7 měsíců
- Psychické problémy
- Štofik
- 21.08.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
...bilance
…je to od doby co jsem spolkla první tabletku antidepresiv. Co se od té doby změnilo? Udělala jsem pokrok? Jsem ve svým životě už někde jinde? Těžko říct. Asi jsem někdo jinej, než jsem byla tehdy, nejen kvůli tomu stavu, ve kterým jsem byla, ale celkově mentálně. Už se neklepu jak ratlík, jen co otevřu ráno oči. Dokážu myslet na jiný věci, než jen na úzkost, nemyslím na sebevraždu a že to nemá smysl. Nejsem naštvaná na celej svět. A co teda vlastně jsem? A hlavně… kdo? Kdo jsem… těžký odpovědět. Jsem holka, co přestala řešit jen vzhled. Co musela jít s pravdou o psychických potížích ven na světlo. Musela jsem se celá obnažit, seškrábat ze sebe svý starý já… v tom procesu škrábání jsem pořád… a je to bolestivej proces. Najednou se na sebe koukáte do zrcadla a vidíte někoho jinýho… což by se dalo považovat za psychózu, ale takhle to nemyslím.
Změní vás to. Najednou si musíte víc všímat toho, co vám signalizuje tělo. Když se začnu cítit přetažená musím s činností, co zrovna dělám, přestat a jít dát meditaci nebo aspoň dechový cvičení. Jinak na mě jde úzkost. Jsem pořád oslabená a labilní mnohem víc než dřív a mnohem víc než ostatní. S tímhle novým já se pořád sžívám a často bývám naštvaná a vyplašená, jak málo mi stačí k rozhození. Co je ale pozitivní, tak už mě nerozbrečí úplně všechno jako dřív. Tahle stránka je pryč. Našla jsem kousek malý vlády nad svýma slznýma kanálkama. Mám ale menší trpělivost s ostatníma. Jako bych nesnesla někoho, kdo je na tom zle. Vadí mi negativní zprávy. Od kohokoliv. Jsem totiž jako houba. Což hraje proti mně. Ale co nadělám. Možná to chce se jen obklopovat pozitivníma lidma… což jde těžce. Každej má to svý.
Na dnešní procházce jsem vyplašila malinkýho ptáčka. Vyděšeně s trilkováním odletěl.
Já byla ten ptáček. Ještě pořád jsem, ale ne každý den. Ale občas ano. Něco mě vyděsí a jsem zase úzkostná. Jen nemůžu odletět. Ale můžu dělat jiný věci. Můžu někoho obejmout, jít ven, napsat o tom, malovat, cvičit jógu, napsat kamarádce. Dát si vanu, vyfotit něco, co mě zaujme, pozorovat přírodu, poslouchat lidi. Stal se ze mě takový malý pozorovatel okolí. Uklidňují mě cizí hovory. Ano, jsem šmíračka 
. Neposlouchám ty řeči, jen mě uklidňují hlasy. Někdy to zkuste. Zabírá to.
Taky chodím brzo spát, nemám problém být v devět večer tuhá. I když spím, stejně jsem unavená. Vrátila se mi chuť k jídlu, jsem schopná vidět to hezký kolem. Dokážu už o všem mluvit s rodinou. Udělala jsem tlustou čáru za ex, doufám. Jsem silnější, než jsem byla, vlastně se dá říct, že i ve svých slabých chvilkách jsem si zachovala trochu hrdosti. Zjistila jsem, co mi dělá zle, že nemá cenu se měnit kvůli okolí, přizpůsobovat se, zalíbit se komukoliv. Tím si jenom ubližujem.
Nejlepší je prostě být, jací jsme. Jo a taky jsem zjistila, jak mocnej je ČAS. ČAS a VÍRA. Času je jedno, že je vám zrovna blbě, že máte úzkost a chce se vám umřít. Nezajímá ho, že ještě nejste připraveni.. prostě si plyne. Nezadržitelně, plynule, stále. Bez ohledu na svět, co se podle něj řídí. Je nemilosrdnej. Stejně tak ale léčí, zaceluje rány, otupuje bolest, suší naše slzy, je s námi ve všech hezkých chvílích a pocitech. Někde v povzdálí si tiká a běží a mění a hojí a přináší všechno nové. Prostě si plyne, nezadržitelně, plynule, stále. Díky němu moudříme a rosteme. A VÍRA? Ta s ním jde ruku v ruce. Protože jestli jsem se něco naučila díky psychický poruše, tak je to VĚŘIT. Věřit doktorům, terapeutům, lékům, lidem, co mi psali, že bude líp, a hlavně věřit v sebe, že to zvládnu. Že jsem silná, i když se cítím jako mravenec, sám proti celýmu světu.
Všechny ty utěšující životní moudra, motta jsou fakt pravdivý.
Na konci tunelu je vážně světlo.
Po dešti vyjde duha, nebo aspoň vykoukne malinkej proužek slunečního paprsku.
Nic se nejí tak horký.
Bude líp.
Naděje umírá poslední.
Nikdy nejsme sami.
Fakt je důležitý se z toho nepo…
Když se chce, všechno jde. (tohle nesnáším)
A hlavně: Jsme v tom spolu.
Takže ať jste na svý cestě kdekoliv, ať vás trápí cokoliv, bude líp. Klíč k řešení je ve vás, už to tam někde je, jen prostě ještě neuzrál ČAS. Nechte to na něm a VĚŘTE. Všechno je v pořádku a je tak, jak má zrovna teď být… bože to jsou kecy, já vím, ale nemůžu si pomoct.
Vaše stále panicky úzkostná a úzkostně panická
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1641
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20629
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2607
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1754
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
a přeju ať se vše spraví, jestli něco trápí 
a smazat to, ale konkrétně tenhle deníček mi paradoxně ráno samotné pomohl 
Děkuju 
Ale tak nějak to jde. Ať jsi pořád stabilní a daří se ti jako doteď 
a maš pravdu, nepodceňovat mravence 
Musím přidat komentař sama sobě
Jedu vlakem k doktroce, k psychiatrovi a vnitřně si tu malinko šílím a blázním. pak zjistím, že mi vyšel tenhle deníček, čtu ho a zjišťuju, že mě uklidnil 
Jako uklidnila jsem sama sebe svým psaním 
Neuvěřitelný 