Co a jak při "císaři"
- Porod
- Girly
- 23.08.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je to sice stopadesátý těhotenský deníček, ale za sebe jsem si po císařském řezu říkala, že kdybych věděla, že to bude takové, méně bych se bála. Takže to tady detailně nasmolím, abyste se mohly bát méně alespoň Vy. P.S. Připojuji 2 x info, které by mi bývalo pomohlo.
Rovnou na začátku přiznám, že jsem trochu slečinka, takže jsem z blížícího plánovaného císařského řezu měla dost obavy a rozhodla se teoreticky připravit. Bála jsem se představy bodání jehly do zad, rozřezaného břicha a vědomí, že O TOM budu vědět, hrozné bolesti, která bude následovat, otráveného personálu, pro které budu jen další kus. Pořád jsem sháněla informace, osobní zkušenosti, že to tak hrozné není… Načetla jsem o tom na netu tolik, že bych si ho pomalu mohla s trochou cviku udělat sama 
Plán byl jasný. 26. 7. porodím v mělnické porodnici císařským řezem chlapečka. Byla jsem o tom tak přesvědčená, že mi křeče v podbřišku už 22. 7. v deset dopoledne dost rozhodily cvičky. No, do čtyř do odpoledne jsem dumala doma na gauči a pak udělala to co vždycky - zavolala svojí ségře. Řekla jeď, tak jsem jela. Odhodlání mě drželo až do přízemí porodnice.
V 1. patře už jsem sestřičce vysvětlovala, že vlastně bydlím blízko a že asi o nic nejde a že můžu jet domů a že zaskočím později No sestřička se mile usmála a jenom odvětila, že domů se nepojede a že to možná uděláme už dneska. Začala jsem se bát. Taky jsem jí to řekla. Na monitoru nebylo nic, měla jsem obavu, aby mě neměli za fňuknu a simulanta, ale kupodivu to bylo přesně naopak. Přijali mě na pozorování a paní doktorka se iniciativně přihlásila, že se mi s paní primářkou pokusí domluvit přeložení termínu už na druhý den. Volala jsem manželovi, ať mi dobalí a přiveze tašku. Přivezl. Co ho vedlo k tomu, že mi do porodnice přibalil kompaktní pudr mi asi zůstane utajeno Termím mi na druhý den přeložili (budu jim vděčná do smrti smrťoucí). Manžel nechtěl být u sekce na sále (oba jsme měli představu, že jde o hroznou řezničinu, taky bych u toho nebyla, kdybych nemusela , ale dvě přítomné sestřičky ho ještě večer moc mile přesvědčili. Prostě mu to podaly jako něco, co si nesmí nechat ujít.
Ležela jsem na pokoji, během večera přišly asi tři sestřičky, pořád se ptaly, jestli všechno vím, jestli mám veškeré informace. Byla jsem mile v šoku z takového zájmu. Celou noc jsem pak prokroutila na posteli, i když mi dávali něco na spaní, nezabralo to, ráno jsem byla utahaná jak kotě. Ranní sestřička mě po osmé odvedla do porodního boxu, přikryla mě peřinou a pak následovalo cévkování. Do toho bolavého podbřišku to bylo hrozně nepříjemné a protivné, ale nebolelo to. Pak přišel manžel a minuty se líně vlekly, půl hodiny celá věčnost. V 8.45 hodin přišla anestezioložka, mladá s usměvavýma očima, že si mě odvede na sál na napíchnutí spinalní anestezie.
Lehla jsem si na bok, ale nešlo mi vyhrbit záda dle jejich pokynů. Mluvila mírně a celá působila jako anděl ochránce. Po chvíli mě s mým souhlasem celou objala a pomohla se příslušně schoulit. A když viděla, jak si mačkám ruku, vzala mě za ruku a až do píchnutí mě za ní držela. Tady je důležitá informace: místo, kam píchali spinal mi předtím opíchli (jako před trháním zubu). Samotné píchnutí jsem vůbec necítila. Druhá anestezioložka nakonec vykoukla s tím, že ufff, že se se mnou zapotila. Spinal byl pocit, jako když mi někdo do stehen nalil teplou vodu a pak už nic. Ale neměla jsem pocit, že nemám nohy, jenom jsem s nimi nemohla hnout a celý zákrok mi bylo chladněji na ťapky. Ptala se jaké to je. Když jsem řekla, že nááádhera, tak se začala smát, že to prý jí ještě nikdo neřekl. Ale byla to paráda, po 24 hodinách mě přestal bolet podbřišek. Dost mi otrnulo
Pak mi udělali od prsou nahoru takový přístřešek, abych nic neviděla. Prosila jsem anděla-anestezioložku, aby mě případně uspali, kdybych to nezvládala, ale ujistila mě, že to určitě dám a já jí věřila. Pak mi k hlavě usadili manžela, vzal mě za ruku a začal mi něco vypravovat, dole se asi už něco dělo, ale necítila jsem nic. Žádné tahání, kterého jsem se bála, prostě absolutní nic. Po chvíli jsem si uvědomila, že se usmívám tomu, co říká manžel a poněkud jsem pár vteřin pozapomněla, že rodím Doktorky se mezi sebou bavily tichým šepotem, abych nemohla ani nic slyšet. Přišlo mi to od nich hezké a ohleduplné.
Anestezioložka chvílemi mrkla přes ten můj stan a najednou říká, ať se nelekám, že miminko nemohou dostat pořádně ven a že se o mě paní doktorka opře. Paní doktorka je asi pěkný ranař, měla jsem pocit, že mi na hrudník šlápl nosorožec Pak následoval nejhezčí moment celého porodu. Anestezioložka se naklonila a řekla: „teď ještě nejste maminka a tatínek, ale za chviličku už budete… a už je to“ a poradila nám, ať koukáme doprava na sestřičku s plínkou. Nevím, bez toho jejího komentáře by to nebylo z poloviny tak hezké, nějak to v tu chvíli zafungovalo jako kouzelné slovíčko. Zpoza plenty jsem jenom slyšela překvapivé vydechnutí doktorky „ježiši ten je obrovskej, ten bude určitě čtyřkilovej“ a už nám ho v plínce ukazovali. Trochu zaplakal, očka semknutá, vlasatá hlavička, na miminko překvapivě veliké ručičky. Měli jsme s manželem slzy v očích, ten jeho hrdý a obdivný pohled na mě, nikdy nezapomenu. Personál nám gratuloval, miminko i s tatínkem odešlo vedle. Čas narození 9.10 hodin. Celé to trvalo i s píchnutím 25 minut.
Hned po porodu jsem se začala neovladatelně třást a cvakaly mi zuby, i když zima mi nebyla. To bylo dost nepříjemné, asi nervy, nevím. Můj strážný anděl anestezioložka na mě po chvilce mrkla, ať se nelekám, že to trvá tak dlouho, že mě šijí pomalu a pečlivě. Tak jsem se uklidnila a zuby mi dál chřestily jak kastaněty. Asi v půlce vykoukla přes plentu paní doktorka s tím, jestli vrcholově sportuji, že nemám na břiše ani gram tuku. To mi příjemně polechtalo ego, ale přiznala jsem, že je to jenom genetika (tuky mám odjakživa zezadu Paní doktorka měla z výsledku své práce očividnou radost, i sestřičky se na mě přišly podívat, jak jsem „krásně propadlá“, chtěla abych se na konci podívala. No, vrhla jsem tam půl oka a zjistila, že mi mezi žebry a kyčlemi poněkud chybí tělo. Jinak to neumím popsat. Asi jste uhádly, že jsem její nadšení neopětovala To její vyšívání a nulové komplikace jsem ocenila až následně.
Potom už hurá na lůžko a odjezd na porodní box. Sestřička Martina mi přinesla miminko na přisátí, protože jsem ležela na zádech, spouštěla ho na mě jako horolezce, ale on se krásně přicuc. Měl takovou tankistickou čepičku a urputný výraz. A hurá odjezd na JIP. Kde mi už v půl jedenácté začala k sobě přicházet pravá noha od kotníku. Hned jsem hlásila, že chci něco na bolest. Sestřička mi dala kapačku s Dolzinem. Tady jsem udělala zbytečnou chybu a „vyžrala si to“. Druhá důležitá informace: Dolzin nemusí zabrat, pokud během pár minut bolest nezačne odeznívat, okamžitě to hlásit. Jsou další možnosti. To já nevěděla, myslela jsem si, že dávají všem to samé a že to holt není stoprocentní.
Čekala jsem zbytečně dlouho, mezitím jsem po Dolzinu napůl usnula (je to opiát) a následující hodinu absolvovalo cestu do pekla a zpět, protože mi to přišlo k sobě, ale já se nedokázala dost probrat a něco říct. Pořád jsem jenom mlátila hlavou ze strany na stranu. Když jsem se po hodině probrala a řekla to sestřičce, tak se dost upřímně zděsila, hned mi dala jinou kapačku (Ketonal) a do 10 minut jako když utne, bylo po bolesti. Bohužel jsem musela bez hnutí ležet na zádech, jinak bych riskovala bolest hlavy, takže cca od 18.00 hod. už dost bolela záda. Na bolavá záda a zavinování dělohy to zabíralo jenom chvíli, bolest zad a dělohy byla dost hrozná, ale bavíme se asi o šesti hodinách do půlnoci, takže proti normálnímu porodu asi brnkačka Co mi dost pomáhalo, byl opět přístup sestřiček. Ony mě doslova opatrovaly a soucit z nich přímo okapával. O půlnoci jsem díky jejich „koktejlu“ odpadla a spala až do rána. Pokračování příště…
A na co jsem tedy přišla? Že píchání do zad nebolelo, během císařského řezu jsem O TOM nevěděla, bolest se dá z velké části včas řešit utišujícími prostředky a sestřičky i doktory z mělnické porodnice do zlata zasadit
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1300
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 765
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1338
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 562
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 339
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19362
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2541
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2782
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2503
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1679
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
a je dobře,žeš to sem napsala,že to může být i takto v pohodě.
Je super ze nekdy to tak krasne probehne, me snad taky ceka cisar, tak doufam ze to bude hodne podobne tomu tvemu. Gratuluji k miminku a preji moc stesti do zivota 
. Gratuluju!!! Já si císaře prožila podobně. Taky to byl pro mě zážitek, i přesto, že to byla operace.
