A jak to bylo dál? 6

To je to tvoje malování, vzdušnejch zámků, malování po zdech holejma rukama, tě nezachrání, už máš na kahánku, nezachrání, už seš na zádech, je to za náma, ty čteš poslední stránku, za náma, na zádech… už máš na kahánku…
Mezi náma… mi taky došel dech.

Vyřváváme ze všech sil, div nám nepraskaj bubínky. Já v Tereziným županu. Držím ji kolem krku a pro změnu bulím. Po převyprávění jí celýho svýho podělanýho tragickýho příběhu jsme stáhly další láhev bublinek. A nebylo už nic tragickýho. I když mi slzy tekly po tvářích, já o nich nevěděla. Najednou mi bylo 17 a já kalila se svojí nejlepší kámoškou u nás doma.
„Prosím tě, dyť je to kretééééééén…ať si to zkurvený děcko užije a tu ženskou taky. Beztak je jen převoznice. Akorát se chuděra nechala naschvál zbouchnout… Biologický hodiny jsou svinstvo. Tak si ho pojistila, když už ho pustila do kalhoťárů. Tenhle příběh se opakuje, co je svět světem. A ho teď čeká jen práce a mimísek woe.“
Začne se smát a já přikyvuju. „Vykašli se na to, ty máš pořád celej život před sebou… Jako jáááá. A je jen na nás, co s tím uděláme… Žij tady a teď, TEĎ. Neřeš. Prostě jen dejchej a vnímej tuhle chvíli.“ Škyt… „…já mu to přeju Terez…“ Škyt… „…fakticky.“
„No, tak tím líp, to znamená, že ses pohnula hele, jsi DÁL.“
„Jsem dál? Jo?“ Škyt…
Hov.no jsem dál… Vyřvávám se tu holce, kterou znám pár hodin a ještě ke všemu jsem úplně na šrot. Ale ten pocit se mi líbí. Lepší než usínat na Rivotrilu. Opakuju se, jako na střední. Poskakujem po celým pokoji, ruce jedna druhé kolem pasu, ve volných rukou cigáro. V jednu chvíli nás zahlídnu v odrazu velký plazmovky. Dvě stejně vysoký holky, rozpuštěný vlasy, sršící energií. Na pohled velký kámošky. Jedna jen ve spodním prádle, přes ramena přehozenej velkej vytahanej cardigan. „Mám nápad, počkej. Kousek odsud je bar, no vlastně spíš club, zavolám klukům, že se sejdeme tam! Zajdem zapařiiiiiiit, johoooo!“

Držím se za pusu a mezi škytáním se směju. „Co je?“ „To myslíš vážně? Přece coviiiiid.“ „A joooo,“ pleskne se do čela Terka. Chvíli má vykulený oči a úplně vidím, jak jí to v hlavě šrotuje. Za pár vteřin nasadí šibalskej úsměv. Jak kočka Šklíba. Prohrabává kapsy svetru a tahá z nich mobil. Párkrát do něj ťukne a přikládá ho k uchu. S pohledem upřeným ke stropu a druhou rukou založenou na hrudi.
Do hajzlu, nějak tuším, že se mi její další nápad bude líbit ještě míň než předešlej. „Zlatiiiiii, nene, ještě nejsme nachystanýýý, chichi joooo trošilinečku jsme pilyyy. Maličkooo. Poslouchej, neuděláš nám soukromou pařbičku? Moc prosím. Jo vím jaká je situace…“ trošku se zamračí. Koukne na mě a poodstoupí směrem do chodby. „Zlato, ta holka je v prdeli. Přes rok sedí jen doma a bulí do polštáře, potřebuje rozptýlit nebo mi uvadne přímo před očima! Jo, přeháním, ale kdybys ji teď viděl, věděl bys, že mám pravdu. No taaaak!“

Super, ta zoufalka v prdeli jsem asi já. Fajn to slyšet takhle napřímo. Celou dobu totiž jen poslouchám, jak na tom vůbec nejsem zle. Vlastně pohodička. A Tereza to teď napálila napřímo. Takovej blesk z nebe. Trochu to mnou i v alkoholovým opojení otřese. Kdoví proč. „Juuuuuu, seš nejlepší jednička ze všech jedniček co znááám! Děkuju, děkuju, děkuju. Jasně auto u mě za dvě hoďky. Pa.“

Pokládá mobil a obrací se ke mně. „Jedem na mejdan, jen my. Do klubíku ke klukům. Ale nejdřiv objednám čínu, musíš něco sníst. Pojď.“
Chytá mě za ruku a táhne mě zpátky do koupelny, kde mě usazuje na stoličku k zrcadlu. Na chvíli mizí a já zvedám ze země láhev se zbytkem šampusu a dopiju ho. Koukám na sebe do zrcadla. Takže někam jedem. Super. Po roce sezení doma a cestách vlakem jen k psychiatrovi a na terapii a podotýkám, že ještě sjetá práškama na uklidnění, se teď vydám někam, ani nevím kam. Za lidma, co neznám a na místo, kde jsem v životě nebyla. Jo, to je výbornej nápad, jak jet zpátky v dřevěný rakvi. V tom lepším případě… Uklouzne mi uchichtnutí. Asi jsem trošku opilá, ale nějak divně. Cítím se lehčeji, klidněji, ale vůbec ne mimo sebe. Jako by se účinky alkoholu a prášků podivně křížily, rušily. Nebo je to úzkostí…

Tak ať. Je to vlastně jedno. Můj starej život je dávno v tahu. Já nejsem já, nevím vlastně, kdo jsem. A nejsem ani o chlup blíž k tomu to vědět. Ať se tam klidně ze všeho poseru. Nestalo se to doteď, no tak možná potřebuju pořádnej šoking. Nálož. Vyděsit už vyděšený já. Další uchichtnutí. Podkreslený panikou, kterou cítím v krku. Potřebuju prášek, nebo kocoura a nebo další skleničku…

Z obyváku se ozve dunění, změna hudby. Taneční set z youtube. Jako v clubu. Zavírám oči a počítám… Dojdu k číslu 22, když se otevřou dveře a v nich je ona. Moje nová kámoška s Friscama v ruce. Brusinkový. Tohle jsem pila. Moje oblíbený v době, kdy jsem ještě já byla já, když jsem byla s ním.

Tereza se na mě dívá a vidí paniku v mým výrazu. V očích. Ve strnulé pozici, ve který tu sedím na židli. „Ale no tak bobe, to bude dobrý, všechno je dobrý! Jsem tu s tebou, dýchej zhluboka, chceš doníst Jazze?“ Dělá krok ke dveřím a chystá se mi ho znovu ulovit a přiníst… „Ne, to je v pohodě fakt. To zvládnu.“ „Určitě? Jemu to nevadí, je na to zvyklej.“ Teď lže a obě to víme, vlastně tu probíhá týrání zvířat. Pomyslím si ironicky a pousměju se na ni. Ona protáčí oči a mávne rukou. „Jasně, v pohodě. Dej mi tu láhev. " "Vážne do toho půjdeš? Nemusíš. Nenech se do ničeho tlačit. Jsem asi moc zbrklá.“ „Víš ty co? Seru na to. Ať se stane, co se má stát.“ Pozvednu láhev k přiťuknutí si. Ona mě chvíli pozorně sleduje, zkoumá můj výraz. Ale když vidí, že se usmívám, napřahuje ruku a ťuká si se mnou. „Tak jdem na to. Připravená? Udělám z tebe tu holku, co jsi kdysi určitě byla. Je na čase, abys to v sobě zase zkusila najít.“ „Najít co?“ ptám se. „Jiskru… a život, bobe.“

Znovu se napije a začne mi ošetřovat pleť. Kouř z cigarety, kterou má při práci buď mezi prsty anebo v popelníku, mě hypnotizuje a odnáší moje panický já někam jinam. Jako když pouštíte balonek. Nebo spíš draka. Stoupá výš a výš, ale zůstává na tenký šňůrce se mnou. Je tu, tak lehce se toho nezbavím. Přirozeně.

Užívám si tahy štětci na tváři, tlak houbičky na make-up. Vnímám hudbu z vedlejšího pokoje, moje tělo s ní splývá. Nořím se pod vodu. Stahuje mě lehkej proud. Po těle mám husí kůži. Teď cítím ruce ve vlasech. Něco mi do nich připíná, asi sponky. Ale pak cítím tahy kartáčem a já s překvapením otvírám oči. Nebyly to sponky, byly to clipy. Mám teď jednou tolik vlasů. Hustou tmavou hřívu. Ale to není všechno. Ze zrcadla na mě kouká osoba, která je mi povědomá. V jiným životě jsem ji znala. A dobře. Dokonalá pleť, hustý tmavý obočí, kouřový černo-šedý kočičí oči. Řasy jako mrkačka. Nádech červený rtěnky. Ale všemu dominujou ty oči. Šelmí oči. Kočka, která na vás zírá ze tmy. „Ještě to není, ještě to není. Zavři oči. Ještě musím dodělat vlasy.“

Tereza se samolibě usmívá nad svým dílem. Kdyby mohla, tak spokojeně přede. Tentokrát se už koukám, sleduju, jak bere do rukou žehličku a natáčí mi vlasy do ležérních loken. Jako ze salonu od profíka. Neskutečný. Ta holka by měla mít svůj podnik.
Pak mě bere za ruku a vede mě do ložnice ke skříni. Visí na ní černý kalhoty s puky, vínovej krajkovej crop top na ramínka s vyztuženou balkonovou podprsenkou a vedle toho černý sametový delší sako. „Ty kráso, tak něco podobnýho jsem na sobě v životě neměla, Terez. To myslíš vážně?“ „Ne asi, tak dělej, pojď to oblíct, ať se stihnu upravit i já. Nemůžu jít přece za selku, když ty vypadáš takhle.“

Oblíknu si kalhoty, jsou nad kotníky a skvěle sedí na to, že maj trochu mrkvovej střih. Jsou do pasu. Topík mi dělá super výstřih i bez podprsenky, vlastně je sám taková podprsenka. Sako tomu dodává šmrnc. Vůbec to nevypadá lacině, spíš lehce sexy a překvapivě i elegantně. Do uší dostávám stříbrný kruhy. Uzavřený boty na podpatku, naštěstí ne jehly.

Ozývá se zvonek.
Terez odběhne a vrací se s čínou a hůlkama. „Najez se zlato, já se jdu upravit… Sakra ty seš kost!“
Ode dveří mi zamává a mizí. Já se pouštím do jídla, abych na sebe nekoukala do zrcadla. Jsem z toho, co vidím nervózní a zároveň cítím motýlky v břiše.
Když se vrací Tereza, tak žasnu. Vlasy má stejně jako já, dokonalej makeup, stíny má dozelena, smaragdova. To kvůli jejím zrzavým vlasům. Na sobě lahvově zelený flitrovaný mini šaty na ramínka. Postavu má jak víno. Koženou černou bundičku a podpatky. Ona má jehly.

Stoupneme si vedle sebe a smějem se jak puberťačky, který jdou tajně na svou první party. Nevadí, že jen ve čtyřech lidech.
Najednou je všechno pryč a je tu jen tenhle okamžik. Přesně, jak to říkala. Slyšíme klakson auta před domem. „Můžeme?“ Chytá mě za ruce a stiskne.
„Můžeme.“

Věnováno T. K.