Zdravotní sestry - psychická stránka
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Ted jsem na md…ale pracovala jsem na onkolog.amb.a chemo stacionari.Nuz…hodne jsem prozivala trapeni, bolest pacientu…mela jsem pocit, ze mne to boli taky…i za ne.
Pak se vracela domu k malym detem.To mne nabijelo.
Ale ano, uznavam, ze mam vetsi strach o sebe a rodinu…strasne bych chtela aby mamka prestala kourit…
Pracovat na sobe..aby mi to nevadilo…nevim. Nepracuji na sobe, hodne mne bralo, jak jsem videla pacienty odchazet a rikala si, jestli je priste uvidim.
Ke kazdemu jsem pristupovala osobitne…nekdo chtel byt sam, nemluvit, nekdo se chtel vyzpovidat, nekdo odlehcit, zavtipkovat…nekdo v nas hledal informace..musela jsem je poradne odhadnout, abych neublizila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Pracuji na chirurgii-lůžkové. Takže se často setkávám s lidmi, když se u nás nádorové onemocnění zjistí. A bohužel často u nás lidé s onko onemocněním umírají.
Pro mě je „nejsnesitelnější“ varianta, kdy nějakou dobu před smrtí nejsou při smyslech. Nejhorší je, když mají bolesti, nejdou plně utlumit, vše si uvědomují až do posledního vydechnutí. Když mám čas, tak jsem u nich, držím je za ruku, hladím je.Ale je pro mě stále těžké vědět že odcházejí a už nikdy neuvidí děti, vnoučata, nepodívají se domů.
Myslím, že ideální by bylo umírat doma, za pomoci mobilního hospice.Nebo přímo v hospici. Protože my na akutním oddělení nemáme tolik času se pacientům věnovat. Jenže rodina většinou nechce umírajícího doma a bohužel často nechce hospic, protože se platí a u nás je to zadarmo. Takže se snaží stále prodlužovat dobu hospitalizace. Jedna paní věděla, že má tumor střev, nejde operovat. A i byl vidět a cítit pohmatem, což pro ní bylo těžké, vidět, jak se břicho vydouvá. Vždy přišla že má bolesti, my jsme jí třeba za týden poslali domů, nechtěla a se slovy že se stejně vrátí. Bála se umřít doma, bála se, že praskne břicho a co jí doma čeká. A dcera? O hospicu nechtěla slyšet a za maminkou si jezdila do nemocnice pro peníze.
Jak to řeším? Mám hodně aktivit, neumím sedět doma. Takže přijdu na jiné myšlenky. A ikdyž vytěsnit nejsou, to určitě ne.Jen se trochu odsunou.
A když manžel procházel onkologickou léčbou, tak to pro mě bylo hodně těžký. Když někdo zemřel, tak jsem se bála, aby to nečekalo manžela a někdo ho takto „nebalil“ do prostěradla.
- Citovat
- Upravit
Pravidelnou supervizi nemáte, že?
Nejefektivnější řešení je občas si o tom zajít popovídat s klinickým psychologem, kterého nejespíš někde na vašem pracovišti máte. Nejde o poruchu, slabost či nemoc a rozhodně to tak nebude vnímané - jde o základní psychohygienu.
Pracovníci sociální péči, na linkách důvěry, nebo lidi v hospicích a sami psychologové tak jsou zvyklí pracovat, totiž že si pravidelně (třeba jednou za čtvrt roku) sami pro sebe aby se zastavili, podívali se co jim práce dělá s duší a zkoumali, jestli něco jde dělat jinak. Je to základní předpoklad prevence vyhoření.
Jenže tedy bohžuel zdravotincké obory jsou tradičně založeny hlavně na oddosobnění a odřezávání od přirozený emočních reakcí. Proto zdravotníci mají takovou vysokou sebevražednost a riziko závislostí na lécích či alkoholu.
Pokud vyloženě nechcete jít za tím člověkem, co pracuje u vás v nemocnici (?), tak zkuste někoho z venčí. Ale - ten klinický psycholog má v popisu práce i podobnou činost pro svoje kolegy, ne jen pro pacienty a nebudete za to muset platit, žejo.
Plus třeba pokud by za ním začalo chodit víc lidí z nemocnice, tak by mohl dát dohromady nějakou skupinu typu balintovské skupiny, které jsou na podobné situace úplně nejefektivnější.
Pokud byste hledala někoho z venčí, tak hledejte certifikovaného supervizora - nepotřebujete léčbu, ale supervizi.
tady jsou nějaké kontakty
https://asupp.cz/supervizori/
http://www.supervize.eu/…rvizoru-cis/
http://www.remedium.cz/…ervizoru.php
kdybste chtěla nějakou knihu, tak sáhněte pod Schmidbauerovi http://obchod.portal.cz/…m-pomocnika/
nebo teda přímo po
https://www.lekarskeknihy.cz/…otni-sestry/
ale ten schmidbauer je imho lepší, protože samozřejmě ví, že systém je patologizujííc, ale věnuje se především tomu co může proměnit konkrétní člověk, který chce pokračovat v pomáhání lidem, tak aby neubližoval ani sobě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj, chtěla bych se zeptat těch, které přicházíte do styku s onkologickými pacienty, jak se s tím vyrovnáváte resp.jak i pracujete na sobě, aby vás to neovlivňovalo? V poslední době si všímám, že je velký nárůst pacientů s onkologickým onemocněním a začala jsem mít častěji „nepříjemný strach“ o své okolí, když jde o banalitu, tak v podvědomí mi hned naskočí černé myšlenky. Ovládat je umím, ale vadí mi, že to je častěji než dřív..nechci být ve strachu. Pracujete někdo i na onkologickém pracovišti? To si neumím vůbec představit, člověk musí mít úplně jiné hodnoty a v běžném životě mu připadat starosti malicherné..Prosím nechat anonymně, jinak raději smazat.