Člověk míní a život mění I.
- Prázdná náruč
- Klara0225
- 02.01.22
- Sdílet
- 22
Někdy má člověk různé plány v různých etapách života. Máme své sny a přání a ne vždy je vše podle našich představ. To samé jsem si zažila i já, když mi osud začal házet doslova klády pod nohy....
Vždy jsem měla představy o tom, jakou budu mít rodinu a kolik dětí
bych chtěla mít. A nikdy mě nenapadlo, jak složitá cesta to bude.
Vše začalo v mých 18 letech, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná,
samozřejmě neplánovaně. Neměla jsem dodělanou školu a s přítelem jsme
teprve začali spolu bydlet a zkoušet, jak nám to půjde. Nevěděla jsem, jak
s tím naložit a i když jsem děti chtěla brzo, tak takhle brzo to
v plánu tedy nebylo. Moje tělo to ale vyřešilo za mě a v 8. týdnu se
těhotenství skončilo. Bylo mi to samozřejmě líto, ale nebrala jsem si to
až tak k srdci. Joo, kdybych tenkrát věděla.
Moje cykly byly vždy rozházené a nepravidelné. Já tomu moc nevěnovala
pozornost. Jednou na preventivní prohlídce mi lékař sdělil, že trpím
syndromem polycystických ovárii a já hned začala googlit a byla jsem
zděšená. Tak jsem zjistila, že nejspíš mít dítě bude boj. S přítelem
vztah po pár letech nevyšel a já si chvíli užívala svobody. Za nějakou
dobu jsem potkala nynějšího přítele a po třech letech jsme se domluvili,
že bychom zkusili ten boj vyhrát a mít dítě.
Inseminace ani plánovaný styk nám nevyšly a tak jsme svolili k IVF. Měla
jsem dost načteno, takže jsem věděla, do čeho jdu. Stimulace probíhala bez
problémů a při odběru jsem měla 44 vajíček, tak jsem si dělala srandu,
jaká jsem dobrá slípka. Nakonec po prodloužené kultivaci zůstalo
krásných 8 embryjek nejlepší kvality. Jelikož u mě hrozil
hyperstimulační syndrom, tak jsem měla měsíc počkat a pak jít na KET. No,
pak přišla první vlna covidu, takže se to posunulo o další měsíc. Byl
konec května a já šla konečně na vložení. Šla jsem tam s pocitem, že
to určitě vyjde hned na poprvé a jako správná snažilka jsem první test
zkusila 5. den od vložení a byl tam duch, kterého jsem viděla jen já.
Další dny se z ducha stala krásná čárka a já byla těhotná hned po
prvním pokusu.
V 6. týdnu jsem začala špinit a se strachem jsem jela do CARu na utz. Jak
se často stává, že se po KET udělá hematom, tak to byl i můj případ a
já měla naordinovaný klid. Na kontrole v 8. týdnu bylo krásně vidět
srdíčko a hematom se zmenšoval a já byla předána do péče mého
gynekologa. Začala jsem mít právě těhotenské nevolnosti a nebyla jsem
schopná se vzdálit od wc a v sobě jsem udržela jen bébéčka a banány.
Špinění se ještě sem tam ukázalo, ale nic hrozného se nedělo. Přišel
první screening, který dopadl dobře, a já se dozvěděla, že čekám
chlapečka.
V 15. týdnu se objevilo krvácení a já jela na pohotovost, kde se nic
nezjistilo. V 17. týdnu přišlo krvácení znovu a silnější, tak jsem
hned šla ke svému doktorovi a tam se zase ukázal hematom. Do toho mě chytil
žlučník a tak mě poslali do nemocnice na chirurgii na vyšetření. Na nic
nepřišli a řekli, že je to jen tím, jak se mi vše v bříšku posunuje,
tak to na něj tlačí. Jen se jim nezdála moc krev, tak mi řekli, ať si
zajdu na kontrolu ještě do nemocnice na porodní. Tam mě objednali za pár
dní. Bylo to v pátek ráno, kdy jsem na tu kontrolu šla. Sestřička si vše
zapsala a pak si mě vzal pan primář na ultrazvuk. Díval se a mlčel. Pak se
zeptal, kdy jsem byla na kontrole u gynekologa a já řekla, že minulé
pondělí a kromě hematomu bylo vše v pořádku, co se vývoje malého
týká. Oblékla jsem se a sedla si ke stolu, kde mi pan primář oznámil, že
nemám žádnou plodovou vodu = Anhydramnion. Okamžitě jsem začala brečet,
protože jsem moc dobře věděla, že s tím se nic dělat nedá. I bez
plodové vody můj chlapeček pořád žil a doporučení o ukončení
těhotenství jsem odmítla. Nechali si mě tam přes víkend a když jsem si
pořád stála za svým a těhotenství jsem ukončit nechtěla, tak mě pustili
domů. Za pár dní na kontrole u mého lékaře se nic nezměnilo a moje víra
v zázrak se nekonala. Malý pořád žil a já nebyla schopna rozhodnout
o tom, že by měl umřít. Objednala jsem se i ke specialistovi a ten mi
řekl to samé, co všichni ostatní, že s tím se nic dělat nedá, a že
mám ze zákona možnost se do 24. týdne rozhodnout o ukončení
těhotenství. Nevěděla jsem, co dělat. Nechtěla jsem ho zabít.
Byla jsem na začátku 21. týdne, kdy mě v noci vzbudily křeče, ale já
hloupá nepoznala, že jde o kontrakce a v klidu jsem si zase usla. Ráno jsem
volala se sestrou a šla na malou. Najednou jsem zjistila, že malý ze mně
začal vycházet a sestra okamžitě sedla do auta a jela za mnou. Mezitím mě
tělo nutilo tlačit a po dvou zatlačeních byl venku a visel na pupeční
šňůře. Byla jsem v naprostém šoku a kdyby sestra neměla klíče od bytu,
tak nevím, co bych dělala. Potom mám všechno v takové mlze. Sanitka,
kterou sestra zavolala, mě odvezla do nemocnice na porodní box, kde jsme
čekali na placentu, která neodcházela, a nakonec se rozhodlo pro
dočištění pod narkózou. Než k tomu došlo, tak mi dali malého, abych se
rozloučila a byl nádherný a vypadal, jak by jen spinkal. Měl 24 cm a
190 gramů a já byla ráda, že jsem ho viděla a mohla říct sbohem.
Po návratu domů pro mě začaly muka, kdy jsem nenáviděla celý svět,
nemohla jsem vidět žádné dítě, žádnou těhotnou a ani kočárek. Nejvíc
jsem ale nenáviděla sebe za to, že nemůžu otěhotnět a pak donosit
miminko. Jen jsem přežívala a brečela a jediná myšlenka, co mě držela
nad vodou, byla vidina dalšího těhotenství a zdravého, živého dítěte.
Hned po třech měsících, co byla minimální doba pro to abychom mohli KET
zkusit znovu, jsem se na to vrhla, i když doktorka v CAR byla proti. Zkusili
jsme dva KETy a ani jeden nevyšel a já rezignovala. Neúspěch mě dorazil
ještě víc a já neměla sílu to zkoušet znovu a chtěla jsem od všech
léků a hormonů pauzu. Až po půlroce jsem byla smířená, že malý odešel
a takový velký tlak na hrudi zmizel i když bolest tu pořád byla. Došlo
mi, že jsem na další těhotenství moc spěchala a asi proto to nevyšlo.
Pauza od snažení pro mě byla vysvobozením.
Tento deníček nepíšu kvůli lítosti a soucitu, ale píšu ho hlavně proto,
že tyhle těžké chvíle prožívá mnoho žen a já bych jim tímto chtěla
dát najevo, že pocity, které cítí, jsou normální a každá si musí
projít všemi fázemi smutku. O tomhle se mluví málo, jak těžké to pro
nás je.
Hlavní je boj nevzdávat a jak už píšu v nadpise: Člověk míní a život
mění. Můj boj tedy pokračoval…