Ani lékař není 100%
- Porod
- mamca22
- 02.02.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj maminky, tak jsem se rozhodla vám také popsat, jak jsme s manželem k tomu našemu štěstíčku přišli. :) Po celou dobu jsme byli ujišťováni, jak je vše skvělé, jak krásný přirozený porod budu mít... Vše ale bylo úplně jinak.
S manželem jsme se v roce 2013 na jaře pokoušeli o miminko, ale nedařilo se nám. Moje paní gynekoložka mne poslala do nemocnice na laparoskopii s podezřením na neprůchozí vejcovody. Po zákroku mi řekli, že teď by už otěhotnění neměl být problém, jelikož neprůchodnost se nepotvrdila. Jenomže zase nic, tak jsme si řekli, že tomu necháme volný průběh a nebudeme se tím prozatím trápit, že miminko až bude, chtít přijde samo.
Vždy jsem mívala problémy s menstruací. 14 dní zpoždění u mě nebylo nic neobvyklého a vždy následoval jen negativní test. Začátkem roku 2014 jsem nastoupila do nové práce, prozatím na dohodu. Po měsíci v nové práci mě z ničeho nic začala bolet záda, přidala se rýma a celkově by jeden řekl: „chřipka jak vyšitá“.
Zavolala jsem proto své vedoucí, že potřebuji volno, že jsem nemocná. Jelikož jsem dělala na pultu s lahůdkami, tak mi ho dát musela, protože nikomu by se asi nelíbilo, kdybych mu prskala na jeho 10 dkg pařížského salátu. 
Ten den jsem zrovna měla týden zpoždění. Nadruhý den ráno říkám manželovi, že si udělám test, že už mám osmý den zpoždění. Ten mi odpověděl, že to zase bude jen nějaký výkyv jako vždy.
Takže jsem se hezky usadila úplně v klidu na záchod s tím, že zase na mě vykoukne jen jeden proužek. Ha hááá, ihned po ponoření testu dálnice jak vyšitá. Jejda… Šok… A co teď? Já jsem těhotná. No to snad ne, to nemůže být pravda. Koukám na to jak bacil do lékárny, jsem z toho vykulená tak, že se divím, že jsem očima nevytlačila dveře z pantů.
S testem v ruce vcházím do obýváku, kde manžel surfuje na internetu. Podívá se na mě a říká, že mi psala moje mamka, ať se stavím na cigáro. Tak říkám, že na to cigáro teď půjde asi on a ukazuji mu test.
Zelená, červená, modrá, oranžová, fialová… Ta příšera, že je můj manžel? Pane Bože, on se snad půl minuty už ani nenadechnul a jen mění barvy a kouká na ten proužek. Ufff. Nadechl se. Skáče na mě a objímá mě tak, že skoro nedýchám pro změnu já. To byla sobota.
Hned v pondělí ráno stojím v čekárně u svého gynekologa. Sestřička se mne ptá, zda jdu na preventivní prohlídku, načež jí odpovídám, že mi vyšel test. Vcházím do kabinky, koušu si nehty, v ordinaci je jiný pacient… Stojím tam už pět minut, nehty okousané a přemýšlím, do čeho se v tom malém prostoru můžu nervozitou zakousnout teď… Nic nenacházím, tak aspoň na sebe dělám blbečky do zrcadla. Konečně. Slyším své jméno a vcházím do ordinace.
„Ano, je to těhotenství. 
Jste v pátém týdnu, přijďte za dva týdny.“
Týden na to večer u sledování ságy Stmívání přichází šílená bolest do podbřišku. Takovou bolest jsem snad nikdy nezažila. Nemůžu ležet, sednout si, postavit se, a dokonce ani zavolat na manžela. Po pár minutách bolest odeznívá. Je mi zase dobře.
Asi po půl hodině se mi chce na malou. Dojdu do oné místnosti, sundám kalhoty a usedám na trůn. Všimnu si na spodním prádle něčeho červeného. Vstanu a podívám se na svá stehna. Krvácím.
Po příjezdu do nemocnice nás paní vrátná odesílá na šesté patro na gynekologii. Ujímá se mne příjemná sestřička a manžel zůstává na chodbě. Na lehátku čekám na příchod doktora. Po vyšetření mi říká, že je vše v pořádku, ale že co, že stejně třetina těhotenství končí do 12. týdne potratem a že stejně v 6. týdnu ještě není ani pořádně srdíčko a jestli mi to šlo přirozeně a přijdu o to, že se nic neděje, že to můžu zkusit znova.
V tu chvíli jako by mne někdo polil studenou vodou. Tohle prase, že je lékař? Manžel slyšel ze všeho pouze větu: „Můžete to zkusit znovu.“
Vycházím z ordinace a manžel je celý bílý, myslel, že jsme o miminko přišli. Ráno letím ke své gynekoložce kde jí to celé povím a ona mne ujistí, že je opravdu vše v pořádku.
Poté už bylo vše dobré, srdíčko jako zvon, miminko rostlo. V 15. týdnu se opět dostavily divné bolesti, takže opět do nemocnice. Jiný pan doktor. Úleva… Opět vše v pořádku a lékař se mě ptá, zda už znám pohlaví. Odpovídám, že ne a že chci.
„Je to kluk.“
„Cože? Kluk? Pane doktore, nespletl jste se? U nás v rodině se rodí samé holky.“
„Ne, je to na sto procent kluk a snad to jako doktor poznám.“
Já budu mít syna… Až do dalšího velkého ultrazvuku.
Týdny ubíhaly a byl tu další velký ultrazvuk, na který jsem byla odeslána k panu doktorovi, který se specializoval přímo na těhulky. Už jsem se těšila, až toho svého chlapečka uvidím.
Pan doktor mi říká: „Znáte pohlaví?“
„Ano znám, je to kluk.“
„A kdepak jste na to, maminko, přišla?“
„No říkal mi to pan doktor z gynekologie v nemocnici.“
„Maminko, tohle ale není chlapeček, to by mu něco důležitého chybělo. Je to holčička!!!“
Nemohla jsem se dočkat, až to řeknu manželovi. Holčičku jsme si moc přáli.
Asi ve 29. tt je mi sděleno, že miminko má něco před obličejem, ale jinak že je vše v pořádku. Také navštěvuji předporodní kurz, kde se učím kdy jet do porodnice, jak se připravit na porod a jak ho co nejlépe zvládnout. Celou dobu jsem byla ujišťována, že budu rodit přirozeně a že komplikace se neočekávají.
Ve 32. tt mi hrozí předčasný porod. Uprosím lékaře, ať mě nechá doma a jen odpočívám. V 38. tt v poradně, kam se mnou šel i manžel mi paní doktorka říká, že již tam je slabá aktivita a že klidně můžu porodit ještě dnes.
Termín mám 1. 12. Už jsem se sotva kutálela, a tak říkám manželovi, že bychom mohli naší princezně nějak pomoct na svět. To je nějak půlka listopadu. Zkoušíme všechny možné osvědčené rady a nic. Princezničce se na svět ještě nechce. 29. 11. po styku mě v noci vzbudí bolesti. Když trvají skoro dvě hodiny, jedeme do porodnice.
Čtyři hodiny trávíme buď na monitoru, vířivce nebo na porodním sále, kam nás umístili. Porod se nerozjel. Tatínka posílají domů a mne na pokoj. Nic se neděje, a tak mě druhý den pouští domů. Den před termínem. A prý mám denně docházet na monitor.
Tak docházím. V pátek 5. 11. si mě bere na ultrazvuk mladinká lékařka. Ultrazvuk trvá snad 10 minut. Odcházím s tím, že jsem otevřená na dva prsty a určitě se to samo rozjede přes víkend, a pokud ne, mám přijít v pondělí, že přes víkend nemusím.
Je tu pondělí 8. 12. a my jsme pořád 2v1. Porodní asistentka mne napojí na monitor a po chvíli přichází doktor, který mě má v porodnici na starost.
„Maminko, tak až to tady dotočíme, tak si zajdete domů pro věci a jdeme vyvolávat a ještě se doma pořádně najezte, protože vás nestihneme přihlásit na oběd.“
Manžel čeká v čekárně a když mu oznámím, že jdeme vyvolávat, opět je z něj barevná příšera. Po cestě to vezmeme ještě přes cukrárnu.
Kolem 12:30 se hlásím na příjmu. Papíry mám již vyplněné z minula, takže mě připojí na monitor a do ruky napichují oxytocin. Asi po pěti minutách cítím, že se mi stahuje podbřišek, ale bolest žádná.
„Sestřičko, cítím stahy, ale nic mne nebolí.“
Sestra přiskakuje k monitoru a rychle volá: „Pane doktorééééé, pojďte sem.“
„Maminko, rychle si sedněte,“ a jezdí mi sondou po břiše a jen slyším jak říká, že nemůže najít srdíčko. V tu chvíli se podívám na monitor. Hodnota kontrakcí 125 a tep miminka 90, 75, 68 a najednou červený otazník.
Proboha, co se děje? Co je s mojí holčičkou? Než jsem se zmohla tuto myšlenku vyslovit, vlítne do ordinace další muž a říká mi, že je primář. Rychle mě vyšetří, načež oznámí, že miminko se dusí, protože má kolem krku pupeční šňůru a je nutný akutní císař.
Žádám, ať zavolají mého manžela, který čekal v čekárně. Přišel s úsměvem na rtech, nikdo mu nic neřekl. Jen viděl mojí hrůzu v očích, porodní asistentky, jak mě rychle cévkují, mého lékaře, který někam vybíhá s telefonem a vzápětí několik lidí, kteří utíkají směrem k sálu. V tom ho jedna asistentka vyzve, ať se oblékne a jde si sednout před sál. Se mnou doslova běží na operační sál, kde už je několik lidí.
Jen mi je sděleno, že mi podají spinální anestezii, jelikož jsem předtím jedla. Píchají mi studenou jehlu do zad. Nebolí to. Jen se ptám jedné sestřičky, co je s miminkem, ale odpovídá mi: „Maminko, nebojte, za chvíli ho uvidíte.“
Po celém těle cítím teplo a pak necítím vůbec nic, jen jak se mnou škubou. Trvalo to jen chvilinku a slyším pláč. Moje holčička. Žije. Na okamžik mi ji ukážou. Je nádherná. Poté ji odvážejí pryč a přichází ke mně můj manžel. Políbí mě na čelo. Mám na obličeji kyslíkovou masku, jelikož jsem nemohla dýchat a začala se dusit. Po chvíli mi přivážejí moji holčičku. Ale já k ní nemohu ani otočit hlavu a je mi špatně, tak ji dávají do rukou manželovi.
Princezničku mi přivezou až tři hodiny po porodu na kojení a zase odvážejí. Co tři hodiny mi ji přivezou, takže kojím a mazlím se s ní. Na stálo jí dostávám až třetí den.
Nic z toho, co slibovali lékaři, se nestalo. Není to chlapeček, nerodila jsem, jak mi slibovali přirozeně. Přála jsem si to a manžel měl být u toho se mnou. O to vše jsem přišla. Na to, na co jsem se těšila několik měsíců, se nekonalo. Porod jsem necítila a byl otázkou pár minut. Chtěla jsem s ní být hned po porodu, chtěla jsem ji ještě neumytou mít přitulenou k sobě. Chtěla jsem být první, kdo si ji pochová. Nic z toho se mi nevyplnilo.
Jak je možné, že několik lékařů nepoznalo, že má šňůru kolem krku? Ultrazvuk mi dělali při každé poradně, potom jiný lékař na velkých vyšetřeních, tři dny před porodem a dokonce i v den porodu. Tak proč? Jak je to možné?
Vzali mi chvíle, na které jsem se těšila, první chvíle života mé dcerky, které jsem myslela, že prožiji s ní. Byl to pro mne šok, a to takový, že jsem se v noci vzbudila a chtěla volat sestru, že necítím pohyby miminka a až po chvíli mi došlo, že už je na světě. Je na světě, ale není u mě, je sama u sestřiček.
Ale přesto všechno jsem ráda, že to tak dopadlo a že to dopadlo dobře. I když si dodnes říkám, co by se stalo, kdybych začala rodit doma a do porodnice jela, až bych měla kontrakce fakt po 3 minutách a miminko už sestoupilo. Tak by se udusila a díky nevšímavosti lékařů bych to své již roční štěstí neměla…
Říkám si, že při mě v tu dobu musel někdo tam ze shora stát a do smrti mu budu děkovat…
Přečtěte si také
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1028
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 2295
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 776
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 2071
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 912
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 3594
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1530
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 563
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1506
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 1086
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
priste uz si neplanuj, jak by to melo byt a prijimej veci tak, jak sou 
Na zaklade ceho? Prece se neco muze semlit vzdy.
. Takže za mě je nejlepší nic nevědět a nechat se překvapit až na sále (tak jsem to měla už 2×). Takže ve výsledku raději nic neplánovat a nechat se překvapit 
Hele prostě neobviňuj doktory a děkuj jim, že jste obě v pořádku. A naplánovat si pěkný přirozený porod? To je sice hezká představa, ale řekla bych naivní. Já měla celé těhu bez jediné komplikace, naprosto super, přála bych každé takový těhotenství - neměla jsem ani nevolnosti, jen mě rostlo břicho a porod? Vyvolávání a nakonec akut. císař - takže asi tak. A děkuji doktorům, že na nic nečekali a malého vytáhli včas a zdravého. 
Prenasela jsem 6dni. Jinak dcerce preji hodne zdravicka 