Člověk míní a život mění I.

Vždy jsem měla představy o tom, jakou budu mít rodinu a kolik dětí bych chtěla mít. A nikdy mě nenapadlo, jak složitá cesta to bude.
Vše začalo v mých 18 letech, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, samozřejmě neplánovaně. Neměla jsem dodělanou školu a s přítelem jsme teprve začali spolu bydlet a zkoušet, jak nám to půjde. Nevěděla jsem, jak s tím naložit a i když jsem děti chtěla brzo, tak takhle brzo to v plánu tedy nebylo. Moje tělo to ale vyřešilo za mě a v 8. týdnu se těhotenství skončilo. Bylo mi to samozřejmě líto, ale nebrala jsem si to až tak k srdci. Joo, kdybych tenkrát věděla.
Moje cykly byly vždy rozházené a nepravidelné. Já tomu moc nevěnovala pozornost. Jednou na preventivní prohlídce mi lékař sdělil, že trpím syndromem polycystických ovárii a já hned začala googlit a byla jsem zděšená. Tak jsem zjistila, že nejspíš mít dítě bude boj. S přítelem vztah po pár letech nevyšel a já si chvíli užívala svobody. Za nějakou dobu jsem potkala nynějšího přítele a po třech letech jsme se domluvili, že bychom zkusili ten boj vyhrát a mít dítě.
Inseminace ani plánovaný styk nám nevyšly a tak jsme svolili k IVF. Měla jsem dost načteno, takže jsem věděla, do čeho jdu. Stimulace probíhala bez problémů a při odběru jsem měla 44 vajíček, tak jsem si dělala srandu, jaká jsem dobrá slípka. Nakonec po prodloužené kultivaci zůstalo krásných 8 embryjek nejlepší kvality. Jelikož u mě hrozil hyperstimulační syndrom, tak jsem měla měsíc počkat a pak jít na KET. No, pak přišla první vlna covidu, takže se to posunulo o další měsíc. Byl konec května a já šla konečně na vložení. Šla jsem tam s pocitem, že to určitě vyjde hned na poprvé a jako správná snažilka jsem první test zkusila 5. den od vložení a byl tam duch, kterého jsem viděla jen já. Další dny se z ducha stala krásná čárka a já byla těhotná hned po prvním pokusu.
V 6. týdnu jsem začala špinit a se strachem jsem jela do CARu na utz. Jak se často stává, že se po KET udělá hematom, tak to byl i můj případ a já měla naordinovaný klid. Na kontrole v 8. týdnu bylo krásně vidět srdíčko a hematom se zmenšoval a já byla předána do péče mého gynekologa. Začala jsem mít právě těhotenské nevolnosti a nebyla jsem schopná se vzdálit od wc a v sobě jsem udržela jen bébéčka a banány. Špinění se ještě sem tam ukázalo, ale nic hrozného se nedělo. Přišel první screening, který dopadl dobře, a já se dozvěděla, že čekám chlapečka.
V 15. týdnu se objevilo krvácení a já jela na pohotovost, kde se nic nezjistilo. V 17. týdnu přišlo krvácení znovu a silnější, tak jsem hned šla ke svému doktorovi a tam se zase ukázal hematom. Do toho mě chytil žlučník a tak mě poslali do nemocnice na chirurgii na vyšetření. Na nic nepřišli a řekli, že je to jen tím, jak se mi vše v bříšku posunuje, tak to na něj tlačí. Jen se jim nezdála moc krev, tak mi řekli, ať si zajdu na kontrolu ještě do nemocnice na porodní. Tam mě objednali za pár dní. Bylo to v pátek ráno, kdy jsem na tu kontrolu šla. Sestřička si vše zapsala a pak si mě vzal pan primář na ultrazvuk. Díval se a mlčel. Pak se zeptal, kdy jsem byla na kontrole u gynekologa a já řekla, že minulé pondělí a kromě hematomu bylo vše v pořádku, co se vývoje malého týká. Oblékla jsem se a sedla si ke stolu, kde mi pan primář oznámil, že nemám žádnou plodovou vodu = Anhydramnion. Okamžitě jsem začala brečet, protože jsem moc dobře věděla, že s tím se nic dělat nedá. I bez plodové vody můj chlapeček pořád žil a doporučení o ukončení těhotenství jsem odmítla. Nechali si mě tam přes víkend a když jsem si pořád stála za svým a těhotenství jsem ukončit nechtěla, tak mě pustili domů. Za pár dní na kontrole u mého lékaře se nic nezměnilo a moje víra v zázrak se nekonala. Malý pořád žil a já nebyla schopna rozhodnout o tom, že by měl umřít. Objednala jsem se i ke specialistovi a ten mi řekl to samé, co všichni ostatní, že s tím se nic dělat nedá, a že mám ze zákona možnost se do 24. týdne rozhodnout o ukončení těhotenství. Nevěděla jsem, co dělat. Nechtěla jsem ho zabít.
Byla jsem na začátku 21. týdne, kdy mě v noci vzbudily křeče, ale já hloupá nepoznala, že jde o kontrakce a v klidu jsem si zase usla. Ráno jsem volala se sestrou a šla na malou. Najednou jsem zjistila, že malý ze mně začal vycházet a sestra okamžitě sedla do auta a jela za mnou. Mezitím mě tělo nutilo tlačit a po dvou zatlačeních byl venku a visel na pupeční šňůře. Byla jsem v naprostém šoku a kdyby sestra neměla klíče od bytu, tak nevím, co bych dělala. Potom mám všechno v takové mlze. Sanitka, kterou sestra zavolala, mě odvezla do nemocnice na porodní box, kde jsme čekali na placentu, která neodcházela, a nakonec se rozhodlo pro dočištění pod narkózou. Než k tomu došlo, tak mi dali malého, abych se rozloučila a byl nádherný a vypadal, jak by jen spinkal. Měl 24 cm a 190 gramů a já byla ráda, že jsem ho viděla a mohla říct sbohem.
Po návratu domů pro mě začaly muka, kdy jsem nenáviděla celý svět, nemohla jsem vidět žádné dítě, žádnou těhotnou a ani kočárek. Nejvíc jsem ale nenáviděla sebe za to, že nemůžu otěhotnět a pak donosit miminko. Jen jsem přežívala a brečela a jediná myšlenka, co mě držela nad vodou, byla vidina dalšího těhotenství a zdravého, živého dítěte. Hned po třech měsících, co byla minimální doba pro to abychom mohli KET zkusit znovu, jsem se na to vrhla, i když doktorka v CAR byla proti. Zkusili jsme dva KETy a ani jeden nevyšel a já rezignovala. Neúspěch mě dorazil ještě víc a já neměla sílu to zkoušet znovu a chtěla jsem od všech léků a hormonů pauzu. Až po půlroce jsem byla smířená, že malý odešel a takový velký tlak na hrudi zmizel i když bolest tu pořád byla. Došlo mi, že jsem na další těhotenství moc spěchala a asi proto to nevyšlo. Pauza od snažení pro mě byla vysvobozením.
Tento deníček nepíšu kvůli lítosti a soucitu, ale píšu ho hlavně proto, že tyhle těžké chvíle prožívá mnoho žen a já bych jim tímto chtěla dát najevo, že pocity, které cítí, jsou normální a každá si musí projít všemi fázemi smutku. O tomhle se mluví málo, jak těžké to pro nás je.
Hlavní je boj nevzdávat a jak už píšu v nadpise: Člověk míní a život mění. Můj boj tedy pokračoval…