Až moc štěstí?
- O životě
- G.a.b.c.a20
- 02.12.18 načítám...
Tak jsem se rozhodla, že po delší době zase něco napíšu. Jak je z titulku asi jasné, je to o tom, že když se daří a vše je jak má, asi to nemůže trvat zas tak dlouho, nebo ano?
Asi začnu tím, že mám skvělého přítele který pro mě dělá vše, co mi na očích vidí, a pomáhá mi, jak jen může. Máme spolu už dvouletou princeznu, která nám dělá jen a jen radost a i když někdy zlobí a zkouší, co vše vydržíme, neměnili bychom ji za nic na světě. Před pár měsíci jsme se rozhodli, že bychom si rádi pořídili další dítě, ale jelikož máme malý byt chtělo by to něco většího, a tak jsme usoudili, že je nejlepší čas si splnit náš sen a postavit si dům.
Vše šlo hladce, hypotéku jsme dostali bez problémů a začali jsme řešit projekt. Mezitím vším jsem zjistila, že jsem těhotná. Byli jsme hrozně šťastní, že budeme mít krásný dům, který bude náš, dvě krásné děti a partnera, kterého nadevše milujeme. Prostě pro nás oba splněný sen…
Jenže štěstí vystřídal hrozný strach – začala jsem silně krvácet. Doslova jsem byla v kaluži krve. Byla jsem přesvědčená, že jsem potratila, okamžitě jsme jeli na pohotovost. Jenže jsme přijeli zrovna v době oběda a nikde nikdo nebyl… ani na recepci… přes půl hodiny jsme jen tak čekali. Já pořád hrozně krvácela, ale doktor ani sestra nikde. Po nějakém čase se ukázala sestra, zeptala se, co mě trápí, a poslala zpátky do čekárny, že doktor ještě nepřišel, ať si počkám. Po asi 10 minutách přišel doktor, zavřel se do ordinace a nic se nedělo. 5 minut jsem čekala, než si mě k sobě zavolal a konečně mě vyšetřil. Miminko bylo naštěstí v pořádku, ale našel tam velký hematom plný krve.
Následovala okamžitá hospitalizace, kapačky, léky a přísný klidový režim. Byla jsem z toho hodně špatná, měla jsem strach o miminko a na klidu mi nepřidávalo ani to, že jsem musela být bez dcery, bez které jsem byla maximálně pár hodin. Ta ale odloučení zvládala lépe než já a byla hodná – naštěstí. Po pár dnech krvácení ustálo, hematom se zmenšoval a když jsem už dva dny nekrvácela, ani mě nic nebolelo, vyprosila jsem si propuštění domů.
Ta radost v očích mé malé holčičky, když mě viděla, byla neskutečná. Celý den se ode mne nehnula, pořád mě držela za ruku a hlídala mě, abych jí zase náhodou neodešla. Doma musím taky dodržovat klidový režim ale přítel se o vše stará a já jen ležím a užívám si, že jsem doma s těma, které nejvíc na světě miluji. Hned z nemocnice jsem šla ke svému doktorovi, u kterého jsem měla naplánovaný první screening, ten dopadl dobře, miminko je zdravé a na 90 % budeme mít další holčičku. ❤ Musím teď mít sice častější kontroly, aby se hematom pohlídal, ale pevně věřím, že bude vše v pořádku a v květnu se nám narodí druhá zdravá holčička.
(Omlouvám se, jestli je deníček špatně napsaný a blbě se čte, ale psala jsem ho tak, jak to cítím a jak nejlíp umím.)
Přečtěte si také
S manželem jsme si udělali rodokmen. To, co jsme zjistili, nám zničí manželství
- Anonymní
- 25.04.26
- 3190
Třesu se, i když je v domě teplo. Píšu to sem jen proto, abych se z toho nezbláznila, protože nahlas to vyslovit nedokážu. Máme s Petrem tajemství, které nám během jediného týdne obrátilo život...
Sousedka vyhodila věci po zesnulé matce. Poklad jsem však našla já
- Anonymní
- 25.04.26
- 1283
Dneska mám v sobě takovou zvláštní směsici smutku, vzteku a nakonec i hlubokého údivu. Sedím v kuchyni, dívám se z okna na prázdné parkoviště a pořád dokola si přehrávám události posledních hodin....
Rozbité sklo a náklaďák v trapu: Jsem zoufalá a bojím se znovu za volant
- Anonymní
- 25.04.26
- 310
Dneska byl den blbec. Všechno to začalo tím, že jsem si naplánovala cestu do vedlejšího města. Nic velkého, prostě pochůzky, které už nešly odkládat – úřady, pošta a pár drobností. Jenže to...
Proč každý chlap, do kterého se zamiluju, začne po čase chlastat? Jsem zoufalá
- Anonymní
- 25.04.26
- 565
„To musí být tebou,“ říká mi máma pokaždé, když u ní sedím v kuchyni, brečím a nadávám, že chlapi jsou jen ožralové. „Tvůj otec sice nebyl svatoušek, ale alkoholik to rozhodně nebyl,“ dodá vždycky....
Odřela jsem cizí auto na parkovišti, zpanikařila jsem a odjela. Teď toho lituju
- Anonymní
- 25.04.26
- 355
Řidičák mám už řadu let, ale rozhodně se nepovažuju za skvělou řidičku. Jezdím hlavně proto, že musím. Parkování ale většinou zvládám docela dobře. Jenže někteří lidé parkují opravdu příšerně....
Nechci děti a máma je z toho nešťastná. Jako jedináček jí prý dlužím vnoučata
- Anonymní
- 24.04.26
- 3043
Je mi 35 let a už dlouho jsem přesvědčený o tom, že děti mít nechci. Možná je mít ani nemůžu. Kdysi jsem měl přítelkyni, se kterou jsme se o dítě snažili přes rok, ale nevyšlo to. Pak jsem si...
„Rodičovská je pohoda," tvrdí manžel. Jenže vyměnit si to se mnou nechce
- Anonymní
- 24.04.26
- 1157
Chlapi jsou občas na odstřel. Můj manžel je typický příklad toho, jak dokážou věci banalizovat. Pořád mi předhazuje, jak skvěle se mám na rodičovské. Prý si můžu dělat, co chci, zatímco on musí...
Lhala jsem doktorům o drogách v těhotenství. Blíží se porod a já panikařím
- Anonymní
- 24.04.26
- 1378
Na svou obranu musím říct, že jsem o těhotenství dlouho nevěděla. I když jsem tak nějak cítila, že se něco děje, prostě jsem to ignorovala. O dítě jsme se nesnažili a můj přítel je takový bohém....
Jedna ženská z posilovny mi systematicky ničí rána. Dneska to už vážně přehnala
- Anonymní
- 24.04.26
- 2442
Dneska jsem se po ranním cvičení vrátila domů zamyšlená a extra znechucená. Říkám si, proč to mají někteří lidé vůbec zapotřebí? Zeptala jsem se ženský, kterou potkávám na cvičení, jestli jí nějak...
Můj první, má láska a ticho v ložnici: Deník o vášni
- Anonymní
- 24.04.26
- 1083
Občas si říkám, že bych mohla napsat příručku o tom, jak nepropadat panice, když se z libida vašeho partnera vytratí to, co vás k sobě kdysi tak vášnivě táhlo. Je mi jedenadvacet, mému příteli o...