7 měsíců
- Psychické problémy
- Štofik
- 21.08.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
...bilance
…je to od doby co jsem spolkla první tabletku antidepresiv. Co se od té doby změnilo? Udělala jsem pokrok? Jsem ve svým životě už někde jinde? Těžko říct. Asi jsem někdo jinej, než jsem byla tehdy, nejen kvůli tomu stavu, ve kterým jsem byla, ale celkově mentálně. Už se neklepu jak ratlík, jen co otevřu ráno oči. Dokážu myslet na jiný věci, než jen na úzkost, nemyslím na sebevraždu a že to nemá smysl. Nejsem naštvaná na celej svět. A co teda vlastně jsem? A hlavně… kdo? Kdo jsem… těžký odpovědět. Jsem holka, co přestala řešit jen vzhled. Co musela jít s pravdou o psychických potížích ven na světlo. Musela jsem se celá obnažit, seškrábat ze sebe svý starý já… v tom procesu škrábání jsem pořád… a je to bolestivej proces. Najednou se na sebe koukáte do zrcadla a vidíte někoho jinýho… což by se dalo považovat za psychózu, ale takhle to nemyslím.
Změní vás to. Najednou si musíte víc všímat toho, co vám signalizuje tělo. Když se začnu cítit přetažená musím s činností, co zrovna dělám, přestat a jít dát meditaci nebo aspoň dechový cvičení. Jinak na mě jde úzkost. Jsem pořád oslabená a labilní mnohem víc než dřív a mnohem víc než ostatní. S tímhle novým já se pořád sžívám a často bývám naštvaná a vyplašená, jak málo mi stačí k rozhození. Co je ale pozitivní, tak už mě nerozbrečí úplně všechno jako dřív. Tahle stránka je pryč. Našla jsem kousek malý vlády nad svýma slznýma kanálkama. Mám ale menší trpělivost s ostatníma. Jako bych nesnesla někoho, kdo je na tom zle. Vadí mi negativní zprávy. Od kohokoliv. Jsem totiž jako houba. Což hraje proti mně. Ale co nadělám. Možná to chce se jen obklopovat pozitivníma lidma… což jde těžce. Každej má to svý.
Na dnešní procházce jsem vyplašila malinkýho ptáčka. Vyděšeně s trilkováním odletěl.
Já byla ten ptáček. Ještě pořád jsem, ale ne každý den. Ale občas ano. Něco mě vyděsí a jsem zase úzkostná. Jen nemůžu odletět. Ale můžu dělat jiný věci. Můžu někoho obejmout, jít ven, napsat o tom, malovat, cvičit jógu, napsat kamarádce. Dát si vanu, vyfotit něco, co mě zaujme, pozorovat přírodu, poslouchat lidi. Stal se ze mě takový malý pozorovatel okolí. Uklidňují mě cizí hovory. Ano, jsem šmíračka 
. Neposlouchám ty řeči, jen mě uklidňují hlasy. Někdy to zkuste. Zabírá to.
Taky chodím brzo spát, nemám problém být v devět večer tuhá. I když spím, stejně jsem unavená. Vrátila se mi chuť k jídlu, jsem schopná vidět to hezký kolem. Dokážu už o všem mluvit s rodinou. Udělala jsem tlustou čáru za ex, doufám. Jsem silnější, než jsem byla, vlastně se dá říct, že i ve svých slabých chvilkách jsem si zachovala trochu hrdosti. Zjistila jsem, co mi dělá zle, že nemá cenu se měnit kvůli okolí, přizpůsobovat se, zalíbit se komukoliv. Tím si jenom ubližujem.
Nejlepší je prostě být, jací jsme. Jo a taky jsem zjistila, jak mocnej je ČAS. ČAS a VÍRA. Času je jedno, že je vám zrovna blbě, že máte úzkost a chce se vám umřít. Nezajímá ho, že ještě nejste připraveni.. prostě si plyne. Nezadržitelně, plynule, stále. Bez ohledu na svět, co se podle něj řídí. Je nemilosrdnej. Stejně tak ale léčí, zaceluje rány, otupuje bolest, suší naše slzy, je s námi ve všech hezkých chvílích a pocitech. Někde v povzdálí si tiká a běží a mění a hojí a přináší všechno nové. Prostě si plyne, nezadržitelně, plynule, stále. Díky němu moudříme a rosteme. A VÍRA? Ta s ním jde ruku v ruce. Protože jestli jsem se něco naučila díky psychický poruše, tak je to VĚŘIT. Věřit doktorům, terapeutům, lékům, lidem, co mi psali, že bude líp, a hlavně věřit v sebe, že to zvládnu. Že jsem silná, i když se cítím jako mravenec, sám proti celýmu světu.
Všechny ty utěšující životní moudra, motta jsou fakt pravdivý.
Na konci tunelu je vážně světlo.
Po dešti vyjde duha, nebo aspoň vykoukne malinkej proužek slunečního paprsku.
Nic se nejí tak horký.
Bude líp.
Naděje umírá poslední.
Nikdy nejsme sami.
Fakt je důležitý se z toho nepo…
Když se chce, všechno jde. (tohle nesnáším)
A hlavně: Jsme v tom spolu.
Takže ať jste na svý cestě kdekoliv, ať vás trápí cokoliv, bude líp. Klíč k řešení je ve vás, už to tam někde je, jen prostě ještě neuzrál ČAS. Nechte to na něm a VĚŘTE. Všechno je v pořádku a je tak, jak má zrovna teď být… bože to jsou kecy, já vím, ale nemůžu si pomoct.
Vaše stále panicky úzkostná a úzkostně panická
Přečtěte si také
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 1791
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 2009
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 2595
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
Pozvali jsme tchyni s tchánem na oběd. A oni si v kastrůlku přinesli svoje jídlo
- Anonymní
- 29.05.26
- 1830
Poslední „rodinný“ oběd mi bude ležet v žaludku ještě dlouho. Tchyni moje jídlo nikdy nebylo dost dobré, ale tohle byl vrchol. Celé dopoledne jsem strávila u plotny, abych se zavděčila. A výsledek?...
Sexuální obtěžování v MHD: Styděla jsem se tak, jako bych ten hnus páchala já
- Anonymní
- 29.05.26
- 1227
Venku už se vzduch tetelil horkem, letos máme ten květen fakt hodně teplý. V narvaném autobuse linky 204 bylo k zadušení. Seděla jsem u okénka a snažila se nevnímat ten upocený chaos kolem sebe....
Kamarádka mi před lety svedla muže a teď mě prosí, abych ji toho tyrana zbavila
- Anonymní
- 28.05.26
- 4636
Život je někdy hodně zvláštní. Když jsem potkala Alexe, byla jsem z něho hotová. Krásný a charismatický chlap, kterého mi všichni záviděli. Naše manželství trvalo jen asi dva roky, ale dnes jsem za...
Dcera chce jet na prázdniny s přítelem. Její otec souhlasí, já z toho nespím
- Anonymní
- 28.05.26
- 2680
Lucce bylo teprve nedávno šestnáct let, ukončila prvák na střední a už si myslí, že jí patří svět. S Dominikem chodí asi půl roku. Je to celkem fajn kluk, ale pořád si myslím, že je dost brzy...
Na dovolenou k Baltu mě nikdo nedostane. Jenže manžel rozhodl jinak
- Anonymní
- 28.05.26
- 5279
Manžel si letos usmyslel, že pojedeme na dovolenou k moři. Bohužel k Baltu. Já moře miluju, ale zvolila bych úplně jinou destinaci. Chtěla jsem letět do Řecka nebo jet autem do Itálie či...
Šla jsem s dítětem a psem na hřiště. Domů jsem odešla s pokutou a ostudou
- Anonymní
- 28.05.26
- 2002
Tohle se mi ještě nikdy nestalo. U nás na sídlišti byli psi na hřišti vždycky tak nějak tolerovaní, pokud byli na vodítku a jejich majitelé po nich uklízeli. Nikdo z toho nedělal drama. Když jsem...
Kamarád propadl sektě a teď se chce zabít. Jsem bezmocná
- Anonymní
- 28.05.26
- 911
Vždycky to byl ten nejchytřejší kluk z naší party. Analytický mozek, smysl pro humor, člověk, o kterého jste se mohli opřít. Pak přišel nenápadný „biblický kurz“ a z mého nejlepšího kamaráda zbyl...
a přeju ať se vše spraví, jestli něco trápí 
a smazat to, ale konkrétně tenhle deníček mi paradoxně ráno samotné pomohl 
Děkuju 
Ale tak nějak to jde. Ať jsi pořád stabilní a daří se ti jako doteď 
a maš pravdu, nepodceňovat mravence 
Musím přidat komentař sama sobě
Jedu vlakem k doktroce, k psychiatrovi a vnitřně si tu malinko šílím a blázním. pak zjistím, že mi vyšel tenhle deníček, čtu ho a zjišťuju, že mě uklidnil 
Jako uklidnila jsem sama sebe svým psaním 
Neuvěřitelný 