Dotek lásky – krása i hořkost

Prožít platonickou a neopětovanou lásku. To je ale trapné klišé, to by sedlo tak do časopisu pro puberťáky, kteří vzhlíží k idolu z televize. Ale někdy přijde i u zralých a dospělých lidí a rozemele je. Když se náctileté svěřují, že milují idola z Tv X, v duchu si sice řeknu „No my jsme na tom vlastně stejně.“ Přesto mi opravdu už dávno není náct, mám vejšku, rodinu, miminko, a ano, jsem šťastná. Ale bylo tu něco, co ze mě nikdy neodejde. Tento text je věnovaný těm, kteří někdy ve svém životě zažili něco podobného a pochopí.

*

Dávno tomu, co jsem naposled spatřila onu tvář. Tak milou a známou. Dnes už se to zdá, že je to jen má mýtická postava, která žije pouze uvnitř mě a je pouhou imaginární postavou. Přesto tu byla. Láska k němu, která byla jako vichřice s bouří a která rozemlela celou mou osobnost ve svých základech a nezanechala v mém životě kámen na kameni. A dnes? Byl podzimní den, romantika a já se dívala do korun podzimních stromů a v každém závanu větru hledala i poslední závan jeho – oči, hlas… Není a nebude. Nikdy. A přesně tak to je. Protože přesně tak to má být. A nic na tom nejde měnit.

Když jsem HO poznala, říkejme mu pan X, už jsem byla ženská přes dvacet a o životě věděla své. Nemyslete si, že se se mnou vždy život mazlil, padla jsem si na hubu často a možná musela vyzrát dřív než mí vrstevníci, ale litovat se a rozebírat tohle nechci. Jen tím chci říct, že jsem si myslela, že už se mi taková sentimentální hloupost nemůže stát… a stala. Stalo se mi něco co se děje v takových těch dramatech, kdy muži uviděli na obrázku krásnou paní a klidně by za ni položili život v boji. To zahýbám už moc do historie. Ale když jsem ho poprvé potkala, stalo se mi něco, co jsem nevěřila, že existuje. Nebyl první láska, zdaleka ne, ale až s ním jsem poznala ten silný příboj citů. Od první chvíle. Od první chvíle jsem věděla, že mi dva před sebou nestojíme náhodou. Když jsem ho tehdy spatřila, něco se stalo.

Nevnímala jsem tolik, jak vypadá a co má na sobě. Pouze jsem ho intenzivně vnímala a cítila jeho přítomnost v sobě samé. Dotkl se každého kousku mé osobnosti i mně samotné. První, co mě skutečně zaujalo, bylo to, že jsem měla pocit, že už ho dávno znám a on dávno zná mě. Vím, že ho neznám z tohoto světa, ale mám dojem, že z nějakého jiného světa určitě ano. Určitě nebyl cizí osobou. Měla jsem pocit, že jsem poznala někoho z mé dávné minulosti, koho znám nejlíp na světě a kdo zná nejlíp na světě mě. Měla jsem pocit, že on mě zná a on mi rozumí. Měla jsem pocit, že se dotkl každého kousku mého srdce a mojí duše. Viděl a znal všechny moje obavy a strach i to, co mě těší. Mohla bych ho zasvětit do těch nejstrašlivějších hlubin své duše i do toho nadpozemsky krásného. A on by to všechno pochopil.

Následovaly měsíce společného potkávání na pracovišti. Měsíce kruté a sebepoškozující lásky. Míjení i potkávání, milá slova i rozhovory. Tehdy jsem poznala, co to je žít týden z radosti, kterou vám přivodil jeden úsměv a zamávání. Pro jeho úsměv bych si sedla do mrazu a hodiny čekala na jeden jeho pohled, který by prosvětlil i tu největší temnotu v mé duši. Byli jsme jen známí z práce a nic víc. Ale já žila pro všechny chvíle s ním. Cítila jsem uvnitř sebe život i naději. V jednom člověku jsem našla tolik štěstí, vnitřního klidu. Bylo to jako umírat na sněhu a najednou ucítit teplo, vlnu štěstí a pocitu, že problémy už nejsou problémy. Naše přátelství kolegiálního rázu bylo přátelstvím. Nikdy jsme spolu nic neměli, ale já milovala. Zpočátku doufala, že snad jednou bude něco víc. Byli jsme si však blízcí jako přátelé či známí.

Během našeho kratšího pracovního potkávání jsem se naučila o lásce mnohé. Pochopila jsem, že jeden úsměv hřeje v srdci po dlouhé dny, pochopila jsem, že pár slov se usadí v hloubce srdce, že někdo ve chvilce prožije život, že někdy stačí krátký čas a prožitky si uchováme navždy jako to nejkrásnější. Když jsem ještě trochu doufala, že snad by v tom něco bylo i z jeho strany, byly zrovna Dušičky a já se na hřbitově modlila a prosila, že pokud mi dá život tohoto muže, dá mi víc, než někdo dostane kdykoliv za svůj život, a že láska v určité šíři je dar jen pro některé. A přísahala jsem, že tu pro něj budu bezpodmínečně, a že naše láska nemusí být dokonalá, protože s ním zůstanu a nikdy ho neopustím ani v tom nejhorší. On bude ten, kterého kdyby měli zastřelit, objala bych ho a říkala mu, že nikdy nikdo nikoho nemiloval tolik jako já jeho, a mezitím by nás zastřelili oba. A klidně se o něj budu starat i v nemoci a hlídat jeho dech i v tom nejhorším. Poznala jsem, že jsou city, které v sobě musíme uchovávat hluboko na oceánu a přesto nás budí ze spaní a loví vás ve svých snech, kradou vám duši. Pochopila jsem, že být vedle toho, koho nejhlouběji milujete a on to má jinak, je sladké sebepoškozování. Pochopila jsem, že něco prožijete jen jednou za život.

Nic se nestalo zvláštního vlastně. Pan X, můj Posel to měl jinak. Nezamiloval se, nepodíval se na mě jako na milenku, jako na ženu. Díval se skrz mě. Díval se na mě jako na fajn kámošku, díval se skrz a neuviděl ve mně to, co já v něm. Přitom viděl v mých očích to, co bylo tak zřejmé a krutě bolestivé už dál skrývat. Muka v mých očích jasně říkala to, co už nešlo skrývat.

Vstupuje temná realita – tři prostá fakta.

  1. Dozvěděl se o mých citech
  2. Má to jinak. Nikdy nebudeme spolu. Jsou věci, které se nestanou. Stejně tak se nestane, že bude my dva. Navždy bude jen já a on. Nemiluje mě a s tím se nedá nic dělat, pouze to akceptovat. Na tomhle prostém faktu se nedá dělat nic. Nedívá se stejným směrem, míří jinou životní cestou. Došli jsme na křižovatku a každý budeme žít svůj život bez sebe, protože tak to má být. Na něj čeká jiná žena, která v něm probudí snad aspoň z poloviny tak nádherné city, které ve mně probudil on.
  1. On, který po mém odchodu z práce, zmizel. Už ho nikdy neuvidím. Vlastně to vím, že už se nestřetneme a tak to má být. Hledět znovu do tváře, kterou tak vroucně milujeme, a vědět, že on je na tom jinak, nemá nejmenší smysl. Proč si ubližovat.

Stalo se něco tak hloupého, tak trapného. Nešťastně jsem se zamilovala a hleděla na sebe do zrcadla a říkala si „sakra holka, jdi dál, tohle se stane každé dvanáctce a taky stojí a chápe, že ten kluk z plakátu nebude její. Tak seber se a makej na sobě. Prožila sis už dost, je ti pětadvacet, máš vejšku, víš, co jsou to problémy, když jsi zažila smrt v rodině, sexuální ubližování, zradu.“ No, bojovala jsem a brala to tak, že život k nikomu není fér a patří silným a vše přebolelo, protože jsem tenhle život brala jako výzvu. Paradoxně mě nejvíc skolily ona prostá tři fakta.

Netušila jsem, že mě to může rozemlet, a nadávala jsem si, že jsem jak hloupá dvanáctka, že musím dospět a přestat milovat nedostižné idoly. Přesto i s postupujícím časem cítím, že smířit se s neopětovanou láskou je ta nejsilnější jizva uvnitř mě. Nejdřív jsem si rvala pěst do úst a ryla nehty do zdi, abych neřvala a ovládla svou touhu běžet a skočit pod vlak. Vědět ona tři fakta bylo jako jet z milého a známého domova navždy do cizích krajů do nebezpečí a nechávat za sebou něco tak cenného, že nevíte jak dál. Byly chvíle, kdy jsem padla a brečela a cítila agonii bolesti, že mi pukne srdce. Stavy příšerné bolesti, kdy se silou vůle přemlouváte k tomu ještě dýchat. A s nikým o tom nechtěla mluvit, protože by mi řekl, že nic nevím o životě. A já hledala lék na zlomené srdce, jako když jsem bojovala s překážkama dřív ve svém životě.

A opět jsem to dokázala a jednou ráno se probudila a procitla z transu. Jako když se nemocný uzdraví. Ona šílená řezavá bolest byla pryč a najednou něco jen lehce bolelo. Bolelo, ale dalo se s tím žít. A já zrekapitulovala, jak na tom jsem. Mám jizvu a syndrom zlomeného srdce, který je v normě a už tolik nebolí. Bolí, ale s touhle bolestí se dá žít. To je, jak když vytáhnete živořícího z nejhoršího a on ví, že úplně zdraví už nebude, stále to bude bolet, ale bude to ok. I já mám svou jizvu. Jizvu, která mě učila a která ke mně patří. I krátké okamžiky přátelství a odmítnutí mě někam posunuly. A žiju dál, protože to fakt jde. Život běží a vy už nevíte, zda onen pan X je skutečně reálnou postavou a zda kdy byl a není to jen mýtická postavu ze světa fantazie. Mýtická postava stvořená z hvězdného prachu a veškeré krásy, kterou si dovedete představit. A čas brousí hrany bolesti a vy žijete a jste šťastní a na neopětovanou lásku vzpomínáte se sentimentalitou a nostalgií. Práce, partner, dítě, všechno je, jak má být, a vy jste šťastní.

A pak se objeví chvíle, kdy hořkosladká pachuť slzy vám skane po tváři, vy si sednete na lavičku a víte, že teď v tu chvíli na světě někde dýchá a cítí někdo, koho část vašeho srdce bude vždy milovat. Snila jsem prožít s ním život a jednou ho rekapitulovat a připomínat mu všechny krásné chvíle a říct mu, že nikdy nikdo nikoho nemiloval tolik jako já jeho a s tím, že může umírat. Jenže vaše dospělé Já vám říká, že pro něho je to jinak.

Jednou se člověk musí naučit i jinému druhu lásky. Nemůžu za to, že mě zranil, a nemůže za to ani on. Ale přesto bych neměnila. Pochopila jsem, že na světě existuje i bezpodmínečný typ lásky, kdy víme, že ten, koho milujeme to má jinak a přijmout jeho odmítnutí. Pochopit, že jeho štěstí na něj čeká jinde a naučit se mu to přát. Pochopit, že když někoho tolik milujete, musíte mu přát štěstí a přát mu ho, i když pro něj štěstí znamená být s někým jiným. Znamená to, když vy jste šťastní, se zadívat do dálky a říct si, že někde v dálce snad dýchá on a cítí taky štěstí a radovat se z toho. A přitom vědět, že není rozumné ho chtít znovu spatřit. Člověk musí pochopit, že být s tím, koho nejvíc milujeme, je vrchol, ale když to nechce on, přejme mu štěstí bez hořkosti. Učím se to.

Klidně bych se proměnila ve vílu, která mu splní, co si přeje, i když sebe můžu rovnou vynechat. Jsou určité typy lásky, které cítíme asi navždy nebo nevím, jak to s postupem dalších let budu vnímat, a jsou typy lásky, kdy nemusíme milovanou osobu vlastnit, ale musí nám stačit vědomí, že ta milovaná osoba šťastně žije. A jste připravení ji pomoci, kdyby se objevila a potřebovala to. A udělali byste čistě pro její štěstí, i kdyby pak zase odešla. Dodnes si řeknu, kdyby potřeboval darovat ledvinu, klidně mu ji dám jako anonymní dárce, ať žije. Kdybych mu mohla pomoci finančně, zachránit mu život, objela bych svět, darovala mu klidně svoje roky života, ať žije šťastně. Já připíjím na jeho budoucnost ve které se mu snad dostane víc štěstí a krásy, než je jeho mysl schopná vymyslet. Ať letí ke hvězdám, byl moje láska a je to úžasný člověk, který musí být šťastný.

Nic mi neudělal, jen se nezamiloval, to se stává. Nejde tvořit nenávist k němu, byť jsem se učila ho nenávidět, protože jsem tak moc milovala a nemohla mít. Ale pak jsem vyzrála a pochopila, že on ani já nejsme za své city zodpovědní. Kdoví, jaký smysl takové lásky mají, mám se ještě v jeho životě objevit, abych mu pouze pomohla a pak znovu navždy odešla? Mám mu někdy anonymně pomoct? Udělala bych to, bez váhání. Stejně jako jsem bez váhání v první vteřině poznala něco tak krásného jako je zamilování, i když skončilo neopětovaně.

Jsou lásky, které nikdy neskončí „žili šťastně až do smrti“, a jsou lásky, kdy jeden miluje a druhý necítí nic. Druhý k vám cítí pouhé ledové nic, kdy z druhého vane chlad a ve vás hoří tak silná láska, že vás i přes jeho chlad hřeje. Jsou to ale třeba lásky, která vám ukázaly jinou podstatu života. Teď už vím, že existuje láska, člověk, jehož hlas by mě probral z komatu, i kdybych umírala na moment, že se na mě někdo usmál tak, že mi ukápla malá slza štěstí, aniž by on to věděl, teď už vím, že můžu zapomenout, jak vypadal a kdo to byl, ale nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy není zima, není hlad, nejsou starosti, kde je pouze bezpečí, jistota, láska a bezpodmínečné dobro a vlna štěstí, kdy jste skutečně brečeli štěstím.

Láska, kdy byste v minutě změnili život stylem – sbalili se a odjeli na druhý konec světa, vsadili svůj život do loterie, nasadili svůj život za druhý, láska, kdy byste se dokázali o někoho v nemoci starat, odjet žít do azylu či do chudoby, dát mu poslední své jídlo, jen aby on neměl hlad, dokázali byste jít do boje, kdyby mi někdo řekl kolika překážkama projdu, abych si ho vybojovala, tak jdu a budu v tu chvíli nejvíc silná, protože mě zahřeje láska, byli byste s někým, i kdyby vás celý svět měl nenávidět, kdy jste na sebe toužili brát jeho bolest, aby on netrpěl, láska, kdy byste druhého chytli za ruku a věděli, že můžete potkat ještě tisíce mužů, stovky se vám budou líbit a s desítkami byste dokázali chodit, mít se rádi a být šťastní, ale on je on. On je on a na tom nikdo nic nezmění, i kdyby převrátil vesmír vzhůru nohama. Naučili jste se milovat a kdo může říct, že někoho tolik miloval? A někde v dálce žije on a třebaže to neví, tak nikdy nezůstane sám, vždy někde v dálce bude dýchat někdo, kdo ho miluje a kdyby kdykoliv mi někdo řekl, že potřebuje mou pomoc, tak jedu a bez podmínek pomůžu.

Moje sentimentální já končí. Jsem smířená se všemi fakty a jsem šťastná, i když občas vzpomínky usedají na parapet a hlodají se do mé duše. Smysl navazovat nový vztah a novou rodinu je nový smysl. Je to jako když někdo ovdoví, občas se tak cítím a přirovnávám tak svůj stav, prostě ví, že tu někdo významný byl a že nezapomene, část srdce bude milovat, ale jede dál a umí milovat i někoho jiného. Férově o svém problému druhému řekne a ten druhý ho pochopí, protože kdysi taky někoho ztratil, jste lásky číslo dvě, je to jiný a taky hezký. V kontextu problémů světa je to tak malicherné, vzpomněla jsem si na to vždy, když jsem se plácala v těch opravdových problémech a občas si člověk nad vínkem s někým zažertuje, že bojuje a řeší velký věci, a pak ho sejme ten nejbanálnější a nejhloupější problém – nešťastná láska ve stylu, ona se zamilovala a on je. Věřím, že už ho nikdy neuvidím, a pokud ano, tak ve smyslu mu pomoci a zase odejít. Miluji ho slovy citátu „Milovaný nemusí vlastnit, milovanému stačí vědomí, že ono milovaná někde šťastně žije.“ A mně to stačí, je to jiný druh lásky, které se učím.

Snad si svým prostým problémem povznesu na duchu toho, kdo v tomhle přízemním problému rovněž lítá. Bylo to jen vypovídání, co nosím uvnitř duše, asi to bude narozeninama, nějaká melancholie.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
4421
20.11.18 04:16

Chvilemi trochu neprehledne, ale hezke :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.11.18 04:41

Moc dlouhé, ke konci jsem už nedočetla…každopádně, lidé si myslí, že být milován a lásku dostávat je to, co je činí šťastnými. Bohužel je to příčinou mnoha problémů. Jako lidé fungujeme na lásku. Pokud ji nemůžeme projevit, to je to, co nás dělá opravdu nešťastnymi :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
665
20.11.18 07:43

Nedočetla jsem, nepřehledné, zmatené, opakující se, každopádně přeji mnoho štěstí v tom být vyrovnaná.

  • Nahlásit
  • Zmínit
16231
20.11.18 08:05

To je tak plný patosu, že se to nedalo ani dočíst. Za mě slátanina… :roll:

  • Nahlásit
  • Zmínit
279
20.11.18 08:18

Neboj, ono to přejde. Je to jen prostá chemie v kombinaci s bujnou, nenaplněnou fantazií, nic víc. Takovou lásku, jakou jsi popsala, je možné věnovat jen jedinému stvoření na světě. Svému dítěti. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.11.18 08:58

Promin nedocetla jsem.

  • Nahlásit
  • Zmínit
11585
20.11.18 09:43

též jsem to nedočetla, nedalo se to. Ale přeji ti, ať tě to rychle přejde. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7025
20.11.18 09:49

Bylo by fajn to aspoň o půlku zkrátit, protože je zřejmé, co chceš sdělit a není potřeba napsat jednu věc 10× jinak. Bohužel jsem teda neměla sílu dočíst :nevim:
Přeju v životě hodně štěstí :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.11.18 12:25

Naivni, neprehledny, matlajici se v nicem. Asi nejsem spravnej romantik, ale nejak v tom nemuzu najit nic tak hroznyho, co by si zaslouzilo se takhle dojimat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1627
20.11.18 12:29

bohužel se musím připojit ke kritice. Za mě je to strašně dlouhé, až mě to od půlky už fakt nebavilo. Připomíná mi to esej ze školy, kdy má člověk zadaných x stran a opakuje „nic“ jen proto, aby to bylo dost dlouhé.
Vím, že je to brané jako vypovídání se, ale bohužel ten obsah je nesouvislý a naprosto o ničem pro mě :roll:

Osobně si myslím, že koncept, co tu je psán o platonické lásce, jak bys za „milovaného“ člověka položila život, dala mu ledvinu atd, je hloupost. Platonická láska není nic jiného, než zamilování se do představy člověka - takového, jakého bychom ho chtěli my a ne takového, jaký doopravdy je. V představách nikdy všední chyby a problémy mít nebude, kdežto v životě nikdo takový neexistuje.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7629
20.11.18 12:32

holka sory,taky jsem nedočetla.Zacatek usel,ale pak se slava opakuji a opakuji a opakuji…normalne se mi zacaly klížit oci. Hele,ale jinak,ok,ze jsi se s tim vyrovnala,ikdyz o tom nejsem zcela presvedcena.Te skryte lasky v textu vudci nemu je porad ještě prilis mnoho :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
271
20.11.18 13:44

Taky jsem nedocetla, prislo mi to to sane dokola. Jen si rikam - chudak tvuj soucasny manzel, tohle asi nevi, ze…

  • Nahlásit
  • Zmínit
551
20.11.18 15:02

Strašně dlouhé, ke konci jsem to už ani nedocetla :nevim: , za mě nic moc, moc se v tom pitvas, prostě to nevyšlo, život jde dál

  • Nahlásit
  • Zmínit
1826
20.11.18 15:30

pitvání ničeho, šíleně dlouhý, nedá se to číst

  • Nahlásit
  • Zmínit
192
20.11.18 17:31

Promiň, ale také jsem nedočetla až do konce. Myšlenky a pasáže se neustále opakují :nevim:
Myslím si, že jsi se nezamilovala do konkrétního člověka, ale do svého vysněného ideálu, který jsi si do něj promítla… . Jak můžeš říct, že bys s ním byla dobrém i zlém do konce života, když ani netušíš, jaký by byl partner, případně otec.
Jinak přeji vše dobré a ať jsi v životě šťastná. Máš rodinu, miminko, je čas jít dál a zaměřit se na přítomnost.

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.11.18 19:01

Promiň, ale nedá se to číst. Je to zmatené, stále opakující se. Nedocetla jsem. Šlo to napsat i o polovinu kratší a bylo by to srozumitelné. :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
20.11.18 19:44

Nemá náhodou dotyčný iniciály J.S.?

  • Nahlásit
488
20.11.18 21:27

Příliš dlouhé, nepřehledné a celkem nudné, promiň, i já se připojuji, četla jsem jen do poloviny a závěr

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
20.11.18 21:34

Prožila jsem něco podobného. Pět let jsem se trápila ve škole kvůli klukovi, který mě bral jako kamarádku. Tisíckrát jsem si řekla, že my dva bychom se k sobě stejně nehodili. On vystudoval uměleckou VŠ a dál se zabývá moderním uměním. Takovej celkem nemakacenko. Já jsem vdaná, mám krásný tři děti a skvělýho chlapa. Bydlím ve vysněném domě se zahradou. Takže vlastně bych měla být šťastná. Ale mě se něm bohužel i po těch 20 letech zdá. Nechci na něj myslet, nechci aby se mi o něm zdálo. Tak si to sama zdůvodňuju, že třeba ke mě ve snech přichází, abych si uvědomila, že nemůžu mít všechno, co chci.

  • Nahlásit
21.11.18 11:39

Zažila jsem, napsala jsi to krásně. Rozumím i potřebě opakovat myšlenku stále dokola. Já neodešla, stále vedle něj pracuji. Po 10 letech to přešlo. Pořád je skvělý, jen já už neblbnu. Holky mají ve všem pravdu. Ale zamilovanému nevysvětlíš…

Příspěvek upraven 21.11.18 v 11:41

  • Nahlásit
  • Zmínit
4937
21.11.18 13:32

Jestli to není spíš posedlost než zamilovanost…

Kdyby řekl, že tě chce, vzala bys miminko a šla za ním? Manžel to ví?

  • Nahlásit
  • Zmínit
21089
21.11.18 16:10

Nevěrný člověk si potřebuje vytvořit berličku, že prožívá něco mýtického, a to ho omlouvá.

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.11.18 07:18

Kdo nezažil, píše jen kritiku, že je to dlouhé :-). Rozumím Vám, i když jsem neprožila toto, ale byla jsem na té druhé straně… Ani to není jednoduché, protože si uvědomuju, co jsem dotyčnému, ač neúmyslně, způsobila za vnitřní smutky. A potřeba se vypsat je tady přece na místě, tak hlavu vzhůru :-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.11.18 09:28

Bezpodmínečná láska

Já jsem to do konce přečetla a bylo to krásně napsané a rozumím tomu, ač mají všichni kdo na to nahlížejí střízlivě pravdu. Možná, že kdyby to bylo oboustranné a zůstali jste spolu, poznala bys jaký je a ta láska by se tak nějak usadila do reality… a možná by jsi z toho velice rychle vystřízlivěla… Nevím, existuje opravdu taková bezpodmínečná láska mezi mužem a ženou? Mimo filmy, romány a platonické představy? Také jsem před lety prožila něco moc silného a hodně se trápila. Pak ho několik let neviděla. Jednou se vrátil do mého života a zase odešel. Pochopila jsem, že ho miluju způsobem, který jsi popsala… a nechala ho jít. Život mi dal víc než tohle drásající šílenství. Mám muže, který má chyby a zná moje, ale má mě skutečně rád a já jeho. Skutečnou naprosto bezpodmínečnou lásku jsem našla až v našem synovi. Tomu bych dala všechny orgány co mám :) V každém z nás žije malý melancholik, v někom menší, v někom větší. Není i v tom kousek sladkobolné krásy? Přeji ti hodně štěstí a lásky. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit