Dům, který nebyl nikdy můj
- O životě
- umea
- 01.08.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Kdysi dávno jsa mladí a neklidní novomanželé jsme se vypravili s vervou Popelky ze Tří oříšků uhánějící prince Trávníčka pátrat po novém domě.
Představu o místě jsme měli dokonalou jako poprsí Bridgitte Bardot, cenovou hladinu přísnější než režie Věry Chytilové v Panelstory. Díky postupným slevám z těchto parametrů jsme se jednoho večera ocitli v domě na břehu řeky: Byl malý, starý, úzký, okolí bylo zaplivané a připomínalo leda tak poprsí B. B po třech letech kojení paterčat a následných dvou dekádách bojkotu podprsenky, a hemžilo se individui, co se chovala podivněji než prezident při viróze.
Ale ten dům! Sotva jsem vstoupila dovnitř a rozhlédla se po staromódních parketách zalitých medovým světlem, chtělo se mi tančit. Měla jsem pocit, že kolem mě zní swingová hudba, Ondřej Havelka zlehka poklepává na mikrofon a čas se na moment úplně zastavil, aby si vzpomněl, co bylo kdysi. Na neomítnutých cihlových stěnách se vznášel můj stín v náručí mého muže, třeštil do rytmu a divoce stepoval, a kapela hrála dál a přidávala na tempu.
Byla mi úplně jedno cena za metr čtvereční či krychlový pozemku, byli mi fuk dle předběžného šetření asociální sousedi nebo nepraktické autobusové spoje. Ten výhled na noční řeku a světla na druhém břehu, co svítila důvěrou jako chránící ruka Páně, ten krb s římsou, která pamatovala víc prezidentů než děti na prvním stupni, ten pocit, že tam patřím a budu tam navěky šťastná, ten jsem nikdy nezapomněla. Dům mi následně všichni racionální příbuzní vymluvili - od ceny, přes lokalitu po vlhkost od řeky, a nikdy jsem jim to neodpustila. Střih do tmy.
Po šesti letech…
Máme malé dítě, já vodím do školky, manžel ze školky, hádáme se, máme se rádi, žijeme ve stresu a chaosu moderní reality a mačkáme se u toho v novostavbě v centru města. Chceme zahrádku, chceme prostor, chceme o sebe neustále nezakopávat a nedusit se navzájem nejen smogem, ale i vlastní existencí, a chceme to hned. Naše požadavky za ty roky prodělaly závažnou změnu osobnosti, naše věnčité cévy zkornatěly, mozky se globálně oteplily a chceme dům, co stojí na pevné zemi, má střechu s max. dvěma dírami, více jen pokud kape voda rovnou do vnitřního bazénu, je kolem něj něco zeleného (ideálně tráva, ale není podmínkou), obsahuje krb nebo něco podobného (ohniště možné) a dojedeme odtamtud do hodiny autem nebo vlakem do práce. Zbytek se mé pečlivé ruce poddá.
Dnes jsem ho poprvé viděla. Dům snů, a nic míň. Stál tam, uprostřed tiché, vilami vystlané vesničky s trávníčky stříhanými nehty na manikůru, a čekal na mě. U vjezdu stály dvě třešně, a příjezdová cesta vedla k cihlové stavbě, která skrývala vyřezávané dřevěné schodiště, ze kterého se mi zatočila hlava, a nad kterým visí kříšťálový lustr jako v Sále Bohuslava Martinů. Dům se šesti nejútulnějšími ložnicemi na světě laděnými do pastelova, z nichž dvě jsou velké jako náš současný byt, a každá má vlastní koupelnu se záchodem a sprchou.
Představa, že manžel už nebude chodit dělat hromádku biotoxického odpadu přesně v momentě, kdy jsem se naložila do vany s bioéterickými oleji mě naplnila takovým blahem, že jsem dostala tik do oka. Když jsem viděla kuchyni s mramorovým pultem a leštěnými skříňkami na míru z tmavého třešňového dřeva, krb s ručně vyřezávaným obložením, obývák s mahagonovým klavírem a jídelnu plnou starožitného nábytku V CENĚ, uvažovala jsem, kolik zrovna teď dává lucifer za duši.
Nechtělo se mi jen tančit, chtělo se mi žít! Tam, a nikde jinde. Vařit v té skvostné kuchyni, spát v přenádherné ložnici s výhledem na řeku, večeřet na verandě v rajské zahradě plně kvetoucích lilií s pocitem, že mi v tom domě patří celý svět. Zatímco mě majitelka domu prováděla, dítě běhalo s manželem po zahradě a hledalo berušky. Skoro sedmdesátiletá dáma mi vysvětlovala, že dům je na ni a manžela moc velký a nákladný, neboť ho postavili v době, kdy jejich tři děti šly na vysokou školu a rychle z něj odešly, a teď už je jim na nic. Měli ho mít o patnáct let dřív. Stejně jako my.
Jak lze tušit, dům má jedinou vadu na kráse, a to je prodejní cena. Nejen, že si nemůžeme dovolit ani půlku toho domu, nemůžeme si dovolit ani třicet procent po hypotéce až do krematoria. Po všech těch pastouškách v naší cenové relaci jsem se chtěla ujistit, že existuje - dům mých snů, a chtěla jsem ho vidět a poznat zblízka, i když vím, že není a nebude nikdy můj. Taková soukromá chvilka s realitkovým milencem, než se vrátím do přízemní, šedé všednosti inzerátů „cena max do…“
Vrátili jsme se domů, a dům jsem si znovu vyhledala na stránkách reealitní kanceláře.
„Zavři to, nemůžem si to dovolit,“ houknul na mě manžel přísněji než trenér Růžička na beky.
„Ještě chvilku mě nech snít, ještě chvilku,“ odsekla jsem, a zírala na nádherné fotografie nábožněji než na obrázek Panny Marie. Bylo to jako první rande s krásným a úspěšným chlapem: opilá touhou a zamilovaností bych byla svolná skoro k čemukoli, jen abych časem zjišťovala, že ten Pan Božský má taky nějaké drobné, charakterové defekty. Převodní daň platí kupující, roční daň z nemovitosti se rovná platu nižšího úředníka, do práce bychom jezdili hodinu a půl, když by nebyla zácpa, za účty za elektriku by měl ČEZ majiteli poslat každý rok lahev Laurent Perrier Rosé jakožto poděkování svému přednímu klientovi. Na kroužky, sport a pokročilejší vzdělání by musely být potomci pravidelně dováženi. Kým a kdy, pokud nechci být vzorná zelená vdova?
Ještě jednou jsem se podívala na fotografie domu. Ne, tenhle ultraelegantní pán, tedy dům, nikdy můj nebude. Asi ani nemá být. Bude patřit jiné, které dá to, co potřebuje, a já to nebudu. Já budu nejspíš matlat tmelem dvě díry ve střeše a foukat do ohniště v chatě někde v místě, kde nemají ulice jména a kam Google Streetview nikdy nezajel, tedy Bardotka s lentilkami pod kobercem, ale bude to moje štěstí, můj osud. Osud, stejně jako lásku nebo smrt těch, kteří se mi nikdy nevrátí, jsem si nevybrala. Tmel na díry můžu.
Zavřela jsem fotografie a šla s manželem vzít dítě na veřejné hřiště.
Přečtěte si také
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 1334
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 698
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 2473
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 631
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 484
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 2330
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 1161
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 3282
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 865
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 726
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Přeji brzo nový a ten pravý, vysněný domeček, co ti bude říkat paní.
Teď už jsme půl roku majiteli našeho „statku snů“ - nebo spíše statku, který se těm našim snům nejvíce podobal a který jsme si mohli finančně dovolit 
My tu Bardotku s lentilkama pod kobercem už máme, v místě které je v ulici bezejména, se zahradou drbatou jak D1 a střechou jak cedník, ale je naše a my ji milujeme, staráme se a ona se nám za to odvděčuje výhledy, tichem, soukromím a tím, že je naše. At máte taky takové štěstí..nemusíš mít fešáka bez originality, soukromí, spiritu ale hlavně že je to fešák, lepší myslím bude hodný domečkový kluk s duší a srdcem dobrodruha, kde budeš doma a ne v katalogu realitky, co ti lásku oplatí láskou a ne šestimístným účtem za elektřinu 
… no pak nam ho vyfoukla jedna pani, co se do toho bytu zamilovala driv jak ja 
takze v pondeli jdeme na dalsi prohlidky, ale stejne vim, ze se mi zadnej nebude tak moc libit.
Hledej na všem jen to pozitivní a to negativní si nepřipouštěj 
