Jak Mikulášek na svět přišel

Nikdy jsem si neuměla představit, jak silná mohou být slova, že nejkrásnější zážitek v životě je narození dítěte. Teď už je to měsíc, co máme doma synka a okamžik, kdy vám dají dítě do náruče, je opravdu magický.

pouto na celý život pouto na celý život

Je velmi brzy ráno. Převaluji se v posteli z boku na bok, z polohy na znak do stabilizované polohy, ze schoulení se do klubíčka, do skoro „anděla ve sněhu“, rozsvěcím mobil, abych zjistila, kolik času mi ještě zbývá, než mi budík zazvoní a já budu muset opravdu vyndat nohy z postele a připravovat se na každodenní rituál při zkulturňování se do práce. Displej odpovídá, že je teprve něco před půl čtvrtou ráno, tedy ještě hodina k dobru. Ale já se ne a ne uvelebit. Potichounku se odplížím z postele na záchod. Kolikátého je dnes? Napadá mě? Paní příroda se stále ne a ne dostavit. Natáhnu se na poličku pro malou růžovou úzkou krabičku, načurám do kelímku, který čeká na vhodnou chvíli, kdy „opět“ budeme mít chuť zjistit, jestli si ve mně „ustlal“ miničlovíček.

Vytahuju slabounký proužek z krabičky a podle návodu, stále usazená na záchodě, čekám, čekám, čekám. Už jsem nějaké takové „papírkové“ zklamání zažila, takže dnešní pokus se příliš neliší od těch předchozích. Standardně se objevuje jedna čárka: “ No jo, to už jsme viděli“, jenže hola! Za tou silnou fialovou se objevuje i druhá slabší! Cože? Fakt? Je to možné? Bleskurychle vytahuji z krabičky druhý proužek, abych si ranní rozespalé testování potvrdila, opět minutové čekání, tentokrát už se zatajeným dechem a… zase dálnice. To snad není pravda! Jsem těhotná! Vracím se do postele za spícím Božským. Hladím ho po vlasech, abych ho opatrně probrala a opatrně šeptám: „čekáme miminko, dělala jsem si test a jsem těhotná, budeme mít děťátko“, vzrušeně oznamuji a dodávám: „Krásného Valentýna“.

Kalendář napovídal, že je den všech zamilovaných, když jsme zjistili, že v tenhle den už nejsme tak úplně sami. Od prvních návštěv u lékaře, kdy jsem poprvé viděla jen fazolku s tečkou a později tělíčko opravdového človíčka, který ve mně tančil, jako by mě viděl a věděl, že si ho prohlížím, od doby, kdy jsem se ráno budila s žaludkem jako na vodě a vystupovala z autobusu na půli cesty do práce, protože houpání „nám“ nedělalo úplně dobře, uplynulo už dlouho. Měsíce utekly, 9 kalendářních měsíců a 10 těhotenských uteklo, jak se říká, jako voda. Teď když se zpětně dívám na fotografie, kdy jsem byla v polovině těhotenství a říkala si, jaké už mám velké břicho, musím se smát. Mé tehdejší rozměry neměly s velkým břichem pranic společného, ale pro mě to byla obrovská fyziologická změna. Ještě víc se směji fotografiím, na kterých jsem pózovala ještě před otěhotněním a kdy jsem si v té době říkala, jak na sobě musím makat, protože mi tu kouká faldík a stehna a zadek nesplňují mé „vysněné“ rozměry a obvody. Teď opravdu s odstupem času vidím věci úplně jinak. Těhotenství opravdu změní ženu… a nejen po fyzické stránce.

Z toho, že bych nepoznala, kdy začínáme rodit, jak jsem četla na mnoha diskuzích na internetu, jsem si hlavu příliš hlavu nedělala. Stejně tak jako jsem se nebála porodu. Prostě jsem se k celé situaci stavěla racionálně. Věděla jsem, že to nebude žádná legrace a pochybovala jsem, že bych odrodila podobně jako mladá manželka pana Coopera ve filmu Jak porodit a nezbláznit se, ale mozek mě držel v klidu s tvrzením, že tímhle si musela projít každá žena, která chtěla přivést na svět potomka. Tak proč bych se já měla stresovat „plánovanou“ bolestí, o které ani nevím, jaká bude. Navíc jsem měla po boku Božského, který mi dával sílu pouštět tyhle myšlenky z hlavy a když už se byť pramalé objevily, rychle je zahnal a ubezpečil mě, že celou dobu bude s námi a všichni tři to zvládneme.

Deset dní před plánovaným porodem se pomalu ale jistě začaly věci dávat do pomalého pochodu. Od večera celou noc mi „vesele“ tvrdlo břicho doprovázené bolestmi, které se však velmi snadno rozdýchaly. Ráno po probuzení byla situace klidnější, ale břicho „radostně“ tvrdlo dál. Pro jistotu jsem si hned ráno přendala pečlivě připravenou kupičku do porodnice do cestovky, aby se mohla, až bude „hořet“ jen popadnout a chvátat. Při pohledu na gymnastický balon mě napadlo, jestli se vejde do našeho auta (nafouknutý samozřejmě), jestli ho vezmeme s sebou, jestli ho budeme moci vzít s sebou, jestli bych ho využila, jestli mi pomůže od bolestí… ne, necháme ho doma, nějak to zvládnu i bez balonu. Celý den jsem pro zajímavost měřila rozmezí mezi bolestmi a odpoledne začalo naznačovat, že se věci asi hýbou kupředu. Týž večer v osm jsme začali počítat „poslíčky“, v půlnoci jsem si byla dát proti bolestem sprchu, která měla pomoci… nepomohla :-)

Ve dvě ráno rozsvěcíme v ložnici podruhé a přemýšlíme, zda vyrazit do porodnice optat se, jestli je s námi všechno OK, nebo vydržet do rána, kdy jsem byla objednaná na gynekologii do těhotenské poradny. Manžel velí a jede se, po cestě se „poslíčci“ zkracují na každé 4 minuty a „lehce“ intenzivní. Na recepci hlásíme, že se jdeme „mrknout“ do porodnice. Mladá sestřička nás zve do ordinace, natočí mě na monitor, zjišťuje se, jak miminku ( pro nás zatím neznámého pohlaví) tluče srdíčko (mezitím probíhá asi 5 intenzivních poslíčků… ouuu ), dostávám na ruku „párty náramek“ s mým jménem a datem narození a manžel je poslán na recepci, aby vyplnil formulář o přítomnosti otce u porodu, to asi neznamená, že se budeme dneska vracet domů. Tři bolestivé hodiny „utečou jako voda“ a v půl šesté se rozhoduje: „Jde se tlačit“, no konečně! Vždycky jsem si říkala, jak jsou ty rodičky v USA filmech orosené a já nic, „kapky“ potu se začínají objevovat s prvním zatlačením (americké filmy nekecají).

Manžel mě povzbuzuje, drží za ruku, nechává si ode mě mačkat tričko, drtit ruce a rameno (to by člověk neřekl, kde se objeví tolik síly) a v mezičasech mě na oplátku líbá na čelo a vlasy. Hodina tlačení „uběhne jako voda“, když slyším:" Tak tady máme krásného chlapečka, jak se bude jmenovat?" Manžel odpovídá: „Mikulášek“. Pootočím hlavu, abych se podívala, jak našeho synáčka připravují mamince do náruče. Vidím křičící modré tělíčko. Říkám si: “Ten má ale páru“, klepe se mi brada a úsměv je doprovázen slzami. Božský mi hlásí, kolik Mikuláše váží a měří… je to dlouhán po tatínkovi. Dostávám Mikiho do náruče, abychom se seznámili. Už nepláče, jen pootevírá očička a usíná u mámy v náručí.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
vehon70
646
22.11.12 11:17

Krasny :-)

  • načítám...
  • Zmínit
Miš-El
3069
22.11.12 11:59

Moc hezky napsaná a gratuluji :kytka:

Příspěvek upraven 22.11.12 v 11:59

  • načítám...
  • Zmínit
Sooník
237
22.11.12 13:06

Gratuluji, moc pěkně popsané :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
madamecrazy
954
22.11.12 14:45

Až mi slzičky dojetí vyšly :) máme doma také Mikuláška, ale je to už 19-ti měsíční čertisko :twisted: :andel: :mavam:

Příspěvek upraven 22.11.12 v 14:53

  • načítám...
  • Zmínit
jediný andílek
1034
22.11.12 16:18
:potlesk:
  • načítám...
  • Zmínit
Liu
6465
22.11.12 16:19

Krásný deníček :potlesk: Gratuluji :kytka:

Příspěvek upraven 22.11.12 v 16:20

  • načítám...
  • Zmínit
lenama18
862
22.11.12 19:58

Skvělý příběh :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
kandyta
133
23.11.12 13:51

Krásňoučký :-))) :potlesk:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

A byla svatba

A co kdybychom jeli do Paříže?