Andělíček Ema aneb zdravotnictví u nás
- Prázdná náruč
- Zanka
- 06.04.08
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Milé maminky, chtěla bych se podělit o svůj velmi bolestný příběh, který nás zasáhl teprve před pár dny. Je několik důvodů, proč jsem se rozhodla o svém smutku s Vámi podělit, ale jedním z hlavních důvodů je , že bych chtěla poukázat na aroganci některých našich doktorů a pomoci tak dalším maminkám, které se nedejbože ocitnou ve stejné situaci.
Vše začalo tím, že jsem se rozhodli pořídit našemumalému Kubíkovi sourozence. A měli jsme štěstí, povedlo se a to hned napoprvé. Miminko v bříšku krásně rosto a co navíc, všechny testy i kontrolní UTZ byly naprosto v pořádku. Nebyl nejmenší důvod k obavám, akorát mi přišlo, že mám poněkud větší bříško, ale říká se přeci, že u druhého těhotenství roste rychleji…Pak ale přišla kontrola srdíčka, kterou u nás dělá dětská primářka paní doktorka Prejdová přímo v nemocnici. Po skoro hodinové UTZ mi sdělila, že se jí nedaří najít křížení velkých cév, nicméně, že vše ostatní je v pořádku aže by se se mnou domluvila ještě na jiný termín, abychom to raději prověřili. Domluvili jsme se na pondělí, to velikonoční a já odcházela celkem klidná, navíc šťastná neb nám miniko konečně ukázalo, že je to skutečně holčička, takže na mě nebudou doma v přesile.
Pondělní UTZ ale bohužel dopadl stejně, nic nebylo vidět a byla jsem vyslána do Brna ke kariologovi panu Jelínkovi. Nicméně ani zde po dvouhodinouvé snaze nebylo zřejmé, zda se kříží tak jak mají. Pan doktor byl moc ochotný a řekl nám, že ikdyby to nebylo v pořádku neměl by to být problém, s tím, že by se ale asi po porodu musela provést malá operace, ale důležité je, zda nejsou postiženy ještě nějaké další orgány, protože to tak občas bývá a poslal nás na genentiku do Brna k panu doktorku Vlašínovi a také nám domluvil kardiovyšetření v Motole.
Pan doktor Vlašín je prý výborný specialista a údajně i nejlepší na Moravě. Mé setkání s tímto člověkem se mi však vrylo do paměti úplně jinak. Naprosto suše mi oznámil asi po 3 minutovém UTZ, že to dítě vypadá divně a že se mu t vůbec nelíbí a že by ho dal pryč…Zůstala jsem tam stát jako opařená, byla jsem přece ve 22tt, mininko mě dávno kopalo a všechny dosavadní testy byly v pořádku, tak co se stalo??? Navíc jeho arogance a způsob jednání mě naprosto zdrtil. Vyrazila jsem z ordinace do čekárny, kde byl manžel, který zrovna krmil Kubíka. Nebyla jsem schopna jediného slova a vyběhla až na chodbu a plakala. Když jsem se trošku uklidnila, vrátila jsem se do čekárny a za vyděšených pohledů všech maminek čekatelek jsem manželovi sdělila, co mi byl řečeno. Pan doktor si nás zavolal ještě jednou a znvou zopakoval, co mě už jednou bylo řečeno, na dotaz co konkrétně se mu nelíbí a jak moc by mohlo být miminko postižené však nebyl schopen odpovědět… Navíc jeho výpady typu: „Podívejte se na sebe, jaké máte břicho“ mě fakt o jeho profesionalitě nepřesvědčovaly. Prostě jen opakoval, že se mu to nelíbí, a že bych měla jít na přerušení, nejlépe hned. Cesta domů byla příšerná, měla jsem pocit, že je konec světa. Doma jsem se ze všeho ale otřepala a řekla si, že to přece nemůžeme takhle rychle vzdát. Zavolala jsem kamarádce, Hance Dvořákové, která pracuje na novorozenecké JIP v Motole, ta nám zde zařídila další vyšeření u pana doktora Vlka.
Čekání na tyto vyšetření bylo nekonečné, ale dočkali jsme se. Z kardilologie, kde mě vyšetřoval pan doktor Tomek jsem odcházela s úsměvem, neb cévy byly v pořádku a ikdyž se mu na srdíčku něco nezdálo, říkal, že pokud se neporokáže nic dalšího, tak by to neměl být problém… Jenže další UTZ potvrdil naše nejhorší obavy, naše maličká měla tolik vývojových vad, které se bohužel prokázaly až v této době, jak se orgány vyvýjely, navíc ta spousta plodové vody taky nebyla v pořádku. Navíc jak nám bylo řečeno amniocentézou by se nic nezjistilo, jednalo se o nepříliš častý typ onemocnění. Pochopili jsme, že je konec.
Ještě z nádraží jsem volala svoji gynekoložce výsledky a domluvili jsme se na konzultaci u genetika. Pan doktor Všetička byl ochotný, vše mi vysvětlil a řekl, ať si vyberu, jestli chci jít do FN v Porubě nebo na Fifejdy. Nemám zkušenost ani s jednou z těchto nemocnicí a tak jsem dala na jeho doporučení a šla na Fifejdy, kde jsem se domluvili na ráno na příjem.
Jela jsem do Ostravy jak na popravu a celou dobu si opakovala, jestli jsme udělali skutečně maximum pro vyloučení, že by mohlo jít o omyl a naše maličká je v pořádku…
Ale myslela jsem si, že ty nejhorší zprávy už mám za sebou-OMYL. Během příjmového vyšetření doktor najednou vyskočil, nechal mě ve vyšetřovací gynekologické poloze a začal něco hledat. Následně vtrhnul k sestře, nechal otevřené dveře a něco tam řešil. Opavdu mi nebylo zrvona příjemné, že další 3 pacientky čekající na příjem koukají přímo na mé genitálie. Když se vrátil, tak se začal dožadovat zprávy z UTZ z Motola. Když jsem mu ji donesla, začal vykřikovat, že to dítě je příliš velké a jak si to jako představuju, že podle měření má více jak 500g tudíž žádný potrat nebude. Zůstala jsem na něj zírat naprosto konsternovaná. Jakých 500g sakra - o tomhle nám nikdo nic neřekl, věděli jsem jen o limitu 24tt a to jsme přece stihli. Jenže on pokračoval, že prostě nic nebude a že teda ještě počkáme na jeho kolegu doktora Zubíka, jenže ten měl přijít až na 12 a ono bylo 7.30. Snažila jsem se zjistit, zda neexistuje nějaké vyjímka a celou dobu jsem říkala, že naše malá je ale přece oteklá, protože je nemocná, takže měření neodpovídá. Byl neoblomý a pak mi řekl, že mám být vlastně ráda, že žiju v ČR, protože v takovém Polsku se potraty dělají jen do 12tt a navíc, že naše maličká je stejně tak nemocná, že brzo umře. To už jsem byla úplně na dně. Jak mi tohle může říct, jak může říct mamince, že se má sebrat a jít domů a čekat, než ji miniko v břiše umře???
Volala jsem mamce, která řekla ať tam na ni počkám a že se to přece musí vyřešit a že jede za mnou, manžel hlídal doma malého, tak jsem mu jen po telefonu vylíčila celou situaci.
Celé dopoledne jsem strávila na pokoji Fifejdské nemocnice a obvolávala všechny známé doktory. Moje gynekoložka, byla naprosto v šoku a říkala, jakož i doktoři z Motola, že váha nehraje do 24tt vůbec žádnou roli a že mi ten zákrok prostě musí udělat. Neudělali, pan doktor Zubík, který nás místo poledne vyšetřil až v jednu a to jen díky tomu, že jsme začali prudit, že nám řekli, že to bude ve 12. Celou dobu jen neuroticky rozhazoval rukama a v pozadí stál onen doktor z rána, jak jsem později zjistila sám primář gynekologie pan Spousta. Co se dělo dál?? Jela jsem domů, v té době jsem v sobě měla již nějaké antidepresiva, jinak bych se asi sesypala.
Moje gynekoložka paní doktorka Petrová se však zachovala naprosto úžasně, kontaktovala své známé ve FN v Porubě a zajistila, aby nás hned druhý den ráno přijali. Ráno zde na mě čekal pan doktor Michalec, který byl velmi profesionální a milý, vše mi vysvětlil. U vyšetření mi sdělil, že jsem se bez ohledu na situaci začala sama otevírat. Po celé administrativní peripetii jsem šla na sál, kde udělali amniocentézu a zavedli do dělohy látku na vyvolání kontrakcí a uspali naši maličkou. Mezi andělíčky odešla ve 23tt3d dne 4.4. v 9.34. Já měla před sebou ještě porod. Díky soukromé porodní asistentce Zuzce Sobčíkové, která se mnou strávila 24 hodin byl porod lépe snesitelný a když pominu další okolnosti, tak velmi příjemný. 5.4. v 7.15 bylo po všem. Nechali mě pohladit malou po tvářičce, byla moc krásná, ikdyž tady nebyla již s námi. Na památku mám obtisk její malé nožky…
Vím, že vše jednou přebolí, ale nikdy nezapomenu, na naši malou Emu, která tady s námi nemoha zůstat. Přeji ji krásný život mezi andělíčky a doufám, že na nás bude vzpomínat jen v dobrém. Těch 23 týdnů, co jsem si spolu prožili bylo přes všechny útrapy moc krásných.
Na závěr bych chtěla poděkovat sestřičkám a některým doktorům, kteří se o mě starali a taky své rodině a maminkám z této debaty, které mě držely nad vodou a pomáhali mi zvládnout celou tuto situaci. Zároveň bych chtěla upozornit na aroganci a neochotu, která panuje v našem zdravotnictví a čemu může být člověk vystaven i v takto těžkých životních situacích.
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 336
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 213
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 199
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 185
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 132
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 1929
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2525
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 2126
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 810
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 854
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
