A byla svatba
- O životě
- Siisule
- 04.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Podělím se s vámi o nejkrásnější den v mém životě, kdy jsem svému (nyní) manželovi měla možnost říci před svědky to magické ano. Tento příběh navazuje na žádost o ruku, kterou jsem popsala v předcházejícím deníčku. Opět tituluji svého manžela jako Božského. Bohužel jsem se za toto označení setkala s nepříjemnými komentáři, a proto prosím každého, komu se označení Božský nelíbí, ať si své jízlivé komentáře ponechá pro sebe, děkuji.
Samozřejmě, že moje odpověď na otázku, zda bych se nechtěla stát ženou pana Božského, byla „ano“, a to se slzami v očích. Předpokládám, že nikdo z vás žádnou jinou odpověď ani nečekal. Sen každé holky se mi splnil, nejen, že jsem byla požádaná o ruku a čeká mě pohádkový život po boku nejúžasnějšího muže, byla jsem o ruku požádána na jednom z nejromantičtějších míst na planetě. Ve městě zamilovaných, jen pár desítek metrů od zářící Železné dámy.
Naše odhodlání vstoupit do manželského svazku jsme oznámili pár dní po příletu z nadpozemské Paříže nejprve rodičům pana Božského a o několik málo dní později, první srpnový den, i rodičům mým. Božský s pugétem květin v ruce, vstupující do obýváku, způsobil několikavteřinovou výměnu očních kontaktů mezi mými rodiči. „Tady ale dneska nikdo nic neslaví“, pronesl budoucí tchán směrem k Božskému s úsměvem na rtech a bylo znát, že už očividně tuší, jaký proslov je na programu. „To my samozřejmě víme, my jsme se totiž se Silvií v Paříži rozhodli, že bychom se rádi vzali, tak jsem Vás přijel požádat, jestli mi ji dáte“, Božský na to… Z na první pohled trapné scény dokázal vykouzlit seriózní žádost o ruku s kapkou humoru. Když si vzpomenu na humorné výhružky mých rodičů, kteří mě v mém pubertálním období upozorňovali na to, že jestli domů někdy přivedu „nějakýho potetovanýho blázna s propíchnutým obočím a s barevným kohoutem na hlavě“, že si je ani nemám přát, tak se nedalo ani čekat, že jejich odpověď bude záporná. Můj nastávající od prvopočátku zapadl do naší rodiny, jako by si ho pro mě rodiče sami objednali.
První důležitý úkol byl, vymyslet, který den se pro nás stane tím osudným dnem „D“. Říká se, že svatba by měla být do roka a do dne od zasnoubení. Pro mě bylo však nepochopitelné, jak se může někdo na svatbu připravovat rok. Optimální by se mi zdálo půl roku, ale to by vycházelo na leden. Na jednu stranu představa bílé svatby na třpytícím se sněhu byla romantická, ale pamatujete si, kdy byla naposledy nějaká pořádná zima, kdy obden nepršelo? Tedy tato varianta byla okamžitě zamítnuta. Kdy tedy? Jisté bylo, že bychom se rádi vzali ještě letos. Optimální by bylo, kdyby nám přálo i počasí. Co tedy 24. 9.? Stihneme vše zařídit za dva měsíce? No když si „máknem“ tak jo. Na druhý den jsme zašli na radnici oznámit příslušným kompetentním osobám naše rozhodnutí a obratem nám byla vytvořena obálka s nápisem „svatba“ s našimi jmény a s námi vybraným termínem. To vypadá strašně jednoduše, že? Samozřejmě, že chybička se vloudila. Když jsme termín naší svatby oznamovali rodičům, zjistili jsme, že na tento termín už má svatbu bratranec pana Božského a na svatbu jsme též pozvaní. Datum jsme tedy na radnici obměnili na nejbližší možné datum, a to na 7. 10. 2012. To už se stalo datem pevným a neměnným.
Měli jsme tedy 63 dní na to, abychom zařídili vše potřebné tak, aby byl „náš den“ dokonalý. Sedli jsme si s Božským nad pero a papír, rozdělali lahev vína a začali sepisovat nezbytnosti, které je třeba zařídit, zamluvit, nakoupit. Co bylo na prvním místě? První věc už zařízena byla. Datum svatby, od toho se budou odvíjet veškeré další organizace. Proto jsem se jen pár dní na to vypravila s kamarádkou na „Tour de šaty“. Bylo nezbytně nutné, aby se zamluvily co nejdříve, protože jiné nastávající nevěsty určitě nejsou tak šílené a nezařizují svou svatbu dva měsíce předem a šaty mají určitě zamluvené již minimálně tři čtvrtě roku dopředu. Už jsem se zmínila, v jakémže to znamení jsem se narodila? Ve znamení Vah. Vím o sobě, že u mě není lehké se rozhodnout pro jednu věc, proto jsem na to svoji rádkyni upozornila, že to se mnou asi nebude lehká práce. „* Šaty se Ti přece buď líbit budou, nebo ne, na tom není nic těžkýho*“ uklidňovala mě. Ale ouha. Brzy poznala, že to opravdu není nic jednoduchého. V každém svatebním salónu jsem si zkusila troje až patery a šaty a vždy mezi nimi byly minimálně jedny favoritky. V každém salónu jsem si říkala, že „tyhle“ jsou naprosto dokonalé a krásné a že paní majitelce salónu ještě týž den, nejpozději den následující, zavolám, abych potvrdila objednávku. Najednou jsem měla bílých „favoritek“ asi šest a rozhodování bylo opět téměř na začátku. Ještě, že moje módní rádkyně měla vždy po ruce fotoaparát a v každém pěkném „kousku“ mě „vyblejskla“. Večer jsme přizvaly ještě jednu lichou chytrou hlavu a nad lahví (nebo lahvemi?) vína jsme nad fotografiemi diskutovaly, až jsme dospěly ke konečnému rozhodnutí, v jakých „kráskách“ se budoucí paní vdá za svého milovaného. Tedy šaty vybrány. Další položka na svatebním zařizovacím seznamu odškrtnuta.
Za celé léto jsme měli možnost okouknout několik svateb, na které jsme byli pozváni, a tak jsem si všímala, po jakém druhu potravin se lidé vrhají, o který jen zavadí pohledem a které okorává, jaké nápoje se podávají, po kterém alkoholu se sahá nejčastěji, atd. Myslím, že na jedné svatbě jsem měla i mini poznámkový blok s tužkou a tyto informace si potajmu psala, abych měla představu, jaké zásoby zajistit na svatbu naši. Přemýšlela jsem nad počtem lidí, kteří budou abstinovat, kteří si naopak dopřejí kvalitní whisky, kdo si rád přiťukne takzvanými lepidly, kolik lidí bude pít kávu, čaj – budou-li se vůbec pít, jestli dává společnost přednost džusům, nebo perlivým limonádám, další otázka byla, jestli budou hosté mít chuť na slané dobroty, bude-li stačit nad ohněm točící se kýta této, nebo jiné váhy… vše jsme se snažili naplánovat tak, aby byli všichni spokojení, nikdo nestrádal a nenakupovalo se zbytečně mnoho všeho. Ale stálo nás to výměn názorů, zvýšených hlasů.
Koncem srpna jsme si s Božským vymezili jeden den, ve kterém jsme si dali za úkol koupit snubní prstýnky. Nastala podobná situace jako v mém případě s šaty. Navíc pokud na někoho platí pravidlo „protiklady se přitahují“, my dva jsme čítanková ukázka, jak toto pravidlo funguje. Navštívili jsme několik zlatnictví a jiných obchodů, kde jsme si vždy v hlavě vytipovali nějakého favorita, kterého přetrumfly líbivé prstýnky v dalším zlatnictví. Lehce komická situace nastala v době, kdy jsme si uvědomili, že se nám každému vlastně líbí jiný druh prstýnků. Ale s klidnými hlavami jsme tuto situaci vyřešili jednoduše. Já si pořídila širší prsten v kombinaci lesklého a matného stříbra a Božský zvolil tradičnější vzhled svého šperku, nikoliv však ze stříbra, ale z chirurgické oceli, avšak složený, stejně jako v mém případě, z lesklého a z tmavého kovu. A tak jsme si domů vezli naše svatební šperky. Co se ale nestalo. Na jednom fotbalovém tréninku se Božského levý prsteníček nešťastnou náhodou dostal do dráhy letícího míče a prst, ano, ten nejdůležitější, zdvojnásobil přes noc svoji velikost. Prstýnek, který jsme tedy před několika dny koupili, byl v tuto chvíli nepoužitelný. Museli jsme tedy koupit ještě jeden, větší. Jen pro zajímavost, při svatebním obřadu jsme navlékali nově zakoupený prsten, a jelikož manželovi prsteníček dostal původní vzhled až asi půl roku po svatbě, nyní již nosí šperk, který jsme zakoupili původně.
Necelý měsíc před svatbou nás s Božským čekala generální zkouška svatebních šatů a obleku. Já si šaty zkoušela jako první a sama, aby mě budoucí ženich neviděl, což prý nosí smůlu. Nejsem nikterak přehnaně pověrčivá, ale nějaké tradiční svatební postupy by se měly dodržovat, že ano? Viděla jsem se v zrcadle a po očku pokoukávala po ostatních vystavených šatech a ptala se sama sebe, jestli jsem si vybrala opravdu ty pravé. Jestli se budou Božskému líbit. Při výběru modelu jsem přikládala velkou hodnotu tomu, abych se v šatech cítila příjemně a pohodlně. Což tyto šaty splňovaly na jedničku. Co mě možná trochu znepokojovalo, bylo to, jestli jsou šaty dle mého gusta dostatečně ozdobené. Teď už ale bylo pozdě na úkroky a úskoky od původního rozhodnutí. V závěru, když jsem po svatbě celý den a pocity zhodnotila, jsem dospěla k závěru, že lepší šaty jsem si vybrat nemohla. Půl hodiny po mě si oblek byl zkoušet budoucí ženich. Věděla jsem, jakého fešáka si hodlám vzít, ale když vyšel z převlékací kabinky oděn do šampaňského kvádru s černou košilí, zůstala jsem téměř se slzami v očích stát jako přikovaná. Božský byl opravdu Božský. Vypadal jako elegán z britských filmů. Při pohledu na něj jsem si říkala, že už díky ženichovi bude svatba dokonalá.
Přípravy na svatbu vrcholily a já jsem začala být ze všeho shonu silně nervózní a někdy až zoufalá jsem ulehala se slzami v očích do postele ke spánku s tím, že některé záležitosti neprobíhají tak jak jsem si představovala a vysnila. Týden před svatbou jsem se dostavila na zkoušku účesu, zhruba 50 km od města, kde jsem se měla vdávat a asi 10 km od mého rodného města, kam si pro mě měl ženich ve svatební den přijet. Své polodlouhé, spíš polokrátké vlasy jsem nechávala již dva měsíce růst, jak se jim zamane, aby byly na úpravu účesu co nejdelší. Slečna kadeřnice se snažila vykouzlit mi na hlavě svatební účes, seč jí síly stačily, ale výsledek nedopadl tak jak jsem měla v plánu, aby vypadal. Asi po půl hodině úprav se mě zeptala, jak to vidím a já, s nervy v „kýblu“ z předsvatebního shonu a z účesu á la „z nouze ctnost“ jsem jí potvrdila, že tento výtvor zopakujeme příští týden, 7. října. Když jsem dorazila domů, vše se mi rozleželo v hlavě a téměř se slzami v očích a s knedlíkem v krku následující den volala slečně kadeřnici, jestli by nebyla tak hodná a nenašla si na mě ještě během týdne hodinku, kdy bychom vyzkoušely nějakou jinou variantu. „Mně se zdálo, že jste poněkud odevzdaná a připravená přijmout cokoliv. Čekala jsem, že zavoláte“, ona na to a já jsem i uvědomila, že jsem musela po psychické stránce na zkoušce účesu působit šíleně. Tedy pár dní déle jsme se s kadeřnicí dobraly k nádhernému účesu, se kterým jsem, a teď doopravdy, byla navýsost spokojená a sama sobě se moc líbila.
Pokud jsem doposud považovala přípravy na svatbu za chaotické a náročné, teprve 6. říjen byl ten nejvíc náročný na přípravy. Doladit poslední detaily, zařídit výzdobu, připravit gril, uspořádat židle, vyzvednout šaty a oblek, zajet s nevěstinými rodiči na místo konání svatební oslavy, aby zde mohlo být uloženo cukroví, vyzvednout dorty a zavézt je na místo svatební hostiny, připravit svatební šopský salát „made by bride“ (připravený nevěstou), odvézt ho na místo konání oslavy… jako rozvrh hodin musel tento den probíhat na minuty přesně, aby se vše stihlo. Vzpomínám si, že já jsem ani salát nestihla dokončit, protože jsem musela stihnout autobus, který mě měl odvézt k našim známým do vedlejšího města, kde jsem měla čekat na nejlepší kamarádku, se kterou jsme pak odjely k mým rodičům domů. Když jsem jela autobusem, uvědomila jsem si, jak mi skončily povinnosti příprav, ale jak Božský stále ladí a ladí a sváží a přiváží jídlo a pití na místo konání svatební párty. „Píp, píp“, ozve se z kabelky telefon upozorňující, že mi přišla zpráva. Píše mi kamarádka a přeje mi, abych si zítřejší den užila tak, abych na něj vzpomínala celý život. Začíná mi docházet, že už jen pár hodin mě dělí od svatebního dne. Celá situace mě dojme natolik, že musím lovit z kabelky kapesník, abych si otřela slzy a usušila nos. Zítra se ze mě stane vdaná paní? Neuvěřitelně vzrušující. Vystupuji z autobusu, už trochu klidnější, když v tom známá melodie z kabelky. Tentokrát si se mnou chce někdo povídat.
Neznámé číslo? „Prosím? “, přijmu hovor a během následujících pár vteřin nevěřím vlastním uším:“ Dobrý den, tady květinářství, stala se nám taková nepříjemnost. Vy u nás máte na zítřejší dopoledne objednané svatební květiny, ve kterých měla být žlutá stuha, ale nám žlutá stuha došla, mohli bychom použít bílou?“. No tak to je gól. Svatební květiny byly s přesným popisem vzhledu objednávány 16. 9., tedy dle mého názoru se včasným předstihem (téměř měsíc před dnem „D“). A oni mi volají v předsvatební večer, lehce po 20:00 hodin, že jim došla stuha? „No, dejte tam pro mě za mě třeba modrou, mě už je to jedno“, já na to odevzdaným ironickým hlasem. Samozřejmě, že paní správně pochopila, že mě její telefon naštval, takže se ještě jednou omluvila a ubezpečila mě, že bílá bude dokonce i lépe vynikat. Uf, doufám, že toto byl poslední šílený telefon.
Po příjezdu domů, okolo desáté večer jsme si kamarádkou rozdělaly lahev vína s tím, že si dáme každá skleničku a půjde se na kutě, abychom, hlavně tedy já, neměly ráno kruhy pod očima. To by se prý ve svatební den příliš nehodilo. Lahev samozřejmě celá, jak se říká, „padla“, my se do postele dostaly okolo půlnoci, ale jak malý holky jsme žvanily až do dvou do rána. Takže na kruhy parádně založeno.
Ráno byl budíček přichystán na půl sedmou. Nevěstinka se však vzbudila již před hodinou šestou a můžete hádat, zda ještě na půl hodiny zalomila. Ne, nezalomila. Místo toho se v županu odebrala do koupelny, aby zkontrolovala pytle pod očima, a světe, div se, nikde nic! No tak prima. Při čištění zubů jsem se na sebe směšně šklebila do zrcadla, u snídaně jsem si s hrnkem v ruce pobrukovala nějakou písničku, při oblékání se do riflí a košile zase jinou a když mě sestry přítel odvážel ke kadeřnici, ptá se mě:“Uvědomuješ si, že se dneska vdáváš, na to, že tě dneska čeká svatební den, jsi nějaká vysmátá? “ A měl pravdu, uvědomila jsem si, že jsem se probudila s výbornou náladou bez známky nervozity a únavy. Snad se dnešní celý den ponese ve stejném duchu.
Kadeřnice odvedla dobrou práci. Třešnička na dortu z jejich rukou byla bílá pivoňka usazená ve vlasech. Doma jsem se s kamarádčinou pomocí nalíčila a oblékla do svatebních šatů. Tak, hotovo, teď už jen čekat na mého pana Božského. Plán dne a dopoledních příprav byl naplánovaný na minuty přesně a proto jsem na svého vyvoleného nemusela příliš dlouho čekat. Velmi brzy se začaly sjíždět auta před náš dům a já z ložnice rodičů pozorovala, jak svatební hosté vystupují z aut, zapalují si cigarety a hlavně ženská část začíná stužkovat vozidla. Viděla jsem Božského, jak vchází do branky směrem do domu. Za několik málo okamžiků mě ženich našel. Vešel do místnosti s kyticí v ruce, prohlédl si mě od hlavy až k patě a řekl: “Ty jsi tak krásná“. Znovu se mi svírá hrdlo, když si na tuto scénu vzpomenu. Božský mě opět dojal a v objetí mě konejšil, abych neplakala, že dnes se brečet nemá.
Celý den zdál se být vcelku poklidný, až na pár situací, kterým se dnes smějeme, ale téměř před rokem jsme při nich lehce znervózněli. Když si moje nejlepší kamarádka uvědomila, že zapomněla doma košili k sukni a tak se musela vydat na cestu do města svatebního konání o nějakou dobu dřív v autě společně s dalšími hosty, následně, nevím, jak se jim to povedlo, po cestě zabloudili někde v lese, ale na obřad to naštěstí stihli. Obřad bohužel nestihl ženichův strýc, který si zabouchnul klíče od auta a tak čekal, než se mu přivezou náhradní klíče. Stihl nám však bezprostředně po obřadu pogratulovat. Zapomenuté brýle mojí maminky na toaletě při zastávce (tzv. kouřová a čurací) na benzinové pumpě jsou už jen drobností. Brýle se však bohužel druhý den nenašly, a tak se musely pořídit nové. Myslela jsem si, že nervózní ve svatební a v předsvatební den jsou hlavně ženich a nevěsta, ale přesvědčila jsem se, že emoce a jistou dávku nervozity do našeho velkého dne vkládali i ostatní zúčastnění.
Celá, asi hodinová cesta autem se nesla v duchu klidném, v autě padaly vtípky na různá témata, diskuse mezi tatínkem a řidičem o kvalitě a výkonu svatebního auta, když v tom najednou koukám, že se nacházíme u cedule „Hořice“ a celá kolona se zastavila. „Co se děje?“, zeptám se a už se obávám, že je něco v nepořádku. Načež zjistím, že je vše tak jak má být a že se chystá jen divadlo pro místní občany. Čekalo se, až se všechna vozidla seskupí a vyráží se pomalou jízdou znovu dál do cíle. Tentokráte však za doprovodu hlasitých zvuků klaksonů. Lidé na chodnících se zastavují, prohlížejí si ozdobená auta a chtějí vidět nevěstu, některé děti mávají a mě naskakuje husí kůže na těle, knedlík v krku a slzy do očí. Je to tady.
Svatební obřad byl krásný. Sotva se otevřely dveře do svatební síně a já zaslechla první tóny Pachelbelova kánonu, celá jsem se rozechvěla a pomalu se připravovala na to, že za pár okamžiků, jakmile svatební hosté naplní obřadní síň, vyrazím tou poslední cestou svobodné dívky a po téže cestě nazpět ze mě bude mladá vdaná paní. Cítila jsem, jak byl taťka, do kterého jsem byla „zavěšená“ také nervózní. Pro uvolnění atmosféry povídám: “Ještě počkej, ještě je chvilku napneme“, za což jsem byla obdařena úsměvem. Pak už jsme se ale pomalým krokem blížili k Božskému. Lidé kolem, se na nás po cestě usmívali a viděla jsem, jak někteří z nich měli slzy v očích. Několikrát se i můj ostrozrak zamlžil nad tímhle silným okamžikem. Konečně jsem stála po boku Božského a svírala jeho paži. Všechna slova pana místostarosty byla tak pravdivá a krásná, že se mi mnohokrát zachvěla brada a já musela sklopit oči, abych promrkala slzičky. Nastala chvíle, kdy jsme oba měli svým „ANO“ zpečetit naše rozhodnutí. „Ano“ Božského bylo nádherné, silné a rozhodné. Pamatuji se, že já byla ve chvíli mé odpovědi natolik nervózní, že jsem se při vyslovení „ANO“ zhoupla z pat na špičky a zpět. Z radnice jsme odcházeli jako pan a paní, jako manželé.
Následoval oběd a přesun na bujaré svatební oslavy. Musím říct, že veškeré naše dvouměsíční nervy a snahy zařídit vše tak, aby dopadlo na jedničku, „klaplo“ na jedničku s hvězdičkou. Hosté měli jídla a pití dostatek, tančilo se i zpívalo, všichni se usmívali a smáli a i díky nim a jejich radosti z našeho štěstí jsme si náš den užili, tak že nyní na něj vzpomínáme jako, a neberete to jako frázi, jako na jeden z nejkrásnějších dnů v našem životě.
Domů jsme se dostali lehce po třetí hodině ranní, unaveni, spokojeni a šťastní, že jsme měli možnost prožít něco tak nádherného po boku toho druhého. Četla jsem mnoho článků o tom, jak nevěsty po svatebním dni pláčou, že už je to za nimi, ale jak se říká:“ Nebuď smutný proto, že to skončilo, buď šťastný, že se to stalo“. A já byla neuvěřitelně šťastná. Pokládali jsme hlavy na polštář, když z úst mého manžela doprovozené polibkem zaznělo:“ Dnešní den byl nejkrásnější v mém životě. Miluju Tě. Krásnou dobrou noc mladá paní“.
Přečtěte si také
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 3430
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 3142
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 1127
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 674
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 339
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
Přistihla jsem tchyni, jak fotí moje dítě nahé. Seřvala mě, že z ní dělám úchyla
- Anonymní
- 10.05.26
- 2869
S tchyní jsme měly kvůli fotkám našeho syna neshody už několikrát. Jenže když jsem ji jednou přistihla, jak si ho fotí nahého při koupání, vznikl mezi námi konflikt, který od té doby pořád visí ve...
Nehtařka se mi vysmála, že mám „ruce uklízečky“. Myslím, že mě chtěla ponížit
- Anonymní
- 10.05.26
- 1407
Chtěla jsem jen nové nehty a chvíli vypnout. Místo toho se mi nehtařka během manikúry vysmála kvůli mým rukám tak, že jsem měla chuť okamžitě odejít.
Doktorka dala dceři antibiotika. Až po brutální reakci uznala, že to byla chyba
- Anonymní
- 10.05.26
- 1100
Někdy jsem na doktory opravdu strašně naštvaná. Třeba jako teď. Moje čtyřletá dcera měla virózu, která se zhoršila tím, že ji začalo bolet ucho. Šli jsme jako obvykle na ORL, kde paní doktorka...
Nachytala mě s milencem v restauraci. A sama tam přišla s mladším mužem
- Anonymní
- 10.05.26
- 2249
Když mě tchyně přistihla, jak se líbám s milencem v restauraci, myslela jsem si, že je po všem. Jenže během pár vteřin mi došlo, že ani ona tam nebyla nevinně, přišla totiž za ruku s o dost mladším...
Máme doma více dětí a je u nás živo. Soused nám kvůli hluku vyhrožuje sociálkou
- Anonymní
- 10.05.26
- 1753
Žijeme v panelovém domě, máme tři děti a psa. Jsme všichni tak nějak od přírody hlučnější a děti jsou navíc hodně živé a temperamentní. Pod námi bydlí starší pán, který nás nemá rád a už několikrát...
Pozor na cizí slova, autorko…
Přeji vše nej do vašeho společného života 
dobrýýýýýý 
opět a zas přečteno jedním dechem 
. nechci se opět dostávat do situací, kdy mi bude někdo shazovat sebevědomí a urážet mě. To nemám za potřebí.
