Deník prvorodičky: diagnóza endometrióza

S manželem jsme se po 4 letech společného soužití rozhodli, že by bylo hezké náš vztah dále posunout a začít se snažit o miminko. Tedy, nebylo to takhle romantické. Vždycky jsem si říkala, jak se asi páry rozhodnou, že se začnou snažit o dítě. Jestli jsou na to nějaké speciální momenty. Jako jestli uvařit něco extra k jídlu, třeba svíčkovou, a během toho říct „Tak miláčku, já jsem připravená,“ a pak se jde na to? Pravdou je, že u nás tohle rozhodnutí mělo dlouhodobý vývoj.

Já jsem chtěla děti hodně brzo, proto jsem o nich začala mluvit hned na začátku našeho vztahu. No, to bylo něco pro opatrného eM. Přestože zpětně vím, že děti chtěl už dávno, byl v tom hodně zdrženlivý. To je ale prostě jeho povaha, musí si být jistý. Takže ve chvíli, kdy tohle rozhodnutí dozrálo v něm, začala jsem se cukat já. Měla jsem hezky rozjetou kariéru, bohatý společenský život, zkrátka se mi zrovna nechtělo.

Až asi po roce jsem se cítila připravená i já. No, připravená. Úplně připravená si nepřipadám ani teď, když už tu mám 2,5měsíčního prďolu. Ale tak nějak jsem cítila, že už by mohl být čas. Pak už to romantické bylo, jelikož jsme se začali snažit na dovolené v Itálii. Nějak jsem čekala, že to půjde hned, asi jako většina holek. Jenže to nešlo.

K tomu se po půlroce přidaly další problémy, šíleně bolestivá a silná menstruace (pamatuju si, jak jsem šla za kamarádkou na kávu a musela jsem si cestou několikrát sednout na lavičky, protože jsem myslela, že sebou někde praštím) a velká bolest břicha i mimo ní. Jednou byla tak silná, že jsem se po půl hodině nechala odvézt sanitkou, protože jsem myslela, že je to minimálně slepé střevo před prasknutím. Tam po všech vyšetřeních ze mě udělali simulantku, co sanitku volala zbytečně. Celkově bylo chování paní na gynekologii na Bulovce úplně otřesné, ale to je jiný příběh.

Začala jsem tedy hledat na internetu, co se mnou může být, protože jsem se nehodlala smířit s tím, že jsem zdravá – respektive jsem věděla, že nejsem. Až jsem natrefila na endometriózu, o které se před 3 lety ještě nemluvilo tolik jako teď. A hned jsem věděla, že podle příznaků je to určitě ono. Objednala jsem se ke svému gynekologovi a vše jsem mu popsala. Souhlasil, že by to mohlo být a odeslal mě na specializované pracoviště k Apolináři. Čekala jsem na vyšetření asi měsíc, do toho se bolesti zhoršovaly.

U Apolináře mě vyšetřili a objevili malou, cca 2cm cystu na pravém vaječníku. I přes výčet mých potíží a nález mi řekli, že jsem mladá a že to určitě nic nebude a cysta je běžný úkaz, který se vstřebá. A šla jsem domů, rozhodně ale ne uklidněná. Během asi dvou měsíců se bolesti mnohonásobně zhoršily, skončila jsem tedy opět na gynekologii. Tam už měla cysta pěkných 6 cm a chtěla všechno, jen ne se vstřebat. Gynekolog usoudil, že to asi skutečně bude endometrióza podle tvaru cysty, a odeslal mě opět k Apolináři. Tentokrát jsem si ale už měla jít pro termín operace s tím, že cysta se ani po 3 měsících nevstřebala, naopak roste.

Znovu jsem tedy čekala u Apolináře, kde mi starší pan doktor nabídl termín operace za 3 měsíce. Nevydržela jsem to a rozbrečela se, protože mi nepřišlo reálné, že to tak dlouho vydržím. Břicho mě už hrozně bolelo v podstatě neustále, podle vyšetření cysta narostla s další menstruací na 8 cm. Teď už jsem věděla, že endometrická cysta se může zvětšovat s každou další menstruací, jelikož se plní další a další krví. Doktorovi se mě zželelo a objednal mě už za dva měsíce. Odcházela jsem s tím, že toho se stejně nedočkám, protože bolestí pojdu.

Následující dva měsíce mám ve vzpomínkách jako v mlze. Pracovala jsem naštěstí jen na půl úvazku, takže vždy před prací jsem se nadopovala léky (nejdříve Algifen, pak už nezabíral, tak jsem dostala Novalgin), abych ten den přežila. Doma jsem se snažila fungovat bez léků, protože jsem si nechtěla zničit ještě játra. Takže termoflaška a neustále zkroucená pozice na gauči. Viděla jsem nespočet filmů a seriálů, protože to bylo jediné, co jsem zvládala – tupě koukat na televizi. Doma jsem absolutně nic neudělala, o vše se staral manžel.

Asi 14 dní před operací jsem v noci jela na pohotovost k Apolináři, protože při jednom prudčím pohybu mě hrozně píchlo v břiše a bolestí jsem se nemohla pohnout. Měla jsem strach, že mi cysta praskla. Také mě upozorňovali na možnost, že takto velká cysta se může přetočit kolem vaječníku a jakoby ho přiškrtit, což prý taky hodně bolí a je to nebezpečné. Podle vyšetření ale bylo vše „v pořádku“, jen cysta byla zas o něco větší. Dostala jsem injekci, po které jsem poprvé v životě zažila stav, jako kdybych byla sjetá. Před domem jsem se cestou zpátky tak smála, že si sousedi museli myslet, že mě manžel táhne z večírku.

Nikdy v životě bych neřekla, že se budu těšit na operaci. Navíc to měla být moje úplně první v životě, takže i první narkóza, které jsem se bála jako čert kříže. Ale pro mě už to bylo vysvobození. Pochopila jsem, proč lidé s chronickými bolestmi začnou trpět depresemi a někdo dokonce spáchá sebevraždu. Takováto silná bolest, která je s vámi, když jdete spát a znovu když se probudíte, to vám zkrátka vezme veškerou radost a chuť do života. Ale já měla naději, že to s operací skončí. Jak operace proběhla a co bylo dál, o tom zase příště.