy) začne i brečet. Na jednu stranu má přítel pravdu a toto houknutí aplikuje, až když já jí to řeknu desetkrát a nezabere to. Ale na stranu druhou, nechválí ji, nemá ji ani kárat. Já jsem po něm chtěla, aby se ji prozatím nesnažil vychovávat, aby se snažil získat si její důvěru, i za cenu toho, že by jí měl podlézat. Jenže dost často na to nepamatuje a pusa je rychlejší než mozek. Mě to pak vadí a jsem naštvaná, že se k ní nechová hezky. A i když pak na to pamatuje a příště ji chce napomenout spíš domluvou, má takovou barvu hlasu, že to od něj vždycky vyzní jako kárání. Takže v tu chvíli se ho malá lekne a mám pocit, jakoby se ho bála, i když říká, že je hodný a má ho ráda.
Další problém je, že když se jí snaží něco vysvětlit, používá dospělácké výrazy, kterým ona nerozumí a nechápe, co po ní chce. Příklad z dneška: hráli spolu obrácené pexeso, vždy jí určil obrázek, který má hledat a říkal jí: hledej k němu do páru. A děsně se divil, že hledí jak tele na nové vrata. Takhle to dělá furt a pak si ťuká na hlavu, že je jako asi praštěná. Už jsem mu to několikrát vysvětlovala, ale řekla bych, že je to tím, že on prostě nemá zkušenost s dětma, neviděl žádné růst a vyvíjet se, není schopný rozeznat, co dítě v tom kterém věku zvládne. Jenže mě to rozčiluje, že na to nemyslí, než jí začne něco vysvětlovat
Jo a taky mi vadí ještě jedna věc: malá má teď období, kdy VŠECHNO komentuje: Sedíš? Nesedíš? Řídíš? Stojíš? Sedl sis? Máš vidličku? apod. A on si často neodpustí jízlivou poznámku: Malá: Stojíš? On: Ne asi, kdybych seděl, tak to vypadá uplně jinak a špatně by se mi chodilo. To mě taky vytáčí do vrtule.
Veškerou péči o malou zastávám jen já - jídlo, koupání, uspávání, obouvání bot, i maličkosti jako nasazování batohu na záda, vyndávání z auta - protože to malá ode mě vyžaduje a jemu ještě moc nedůvěřuje, tak to nechci hrotit a do něčeho ji nutit. Jinak si spolu hrají, dělají koniny, zapojuje ji do činností v domácnosti, je trpělivý, ale tyhle „maličkosti“ mi nedají spát a mívám občas pocit, že to takhle fungovat nebude
Tolik bych si přála, aby nám to vyšlo, miluju ho neuvěřitelně moc a chtěla bych s ním strávit zbytek života.
Co myslíte, jsem jenom přecitlivělá a dělám si zbytečné vrásky nebo se to všechno poddá a musím jim dát oběma čas, aby se spolu sžili?? Nechtěla bych tento pro mě naprosto vyhovující vztah ukončovat a záleží mi na tom, aby můj vztah vyhovoval i mé dceři.
Otcem jí nikdy nebude a ani bych to tak nechtěla, ale přála bych si, aby byli kamarádi a bylo nám všem spolu dobře.
Omlouvám se za román