A co kdybychom jeli do Paříže?
- O životě
- Siisule
- 27.11.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deset let jsem snila o cestě do nejromantičtějšího města v Evropě, podle mě i na celém světě. Až se jednou můj sen takhle v létě splnil. A nebyla to ledajaká cesta.
...zámky se stuhami na důkaz uzamčení lásky...
Co kdybychom jeli do Paříže?
Leželi jsme vedle sebe, myslím, že to bylo po pravidelném každodenním kolotoči povinností, když z mých úst zazněla tato věta. Jen tak z recese jsme uvažovali o tom, co si pořídíme za neočekávaný roční bonus, kterým nás náš pan nový ředitel nenadále obohatil. Zazněly nápady, jako motorka, nová televize pro autentičtější fotbalové zápasy, kolébka… a seznam nápadů jsem uzavřela já.
Už si ani nevzpomínám, kdy se pro mě Paříž stala posedlostí. Bylo to možná na střední škole, když jsem si francouzštinu zvolila jako volitelný jazyk a na druhou kolej jsem odsunula němčinu, španělštinu a ruštinu. Možná, kdybych se tehdy rozhodla jinak, mohl mě uchvátit Berlín, nebo Moskva. Francouzština je ale romantický, vášnivý a libě znějící jazyk. Tedy „Pouquoi non?“ Proč ne? A bylo to… počátek mé vášně k západní zemi, kde se víno nepije proudem, ale vychutnává se každý doušek a každá kapka a k zemi, která se pyšní monstrózní Železnou dámou.
Počínaje mým excelentním nápadem na využití finančního obnosu se mé myšlenky stáčely jen jedním směrem – do Paříže. Asi po dvou týdnech jsem po dlouhém hledání konečně zarezervovala malý hotýlek poblíž centra a metra a taktéž objednala elektronické letenky na trasu Praha-Paříž a zpět. Teď už jen nastudovat mapu tohoto velkoměsta, jeho metro (představte si pražské metro o třech trasách „A“, „B“, „C“… máte? A teď toto číslo vynásobte téměř pěti – ano, 14 tras, 14 barevně odlišených směrů s obrovskou spoustou zastávek. Jedním slovem bludiště) a oprášit již zmíněný jazyk. Zábava se ukázala ve dnech, kdy jsem se Božského snažila naučit pár francouzským větám a frázím. Měli byste ho vidět, jak roztomile šmodrchal jazykem.
Dva měsíce utekly jako voda a den našeho odletu se přiblížil. Budík na sebe ani nestačil upozornit, když jsem se začala převalovat v posteli. Nemá cenu čekat dalších 12 minut na zazvonění. Vyskočila jsem celá natěšená do nového dne a čtyřdenního dobrodružství. Uvařit čaj, osprchovat, umýt vlasy, namalovat, učesat… na první pohled standardní ráno. S tím rozdílem, že se mi po celou dobu honila hlavou spousta otázek s jednou odpovědí: “Snad jo“. Asi si všechno moc beru, jak říká Luk, ale stačí sebemenší zpoždění KDEKOLIV na cestě a je po dovolené. Takže jaké že to byly otázky? Přijede včas jeden autobus, abychom stihli přestup do Prahy? Snad jo. Stihneme přestoupit z metra na MHD, které nás doveze na letiště? Snad jo. A bude nám stačit jedna jízdenka jak na metro, tak na MHD? Nastoupíme do správného autobusu? Kde je v Praze v Ruzyni terminál 2? Najdeme ho včas? Snad jo…
Po cestě z bytu na autobus jsem si z hlavy „přečítala“ seznam věcí, které bychom měli mít sbaleny. „Slovník, zlatko, ten jsme nechali doma.“ „Mám pro něj doběhnout?“, Luk na to. Už, už jsem souhlasila, když vtom mě zachvátila panika, že by snad nás do puntíku promyšlený cestovní plán zkrachoval ještě dřív, než by stačil začít. „Ne, nikam neutíkej, zvládneme ho bez něj… nejedeme do Číny“. 'Čím více kilometrů jsme se vzdalovali od domova a čím více dopravních prostředků jsme vystřídali, tím víc kamenů mi padalo ze srdce, že se do té Paříže snad jenom dostaneme.
Když jsme seděli v letadle, začaly se mi kameny na srdci znovu hromadit díky otázkám typu:“ doletíme? Neztratí se nám zavazadla? Najdeme z letiště ten správný dopravní prostředek, kterým se dostaneme do centra? Snad jo. Ou jé, vždyť já jsem bez slovníku! No tak to bychom měli. Ale dost! No stresss. Zahnala jsem černé myšlenky, řekla si, že stresovat se budu moct, až to bude aktuální a začala jsem si let užívat vyhlížením z okénka a tulením se k Božskému.
Do Paříže jsme doletěli včas. Naše zavazadlo se i přes, na poslední chvíli vyrobenou cedulku, neztratilo a tak jsme mohli řešit další plán cesty. Z letiště vlakem do centra města. Ještě štěstí, že Božský tak nerad čeká ve frontách a přemluvil mě, abychom se nepostavili na konec nekonečné fronty, která se vůbec nehýbala a „donutil“ mě zapátrat v paměti nad slovíčky a obsloužit nás u zelené „mašiny“, co plive jízdenky. Ušetřili jsme tak nejméně dvě až tři hodiny času. Děkuji, lásko. Do vlaku, který odjížděl do centra, jsme naskočili téměř na poslední chvilku, div nás dveře neskříply.
Cesta ale zdaleka nepřipomínala cestu do nejromantičtějšího evropského města, ale spíše se mi vybavil úryvek z filmu „Honba za diamantem“, kde se do vagónu pro 50 lidí musí vejít lidí 100 a ještě s ovcemi, kohouty a vajíčky. V našem případě s kufry. Obřími kufry. To, co jsme měli možnost vidět z okénka, se podobalo spíše bulharskému neudržovanému městu, takže nejlepší varianta, jak nevypunkout v paniku, byla usmívat se láskyplně na božského.
Do hotelu jsme se dostali bez větších problémů. Už jen proto, že se Božský začal v mapě orientovat velmi rychle. Nevím, proč se říká, že muži neumí číst v mapách. Po celou dobu pobytu plnil funkci hlavního navaděče a orientátora a já na oplátku překládala a mluvila. Dokonale jsme se doplňovali. Jsme dokonalý pár.
Hned v den příjezdu jsme se vydali objevovat krásu památek. Notre Damme nás doslova uchvátil detailním propracováním venkovní části budovy. Všimli jsme si, že neuvěřitelně dlouhá fronta, která před chrámem vznikla, poměrně rychle postupuje, a tak jsme se zařadili asi za 536. turistu a pomalými krůčky a ke svatyni přibližovali. Měli jsme to štěstí, že v době, kdy jsme Notre Damme navštívili, právě probíhala mše svatá a obrovským prostorem s vysokými stropy se rozléhal ženský zpěv za doprovodu varhan. Na zpáteční cestě jsme si zvenčí prohlédli Pantheon, který v nás však žádné emoce nezanechal a Luxemburské zahrady, které nás naopak svou krásou a líbezností uchvátily. Rozhodli jsme se, že na toto místo ještě alespoň jednou, než Paříž opustíme, vyrazíme. Blížil se večer a my se s lahví vína usadili bosky v trávě u řeky. Myslím, že první den v Paříži jsme zvládli na jedničku.
„Máme dovolenou, přece nebudeme vstávat v šest hodin ráno Síso“, pronesl nepříjemným tónem Božský potom, co jsem nařizovala budík. „Jestli nechceme čekat čtyři hodiny ve frontě, musíme vyrazit hodně brzy před otevřením Železné dámy“, opáčila jsem a doufala, že ráno dostanu Luka z pelechu.
Kupodivu ráno neprotestoval a naopak jsem se i dočkala pochvaly za to, jak chytře jsem to vymyslela. Pod Eiffelovku jsme dorazili asi dvě hodiny před jejím otevřením a zařadili jsme se do fronty asi 20 turistů. Počínaje tímto okamžikem se začali trousit další a další lidé po dvojicích, skupinkách, skupinách, skupiny rodin, zájezdy. Každých 10–15 minut přišlo dalších 40–50 lidí a s přibližujícím se dopolednem se fronta přímo úměrně prodlužovala a začala tvořit „šneka“. Už jste někdy telefonovali ze samého vrcholu Eiffelovy věže? Signál kupodivu haprující, ale myslím si, že maminka i přes výpadky signálu poznala v mém chvějícím se hlase vzrušení.
Pohled z obří Eiffelovky na obří Paříž byl fenomenální. Máte zde možnost spatřit památky, které jste již navštívili, nebo se je navštívit teprve chystáte a říkáte si: “Hele, Vítězný oblou… a támhle Louvre, to je už jen kousíček odsud“. Ale věřte mi, zas takový kousíček to teda není. Spíš je to všechno pořádný kus (s ohledem na to, že je vám líto utrácet „éčka“ za jízdenky a proto chodíte téměř všude pěšky). Tedy, výprava za Železnou dámou je pro tuto chvíli u konce. Naše paměťová karta ve fotoaparátu se ze dvou třetin zaplnila obrázky právě z vrcholu železné lady, jí samotné ze strany severní, jižní, západní i východní, z dálky, z blízka, z výtahu… ano, i výtah jsme zvěčnili.
Z největšího pařížského symbolu jsme se vydali k „nedalekému“ Vítěznému oblouku. Jasně, věděla jsem, že okolo něj vede kruhový objezd, ale už mě tak nějak nenapadlo, že uprostřed tohoto kruhového objezdu stojí právě i on sám. Než jsme se vydali hledat podchod, nechali jsme opět odpočinout zádům na jedné z poblíž stojících laviček. Najednou kolem nás prochází menší muž, ohýbá hřbet k našim nohám a zvedá ze země masivní zlatý prsten. V tu chvíli mi bleskne hlavou: „Jak jsme si ho mohli nevšimnout?“. Ležel jen něco přes metr od nás.
Jenže staršího Francouze nenapadlo poklad schovat do kapsy a spěšným krokem se odporoučet dál svou trasou, ale nastavil nám svou dlaň i s prstenem a s otázkou, zda není náš. Tak to je teda gól. „Non, ce n´est pas notre bague“. To není náš prsten já na to s úsměvem. Pán zvedl obočí, usmál se také a odešel dál. Vtom za sebou slyšíme: “Hallo, hallo“. Ohlédnu se a znovu ten muž a znovu natažená dlaň s prstenem. Teď už jsem se rozesmála nahlas a opět prsten odmítla. Jsem přesvědčená, že ten „frantík“, jak je Božský nazývá, odnesl šperk na nejbližší stanici „ztrát a nálezů“.
Myslíte si, že se nedá zabloudit v podchodu? Dá. Takže jsme výstup k Vítěznému oblouku trefili až napodruhé. Ale žádná show se nekonala. Vzhledem k tomu, že jsme před hodinou měli fenomenální pohled na Paříž z Eiffelovy věže, nehodlali jsme utratit další finanční prostředky z a výhled, který mohl mít minimálně o dvě hvězdičky méně.
Dlouhou, dlouho ulicí Champs Elysees, připomínající naše Václavské náměstí (avšak několikrát delší) jsme se s krátkou zastávkou na kávu vydali na zasloužený relax do Lucemburských zahrad, kde si Božský na malou chvíli v pololeže zdřímnul a já, hmouříc oči proti pařížskému slunci, pozorovala ostatní turisty, jak se culí a natáčejí do objektivů fotoaparátů.
Večeři jsme pojali piknikově, koupili pečivo a dvě lahve vína a vydali se do přístavu. Sedíce na trávníku jsme pozorovali proplouvající lodě s turisty, sportující Francouze běhající po nábřeží a upíjeli barbarsky z lahve růžového vína. Nápad, který se nám v tom okamžiku mihl v hlavách, se nám v tu chvíli zdál báječný. Zajdeme se podívat na mrakodrap Montparnasse, který je přístupný veřejnosti a z jehož posledního patra je údajně nádherný výhled na ve tmě zářící Eiffelu věž.
Jenomže když jsme asi po necelé hodině došli k relativně vysoké kancelářské budově (musela být druhá největší hned za tou, kterou jsme hledali) obratem jsme se od kolemjdoucího pána dozvěděli, že ten mrakodrap, který hledáme je od tohoto vzdálen asi 3 km. No tak to mě dostalo do kolen. Začínalo pršet, stmívalo se, mého drahého bolely díky nové obuvi šíleně nohy a my byli lehce ztraceni. No nic, dali jsme si pár doušku vína, které nám ještě zbylo z pikniku a vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli, že se k tomuto cíli vydáme jindy. Dneska už fakt ne, vydali jsme se směrem k hotelu. Ještě asi hodinovou přestávku na slabém dešti jsme si udělali na zídce v přístavu, dopili naše poslední tekuté zásoby a teprve potom jsme zakotvili v hotelu. Usínali jsme a já si říkala, že si zítra můžeme přispat.
Středeční ráno se točilo okolo výletu na baziliku Sacré Coeur. „To budete koukat, co bude v Paříži černochů“, byli jsme informování od našich „zkušených“ cestovatelských přátel. Ano, v Paříži je opravdu velká spousta Francouzů tmavé až černé pleti, ale okolí Montmartru a Baziliky by se dalo označit za černošské doupě. Po vyšlapání asi 150 schodů k bazilice se nám opět naskytl pohled na část Paříže. Silné pocity umocňovala i hudba, která se k nám linula z několika stran. Tu osamělý houslista, tu dvojice nádherně pějících Francouzů s kytarami, z dalšího koutu k nám doléhaly tóny harmoniky… nádhera.
Návštěvou v Louvru jsme se ocitli u veliké skleněné pyramidy. Fronta, která však vedla k muzeu, kde bychom měli možnost spatřit obraz slavné Mony Lisy od slavného malíře Leonarda da Vinciho, nás odradila od několikahodinového přešlapování ve frontě a i obraz Mony Lisy jsme oželeli. Vydali jsme se do hotelu nabrat síly na náš poslední pařížský výlet. Na ve tmě zářící Eiffelovu věž. Zdálo se to být dobrým nápadem, třešničkou na dortu, jak završit náš čtyřdenní výlet. K železné dámě jsme dorazili bezprostředně po tom, co byla rozsvícena. Tedy okolo půl desáté večer. Usadili jsme se na měkký trávník, odšpuntovali lahev růžového a kochali se svítícím monstrem. Po desáté hodině večer, kdy Paříž zahalila naprostá tma, tvářila se Eiffelovka jako diamant. Blížila se jedenáctá večerní a zbývala půlhodina do doby, než přestanou jezdit linky metra.
Božský trval na tom, že ještě, než se rozutečeme nějaké hledat, že se naposledy s tou kráskou rozloučíme ještě zpovzdálí z většího klidu, kde nebudeme obklopeni desítkami turistů na čtverečním metru. Poodešli jsme tedy dál od mohutné zářící konstrukce a ještě na pár minut jsme v objetí usedli na malou travnatou plochu. Síla tohoto okamžiku byla nadpozemská. Božský mi položil ruku na tvář a začal mě jemně líbat. Cítila jsem, jak je mi krásně a víc a víc jsem si uvědomovala, jak se mi díky těmto necelým čtyřem dnům splnil životní sen.
Klidné ticho vyrušil Lukův hlas: “Líbí se Ti tady?“ Co to to je za otázku? „ A jak. Je to nádhera“. Nic jiného ze mě v tu chvíli nevypadlo. Na to si Božský přede mne klekl, v dlani otevřel červenou krabičku s třpytícím se prstýnkem a znovu prolomil ticho: “A co kdybych Tě požádal, aby sis mě vzala?“.
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 3937
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 2387
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 1536
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 846
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 965
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2816
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 3795
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 3257
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 1173
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1594
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
. Když tam byla sestřenice, chytli ji, namotali náramek, a když odmítla zaplatit, málem ji zbili. Tři černoši na dvacetiletou subtilní holčinu! Kdyby tam neměla spolužáky, bůhví jak by to dopadlo 
. Je to úchylnýýýý! 
