Adámek a Andělka
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 22.11.18 načítám...
Neexistuje nožička tak malá, aby po ni na světě nezůstala stopa.
Byly Dušičky… den, kdy víc než jindy na pozůstalé padá smutek ze ztráty blízkých a kdy vzpomínáme ještě více než jiné dny. Proč? Možná je to tíživou podzimní atmosférou, možná tím, že ve květinářstvích dominují věnce a pohřební svíčky, možná máme jen v hlavě zažité, že tento den patří lidem, kteří nám byli krutě vytrhnutí nadobro ze života. Už jsem vám napsala o tom, jak jsem poznala lásku, jak jsem otěhotněla a prožila 9 měsíců s žabáčkem v bříšku i jak se můj milovaný synek vyklubal na svět. Teď cítím potřebu napsat, jak mi smrt vyrvala Adámka a Andělku z náručí.
Adámek
Moje miminko, můj voňavý nádherný chlapeček, moje první opravdová láska. Narodil se před šesti lety jednoho zářijového dne. Byl dokonalý. Ležel na levém boku a ani nezaplakal, když se vyklubal. Nikdy jsem necítila větší lásku, neměla jsem ani ponětí, jak mi změní život, a věřím, že i proto na tenhle svět přišel, i když jen na krátko. Pět měsíců mě naplňoval štěstím, láskou a neskutečnou radostí. Den, kdy mu bylo pět měsíců, byl náš poslední společný. Když jsem se ráno druhého dne vzbudila, hned jak jsem otevřela oči, věděla jsem, že je něco špatně. Nedokážu ten pocit popsat úplně přesně, ale měla jsem neskutečně stažený žaludek. Vyskočila jsem z postele a běžela k postýlce. Ležel na boku, čelíčkem ke zdi. Když jsem ho otočila, naskytl se mi nejhorší pohled v mém životě. Můj chlapeček byl celý modrý a nedýchal. Volala se sanitka a já oživovala dokud nepřijeli. Nemám zdání, jak dlouho to trvalo, ale když přijeli, konstatovali smrt. Skončil mi život, prosila jsem o zabití, modlila se, ať se další den už nevzbudím. Byla to bolest psychická, ale i fyzická. Klečela jsem na kolenou a křičela, cítila jsem, jak se mi srdce stahuje, jak mě bolí ukrutně celá hruď. nemohla jsem vstát, nemohla jsem mluvit, nechtěla jsem žít. Co bylo dál, je zbytečné psát, byl to kolotoč psychiatrů, léků a bolesti. Nikdy pro něj nepřestanu plakat, nikdy už nikdo po něm nezaplní tu prázdnotu. I kdybych měla milion dětí, které budu milovat, nikdy nepřestanu toužit po tom, aby tu se mnou byl můj ušounek Adámek.
Andělka
Moje májová holčička. 9 měsíců mě naplňovala nadějí, štěstím, láskou a díky ní jsem nebyla alespoň po dobu těhotenství tak osamělá. Nikdy jsem ji nedržela v náručí, ani neviděla její tvářičku, ale nepřestanu jí být vděčná za to, že tu se mnou byla a dovolila mi být její maminkou. Bylo 17. května před dvěma lety. Vzbudila jsem se ve 39.tt. a zase jsem měla ten pocit… Šla jsem do sprchy a zjistila jsem, že krvácím. Vyběhla jsem, volali jsme sanitku a já hned jela do nemocnice. Na monitoru už nebylo slyšet srdíčko a ultrazvuk potvrdil, že je moje malá holčička už s bráškou. Opět jsem byla na kolenou a svět se mi zhroutil. Když mi oznámili, že ji musím porodit přirozenou cestou, měla jsem pocit, že radši než to udělat, zemřu s ní. Nic méně do mě nacpali tabletky na vyvolání a odvedli mě zhroucenou na porodní pokojík. Bylo to strašné. Bolesti, které mě ničili a u kterých jsem věděla, že mi za ně nebude odměnou moje milovaná holčička. Trpěla jsem psychicky a fyzicky, jedno podporovalo druhé a já do teď nechápu, jak jsem to mohla přežít. Je mi líto, že jsem ji ani nepochovala, ani neviděla, ale podruhé bych nedokázala vidět svoje dítě mrtvé. Když jsem ji porodila, cítila jsem její ručičku na své noze. Pamatuju si, jak byla teplá a maličká. Nikdy nepřestanu plakat ani pro ni.
Když se mi před měsícem narodil náš žabáček, prohlížela jsem si jeho mrňavé nožičky. Zkoumala jeho rýhování na ploskách a zjistila jsem, že na každém chodidle má písmenko A. Jsem racionálně uvažující, nevěřím na boha, duchy ani mimozemšťany, ale zjistila jsem, proč a jak lidem víra pomáhá.
Přečtěte si také
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 466
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 1342
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 766
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 3470
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 1054
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 4455
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 3368
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1711
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1806
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 1273
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
šíleně moc tě obdivuji 
Věřím,že tvůj žabáček se ti bude snažit vynahradit všechnu bolest,co máš v srdci a jeho andělská ochranitelská „áčka“ na nožičkách mu vyšlapou krásnou a bezstarostnou cestičku v životě 
moc preji, aby vam vas malicky delal jen radost a byl zdravy 
