Babičkou ano či ne? ll
Od prvního deníčku jsem si vše srovnala v hlavě a mohu napsat pokračování.
Díky Bohu, babička jsem. A na plný úvazek.
Dceru jsem od té doby, co jsem vnoučka dostala do pěstounské péče, viděla
asi desetkrát.
Pro mě, jako matku i babičku, to je lepší, než abych byla vykolejená a
vnuk taky.
Po nějaké době, cca po 5 letech, co se pořád ptal, kdy přijede máma a
jestli vůbec má tátu, přestává se na toto téma ptát.
Povím mu, na co se ptá, ale sama nezahajuji toto téma. Říkám mu, jak to je
a co nevím, to mu popravdě řeknu.
Jak vypadá tvůj táta? Opravdu nevím. Ale můžeš mi ho nakreslit, jestli
chceš. Pokud ne, tak jen řekni, jak může vypadat. Modré oči, světlé
dlouhé vlasy nebo černé kudrnaté vlasy a hnědé oči. Jak chceš Ty, jak si
to myslíš.
Dcera po mém naléhání přeci jen přijela. To když šel „její“ syn do
1. třídy.
Potom se zase ztratila jak pára nad hrncem.
Asi to mateřství v sobě nemá. S tím nic neudělám.
Ještě mezitím, co k nám nejezdila, jsem se z telefonu od sociální pracovnice (OSPOD) dozvěděla, že se dceři narodila 4. 5. 2015 holčička, které dala jméno Anastázie. Krásné jméno. Ani se na ní v porodnici nepodívala a rovnou řekla, že jí chce dát do adopce. Tak teď jsem na řadě já.
Mám na to rozhodnutí nanejvýš 2 dny. Všechno se ve mně pere, ale
nejlepší asi bude, když miminko nechám rodičům, kteří budou opravdu
rádi a vychovají si „svoje“ děťátko.
Pět lidí ve 3+1 bych asi zvládla, ale co kdyby… Mládnout nebudu. A ani
manžel ne.
Ve věku 9 nebo 10 měsíců je už „naše“ vnučka u nových
rodičů…
Krásný život, Stázičko, ti přejeme!
Až Ti bude 18 let, možná si nás najdeš. Aspoň já si to přeji, aby to
tak bylo.
Ale to je ve hvězdách…
Třeba se časem srovná a uvědomí si
to. Hodně sil.
