1010 gramů štěstí
- Porod
- Petrušačka
- 06.09.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O posledních dnech mého těhotenství. Pupek plný miminka jsem si sice neužila, ale důležité je, že je nakonec vše tak, jak má být a my máme doma holčičku, která nám dělá radost, a které se na světě moc líbí.
Mladý doktor vchází do pokoje, který je nyní mým domovem a říká: „Tak to dneska ukončíme. Nerad bych, abychom to prokaučovali - už je to na hraně. Hrál jsem s vámi vabank, nikdy bych si neodpustil, kdyby to špatně dopadlo. Musíme myslet na zdraví a život nejen mimča, ale i vás.“
Hlavou mi v tu chvíli běží zrychleně posledních 14 dní. Na pohotovost do porodnice mne přivádí vysoký tlak, který si doma měřím, a jehož hodnoty jsou takové, že se mi s ním nechce jít spát.
S tlakem bojuji odjakživa, léčba je nastavena na těhotenství, moje od dětství nemocné ledviny jsou ok – na kontroly chodím jak na gynekologii, tak na nefrologii… Nic to není, dostanu kapačku a půjdu zase domů, říkám si. Malá je v pořádku – je to 10 dnů, co jsem byla na kontrole, na ultrazvuku a vše bylo, jak má být. Jasně, pár dnů už se necítím úplně dobře, ale kdo se na konci 6. měsíce těhotenství cítí skvěle?
Mladičká paní doktorka na ultrazvuku bohužel měří nulové průtoky a říká kolegovi: „Řeknu sestřičkám, ať paní píchnou kortikoidy.“
To mě strašně vyděsí – vím, co to znamená. Zmůžu se jen na: „Ono se to zlepší, ten tlak zase klesne.“
Paní doktorka se jen usměje… Jsem 27+5!
Noc trávím v boxu na porodním sále, v hlavě se mi honí spousta myšlenek. Pořád věřím, že se to urovná. Opravdu tomu věřím? Začínám se bát.
Ráno jsem poslána na ultrazvuk, potkávám svého pana doktora z rizikové poradny, který na mě volá: „Vím o vás, už se na vás těším.“
Já odpovídám rádoby vesele: „Já na vás ne.“
Na ultrazvuku špatné zprávy: Průtoky skutečně nulové.
Z porodního boxu jsem přesunuta na oddělení rizikového těhotenství. Začínám se smiřovat s tím, že toto bude můj domov. Na jak dlouho? Jde o dny, týdny, měsíce? Trvá mi poměrně krátkou chvíli, než se začnu modlit za to, abych na této nemocniční posteli mohla strávit měsíce.
Dny jsou stejné – jeden jako druhý. Ráno jdu na lačno na ultrazvuk, kde slyším pokaždé větu: „Nulové průtoky, normální množství plodové vody, plod vitální, já bych to zatím neukončoval.“
Vracím se na oddělení a mohu se nasnídat. Můj zdravotní stav se zhoršuje – tlak neklesá, výsledky z krve a moči jsou vždy po každém odběru horší. Všichni se mě ptají, zda mě bolí hlava, v podžebří, jestli mám otoky.
„Ne,“ odpovídám, „já nemám preeklampsii…“
Při první velké vizitě mi primář oddělení před celým „antré“ řekne, že se musím připravit na to, že to dopadne velmi, velmi špatně, protože jsem moc nemocná.
Můj pan doktor, který se všemožně snaží mi udržet naději a přidržet mě při alespoň trošce optimismu, mu za zády mává rukama a dělá na mě posunky typu: „Nebojte se, neposlouchejte ho.“
Scéna jak z blbýho filmu. Já se zmůžu jen na zoufalý pláč. Sotva velká vizita opustí pokoj – můj přívětivý pan doktor se v rychlosti vrací a říká: „Nebojte se, pan docent to tak nemyslí, on vás jen chce připravit na možné komplikace, vše dobře dopadne, uvidíte.“ Hmmmm. 
Dny se zcvrkly na ranní ultrazvuk a šestkrát denně hledání srdíčka sestřičkami. Kdykoliv se ke mně sestra s přístrojem blíží, mám srdce až v krku. Když pak srdíčko slyšíme, slyší nejmíň celý oddělení ránu – to, jak mi spadl kámen ze srdce.
Malou mi v bříšku nechávají, protože je jí údajně u mě lépe než v inkubátoru. S každým dnem se jí zvyšují šance na „normální život“. Zároveň však všichni ví(me), že v břiše může kdykoliv umřít.
Když jednoho dne sestry nemohou několik minut srdíčko poslechem najít, sesypu se a jen brečím. Je jedno, že ho poté starší sestřička našla. Já jen brečím. Je mi nabídnut psychiatr s tím, že mi může předepsat léky. Situace je vypjatá…
Když brečíc říkám sloužící paní doktorce: „Jde mi o všechno, protože je mi tolik, kolik mi je a navíc se právě ukázalo, že můj zdravotní stav těhotenství vylučuje,“ nervózně mi odsekne: „To tady všichni moc dobře víme, v jaké jste situaci.“
Vzpomínka na tyto dny je naprosto tíživá, zahalená do smutku, oparu a závoje zoufalství a strachu. Vzpomínám, jak si poprvé troufám hledat informace o nedonošených dětech, koukám na fotografie dětí v inkubátoru. Se zatajeným dechem čtu o předčasně narozených dětech, vyhledávám dokumenty, reportáže a pláču u obrázků těch malých, ohadičkovaných tvorečků v průhledných krabicích… a říkám si: „Tak se na to, holka, připrav.“ Dá se na tohle připravit?
Pak za mnou jednou přijde můj (milý) pan doktor s tím, že je mu to líto, ale že mě musí požádat o to, abych podepsala papír, že jsem si vědoma toho, že je zde nemalé riziko, že miminko v břiše umře. Pan doktor dodává, že ho to mrzí, ale že to prostě udělat musí – kvůli právním záležitostem, že situace je opravdu složitá.
Prosí mne, ať si nemyslím, že je mu z toho lehko a říká, že má strašnou starost, že to není jednoduché rozhodování, že by si nikdy neodpustil, kdyby to dopadlo špatně – bojí se nejen o mimčo, ale i o mě.
Zdůrazňuje, že se každé mamince snaží poradit tak, jak by radil své ženě. Prý kdyby šlo o jeho mimčo, rozhodl by se stejně – a to tak, že miminko ještě zůstane v břiše. Ono tam už neroste, to víme, ale pořád dozrává… Papír podepisuji. Co mi zbývá. Tomuhle panu doktorovi věřím. Snad nedělám chybu.
Ranní ultrazvuky jsou šílené. Malá se vrtí nad ránem, jasně ji v břiše cítím! Nepletu se přece – rozeznám větry od pohybů mého miminka! Kolem 7. ranní malá evidentně usíná. Na ultrazvuku v 8 to pak vypadá tak, že lékaři vidí „nehýbající se plod.“ Opatrně se mě ptají, zda cítím pohyby. Odpovídám, že ano.
Když přichází docent, aby změřil průtok tepnou v mozku, lékařka mu říká: „No, plod se nehýbe, ale paní říká, že ho cítí,“ a krčí u toho rameny… Začínám pochybovat, co vlastně cítím.
Denně mi na oddělení točí monitor, který se běžně dělá až v pozdějších týdnech těhotenství. Výsledný graf není hezký – jakoby se miminko nehýbalo (já ho ale, sakra, cítím!!!). Pak doktorka říká: „No - to je asi normální graf v tomhle týdnu. Kdo ví, když na to není norma?“
Monitor mi s ustaraným obličejem přesto točí stále dokola, denně.
Pořád trpělivě odpovídám na otázku: „Cítíte pohyby?“. Stojím si za svým: „Ano, já ji cítím!“
Nechávám si dole v bufetu kupovat likérovou špičku, tu tam malé posílám a pak vnímám, jak po cukrovém dopingu dělá přemety. Večer si s ní povídám. Kope, raduje se (zdá se mi to). Říkám jí, ať vydrží. Tolik se bojím!!!
Doktoři si mě berou stranou na ultrazvuk na porodní sál. Chtějí vidět mimčo – nejen číst zprávu z hlavního ultrazvuku, která zní už x dní stejně: „Stav neměnný, plod živý, průtoky nulové.“
Dvě kapacity koukají do soukromí mojí malé, pozorují, jak si ve svém vesmíru žije, plave, možná se i směje (?) 
Cucá si už prstík? Paní doktorka povídá panu doktorovi: „Tohle není dítě, který strádá – nezlob se na mě… Tohle není dítě, co tam lape po dechu. Podívej, to je normálně, fyziologicky se chovající dítě.“
Pan doktor se chytá za hlavu, kroutí hlavou. Dlouho malou zkoumají, měří. Váhový odhad 1020 gramů. Nevyrostla ani o gram za ty 2 týdny, co jsem v nemocnici… Lezu z lehátka. Pan doktor mi říká, že je divné, že nejeví známky stresu, že by se měla chovat daleko tísnivěji, vzhledem k podmínkám, které tam má, resp. vlastně spíš nemá. Připravuje mě na to, že to brzy ukončíme. V tuto chvíli nejspíše ví, že již zítra, ale mě nechává v blažené nevědomosti. Já radostně píšu domů obvyklou ranní sms: „Dnes neukončujeme! “
A teď je to tady. Dneska ukončujeme. Termín je za 10 týdnů. Bojím se. Ale vím, že situace je jasná, daná. Musím zatnout zuby. A musíme to OBĚ zvládnout. Nepřežije-li to ona, ani já ať to, prosím, nepřežiju…
V slzách panu doktorovi děkuji, císařský řez bohužel neprovede on (on je dnes vedoucí na druhém sále). Volám přítelovi, kde je. Po jeho odpovědi, že vyráží do práce, mu s pláčem říkám, ať jede rovnou do porodnice, že se dneska narodí. Na boxu před operačním sálem se v rychlosti domlouváme na jméně (ano! teprve zde ). Chci být u toho, chci to zažít… Kdyby malá umřela, chci u toho prostě být, a tak si nechávám píchnout spinální anestesii.
Je ve mně malá dušička.
Modlím se? Ani ne. Jsem jen v totálním soustředění - VŠECHNO BUDE DOBRÉ!!! MUSÍ BÝT!! Bojím se… Moc se bojím.
V 11:10 mi z břicha vyndavají moje miminko. Holčička pláče!!! Neuvěřitelný. V něco takovýho, jako je pláč na porodním sále, jsem ani nedoufala!
Otáčím hlavu, vidím tým asi osmi lidí, kteří se sklánějí nad inkubátorem, slyším někoho z nich, jak volá přítele, ať se jde na malou podívat. Koukám, jak se přítel zvedá a jde směrem k inkubátoru.
Tak. A je to. Naše zlatíčko je na světě. Porodní váha 1010 gramů. 36 cm lásky. 29+6 týden těhotenství. Pane Bože, ať je v pořádku!
Po necelých dvou měsících si naše děťátko odvážíme (2 týdny před plánovaným termínem porodu) domů…
Přečtěte si také
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 1616
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 2154
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 1539
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 1884
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 917
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
Matka mého přítele ho v dětství ponižovala. Dnes se o ni stará a dává jí peníze
- Anonymní
- 13.05.26
- 1341
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě hodně trápí. Tři roky chodím s Jakubem, je to skvělý a moc hodný kluk. Jenže je hodný až moc. Na začátku našeho vztahu mi vyprávěl o svém těžkém dětství. Otec od...
Můj jediný syn se chce odstěhovat k otci. Nemůže vystát mého nového partnera
- Anonymní
- 13.05.26
- 1406
Můj syn Dominik je doslova vymodlený. Kdysi jsem ještě s prvním manželem Petrem nemohla otěhotnět. Absolvovali jsme několik cyklů umělého oplodnění, až se nám narodil náš vytoužený chlapeček. Od...
Nejsem hlídací služba zdarma. Nemůžu hlídat vnoučata kdykoliv si mladí vzpomenou
- Anonymní
- 13.05.26
- 1150
Dnešní doba je v mnoha ohledech jiná než ta, když jsem sama měla malé děti. Moje mamka sice chodila do práce, ale měla jsem ještě babičku, která pohlídala pravnoučata. Děti byly tak nějak méně...
Porodní plán jsem měla dokonalý. Realita? Totální chaos a slzy
- Anonymní
- 13.05.26
- 911
Měla jsem to sepsané do posledního detailu. Kdy zavést klystýr ne, jaké polohy chci zkusit, že nechci zbytečné zásahy, že chci co nejvíc přirozený průběh a ideálně klidnou atmosféru. Porodní plán...
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 4076
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
, já bych se asi sesypala a toho psychiatra potřebovala, přeju ti, at vám holčička dělá už jenom samou radosta žádnu starost (těch už bylo až až)… jinak rybičky jsou nej 
(taky jsem ryba 
)
) tak ho v mém vyprávění pozná 
