7 měsíců
- Psychické problémy
- Štofik
- 21.08.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
...bilance
…je to od doby co jsem spolkla první tabletku antidepresiv. Co se od té doby změnilo? Udělala jsem pokrok? Jsem ve svým životě už někde jinde? Těžko říct. Asi jsem někdo jinej, než jsem byla tehdy, nejen kvůli tomu stavu, ve kterým jsem byla, ale celkově mentálně. Už se neklepu jak ratlík, jen co otevřu ráno oči. Dokážu myslet na jiný věci, než jen na úzkost, nemyslím na sebevraždu a že to nemá smysl. Nejsem naštvaná na celej svět. A co teda vlastně jsem? A hlavně… kdo? Kdo jsem… těžký odpovědět. Jsem holka, co přestala řešit jen vzhled. Co musela jít s pravdou o psychických potížích ven na světlo. Musela jsem se celá obnažit, seškrábat ze sebe svý starý já… v tom procesu škrábání jsem pořád… a je to bolestivej proces. Najednou se na sebe koukáte do zrcadla a vidíte někoho jinýho… což by se dalo považovat za psychózu, ale takhle to nemyslím.
Změní vás to. Najednou si musíte víc všímat toho, co vám signalizuje tělo. Když se začnu cítit přetažená musím s činností, co zrovna dělám, přestat a jít dát meditaci nebo aspoň dechový cvičení. Jinak na mě jde úzkost. Jsem pořád oslabená a labilní mnohem víc než dřív a mnohem víc než ostatní. S tímhle novým já se pořád sžívám a často bývám naštvaná a vyplašená, jak málo mi stačí k rozhození. Co je ale pozitivní, tak už mě nerozbrečí úplně všechno jako dřív. Tahle stránka je pryč. Našla jsem kousek malý vlády nad svýma slznýma kanálkama. Mám ale menší trpělivost s ostatníma. Jako bych nesnesla někoho, kdo je na tom zle. Vadí mi negativní zprávy. Od kohokoliv. Jsem totiž jako houba. Což hraje proti mně. Ale co nadělám. Možná to chce se jen obklopovat pozitivníma lidma… což jde těžce. Každej má to svý.
Na dnešní procházce jsem vyplašila malinkýho ptáčka. Vyděšeně s trilkováním odletěl.
Já byla ten ptáček. Ještě pořád jsem, ale ne každý den. Ale občas ano. Něco mě vyděsí a jsem zase úzkostná. Jen nemůžu odletět. Ale můžu dělat jiný věci. Můžu někoho obejmout, jít ven, napsat o tom, malovat, cvičit jógu, napsat kamarádce. Dát si vanu, vyfotit něco, co mě zaujme, pozorovat přírodu, poslouchat lidi. Stal se ze mě takový malý pozorovatel okolí. Uklidňují mě cizí hovory. Ano, jsem šmíračka 
. Neposlouchám ty řeči, jen mě uklidňují hlasy. Někdy to zkuste. Zabírá to.
Taky chodím brzo spát, nemám problém být v devět večer tuhá. I když spím, stejně jsem unavená. Vrátila se mi chuť k jídlu, jsem schopná vidět to hezký kolem. Dokážu už o všem mluvit s rodinou. Udělala jsem tlustou čáru za ex, doufám. Jsem silnější, než jsem byla, vlastně se dá říct, že i ve svých slabých chvilkách jsem si zachovala trochu hrdosti. Zjistila jsem, co mi dělá zle, že nemá cenu se měnit kvůli okolí, přizpůsobovat se, zalíbit se komukoliv. Tím si jenom ubližujem.
Nejlepší je prostě být, jací jsme. Jo a taky jsem zjistila, jak mocnej je ČAS. ČAS a VÍRA. Času je jedno, že je vám zrovna blbě, že máte úzkost a chce se vám umřít. Nezajímá ho, že ještě nejste připraveni.. prostě si plyne. Nezadržitelně, plynule, stále. Bez ohledu na svět, co se podle něj řídí. Je nemilosrdnej. Stejně tak ale léčí, zaceluje rány, otupuje bolest, suší naše slzy, je s námi ve všech hezkých chvílích a pocitech. Někde v povzdálí si tiká a běží a mění a hojí a přináší všechno nové. Prostě si plyne, nezadržitelně, plynule, stále. Díky němu moudříme a rosteme. A VÍRA? Ta s ním jde ruku v ruce. Protože jestli jsem se něco naučila díky psychický poruše, tak je to VĚŘIT. Věřit doktorům, terapeutům, lékům, lidem, co mi psali, že bude líp, a hlavně věřit v sebe, že to zvládnu. Že jsem silná, i když se cítím jako mravenec, sám proti celýmu světu.
Všechny ty utěšující životní moudra, motta jsou fakt pravdivý.
Na konci tunelu je vážně světlo.
Po dešti vyjde duha, nebo aspoň vykoukne malinkej proužek slunečního paprsku.
Nic se nejí tak horký.
Bude líp.
Naděje umírá poslední.
Nikdy nejsme sami.
Fakt je důležitý se z toho nepo…
Když se chce, všechno jde. (tohle nesnáším)
A hlavně: Jsme v tom spolu.
Takže ať jste na svý cestě kdekoliv, ať vás trápí cokoliv, bude líp. Klíč k řešení je ve vás, už to tam někde je, jen prostě ještě neuzrál ČAS. Nechte to na něm a VĚŘTE. Všechno je v pořádku a je tak, jak má zrovna teď být… bože to jsou kecy, já vím, ale nemůžu si pomoct.
Vaše stále panicky úzkostná a úzkostně panická
Přečtěte si také
Ex si prosadil, aby dcera chodila do dvou školek. Následky nesla hlavně ona
- Anonymní
- 07.10.26
- 68
Dvě školky, noční můra, která trvala dva roky. Nechápu, jak tohle může někdo dopustit. Ex se po rozvodu odstěhoval na druhý konec Prahy a trval na tom, že naše společná, tehdy tříletá Anežka, bude...
Dcera si změnila heslo k telefonu. Začala jsem mít podezření
- Anonymní
- 07.10.26
- 88
Dcera už je ve věku, kdy si začíná hlídat svoje soukromí. Proto mě nejdřív nijak zvlášť nepřekvapilo, když si změnila heslo k telefonu. Jenže pak jsem si všimla, že si s někým pořád píše, telefon...
„Chlap si má po práci sednout na gauč a mít klid!“ tvrdí tchyně
- Anonymní
- 07.10.26
- 101
S tchyní máme v zásadě hezký vztah. Kdykoliv přijede na návštěvu, přiveze pečený koláč, dětem vykoupí půlku hračkářství a upřímně se zajímá o to, jak se máme. Jenže v momentě, kdy se konverzace...
Na firemním večírku jsem si spletla kolegu. To, co se stalo potom, byl osud
- Anonymní
- 07.10.26
- 149
Na firemní večírky jsem nikdy moc nebyla. Člověk se tam většinou snaží vypadat, že se skvěle baví, i když polovinu večera přemýšlí, kdy už bude společensky přijatelné odejít domů. Tentokrát jsem...
Rok jsem měla dokonalý vztah. Pak u mých dveří zazvonila jeho manželka
- Anonymní
- 07.10.26
- 143
Téměř rok jsem žila v přesvědčení, že jsem potkala toho pravého. David byl pozorný, galantní, nosil mi kytky bez důvodu a každá naše společná chvíle doprovázená kávou nebo procházkou byla jako...
Vždycky jsem si myslela, že svoje dítě nikdy neuhodím. Pak jsem mu dala facku
- Anonymní
- 06.10.26
- 1168
Jednu věc jsem měla ve výchově svých dětí vždycky jasnou. Nebudu je bít. Sama jsem jako dítě dostávala facky a párkrát i pořádně přes zadek. „Škoda každé rány, která padne vedle,“ slýchala jsem...
Tchyně má klíče od bytu a chodí bez ohlášení. Manžel to neřeší
- Anonymní
- 06.10.26
- 985
Klíče od našeho bytu dostala tchyně jen pro případ nouze. Jenže postupně je začala používat kdykoli se jí zachce. Nosí polévku, přerovnává věci, kontroluje domácnost a manžel tvrdí, že bych měla...
Dělala jsem vše pro podporu jeho imunity. Stejně byl syn ve školce pořád nemocný
- Anonymní
- 06.10.26
- 426
Když Matěj loni nastoupil do školky, počítala jsem s tím, že první rok bude horší. Rýma, kašel, jednou za čas teplota. Jenže realita byla taková, že byl doma snad každé dva týdny. A já málem přišla...
Manžel domů „donesl“ pohlavní nemoc. Tvrdí, že mě nepodvedl
- Anonymní
- 06.10.26
- 1476
K lékařce jsem šla kvůli potížím, které jsem nejdřív přičítala něčemu banálnímu. Výsledek vyšetření mě zaskočil. Manželovi jsem řekla, že by se měl nechat vyšetřit také, ale on odmítá připustit, že...
Dcera začala používat slovo „normální“. Zjistila, že naše rodina normální není
- Anonymní
- 06.10.26
- 562
Dcera už pomalu dorůstá do věku, kdy má na všechno vlastní názor a hlavně potřebu mi ho pravidelně sdělovat. Čím je starší, tím častěji také zjišťuji, že věci, které jsem ještě před pár lety...
a přeju ať se vše spraví, jestli něco trápí 
a smazat to, ale konkrétně tenhle deníček mi paradoxně ráno samotné pomohl 
Děkuju 
Ale tak nějak to jde. Ať jsi pořád stabilní a daří se ti jako doteď 
a maš pravdu, nepodceňovat mravence 
Musím přidat komentař sama sobě
Jedu vlakem k doktroce, k psychiatrovi a vnitřně si tu malinko šílím a blázním. pak zjistím, že mi vyšel tenhle deníček, čtu ho a zjišťuju, že mě uklidnil 
Jako uklidnila jsem sama sebe svým psaním 
Neuvěřitelný 