Čekaní a čekání
- Snažení
- Lilk
- 02.06.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je to nespravedlivé!!!
Bylo to v dubnu 2013, kdy jsme si řekli, že vysadím prášky. Poslechla jsem manžela, který chtěl, abych se vyčistila od antikoncepce, a tak jsme si do září 2013 dávali pozor. Když jsem věděla, že už se můžu stát těhulkou, byla jsem nadšená.
Uběhl půlrok a stále nic. Samozřejmě okolo mě samé těhulky. Pořád jsem byla v klidu a říkala si, že je to ještě dobré. Po antikoncepci jsem bohužel měla rozhozený cyklus - 60 dní a podobně. Když jsem šla na pravidelnou gynekologickou prohlídku, řekla jsem doktorovi, že se snažíme o miminko a že moje cykly jsou dlouhé. Nasadil mi na dva měsíce prášky - Proveru. Po ní se mi cykly docela zkrátily, ale pořad to nebylo ono.
Po dobrání těchto prášků jsem šla znovu na konzultaci. Pan doktor mi řekl, že když je to rok, tak nemáme na co čekat a hned nás poslal do Caru. Měla jsem radost. Mezi tím jsem se připravovala na svatbu a měla jsem samé lítání. Jelikož skoromanžel je starší, poslali první jeho na spermiogram. Ten nedopadl ani dobře ani špatně. Každý říkal něco jiného.
Pak jsem šla na řadu já. Vyřešili můj problém s dlouhými cykly, měřili folikuly atd. Každý cyklus jsem tam jezdila, aby mi naplánovali pohlavní styk. V tuhle dobu už manžel nebyl moc rád, že nám někdo plánuje, kdy na to máme skočit, musel ale šoupat nohama a držet papulinku. =D
Jednoho krasného dne mi doktorka řekla, že už to musí vyjít. Brala jsem hormony na podporu těhu, prášky na štítku (mám ji dobrou, ale aby prý nebyla žádná odchylka), vitamíny a tak dále. Dostala jsem injekci na podpoření ovulace a hurá domů dělat děti. Za cca 14 dní od toho jsem měla hrozné křeče a na zádech a na obličeji pupínky. Byla jsem citlivá a manžel mě rozbrečel na obědě (což se mně nestává).
Doma jsem si udělala test a byl tam duch. Nevěřila jsem svým očím a měla hroznou radost. Vydržela jsem nic neříct až do doby, kdy na testu byla dálnice. Pak jsem to narafičila manželovi pod hrníček. Koukal na to jak na zjevení. =D
Hned jsem jela do Caru (jezdila jsem tam pak každý týden), protože se jim nezdál růst plodu. Hrozně jsem se bála, že se stane to, čeho jsem se nejvíc obávala. Vzali mi HCG a za 4 dny jsem jela na další odběry. Pak mi doktorka řekla, že je jí to líto, ale že srdíčko už nebije a že plod už se nevyvíjí.
V tu chvíli jsem hrozně chtěla brečet, ale držela jsem se (i když doktorka to věděla). Vydržela jsem tam čekat na papíry do nemocnice. Dovedete si představit, co se dělo v autě. Ani před sebe jsem neviděla. Po asi 20 minutách jsem se zklidnila a jela domů. Bylo mi zle a měla jsem strach z revize. Nebudete tomu věřit, ale nechali mě čekat ještě tři dny, než jsem šla na zákrok. Byla jsem doma a nejhorší na tom bylo, že část mé rodiny pořád chtěla vědět, co se děje. Bohužel se to k nim pak dostalo a začali to roznášet.
Když jsem šla na zákrok, cítila jsem jen prázdno a ani jsem nebrečela (což mě překvapilo), prostě jsem měla vymeteno v hlavě. Zákrok byl stresující, ale bezbolestný (teda pro mě, pro spoluležící to byl teror). V nemocnici jsem ležela jak vosková figurína a jen jsem si říkala: „Proč já?“
Když jsem přijela domů, tak to začalo. Pořád jsem jen brečela a brečela, až jsem rozbrečela manžela. Nejhorší bylo poslouchat ty řeči maminek a tatínků, že to bude dobrý a bla bla bla. Vím, že mi chtěli pomoct, ale já nestála o to, aby o tom mluvili.
Po 14 dnech od zákroku následovala kontrola a první mazleníčko (měli jsme výročí). Když mě doktor propouštěl z nemocnice, řekl mi, že za šest nedělí můžeme zase. V Caru mi řekli, že tři měsíce musíme počkat. Před návštěvou v Caru jsme to stihli třikrát bez ochrany. Tak jsem to doktorovi radši neříkala.
Podstoupili jsme testy genetiky a trombózy. Ještě nás čekají testy na imunologii a do té doby nesmím otěhotnět. Budou to dva roky a mezi tím už všechny moje známé mají mimi nebo otěhotněly. Vím, že za to nemůžu, ale obviňuji se z toho, že stále nejsem těhu a přitom jsem tak mladá. Čekám na to, jestli to dostanu. Sice nemám být těhotná, ale potichu doufám, že jsem a že už to bude dobré.
PS.: Ráda sem chodím a čtu Vaše deníčky a diskuse. Snad jsem vás moc nenudila. Přeji všem snažilkám a maminkám, abyste měli zdravé děti. =)
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 1263
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 661
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 546
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 380
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 257
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2121
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2849
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 2364
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 882
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1159
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...