Co a jak při "císaři"
- Porod
- Girly
- 23.08.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je to sice stopadesátý těhotenský deníček, ale za sebe jsem si po císařském řezu říkala, že kdybych věděla, že to bude takové, méně bych se bála. Takže to tady detailně nasmolím, abyste se mohly bát méně alespoň Vy. P.S. Připojuji 2 x info, které by mi bývalo pomohlo.
Rovnou na začátku přiznám, že jsem trochu slečinka, takže jsem z blížícího plánovaného císařského řezu měla dost obavy a rozhodla se teoreticky připravit. Bála jsem se představy bodání jehly do zad, rozřezaného břicha a vědomí, že O TOM budu vědět, hrozné bolesti, která bude následovat, otráveného personálu, pro které budu jen další kus. Pořád jsem sháněla informace, osobní zkušenosti, že to tak hrozné není… Načetla jsem o tom na netu tolik, že bych si ho pomalu mohla s trochou cviku udělat sama 
Plán byl jasný. 26. 7. porodím v mělnické porodnici císařským řezem chlapečka. Byla jsem o tom tak přesvědčená, že mi křeče v podbřišku už 22. 7. v deset dopoledne dost rozhodily cvičky. No, do čtyř do odpoledne jsem dumala doma na gauči a pak udělala to co vždycky - zavolala svojí ségře. Řekla jeď, tak jsem jela. Odhodlání mě drželo až do přízemí porodnice.
V 1. patře už jsem sestřičce vysvětlovala, že vlastně bydlím blízko a že asi o nic nejde a že můžu jet domů a že zaskočím později No sestřička se mile usmála a jenom odvětila, že domů se nepojede a že to možná uděláme už dneska. Začala jsem se bát. Taky jsem jí to řekla. Na monitoru nebylo nic, měla jsem obavu, aby mě neměli za fňuknu a simulanta, ale kupodivu to bylo přesně naopak. Přijali mě na pozorování a paní doktorka se iniciativně přihlásila, že se mi s paní primářkou pokusí domluvit přeložení termínu už na druhý den. Volala jsem manželovi, ať mi dobalí a přiveze tašku. Přivezl. Co ho vedlo k tomu, že mi do porodnice přibalil kompaktní pudr mi asi zůstane utajeno Termím mi na druhý den přeložili (budu jim vděčná do smrti smrťoucí). Manžel nechtěl být u sekce na sále (oba jsme měli představu, že jde o hroznou řezničinu, taky bych u toho nebyla, kdybych nemusela , ale dvě přítomné sestřičky ho ještě večer moc mile přesvědčili. Prostě mu to podaly jako něco, co si nesmí nechat ujít.
Ležela jsem na pokoji, během večera přišly asi tři sestřičky, pořád se ptaly, jestli všechno vím, jestli mám veškeré informace. Byla jsem mile v šoku z takového zájmu. Celou noc jsem pak prokroutila na posteli, i když mi dávali něco na spaní, nezabralo to, ráno jsem byla utahaná jak kotě. Ranní sestřička mě po osmé odvedla do porodního boxu, přikryla mě peřinou a pak následovalo cévkování. Do toho bolavého podbřišku to bylo hrozně nepříjemné a protivné, ale nebolelo to. Pak přišel manžel a minuty se líně vlekly, půl hodiny celá věčnost. V 8.45 hodin přišla anestezioložka, mladá s usměvavýma očima, že si mě odvede na sál na napíchnutí spinalní anestezie.
Lehla jsem si na bok, ale nešlo mi vyhrbit záda dle jejich pokynů. Mluvila mírně a celá působila jako anděl ochránce. Po chvíli mě s mým souhlasem celou objala a pomohla se příslušně schoulit. A když viděla, jak si mačkám ruku, vzala mě za ruku a až do píchnutí mě za ní držela. Tady je důležitá informace: místo, kam píchali spinal mi předtím opíchli (jako před trháním zubu). Samotné píchnutí jsem vůbec necítila. Druhá anestezioložka nakonec vykoukla s tím, že ufff, že se se mnou zapotila. Spinal byl pocit, jako když mi někdo do stehen nalil teplou vodu a pak už nic. Ale neměla jsem pocit, že nemám nohy, jenom jsem s nimi nemohla hnout a celý zákrok mi bylo chladněji na ťapky. Ptala se jaké to je. Když jsem řekla, že nááádhera, tak se začala smát, že to prý jí ještě nikdo neřekl. Ale byla to paráda, po 24 hodinách mě přestal bolet podbřišek. Dost mi otrnulo
Pak mi udělali od prsou nahoru takový přístřešek, abych nic neviděla. Prosila jsem anděla-anestezioložku, aby mě případně uspali, kdybych to nezvládala, ale ujistila mě, že to určitě dám a já jí věřila. Pak mi k hlavě usadili manžela, vzal mě za ruku a začal mi něco vypravovat, dole se asi už něco dělo, ale necítila jsem nic. Žádné tahání, kterého jsem se bála, prostě absolutní nic. Po chvíli jsem si uvědomila, že se usmívám tomu, co říká manžel a poněkud jsem pár vteřin pozapomněla, že rodím Doktorky se mezi sebou bavily tichým šepotem, abych nemohla ani nic slyšet. Přišlo mi to od nich hezké a ohleduplné.
Anestezioložka chvílemi mrkla přes ten můj stan a najednou říká, ať se nelekám, že miminko nemohou dostat pořádně ven a že se o mě paní doktorka opře. Paní doktorka je asi pěkný ranař, měla jsem pocit, že mi na hrudník šlápl nosorožec Pak následoval nejhezčí moment celého porodu. Anestezioložka se naklonila a řekla: „teď ještě nejste maminka a tatínek, ale za chviličku už budete… a už je to“ a poradila nám, ať koukáme doprava na sestřičku s plínkou. Nevím, bez toho jejího komentáře by to nebylo z poloviny tak hezké, nějak to v tu chvíli zafungovalo jako kouzelné slovíčko. Zpoza plenty jsem jenom slyšela překvapivé vydechnutí doktorky „ježiši ten je obrovskej, ten bude určitě čtyřkilovej“ a už nám ho v plínce ukazovali. Trochu zaplakal, očka semknutá, vlasatá hlavička, na miminko překvapivě veliké ručičky. Měli jsme s manželem slzy v očích, ten jeho hrdý a obdivný pohled na mě, nikdy nezapomenu. Personál nám gratuloval, miminko i s tatínkem odešlo vedle. Čas narození 9.10 hodin. Celé to trvalo i s píchnutím 25 minut.
Hned po porodu jsem se začala neovladatelně třást a cvakaly mi zuby, i když zima mi nebyla. To bylo dost nepříjemné, asi nervy, nevím. Můj strážný anděl anestezioložka na mě po chvilce mrkla, ať se nelekám, že to trvá tak dlouho, že mě šijí pomalu a pečlivě. Tak jsem se uklidnila a zuby mi dál chřestily jak kastaněty. Asi v půlce vykoukla přes plentu paní doktorka s tím, jestli vrcholově sportuji, že nemám na břiše ani gram tuku. To mi příjemně polechtalo ego, ale přiznala jsem, že je to jenom genetika (tuky mám odjakživa zezadu Paní doktorka měla z výsledku své práce očividnou radost, i sestřičky se na mě přišly podívat, jak jsem „krásně propadlá“, chtěla abych se na konci podívala. No, vrhla jsem tam půl oka a zjistila, že mi mezi žebry a kyčlemi poněkud chybí tělo. Jinak to neumím popsat. Asi jste uhádly, že jsem její nadšení neopětovala To její vyšívání a nulové komplikace jsem ocenila až následně.
Potom už hurá na lůžko a odjezd na porodní box. Sestřička Martina mi přinesla miminko na přisátí, protože jsem ležela na zádech, spouštěla ho na mě jako horolezce, ale on se krásně přicuc. Měl takovou tankistickou čepičku a urputný výraz. A hurá odjezd na JIP. Kde mi už v půl jedenácté začala k sobě přicházet pravá noha od kotníku. Hned jsem hlásila, že chci něco na bolest. Sestřička mi dala kapačku s Dolzinem. Tady jsem udělala zbytečnou chybu a „vyžrala si to“. Druhá důležitá informace: Dolzin nemusí zabrat, pokud během pár minut bolest nezačne odeznívat, okamžitě to hlásit. Jsou další možnosti. To já nevěděla, myslela jsem si, že dávají všem to samé a že to holt není stoprocentní.
Čekala jsem zbytečně dlouho, mezitím jsem po Dolzinu napůl usnula (je to opiát) a následující hodinu absolvovalo cestu do pekla a zpět, protože mi to přišlo k sobě, ale já se nedokázala dost probrat a něco říct. Pořád jsem jenom mlátila hlavou ze strany na stranu. Když jsem se po hodině probrala a řekla to sestřičce, tak se dost upřímně zděsila, hned mi dala jinou kapačku (Ketonal) a do 10 minut jako když utne, bylo po bolesti. Bohužel jsem musela bez hnutí ležet na zádech, jinak bych riskovala bolest hlavy, takže cca od 18.00 hod. už dost bolela záda. Na bolavá záda a zavinování dělohy to zabíralo jenom chvíli, bolest zad a dělohy byla dost hrozná, ale bavíme se asi o šesti hodinách do půlnoci, takže proti normálnímu porodu asi brnkačka Co mi dost pomáhalo, byl opět přístup sestřiček. Ony mě doslova opatrovaly a soucit z nich přímo okapával. O půlnoci jsem díky jejich „koktejlu“ odpadla a spala až do rána. Pokračování příště…
A na co jsem tedy přišla? Že píchání do zad nebolelo, během císařského řezu jsem O TOM nevěděla, bolest se dá z velké části včas řešit utišujícími prostředky a sestřičky i doktory z mělnické porodnice do zlata zasadit
Přečtěte si také
Táta nechtěl, abychom se sestrou byly v kontaktu. Teď se o něj nestará
- Anonymní
- 01.11.26
- 586
Když mi sestra oznámila, že se o tátu starat nebude, první, co mě napadlo, bylo, že jí to nemůžu mít za zlé. Pak jsem si uvědomila, že jestli se o něj nepostará ona, zůstane to nejspíš na mně. A po...
Mít nadané dítě je snad za trest? Základní škola ho kvůli inkluzi nic nenaučí
- Anonymní
- 01.11.26
- 347
Strašně mě štve inkluze a všechno kolem ní. Pořád se to řeší, pořád na to každý nadává a pan ministr Plaga vždycky vymyslí něco, co je ve finále naprosto k ničemu. Vlastně jen takové kosmetické...
Myslela jsem, že mě tchyně špehuje. Pak jsem zjistila, kam mizí naše peníze
- Anonymní
- 01.11.26
- 1669
„Ty jsi zase koupila dětem tyhle drahé jogurty? Vždyť jsem ti včera přivezla jiné!“ spustila tchyně, sotva otevřela naši lednici. Stála u ní v kabátě, v ruce tašku s nákupem a tvářila se, jako by...
Máme všechno, co jsme kdy chtěli. Tak proč se cítím doma nešťastná?
- Anonymní
- 01.11.26
- 269
Mám hezký dům, skvělého manžela, děti a peníze, abychom si nemuseli nic odpírat. Přesto se někdy přistihnu, že se těším, až budu sama. A pak se za to nenávidím. V poslední době je to čím dál...
Když ani kalkulačka nepomůže: Můj zážitek ze stavebnin, ze kterého mrazí
- Anonymní
- 01.11.26
- 278
Cesta do stavebnin by měla být rychlá záležitost. Přijedete, ukážete prstem, zaplatíte a jedete domů. Jenže dnešní nákup parozábrany se proměnil v lekci z matematické bezmoci, nad kterou zůstává...
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 2185
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 1790
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 3618
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 1886
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 1881
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
a je dobře,žeš to sem napsala,že to může být i takto v pohodě.
Je super ze nekdy to tak krasne probehne, me snad taky ceka cisar, tak doufam ze to bude hodne podobne tomu tvemu. Gratuluji k miminku a preji moc stesti do zivota 
. Gratuluju!!! Já si císaře prožila podobně. Taky to byl pro mě zážitek, i přesto, že to byla operace.
