1010 gramů štěstí
- Porod
- Petrušačka
- 06.09.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O posledních dnech mého těhotenství. Pupek plný miminka jsem si sice neužila, ale důležité je, že je nakonec vše tak, jak má být a my máme doma holčičku, která nám dělá radost, a které se na světě moc líbí.
Mladý doktor vchází do pokoje, který je nyní mým domovem a říká: „Tak to dneska ukončíme. Nerad bych, abychom to prokaučovali - už je to na hraně. Hrál jsem s vámi vabank, nikdy bych si neodpustil, kdyby to špatně dopadlo. Musíme myslet na zdraví a život nejen mimča, ale i vás.“
Hlavou mi v tu chvíli běží zrychleně posledních 14 dní. Na pohotovost do porodnice mne přivádí vysoký tlak, který si doma měřím, a jehož hodnoty jsou takové, že se mi s ním nechce jít spát.
S tlakem bojuji odjakživa, léčba je nastavena na těhotenství, moje od dětství nemocné ledviny jsou ok – na kontroly chodím jak na gynekologii, tak na nefrologii… Nic to není, dostanu kapačku a půjdu zase domů, říkám si. Malá je v pořádku – je to 10 dnů, co jsem byla na kontrole, na ultrazvuku a vše bylo, jak má být. Jasně, pár dnů už se necítím úplně dobře, ale kdo se na konci 6. měsíce těhotenství cítí skvěle?
Mladičká paní doktorka na ultrazvuku bohužel měří nulové průtoky a říká kolegovi: „Řeknu sestřičkám, ať paní píchnou kortikoidy.“
To mě strašně vyděsí – vím, co to znamená. Zmůžu se jen na: „Ono se to zlepší, ten tlak zase klesne.“
Paní doktorka se jen usměje… Jsem 27+5!
Noc trávím v boxu na porodním sále, v hlavě se mi honí spousta myšlenek. Pořád věřím, že se to urovná. Opravdu tomu věřím? Začínám se bát.
Ráno jsem poslána na ultrazvuk, potkávám svého pana doktora z rizikové poradny, který na mě volá: „Vím o vás, už se na vás těším.“
Já odpovídám rádoby vesele: „Já na vás ne.“
Na ultrazvuku špatné zprávy: Průtoky skutečně nulové.
Z porodního boxu jsem přesunuta na oddělení rizikového těhotenství. Začínám se smiřovat s tím, že toto bude můj domov. Na jak dlouho? Jde o dny, týdny, měsíce? Trvá mi poměrně krátkou chvíli, než se začnu modlit za to, abych na této nemocniční posteli mohla strávit měsíce.
Dny jsou stejné – jeden jako druhý. Ráno jdu na lačno na ultrazvuk, kde slyším pokaždé větu: „Nulové průtoky, normální množství plodové vody, plod vitální, já bych to zatím neukončoval.“
Vracím se na oddělení a mohu se nasnídat. Můj zdravotní stav se zhoršuje – tlak neklesá, výsledky z krve a moči jsou vždy po každém odběru horší. Všichni se mě ptají, zda mě bolí hlava, v podžebří, jestli mám otoky.
„Ne,“ odpovídám, „já nemám preeklampsii…“
Při první velké vizitě mi primář oddělení před celým „antré“ řekne, že se musím připravit na to, že to dopadne velmi, velmi špatně, protože jsem moc nemocná.
Můj pan doktor, který se všemožně snaží mi udržet naději a přidržet mě při alespoň trošce optimismu, mu za zády mává rukama a dělá na mě posunky typu: „Nebojte se, neposlouchejte ho.“
Scéna jak z blbýho filmu. Já se zmůžu jen na zoufalý pláč. Sotva velká vizita opustí pokoj – můj přívětivý pan doktor se v rychlosti vrací a říká: „Nebojte se, pan docent to tak nemyslí, on vás jen chce připravit na možné komplikace, vše dobře dopadne, uvidíte.“ Hmmmm. 
Dny se zcvrkly na ranní ultrazvuk a šestkrát denně hledání srdíčka sestřičkami. Kdykoliv se ke mně sestra s přístrojem blíží, mám srdce až v krku. Když pak srdíčko slyšíme, slyší nejmíň celý oddělení ránu – to, jak mi spadl kámen ze srdce.
Malou mi v bříšku nechávají, protože je jí údajně u mě lépe než v inkubátoru. S každým dnem se jí zvyšují šance na „normální život“. Zároveň však všichni ví(me), že v břiše může kdykoliv umřít.
Když jednoho dne sestry nemohou několik minut srdíčko poslechem najít, sesypu se a jen brečím. Je jedno, že ho poté starší sestřička našla. Já jen brečím. Je mi nabídnut psychiatr s tím, že mi může předepsat léky. Situace je vypjatá…
Když brečíc říkám sloužící paní doktorce: „Jde mi o všechno, protože je mi tolik, kolik mi je a navíc se právě ukázalo, že můj zdravotní stav těhotenství vylučuje,“ nervózně mi odsekne: „To tady všichni moc dobře víme, v jaké jste situaci.“
Vzpomínka na tyto dny je naprosto tíživá, zahalená do smutku, oparu a závoje zoufalství a strachu. Vzpomínám, jak si poprvé troufám hledat informace o nedonošených dětech, koukám na fotografie dětí v inkubátoru. Se zatajeným dechem čtu o předčasně narozených dětech, vyhledávám dokumenty, reportáže a pláču u obrázků těch malých, ohadičkovaných tvorečků v průhledných krabicích… a říkám si: „Tak se na to, holka, připrav.“ Dá se na tohle připravit?
Pak za mnou jednou přijde můj (milý) pan doktor s tím, že je mu to líto, ale že mě musí požádat o to, abych podepsala papír, že jsem si vědoma toho, že je zde nemalé riziko, že miminko v břiše umře. Pan doktor dodává, že ho to mrzí, ale že to prostě udělat musí – kvůli právním záležitostem, že situace je opravdu složitá.
Prosí mne, ať si nemyslím, že je mu z toho lehko a říká, že má strašnou starost, že to není jednoduché rozhodování, že by si nikdy neodpustil, kdyby to dopadlo špatně – bojí se nejen o mimčo, ale i o mě.
Zdůrazňuje, že se každé mamince snaží poradit tak, jak by radil své ženě. Prý kdyby šlo o jeho mimčo, rozhodl by se stejně – a to tak, že miminko ještě zůstane v břiše. Ono tam už neroste, to víme, ale pořád dozrává… Papír podepisuji. Co mi zbývá. Tomuhle panu doktorovi věřím. Snad nedělám chybu.
Ranní ultrazvuky jsou šílené. Malá se vrtí nad ránem, jasně ji v břiše cítím! Nepletu se přece – rozeznám větry od pohybů mého miminka! Kolem 7. ranní malá evidentně usíná. Na ultrazvuku v 8 to pak vypadá tak, že lékaři vidí „nehýbající se plod.“ Opatrně se mě ptají, zda cítím pohyby. Odpovídám, že ano.
Když přichází docent, aby změřil průtok tepnou v mozku, lékařka mu říká: „No, plod se nehýbe, ale paní říká, že ho cítí,“ a krčí u toho rameny… Začínám pochybovat, co vlastně cítím.
Denně mi na oddělení točí monitor, který se běžně dělá až v pozdějších týdnech těhotenství. Výsledný graf není hezký – jakoby se miminko nehýbalo (já ho ale, sakra, cítím!!!). Pak doktorka říká: „No - to je asi normální graf v tomhle týdnu. Kdo ví, když na to není norma?“
Monitor mi s ustaraným obličejem přesto točí stále dokola, denně.
Pořád trpělivě odpovídám na otázku: „Cítíte pohyby?“. Stojím si za svým: „Ano, já ji cítím!“
Nechávám si dole v bufetu kupovat likérovou špičku, tu tam malé posílám a pak vnímám, jak po cukrovém dopingu dělá přemety. Večer si s ní povídám. Kope, raduje se (zdá se mi to). Říkám jí, ať vydrží. Tolik se bojím!!!
Doktoři si mě berou stranou na ultrazvuk na porodní sál. Chtějí vidět mimčo – nejen číst zprávu z hlavního ultrazvuku, která zní už x dní stejně: „Stav neměnný, plod živý, průtoky nulové.“
Dvě kapacity koukají do soukromí mojí malé, pozorují, jak si ve svém vesmíru žije, plave, možná se i směje (?) 
Cucá si už prstík? Paní doktorka povídá panu doktorovi: „Tohle není dítě, který strádá – nezlob se na mě… Tohle není dítě, co tam lape po dechu. Podívej, to je normálně, fyziologicky se chovající dítě.“
Pan doktor se chytá za hlavu, kroutí hlavou. Dlouho malou zkoumají, měří. Váhový odhad 1020 gramů. Nevyrostla ani o gram za ty 2 týdny, co jsem v nemocnici… Lezu z lehátka. Pan doktor mi říká, že je divné, že nejeví známky stresu, že by se měla chovat daleko tísnivěji, vzhledem k podmínkám, které tam má, resp. vlastně spíš nemá. Připravuje mě na to, že to brzy ukončíme. V tuto chvíli nejspíše ví, že již zítra, ale mě nechává v blažené nevědomosti. Já radostně píšu domů obvyklou ranní sms: „Dnes neukončujeme! “
A teď je to tady. Dneska ukončujeme. Termín je za 10 týdnů. Bojím se. Ale vím, že situace je jasná, daná. Musím zatnout zuby. A musíme to OBĚ zvládnout. Nepřežije-li to ona, ani já ať to, prosím, nepřežiju…
V slzách panu doktorovi děkuji, císařský řez bohužel neprovede on (on je dnes vedoucí na druhém sále). Volám přítelovi, kde je. Po jeho odpovědi, že vyráží do práce, mu s pláčem říkám, ať jede rovnou do porodnice, že se dneska narodí. Na boxu před operačním sálem se v rychlosti domlouváme na jméně (ano! teprve zde ). Chci být u toho, chci to zažít… Kdyby malá umřela, chci u toho prostě být, a tak si nechávám píchnout spinální anestesii.
Je ve mně malá dušička.
Modlím se? Ani ne. Jsem jen v totálním soustředění - VŠECHNO BUDE DOBRÉ!!! MUSÍ BÝT!! Bojím se… Moc se bojím.
V 11:10 mi z břicha vyndavají moje miminko. Holčička pláče!!! Neuvěřitelný. V něco takovýho, jako je pláč na porodním sále, jsem ani nedoufala!
Otáčím hlavu, vidím tým asi osmi lidí, kteří se sklánějí nad inkubátorem, slyším někoho z nich, jak volá přítele, ať se jde na malou podívat. Koukám, jak se přítel zvedá a jde směrem k inkubátoru.
Tak. A je to. Naše zlatíčko je na světě. Porodní váha 1010 gramů. 36 cm lásky. 29+6 týden těhotenství. Pane Bože, ať je v pořádku!
Po necelých dvou měsících si naše děťátko odvážíme (2 týdny před plánovaným termínem porodu) domů…
Přečtěte si také
Zalezli jsme do vířivky a syn nás zamkl. V županu jsme šli přes celou ves
- Anonymní
- 21.10.26
- 1308
Měl to být romantický podzimní večer, sklenička vína a příjemný relax v teplé vodě. Místo toho jsme zažili jedno z nejstresovějších dobrodružství našeho života, na které jen tak nezapomeneme.
„Kašle, přijďte si pro ni!“ Vrací mi dceru ze školky, protože jsem doma?
- Anonymní
- 21.10.26
- 369
Pozoruji dceru, jak si spokojeně staví kostky na koberci. Zpívá si u toho písničku, směje se a vypadá jako to nejzdravější dítě na světě. Přesto jsem ještě před dvěma hodinami stála ve školce s...
Podzimní ranní špička jen pro otrlé. Každý den sklidím alespoň dvě výhružky
- Anonymní
- 21.10.26
- 276
Jsem z Prahy, jakmile začne být trochu sychravo a chladno, všichni Pražáci začnou okamžitě jezdit autem do práce. Mě bohužel nic jiného nezbývá. Děti musím rozvést do škol a rychlejší alternativa...
23 let jsem se tvářila, že se nic nestalo. Pak přišla zpráva, která vše změnila
- Anonymní
- 21.10.26
- 767
Myslela jsem si, že některé věci je nejlepší nechat minulosti. Dnes je mi pětačtyřicet, mám hodného manžela, dospívajícího syna a spokojený život. Jenže před pár týdny se mi ozvala bývalá kamarádka...
Vibrátor do každé rodiny, říká tchyně. Ocenila bych, kdyby zůstala u ponožek
- Anonymní
- 21.10.26
- 363
S manželem udržujeme celkem zdravý sexuální vztah, i když jsme spolu už přes patnáct let. Pravdou ale je, že už se člověk musí snažit. Nedávno manžel slavil narozeniny a moje tchyně mu popřála, aby...
Z Turecka jsme málem neodletěli. Tohle jsme na rodinné dovolené opravdu nečekali
- Martrich
- 20.10.26
- 2651
Protože v zimě často marodíme, chtěla jsem nám prodloužit léto a třeba i trochu posílit imunitu díky podzimnímu pobytu u moře. V říjnu už nebývá počasí leckde stálé, ale všichni říkali, že Turecko...
Už mě nebaví být doma za policajta. Děti mi utíkají k tatínkovi
- Anonymní
- 20.10.26
- 1325
Nechci být pořád ta, co nastavuje pravidla. Pořád něco zakazuju, připomínám, hlídám a kontroluju. A když už toho mám plné zuby, přijde tatínek, usměje se na děti a během pěti minut je za největšího...
Přebral synovi přítelkyni, teď ji našli oběšenou. Ze souseda mám strach
- Anonymní
- 20.10.26
- 2866
Vždycky jsme věděli, že soused není žádný svatý. Chodil do hospody, byl nepříjemný a agresivní. Jenže to, co se u něj doma odehrálo v posledních týdnech, přerostlo v černou můru pro celou naši...
Kolegyně o mně lhala, že chci děti. Šéf ji povýšil místo mě, tak dávám výpověď
- Anonymní
- 20.10.26
- 7126
Roky jsem tvrdě pracovala, zůstávala v kanceláři přesčasy a plnila všechny úkoly na více než sto procent. Šéf mi slíbil povýšení. Byla jsem přesvědčená, že ta pozice je po zásluze moje. Jenže když...
Inkluzi nerušte. Moje dítě díky ní nemusí každý den poslouchat, že je hloupé
- Anonymní
- 20.10.26
- 2995
Když slyším, že by se inkluze měla zrušit a děti s postižením patří do speciálních škol, mám chuť křičet. Můj syn není hloupý, ani líný. Jen se učí jinak než většina spolužáků. V běžné škole...
, já bych se asi sesypala a toho psychiatra potřebovala, přeju ti, at vám holčička dělá už jenom samou radosta žádnu starost (těch už bylo až až)… jinak rybičky jsou nej 
(taky jsem ryba 
)
) tak ho v mém vyprávění pozná 
