Už nečekám Borůvku, potratila jsem v 15. týdnu
Cítím se jako porouchaný inkubátor, ve kterém umřelo naprosto zdravé a spokojené mimčo. Moje Borůvka skončila v koši, sama, opuštěná a zapomenutá a já jsem ji nezachránila a nechala ji tam. Navždy samotnou. Jsem hrozná matka. Budu si to do smrti vyčítat. Chápu, že se takové věci dějí. Vím, že nejsem ani první, ani poslední, ani jediná na světě a dokonce je mi jasné, že jsou i daleko horší případy.
Bylo to moje druhé těhotenství. První těhotenství proběhlo bez větších komplikací (tři měsíce nevolností, zvracení a pocitů, že svět je jedna obří smrdutá katastrofa nepovažuji za komplikaci, nýbrž za běžný prvo-trimestrární stav). Musím říct, že druhý a třetí trimestr byl za odměnu a porod byl pohodový, naprostu v klidu. Mám zdravého chlapečka a jsem za to hluboce vděčná.
Chtěli jsme děti blízko u sebe, ideálně po dvou letech. Vyšlo by to přesně o rok a 11. měsíců, kdy byl stanoven termín porodu Borůvky (tak jsme říkali druhému mimišounovi) by byl 19.6. 2015, Ríša se narodil 20.7.2013.
Osudové druhé těhotenství
Začátek byl v pohodě. Na rozdíl od prvního těhotenství, kdy mi bylo zle pořád a občas byla světlá chvilka, ve které se mi nechtělo blinkat, bylo tohle těhotenství klidnější. To mi bylo docela dobře, jen občas mi bylo špatně. Byla jsem jen víc unavená. Což jsem ale považovala za příjemnější variantu a byla jsem za to ráda.
Problém nastal kolem 8-9 týdne. Byla jsem tak příšerně unavená, že jsem nemohla vůbec fungovat. Zvládala jsem být vzhůru, když byl vzhůru syn, jinak jen ležet nebo spát… Pořádek v bytě, vaření a další úkoly jsem zvládala s velmi zaťatýma zubama. Připadala jsem si jako „lemra líná neschopná“ a snažila jsem se co to šlo normálně fungovat. Většinou jsem uklízela do prvního zvracení. Ach jo…
Od 9 do 12 týdne jsme si vyměňovali různé druhy rým a chřipek a střevních viróz a tak vůbec. Manžel se vždy vzpamatoval za dva dny, já až za týden 
Nevolnosti, zvracení a únava byla opravdu šílená kombinace. Do toho všeho bylo navrch nemocné i batole a bordel v bytě. Měla jsem tak nějak pocit, že mi to roste přes hlavu.
Náhlé silné krvácení
Ve 13. týdnu jsem byla zničená, unavená a bylo mi zle. Napustila jsem si večer horkou vanu, umyla si vlasy a šla jsem do postele s knihou. Dřepla jsem si na bobek, abych vyndala knihu ze spodní poličky. Cítila jsem, jak něco teče. Teklo toho hodně a byla to teplé. Začala jsem dost prudce krvácet. Lehla jsem si do postele na bok a co pět minut jsem si musela měnit úplně zkrvavené vložky. Krve jak z prasete. Teplá krev, valila jak z otevřené rány. Po chvilce nám došlo, že musíme zavolat záchranku.
Přijela záchranka, a odvezla mě do nemocnice. Jen pár kroků jsem musela dojít k nosítkům, a v tu chvíli jsem měla stejný pocit, jako když ze mě při minulém porodu vylítla placenta. Šup! Najednou jsem měla plné kalhoty něčeho.
V sanitce mi zavedli kanylu a přivezli mě na nosítkách až k ultrazvuku. Žádné čekání, žádné přeskakování z vozíku na sedačku a ze sedačky na kozu, nic. Chovali se ke mně jako ke křehké květince, která se rozsype, jakmile se prudčeji pohne. Na UZ zjistili k velkému překvapení všech přítomných, že mimčo se má dobře, že mám placentu praeviu a nijak hrozný hematom, a že krvácení mezitím ustalo. V kalhotech bylo děsivé množství koagul, jinak všechno ok. Pravili, že vyhráno není, stát se může cokoliv, a že mám ležet a v žádném případě nevstávat.
Marná naděje
V nemocnici jsem ležela tři dny, pak mě pustili domů. Polehávala jsem, a za dva týdny na velkém UZ v prvním trimestru bylo vše ok. Borůvka pěkně rostla, odpovídala tabulkám, měla v žaludku a v močovém měchýři vodu a vůbec jevila známky spokojeného embrya. Jenom já jsem byla slabá a zničená, neboť jsem nemohla pořádně dýchat ani jednou nosní dírkou v důsledku silné rýmy. Chřipku, rýmu zároveň spolu se střevní chřipkou jsem měla celý poslední měsíc v kuse.
Manžel mě odvezl k mým rodičům, protože jsem musela ležet a nemohla jsem se starat o našeho Ríšu. Když jsem byla z postele víc jak 10 minut, tak to obvykle končilo zvracením.
Týden jsem ležela na posteli u rodičů, o víkendu přijel můj muž. Leželi jsme spolu v posteli a mě bylo zle a bolelo mě břicho. Jako ostatně poslední dva měsíce pořád, žejo…
Po půlnoci přišly křeče. Křeče mám občas, rozdýchám je. Všimla jsem si ale, že křeče byly pravidelné… A silné, musela jsem je prodýchávat jako porodní bolesti. Pravidelné byly jako hodinky, vím to, neb jsem se mezi kontrakcemi modlila, a většinou to vycházelo na stejný počet opakování modlitby. Kontrakce byla na 9 hlubokých dechů. Zvažovala jsem, co udělat. Jet do nemocnice? Počkat? Probudila jsem manžela, abychom se společně rozhodli, co dál. Přibližně deset minut na to mi při jedné z kontrakcí praskla voda. Byla to rána jak z děla a následovala potopa v kalhotách. Aspoň tak mi to připadalo. Pochopila jsem, že tohle Borůvka rozhodně přežít nemohla. Začala jsem ječet a hlasitě brečet. Můj muž nechápal, co se stalo, ale držel mě za ramena. Když jsem se ovládla natolik, že jsem přestala ječet a třepat se, odhrnula jsem peřinu a ukázala mu krvavou kaluž. Zavolali jsme rychlou.
Dlouze jsme si ujasňovali, jak dlouho krvácím a jak vážné to se mnou je a asi třikrát jsme museli vše opakovat. Nakonec přijela sestra a sanitář. Nemohla jsem se ani pohnout, protože jsem cítila silné kontrakce. Vrátily se. A opět ten nepříjemný pocit v kalhotech. Mohlo to být cokoliv. Koagula? Možná… A zase začala jsem krvácet.
Sestra provedla první pokus o zavedení flexily, nevyšel. Sanitář pravil, že si mám přejít na sedačku. To bych nikdy nezvládla (byla jsem slabá a všechno mě bolelo), tak mě tam přenesl můj muž růčo.
Seděla jsem v sedačce a cítila jsem něco mezi nohama. Byl to hrozný pocit. Následovala velmi veselá cesta na sedačce po schodech (není zrovna příjemné, když máte kontrakci a někdo s vámi hází po schodech). Před domem mých rodičů mě přeložili ze sedačky na vozík. Venku. Bylo docela zima. Sestra mě požádala, abych si zajistila vložky, že oni žádné nemají… Ha, ha…
V sanitce mi píchli flexilu. Dovezli mě na gynekologii. Měla jsem kontrakce a dělalo se mi špatně, asi tak na omdlení. Také jsem cítila, že krvácím. Sestra pravila, že s vozíkem neprojedeme k ambulancím, že si musím přelézt na sedačku. Nevěřila jsem, že to zvldánu, ale zvládla jsem to. Seděla jsem na hromadě čehosi, co jsem měla v kalhotech. Sestra byla rozespalá, a tak se mnou praštila do futer, neb se netrefila. Měla jsem zrovna kontrakci, myslela jsem, že umřu. Sestra po mně chtěla, ať si přeskočím ze sedačky na lehátko UZ. Přenesl mě můj muž, já bych to nikdy nezvládla.
Po potratu v nemocnici
Doktorka, která byla mladší než já a značně ospalá, mi oznámila, že v děloze již nic není. Moc mě to nepřekvapilo, ale bylo mi smutno. V tom mi bylo jasné, kde se zrovna nachází všechno to, co mělo v děloze býti. U mě v kalhotech, případně v pochvě.
Následoval přesun zpět na vozík a cesta na ambulance. Seděla jsem na svém malém miminku (už jsem věděla, že ho mám mezi nohama), měla jsem velmi bolestivé kontrakce, a když jsem zrovna neječela boletí, tak jsem omdlívala (ztratila jsem docela dost krve). Ovšem museli jsme napsat příjem. Operace? Nemoci? Léky? První menstruace? Poslední menstruace? Omdlela jsem. Na sedačce.
Můj muž mě přestěhoval na postel, kterou mezitím přivezli. Tím jsem se probrala. Slyšela jsem vzdáleně:
„A má paní žílu…?“
„Si děláte prdel…“, táhlo mi hlavou, „…nemít žílu, tak už mi ji nepíchnete…“.
Ovšem doktorka potřebovala odběr. Dle mého názoru zcela zbytečně. Sestra píchla jednou. Kdyby krev brala pomaleji, možná by ta žíla nepraskla. Kde ale nic není, tam se krev nedá brát rychle. Bylo mi opravdu zle. Stydím se, ale zaječela jsem z posledních sil na sestru, že takto mi brát krev nikdo nebude. To jsem neměla dělat. Přišla doktorka a jala se mi vysvětlovat, že oni rozhodně nemůžou za to, že já potrácím a že mi praskají žíly, a že na ně nemám co ječet, nýbrž že mám spolupracovat.
Měla jsem miminko v kalhotách, silné kontrakce, tmu před očima a pochopila jsem, že moje případná odpověď: „Samozřejmě, že můžete za to, že ta žíla praskla, kdo to kdy viděl brát krev z poloprázdné žíly podtlakem…“, by situaci nevylepšila. Raději jsem mlčela.
Následovaly dva další pokusy o odběr krve a jeden další po revizi na pokoji. Super. Potřebovala jsem jednu flexilu a jeden odběr a na to potřebovali 4 různí lidi 5 pokusů…
Cestou na sál se mnou vrazili do futer. To mě probralo, zrovna jsem totiž znovu omdlela. Na sále po mě chtěli přesun na gyn. stůl. Nezdálo se, že by někdo pochopil, že mám velké bolesti a že jsem již jednou omdlela.
Když jsem viděla anesteziologa, rozveselilo mě to. Bylo mi jasné, že mé utrpení skončilo.
Anesteziologa- zříti, brzký konec utrpení míti.
Pohled na masku s kyslíkem, která zabírala většinu mého zorného pole, a na anesteziolga, kterého člověk vidí vzhůru nohama, patří k nejvíce uklidňujícím pohledům, které jsem kdy viděla. Cítila jsem propofol, a pak propad do nevědomí. Bylo to krásné.
Probudila jsem se na pokoji. Bylo mi krásně. Nic mě nebolelo, nebylo mi na umření, nebylo mi na blití. Tak krásně mi poslední 3 měsíce nebylo. Byla jsem šťastná.
Druhý den jsem omdlela pokaždé, když jsem se pokusila vstát z postele a dojít si na záchod. Omdlela jsem dokonce i poté, co jsem se posadila na posteli, abych snědla oběd.
Postupně mi docházelo, co se vlastně stalo
Později jsem se dozvěděla, že miminko byl klučík, 12 cm dlouhý a 45 g těžký. Visel mi „před zevními rodily“ a byl „odpeánován“. Porodila jsem ho - vlastně potratila - sama. Placenta byla v pochvě a prý provedli revizi dělohy. Celkem bez komplikací, jen jsem krvácela po naložení kleští. Klučíka označili jako VH (asi histologický vzorek).
Po několika dnech, kdy jsem cítila jen a pouze úlevu, přišla lítost, otázky a obviňování.
Tak krásně se jí dařilo, tak spokojeně vypadala, a teď je mrtvá. S takovou důvěrou mi rostla v břiše, a já ji takto vyplivnu… Je mi líto Ríši, mohl mít bratříčka o dva roky mladšího. Je mi líto Borůvky, nikdy ji nepoznám, mohl to být úžasný klučík. Měl by tak pěkný horoskop, blíženec v roce ovce.
Proč se to stalo? Co jsem udělala špatně? Měla jsem víc odpočívat! Neměla jsem chytnout všechny ty virózy a určitě jsem měla zavolat záchranku dřív.
Momentálně asi nejvíc řeším to, že mi Borůvku ustřihli, odnesli pryč a pak nejspíš hodili do koše mezi zbytky vzorků nádorů, žlučníky a všechny ty věci, co se obvykle posílají na histologii a patologii. Vraťte mi mojeho chlapečka. Nezaslouží si být v koši, chtěla bych ho nechat zpopelnit a popel rozsypat na rozkvetlou louku. Je mi z toho smutno. Nedokázala jsem ji donosit tak, aby mohla v klidu žít, vyplivla jsem ji v patnáctém týdnu, kdy neměla šanci přežít a nedokázala jsem ji dokonce ani zachránit od vyhození do koše.
Kde je moje Borůvka?!
Přečtěte si také
Bojím se! Jednou bude můj majetek spravovat otec mého dítěte
- Anonymní
- 02.10.26
- 241
Když jsme se s bývalým partnerem rozešli, zůstala mi nemovitost, kterou jsem vlastnila ještě před naším vztahem. Vždycky jsem počítala s tím, že jednou bude patřit našemu dítěti. Brala jsem to jako...
Učitelka dceři poradila, ať mě neposlouchá. Doma z toho byla hádka
- Anonymní
- 02.10.26
- 163
Dcera už je pomalu ve věku, kdy přichází první známky puberty. Doma už se dokáže ostře ohradit a čím dál víc mi dá zabrat, abychom se zbytečně nedostávaly do konfliktu. Je to pro mě těžké období,...
Jedna nečekaná věc, co u nás funguje na rýmu. Jsme happy celá rodina
- Anonymní
- 02.10.26
- 194
Podzim u nás doma znamená jediné. Jakmile začne být venku sychravo, někdo začne smrkat. Letos to odstartovala mladší dcera, během pár dní se přidala starší a nakonec jsem samozřejmě skončila s...
Dcera potřebuje sport. Kroužky ale mají i závody, kterých se dcera bojí
- Anonymní
- 02.10.26
- 134
Dcera má propadlé kotníčky a doktor nám řekl, že musí posílit hlavně střed těla a že se to dost možná samo srovná. Doporučil nám třeba tanec nebo gymnastiku, protože samotné cvičení doma je sice...
Tchyně mi mluvila do výchovy. Její synové přitom neumí ani uvařit vajíčka
- Anonymní
- 02.10.26
- 204
Když mi tchyně začala radit, jak mám vychovávat svoje děti, snažila jsem se to brát s nadhledem. Říkala jsem si, že má zkušenosti a možná chce jen pomoct. Jenže po čase mi začalo docházet, že žena,...
Byla to chyba? Zjistila jsem, že nejlepší škola nemusí být ta nejprestižnější
- Anonymní
- 01.10.26
- 3179
S manželem máme oba celkem vysoké příjmy, takže když došlo na to, kam půjde naše dcera do školy, chtěli jsme pro ni to nejlepší. Soukromých škol je dnes už opravdu hodně a my měli štěstí, že za nás...
Tchyně mi tajně učí dítě říkat „mami“ jí. Nechci rozpoutat válku
- Anonymní
- 01.10.26
- 1950
Nejdřív to vypadalo jako nevinné babičkovské rozmazlování. Jenže pak jsem zaslechla, jak tchyně říká mojí dvouleté dceři, aby jí říkala „mami“. Manžel tvrdí, že to myslí ze srandy, ale já mám čím...
„To nezvládneš,“ řekla učitelka mému synovi. Kvůli jedné větě jsem se neudržela
- Anonymní
- 01.10.26
- 1632
Syn přišel ze školy a hned mezi dveřmi oznámil, že už nikdy nechce chodit na tělocvik. Nejdřív jsem si myslela, že se mu prostě nechce cvičit. Pak mi ale řekl proč.
Říkala jsem, že moje dítě nebude mít telefon. Stejně jsem ho koupila
- Anonymní
- 01.10.26
- 841
Dlouho jsem nechápala rodiče, kteří dávají dětem mobily pomalu ještě v porodnici. U nás doma byla jasná pravidla. Žádný telefon, dokud to nebude opravdu potřeba. Neviděla jsem jediný důvod, proč by...
Rozvod s násilníkem a boj o děti mi vzal veškeré iluze. Střídavá péče mě ničí
- Anonymní
- 01.10.26
- 800
Když jsem se do Petra zamilovala, nikdy by mě nenapadlo, že o pár let později od něj budu utíkat a bát se o život svůj i našich dětí. Petr se začal vybarvovat až po narození našich dvou dcer. Když...
Snad k vam osud bude privetivejsi.
pro člověka jako pro duši to musí být hrozný zážitek..je jednoduché napsat..no co život jde dál, ale člověk který si tímhle vším prošel klobouk dolů… 
vše bude jednou v pořádku..vím že ti v srdci zůstane 
ale máš zdravého syna…a ted bud s ním…a bud ráda že ho máš…bude tvá velká opora… 
přeji hodně štěstí k dalšímu mimísku..a neber si všechny ty věci na sebe..příroda to tak chtěla a tak se mělo stát.. 
vžádném případě si vynu neber na sebe…ty jsi borůvce dala vše co jsi mohla… 
tak to jo, to jsem fakt přepískla 
Ale jdi.
