A na podruhé? Sekce
- Porod
- Blešík
- 03.03.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Po prvním (ne úplně povedeném) porodu zakončeném sekcí, si ze srdce přeji, aby alespoň druhorozené našlo východ... Bohužel.
Můj gynekolog mě v 38. těhotenském týdnu kvůli špatně kompenzované cukrovce a nálezu, který se k porodu nechystal ani omylem, předal do porodnice a v poslední zářijový den mě čekal 1. monitor v porodnici. Všechny předchozí u gynekologa byly vždy v pořádku a jako známou přenášilku mě ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo být tentokrát jinak.
Den monitoru byl tady, a tak jsem se na desátou hodinu vydala i s prvorozeným na gynekologicko-porodnickou ambulanci. Po 45 minutách čekání, kdy už kluk značně prudil, jsme se konečně dostali na řadu.
Chlapec si sednul na lehátko, dostal do ruky tablet s pohádkou a byl od něj klid. Jak jsem si sedla, tak začaly přicházet poslíčky, co už mě pár dní trápily. Byly asi po 5 minutách. Monitor mi natáčeli dlouho, dlouho. Poté prohlídka, dole sice trochu proměklé, ale k porodu ani náhodou.
Nu což, říkala jsem si, vždyť mám ještě 14 dní do termínu. Když jsem se zmínila, že již 2-3 týdny cítím víc jizvu, tak nahodila doktorka vyloženě utrápený výraz. Stále okukovala graf z monitoru a pak mi říká, jestli si pro chlapce může někdo přijet. Koukala jsem na ní jak z jara, jak to jako myslí. 
Vůbec mě v tu chvíli nenapadalo, že by mohlo být něco špatně.
No bohužel pro něj nikdo přijít nemohl. Manžel přes půl republiky v práci, tcháni tamtéž a naši oba též pracující. Mamka naštěstí dělá ve škole sotva 10 minut od porodnice, což byla jediná možnost, kam s ním. Doktorka se šla nakonec ještě poradit, jestli mě tedy na chvíli ještě pustí a po dlouhých 10 minutách mi dala půl hodiny, ať tedy chlapce odvedu a jsem hned zpět. Ten mezi tím usnul jak dudek a situaci mi značně ulehčil. Uff…
A tak jsem rychle vyrazila. Manžel vůbec nemohl pobrat, že se něco děje a se zmateným tónem mi do telefonu oznámil, že jen dodělá nějaký papíry, vyřídí pár telefonů a pojede. No na to, že to měl 240 km, to bylo vcelku langsam. Během 5 minut už mi volal z auta, že se probral. 
Teď rychle šoupnout mamce spící dítě do školy, cestou doma dobalit tašku do porodnice a vyrazit si nejspíše pro drobka. 
Mamka mi to doteď připomíná, jak jsem vypadala vtipně, když jsem si s tím pupkem hodila tašku na rameno a svižně se vydala směr porodnice.
Po přijetí opět monitor, sto a jeden podpis a neustálé dotazy, zda jsem něco jedla a pila. Kvůli cukrovce jsem si doma ještě vzala kus domácího špaldového muffinu, jelikož už jsem byla děsně dlouho hlady a začínaly se mi klepat ruce. Těžko říct, zda v tom měl prsty cukr či nervozita, co se bude dít. Inzulin jsem si píchla poslední ráno, no v diaporadně by mě nepochválili. Nenápadně mi tedy všichni furt naznačovali, že ještě dnes ze mě překvápko vyříznou.
Monitor byl o chlup lepší, tak ještě ultrazvuk pro odhad váhy. Mladá doktorka pekelně dlouho přeměřovala všechny údy, prý že nechce natáhnout nohu, no navážila 3,1 kg. Můj gynekolog týden před 3,3 kg. Moudrá jsem z toho nebyla. Jizva se jí taky úplně nepozdávala, že je opravdu trochu tenčí.
Po tom všem přišel starší lékař a jako první se mě zeptal, jak se cítím. Tak jsem mu popravdě řekla, že dobře, zmínila jsem poslíčky u prvního monitoru a že bolest jizvy není nic nenadálého, ale už pár dní trvá. V menší míře o ní minimálně od půlky těhotenství vím, tak nač ten hrozný spěch.
A ten konečně zmínil, že mu to přijde taky zbytečně na honem, když se monitor zlepšil a že císaře naplánujeme na další den, ale hned jako první, ať to zbytečně neprodlužujeme. Vyvolávat prý nemá cenu, když drobek na kontrakce reaguje špatně a díky předchozí sekci by to muselo být hodně opatrné, což se s diagnózou nepostupující porod na poprvé úplně neslučovalo.
Kdyby se mi cokoliv nezdálo, ať se hned ozvu sestřičce, že by mě řízli klidně ještě v noci. Ani mi v tu dobu nedocházelo, že by se tam miminku opravdu nemuselo extra dařit. To přišlo až v noci, kdy mi opravdu dobře nebylo, měla jsem pocit, jako by bylo něco špatně a nemohla se dočkat rána.
Na oddělení byli z těhotenské cukrovky nemile překvapení. Glukometr se narychlo půjčoval z jiného oddělení a ve finále v něm stejně nebyla baterka. Dieta ve formě dvou rohlíků k večeři byla vyloženě úsměvná. Že jsem měla astronomické hodnoty, zmiňovat nemusím. Při posledním vyšetření prosím o částečnou narkózu, a tak dostávám včeličku na ředění krve.
Po nekonečné probdělé noci začíná kolotoč příprav. Nejprve klystýr, sprcha, monitor (ten byl v pořádku), oholit, i když s pochvalou, že to bylo opravdu v podstatě zbytečné, cévka a pak už jen čekání na zřízence s lehátkem. Byl to ten samý drzoun, co mě vezl na sál poprvé. Tenkrát mi říkal, že se pronesu, 
tentokrát mlčel. No ještě aby ne, přibrala jsem sotva pět kilo.
Na sále byla děsná kosa, nakonec kvůli mně i vypnuli klimatizaci, fakt mi skákala sanice. Bohužel se k nikomu nedonesl můj požadavek na částečnou narkózu, tak se ještě narychlo naháněj anesteziolog, který by mi ji píchl. Celkovku tam nejspíše míchá lapiduch. Nakonec se našel, hurá!
Sednout si s trubkou v číče rovně je nemilý úkol, ale což se dalo dělat. Anesteziolog mi osahal ledvinové špeky, pak si udělal tečku na páteř, upozornil mě, že přiletí včelička a že se nemám hýbat a bodl mi jehlu do zad. No jasně, že jsem se pohnula, ale naštěstí se trefil a mně začali pomalu brnět nohy.
Po chvilce se mi začalo dělat zle, tak jsem upozornila, že budu asi zvracet, že se to nedá ovládnout, dostala jsem mističku k hlavě a opravdu ze mě trochu šťáv vypadlo. Za chvíli znovu a najednou jak mávnutím proutku mi bylo dobře. Tak jsem si v duchu říkala, že by mohli začít. Koukám na sestru a ptám se, jestli už začínají, když mi se smíchem odpovídá, že už jsou u dělohy. A já to prošvihla.
Druhá sestřička si mi stoupla k hlavě a vyprávěla mi, co se děje za plachtou. Dlouho jim nešla vytáhnout hlavička, ale hned jak ji vytáhli, se ozval pláč na celý sál, zbytek tělíčka prý už vyjel jak po másle a já uslyšela tu větu, na kterou jsem se celých 9 měsíců těšila.
„Maminko, je to CHLAPEČEK!“
Od té doby jsem bulela celý zbytek operace dojetím jak želva, dojatá a strašně šťastná. Během chvilky ho přinesli, byl tak drobounký oproti tlusťoučkému čtyřkilovému bráchovi a ty tmavé vlásky. Pak ho odnesli tatínkovi, ať cítí jeho teplo, když u maminky nemůže, a mě šili. Bylo to dlouhé. Při čištění dělohy se mi udělalo znovu špatně, dostala jsem nějakou injekci na zklidnění a do konce operace už byl klid. Na konci mě pobavilo počítání nástrojů, roušek a jiných srand. Už tou dobou mi běželo hlavou, že se konečně najím.
Rekonvalescence byla tentokrát kratší, jedna noc na JIP, pak cesta na šestinedělí, díky bohu nadstandard a šestý den po sekci cesta domů. Třikrát hurá. Hodnoty cukru se vrátily do normálu a drobek byl z hlediska cukrovky také v pořádku.
Celkový pocit z porodu: nááádhera. Ač zase sekce, tak oproti celkové narkóze okamžitý nástup naprosté euforie. Ta možnost vidět, jak se rodí mé dítě, ten první pláč, co se člověku vryje do paměti, no prostě životní zážitek. I když jsem si přála přirozený porod, tentokrát jsem se s tím mohla smířit předem a žádný chmury jako poprvé nenastaly. Takže pokud mohu za sebe hodnotit, pokud bych se rozhodla ještě pro jedno dítě (jako že teda fakt ne), tak jedině v částečné narkóze!
První říjnový den jsem se stala dvojnásobnou mámou dvou kluků a jsem za to opravdu vděčná.
Přečtěte si také
Rozešli jsme se, ale hypotéka nás drží spolu. Už rok žijeme každý ve svém pokoji
- Anonymní
- 13.09.26
- 2333
Nikdy by mě nenapadlo, že se s člověkem, se kterým jsem plánovala svatbu, jednou budu domlouvat přes email, kdo si kdy vezme koupelnu. Jenže přesně tak dnes vypadá moje domácnost.
Spím už dva týdny s dcerou v pokojíku. Čekám, až se manžel omluví
- Anonymní
- 13.09.26
- 2188
Začalo to celé naší partnerskou hádkou. Ve výsledku to nebylo nějak zásadní, ale nechtěla jsem ustupovat, protože mi přijde, že já jsem vždycky ta, která se nakonec omluví. Tentokrát jsem řekla...
Kvůli nepořádku jsme se začali hádat. Paní na úklid nám zachránila manželství
- Anonymní
- 13.09.26
- 1322
Ráno hádka, odpoledne znovu a večer tichá domácnost. Táhlo se to s námi snad celé dva roky, od doby, co se narodila dcera. Společně s rodičovskými povinnostmi jsem najednou zjistila, že mám problém...
Manžel tráví všechen čas na zahradě. Chci se rozvést
- Anonymní
- 13.09.26
- 7833
Nikdy bych nevěřila tomu, že když odrostou děti a konečně budeme mít čas na sebe, tak nás rozdělí naše zahrada. Když se děti odstěhovaly, ze začátku to bylo naprosto skvělé. Najednou jsme byli...
Syn začal až příliš řešit svoje tělo. Posilovna se stala jeho druhým domovem
- Anonymní
- 13.09.26
- 713
Ještě před rokem jsem měla doma kluka, kterého jsem musela přemlouvat, aby si po tělocviku vůbec vzal čisté tričko. Sport ho moc nezajímal, na běhání se tvářil, jako kdybych po něm chtěla uběhnout...
Osypala jsem se po vitamínech na plodnost. Manžel tvrdí, že to mám ze stresu
- Anonymní
- 12.09.26
- 1220
S manželem se snažíme už skoro rok o miminko. Před časem jsem začala brát různé doplňky stravy a současně za mnou přišla i manželova sestra, která pracuje v jedné vitamínové firmě. Doporučila mi...
Porodila jsem dceru, manžel si mě už vůbec nevšímá. Přitom já potřebuji něhu
- Anonymní
- 12.09.26
- 3205
Po porodu jsem tak nějak počítala se vším možným. S tím, že budu unavená, nevyspalá, že budu mít doma miminko a že se náš život na nějakou dobu úplně převrátí naruby. S tím, že nebudu mít čas na...
Byla jsem zoufalá, že syn je prostě mimoň. Pak jsme dostali diagnózu
- Anonymní
- 12.09.26
- 3247
Každé ráno jsem měla pocit, že vypravuji na Mars malého mimozemšťana. „Vstávej.“ Nic. „Vstávej, prosím.“ Zase nic. Pak syn konečně vylezl z postele, začal hledat ponožky, cestou si všiml lega a na...
Tchyně mi ochotně hlídá. Za každou pomoc ale později zaplatím
- Anonymní
- 12.09.26
- 6055
Když potřebuji pohlídat čtyřletou dceru, tchyně je vždy připravená pomoci. Jenže potom všem vypráví, že bez ní nic nezvládám, a při první neshodě mi připomene všechno, co pro nás udělala. Je to...
Ve školce říkají, že je syn nevychovaný. Já vím, co vidí až doma
- Anonymní
- 12.09.26
- 7057
Pětiletý Matěj nesnáší hluk, změny a situace, které nedokáže předvídat. Ve školce ho považují za neposlušného a ostatní rodiče za rozmazleného. Já však každý den vidím dítě, které se nesnaží...
No jo no, každý tam holt ty jednorožce a duhu mít nemůže 
to zahřálo